Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední polibek na dobrou noc

20.02.2011 (17:00) • Anetanii • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 5530×

 Poslední polibek na dobrou noc

„Však tiše. Co to svítá nade mnou? V tom okně východ je a Julie slunce."

Setmělým pokojem se rozezněl vzdech. Bella ležela na posteli a četla si. Na tváři jí pohrával zasněný úsměv a oči se co okamžik stávaly skleněnými. Bez dechu otáčela zažloutlé stránky jednu za druhou a její vědomí bylo ztraceno v italské Veroně.

Bella milovala romantické příběhy a vždy se v myšlenkách zaměňovala za hlavní hrdinky. Toužila byť jen na jediný vzácný okamžik prožít to co ony v náručí milovaného muže. Brala by trestem i tragický konec, jen poznat pocit, kdy bez někoho nemůžete žít.

Bellina matka žila na Floridě se svým manželem a Charlie vychovával svou dceru ve Forks. Pro veřejnost byla dívka uzavřená a snila si ve svém světě.

Kalendář na nočním stolku hlásal třináctý únor. Zítra je svatý Valentýn, proletělo jí hlavou, ale nepřekvapilo. Už od ledna slýchala nápady zamilovaných dvojic ze školy, které plánovaly, jak si svátek originálně zpříjemní. Poslední týden už se to zdálo skoro nesnesitelné. Všichni se chovali zasněně a potáceli se po chodbách jako v horečce. Tahle epidemie byla příjemná pro každého, kdo partnera měl. Pro smolaře, kteří jako každý rok budou trávit svátek osamoceně, to bylo peklo.

Bella si znovu vzdychla, ale výraz měla tentokrát ztrápený. Tolik by si přála prožít svátek s někým dalším.

„Bello, vstávej! Přijdeš pozdě do školy!“ volal na ni Charlie z kuchyně. Bella mu odpověděla, že už je vzhůru a nalistovala stránku, kde skončila.

***

„No, konečně, už jsem myslela, že nedorazíš!“ odchytla ji Jessica na školní chodbě. Bella se zdržela protočení očí, jako by snad někdy chyběla, a vzala Jessicu kolem ramen.

„Co plánuješ na zítřek?“ zaslechla Angelu na druhé straně a povzdechla si. Tohle přesně byla otázka, které se už týden vyhýbala a věděla, že pokud se jí zmocní Jessica, bude mít na dnešek o román postaráno.

„Nevím. Ještě plánuju,“ usmála se nesměle a urovnala si popruh tašky, který se jí zařezával do ramene. Angela byla moc milá dívka a Bella byla ráda, že už dva týdny oficiálně chodila s Benem. Zaslechla od chlapeckého stolu, že pro ni Ben vymyslel kino. Pousmála se, ti dva se k sobě hodili. Z myšlenek se probrala ve chvíli, kdy Jessica popisovala, jaké prádlo si koupila pro Mikea, kterého chce překvapit doma. Domluvila se s jeho sestrou, která bude taktéž u přítele, že ji pustí dál, než půjde, aby vše stihla připravit. Mike nebyl zrovna pánem situace a Jessica se rozhodla převzít otěže. Belle to vehnalo červeň do tváří.

Isabella nebyla dívka, která by měla o chlapce nouzi, ale naneštěstí znala jen ty, kteří neměli s jejím vysněným Romeem moc společného. Vešla do třídy těsně před zazvoněním a usadila se do své obvyklé lavice. Třída se začínala pomalu plnit a každý, když si zrovna nepřipravoval pomůcky na dějiny, plánoval zítřek. Už zase! Potlačila zoufalé zaúpění a přála si, aby už bylo patnáctého.

Do třídy vešel učitel a zahájil hodinu. V předních lavicích, kde seděly holky, to zašumělo a Jessica se tiše rozesmála.

„Edward? Ten nikomu nic neřekl. Holky ho zvaly, ale neměl zájem. Asi čeká na tu svoji princeznu,“ začala se pitvořit a kluci za ní se zasmáli. Belle na tom nepřipadalo nic vtipného. To, že s ní před půl rokem odmítl jít do kina, neznamená, že je tak špatný, jak ho Jess ráda přibarvuje. Jeho rodina jí připadala velice milá a na poměry mládeže rozumná. Sám Edward byl moc hezký a chytrý – byl ten typ vysněného kluka, prince z pohádky, kterého si přeje mít doma každá maminka, ale to přece neznamenalo, že se má pro dívky ze školy rozkrájet.

***

„Jsi zamlklá,“ ozvalo se jí znenadání po levici při hodině matiky. Bella leknutím nadskočila a zčervenala. Soused vedle ní se tiše zasmál, když ji přistihl, jak se toulá v myšlenkách.

„Jen jsem se zamyslela, Edwarde,“ odpověděla mu popravdě a otočila se k tabuli. Doby, kdy ji spolužačky kamenovaly za to, že ho vyučující v pololetí k Belle přesadil, naštěstí odezněly. Edward byl tichý, snažil se příliš nevyčnívat, což převážně působilo na dívky právě opačně, ale Bellu v hodině nevyrušoval. Občas se zapomněla, když se topila v jeho neobvyklém zlatém pohledu a po přistižení následovaly hned tři dny vyhýbání.

„Máš plány na zítra?“ ozval se ledabyle hlas a trochu zamíchal s hustotou ovzduší.

„Budu doma,“ usmála se mile a kopla do tašky položené vedle lavice, která se jí svezla po noze.

Edward přikývl a po klasické otázce, co bude dělat na oplátku on, se zašklebil.

„Nemám o dívky zájem, asi čekám na svoji princeznu,“ napodobil Jessičin hlas a Bella zrudla ještě víc. Dozvěděl se, co o něm prohlašuje.

„Nic si z toho nedělej, Jessica to špatně nemyslela. Prostě je taková.“ Pokrčila omluvně rameny a Edward se na ni s vážnou tváří podíval.

„Nedělám si hlavu. Měla pravdu.“

Belle bylo Edwarda líto, ale zároveň byla ráda, že není jediná, kdo se cítí osaměle a Valentýn jde mimo něj.

***

Den proběhl - s menšími vzdechy zamilovaných, zoufalým sténání, když se plány nevyvíjely, jak měly, a spoustě návodů na romantický večer, které byly Belle na houby – docela dobře. Po obědě se den přehoupl do té snesitelnější části dne a hodiny se konečně rozběhly. Po škole se Bella zastavila ještě v obchodě s potravinami, aby nakoupila večeři a připravila tak tabuli pro dvě osamělé dušičky.

Charlie přišel pozdě a byl unavený a hladový z práce. V obědní pauze mu na stole ležela ještě kupa spisů, takže veškeré jídlo přes den zazdil, aby mohl o víkendu s Billym na ryby. Bella mu ohřála večeři a chvíli s ním poseděla u televize, aby mu dělala společnost.

Venku už se smrákalo, když se zvedla s tím, že si jde lehnout. Jen si připravila tašku do školy na osudný den, shodila oblečení a vlezla si do sprchy. Na chvíli vypustila myšlenky z dnešního dne a toulala se v představách.

Myslí byla uvězněna v hradební komnatě a čekala na svého vysvoboditele. Na oknech visely dlouhé, sametově vínové, těžké závěsy a hudba z nádvoří se linula až k ní do kamenného pokoje.

Nepříjemně ji probrala studená voda z vyčerpaného bojleru. S drkotajícími zuby, po špičkách doběhla k ručníku a osušila se. O chvíli později už vcházela do ložnice. Venku byla tma a okno bylo pootevřené. Došla ho zabednit, aby jí nebyla ještě větší zima a převlékla se do pyžama. Když se otáčela k rozestlané posteli, šokem se jí pootevřela ústa. Zalapala po dechu a rozhlédla se po místnosti. Nikde nikoho neviděla. Rychle seběhla schody do přízemí a našla Charlieho pořád ležet na pohovce s plechovkou piva.

„Jak to, že ještě nespíš, holčičko?“ Otočil se na ni a změřil si její zvláštní napětí ve tváři.

„Tati, on tu někdo byl?“ zeptala se na rovinu a pozorovala Charlieho překvapení, které vystřídalo podezření.

„Něco se stalo?“

Bella zaváhala. Co si všimla, tak všechno bylo na svém místě, jak to zanechala, a ani jí se nic nestalo.

„Nech to být, asi se mi něco zdálo. Dobrou noc, tati.“ Dala Charliemu pusu na čelo a vyběhla do schodů.

Jen co se dveře dovřely, Bellin pohled zakotvil na posteli. Chvíli stála na místě a váhala, jestli se přiblíží. Rozhodování jí trvalo něco přes minutu, ale když uznala, že se tím situace nezmění a nejspíš ji to neukousne, přišla blíž a posadila se na kraj.

Na bavlněném povlečení ležela krásná rudá růže a kolem stonku měla obmotaný purpurový, hedvábný šátek. Už na dotyk byl jemný a sklouzával lehce po pokožce. Bella ho vzala do dlaně spolu s růží. Přivoněla ke květu a necítila žádné chemikálie, jen čistou, opojnou vůni. Šátek byl také provoněný, ale nesl v sobě kromě růžové složky, i jinou, zcela odlišnou vůni. Cítila z ní energii slunce, mísící se s tajemstvím nočního jasmínu. Točila se jí hlava. Vše jí připadalo neskutečné, že na chvíli zaváhala, jestli se natolik nepropadla do představ, že se ztratila v realitě a teď nemůže rozeznat, co je pravda a co lež.

Položila růži na polštář a vzala do prstů obálku z jemného papíru. Rozlepila ji a vytáhla pečlivě poskládaný dopis.

Slečno Bello,

stydím se za své vniknutí do vaší ložnice, leč neměl jsem jinou možnost. Už dlouho sním o vaší přítomnosti a o očích, které mě na první pohled uhranuly. Vaše vůně mě okouzlila a přikovala na místě neskutečnou esencí. Jsem jen ubožák, který sní o jediném setkání s vámi. Tak nesnesitelně dlouhé jsou dny bez vás a zoufalé noci s myšlenkou, že existujete tak daleko.

Je hanebné po vás chtít laskavost, ale má ústa by litovala, kdyby nevyslovila jediné přání, které mi můžete splnit pouze vy. Věnujte mi jedinou noc. Od večera do rána setrvejte v mé přítomnosti s mou přísahou, že neudělám nic, co si nebudete přát. Na oplátku vám já slíbím, že už nikdy nebudu požadovat své srdce zpět. Je u vás. Právě v tuto chvíli leží ve vašich dlaních s mým nestoudným dopisem. Zítra večer touto dobou si pro vás přijdu. Jestli budete souhlasit s mou prosbou, čekejte na mě v pokoji s šátkem převázaným na očích.

Nemohu vám dát žádné záruky, abych vám dokázal, že každé slovo je vypsané z mé duše a nese v sobě pečeť pravdy. Ani vám nemohu prozradit své jméno. Můj jediný drobný požadavek je, že celá noc zůstane skryta před vaším zrakem, který prohlédne až s ranním úsvitem.

Přeji krásné snění, Bello. Kdybychom se nesetkali, věřte, že někde ve světě je jeden šťastlivec, který vás směl potkat, a pro kterého moc znamenáte.

Od chvíle, kdy Bella začala číst dopis, se – napětím a snad i… vzrušením, jestli na to směla z hlediska jeho šíleného přání pomyslet – nepohnula. Stále byla zmatená, možná i vyděšená, aby mohla racionálně myslet, natož posoudit jeho prosbu.

„Noc strávit s ním? O samotě…? Celou noc?“ šeptala do ticha a žmoulala v rukou papír. Ale co když je to psychopat? Honilo se jí v hlavě. Může mu být přes čtyřicet a bůh ví, jaké může mít myšlenky a představy?! Ne, rozhodně nikam nepůjde! Zbláznil se snad ten člověk? Vleze jí tam oknem do ložnice, a i když se za to omluvil, nezlehčuje to jeho čin. Z jaké je doby? To nezná poštu? Bella naprosto bezmyšlenkovitě seděla uprostřed postele, kroutila hlavou a konečky prstů volné ruky mimoděk hladila plátky růže. Tak krásně voněla, jako by byla utržená zrovna před minutou. Ruka jí zamířila k šátku ovázanému na stonku. Rozprostřela ho na peřinu. Měl barvu zapadajícího slunce nad mořem. Byl jako krvavá záře, která hřeje a… dráždí smysly a fantazii. Naprosto nemyslitelně si na krátký okamžik představila, jaké by to bylo mít ho na očích a vydat se mu do rukou jako hadrová panenka.

Hluboce se nadechla. Musela snad zešílet.

***

Ráno se probudila zamyšlená. Celá noc jí připadala tak realistická, jako by ji celou strávila přemýšlením. Venku bylo příjemně teplo, ale její tváře hořely. Byla rozhodnutá, že nikam samozřejmě nepůjde! Tak proč někde v koutku mysli, nebo spíše žaludku, váhala? Stále si přehrávala slova v dopise a snažila se z nich vyčíst, komu by mohla patřit. Znal ji! Sám to přiznal, je to někdo, kdo je v její blízkosti, s kým se zná!

Ale ať přemýšlela, jak mohla, stále ji nenapadal nikdo, kdo by to mohl být. První nápad byl, že snad někdo ze školy, ale sama prohlašovala, že tam není nikdo, kdo by ji zaujal, natož aby dokázal napsat takové vyznání. Ať se tomu snažila zabránit – lichotilo jí to. A moc.

Povzdechla si a vylezla z postele. Očima zavadila o šátek, který cípem čouhal ze šuplíku, kam ho v noci zavřela, aby zkrotila představy. Upnula se k tomu, že když ho nebude vidět, jeho hříšná iluze se rozplyne a osvobodí její hlavu, která tepala tolika nezodpovězenými otázkami. Jenže stačil jediný nádech, jediný pohled na růži v úzké vázičce, a vše bylo zpátky a snad ještě mocněji se jí to zahryzlo do vědomí.

Celý den prožila jako v mrákotách. Jessica se z ní několikrát snažila tahat rozumy, protože pohled na Bellu byl zajímavý. Nepřítomný pohled zavrtaný do všeho neživého. Ústa, která nedokázala odpovídat nikomu, kdo se jí na cokoli ptal. Učitelé ji po třetí neúspěšné hodině přestali vyvolávat – tak dobrá byla komunikace v kabinetu, napadlo Bellu a normálně by se zasmála, jenže celý dnešní den si její fantazie žila vlastním životem. Několikrát se přistihla, jak si pana tajemného z dopisu představuje a musela se sama sobě zasmát, když měl nakonec na sobě litinové brnění. Očima klouzala po každém chlapci, který jí přešel přes obzor. Nikdy nebyla dobrá čtenářka tváří, takže je dobře možné, že i kdyby se na dotyčného zpříma dívala a slyšela ho mluvit, stejně by ho nepoznala. V dopisu byl sice jeho rukopis, ale přece nemůže obcházet s dotazníkem - jsi, či nejsi - celou školu.

V odpoledních hodinách hledání vzdala. Na obědě si vyslechla, co plánuje Jessica a nedobrovolně byla svědkem jejího souznění, když na poslední chvíli nesehnala svíčky ve výprodeji, které byly už týden vykoupené. Angela ji se soucitným úsměvem pozorovala, pak se otočila na Bellu.

„Hele, Bells, nechce se mi tě nechávat samotnou. Nechtěla bys se mnou a Benem do kina? Našla jsem mu lístky v kapse u bundy, kupoval je v předplatném,“ uchechtla se a Bella už otevírala pusu, aby jí řekla, že nikam samozřejmě nepůjde, aby si to užili, že bude doma… Ale opravdu nic nemá?

Po delším mlčení se Angela omluvně zatvářila. Bellino mlčení vzala jako neshodu s nápadem a lekla se, že ji snad urazila.

„Díky, Ange, ale já už něco mám.“ Opravdu to řekla? Jessica po ní střelila pohledem a už se z ní chrlily otázky, ze kterých vyplynula v podstatě jen jediná. Jestli někoho má? Jestli jí někdo pozval, a kdo?

„Jess, promiň, nechci to zakřiknout, a navíc, jsem se ještě nerozhodla!“ usměrnila ji Bella, když to vypadalo, že se oběd protáhne až do druhého dne.

„Víš, že váhat se nemá! Život je krátkej, tak jdi do toho!“ mrkla na ni Angela a tím spolehlivě zavřela Jessice pusu.

***

Bella stála u zrcadla ve svém pokoji a zírala na svůj bledý odraz v rámu. Chvíli se tvářila smutně, když si představila, že se nikdy nedoví, kdo se jí vyznal. A za chvíli se naopak tvářila pohoršeně, když zpozorovala, jak její oči září vzrušením z očekávání na noc. Byla zmatená.

Usmažila Charliemu k večeři filety, nasypala do misky v obýváku brambůrky a nechala v ledničce vychladit pivo. Až se šerif Swan vrátí z práce, aby měl něco ze svátku – stále měla podezření, že nikdy nepřestal milovat její matku.

Nandala mu jídlo na talíř, který schovala do trouby, aby ryba nevystydla. Vrátila se do pokoje a zalezla do vany.

Dlouhé minuty ležela bez pohnutí a relaxovala. Vlasy si vysušila fénem a kulatým kartáčem. Zděsila se, když jí došlo, že se připravuje na návštěvu. Vzdala snahu se protivit svému podvědomému přesvědčení a na sebe si oblékla světlé rifle a nabírané bílé tričko. Charlie se vrátil až po osmé a jen co viděl Bellu, uznale hvízdnul a ptal se jí, kam se chystá. Bella to s rudými tvářemi uhrála do outu, když si vymyslela, že se polila a musela se převléct. Charlie byl naštěstí podezíravý jen v práci a k Belle se choval tak, jako by jí všechno baštil.

Na budíku zrovna naběhla desátá hodina večerní. Charliemu ze schodiště popřála dobrou noc, aby neviděl, že je stále oblečená a prosila všechny svaté, aby ji nepřišel zkontrolovat.

Stála uprostřed pokoje, přes obě dlaně šátek a hlasitě dýchala, aby se uklidnila a mohla normálně myslet.

Po dlouhé duševní rozmluvě zakroutila odevzdaně hlavou, otevřela okno a oči si převázala šátkem.

***

Hodnou chvíli stála rozechvěle uprostřed místnosti a začala pochybovat, zda to nebyl jen vtip. V duchu si nadávala, že mu hloupá uvěřila. Natáhla se, že si šátek sundá a půjde spát. Jenže sotva se dotkla hedvábí, kolem zápěstí se jí obmotala chladná dlaň a studený dech jí pohladil na krku.

„Jsi tak krásná. Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat, ale nemohl jsem se vynadívat,“ šeptal jí u ucha sametový hlas a Bella se celá roztřásla.

„T - tys byl celou dobu tady?“ Její rty hluboce nabíraly vzduch a zdálo se jim, že je v místnosti nedýchatelně. Vůně příchozího jí zakotvila až v mozku a omámila její smysly.

„Věříš na pohádky, Bello?“ zeptal se z nenadání hlas.

„Ano,“ odpověděla stručně.

„A věříš i na takové příběhy, kdy hlavní hrdina není nejlepším řešením?“ Bella polkla a kývla.

„Tak se nadechni a věř mi.“ Bella se chystala zeptat, co má v úmyslu, když ji jeho paže podtrhly nohy a vynesly ji do náručí. Polekaně mu ruce obtočila kolem krku a blíž se k němu přitiskla. Ucítila zhoupnutí a silný náraz větru. Chtěla promluvit, ale plíce měly co dělat vydržet tlak.

Když zpomalil a postavil Bellu na nohy, stále k ní byl přitisknutý zády a podpíral ji.

„Omlouvám se. Snad mě Charlie Swan neobviní z únosu.“ Belle se zdálo, že uslyšela jeho smích lehký jako vánek, ale vše jí splývalo do hlubokého sametu, kterým stále šeptal.

„Kde to jsme?“

„Daleko, Bello.“

„Jak daleko?“ zatajila dech. Ucítila rty přitisknuté na uchu.

„V pohádce.“

„Jak ses ke mně dostal? A… a jak jsi mě vůbec unesl? Nic jsem necítila! A kdo jsi! Tvé jméno! Proč tohle všechno? A…“ zarazilo ji, když na rtech ucítila dotek, kterým zastavil proud jejich otázek.

Bella natáhla ruku a dotkla se růže, kterou držel a jejíž květ měla přitisknutý na ústech.

„Ach Bello, tak rád bych ti řekl vše, na co bys byť jen pomyslela, ale nesmím.“

„Postačí ti vědět, že jsem tvůj přítel a tajný obdivovatel.“

Naklonil se k ní a tiše zašeptal: „Říkej mi, jak chceš, pro tebe budu všechno na světě.“

Bella ucítila, jak jeho dlaň spočinula na jejím kříži a popostrčila ji kupředu. Pod nohama cítila něco měkkého. Koberec? Nebo snad trávu? Vítr nefoukal, přesto jí připadalo, že nejsou v interiéru.

„Posaď se, Bello,“ uslyšela hlas a snadno by ho přirovnala k pokušení. Jeho hloubka ji děsila.

Poslechla a posadila se. Pod dlaněmi ucítila měkké saténové polštáře.

„Kde to jsme?“

„Bello, Bello, máš vždy tolik otázek?“ Mluvil rozverně, jako by se z části bavil její nevědomostí.

„Jak nerad tě musím zklamat, ale-“

„Neřekneš mi, kde jsme, že?“

„Postačí ti vědět, že jsme na mém nejoblíbenějším místě.“ Všimla si, že se chvěje. Jeho sametová barva hlasu jí způsobovala příjemné mrazení v zádech.

„Mohu hádat?“ skousla si ret a zarděla se. Uslyšela hebký smích.

„Jsme venku?“

„Ano.“

„Někde v lese? Neslyším hluk silnice.“

„To ani nemůžeš, tvůj sluch není tak dobrý, aby tak daleko fungoval.“ Zase ten rozverný tón.

„A tvůj je?“ Neodpověděl. Bellu napadlo, že ve skrytu duše doufá, že přijde na jeho tajemství.

„Co je to za vůni?“ Nasála horký vzduch a v nose ji pošimrala jemná, ale intenzivní vůně.

„Svíčky.“

„Hoří tu vosk?“ podivila se, „ještě něco, co bych měla vědět?“

„Není jediný, kdo tu hoří,“ zašeptal tiše. Bella cítila, jak jí stoupá horkost do tváří a tělem se šíří příjemné vibrace.

„Smím ti nalít víno?“ ozval se a Bella polkla. Na kratičký okamžik ji napadlo, jestli ji nechce opít.

„Nemusíš se bát, neudělám ti nic.“ Zaslechla úsměv? Natáhla ruku a ucítila sklo. Sevřela hrdlo poháru a přivoněla.

„Červené?“

„Poznáš jaké?“ ozvalo se se zaujetím.

„Ne, jen… mamka se ve vínech vyzná, ale já poznám jen buket bílého a červeného.“ Tváře jí zbarvil ruměnec.

„Červené mám radši,“ dodala rychle, aby se neurazil.

„Já také. Má těžkou zemitou chuť, a když se nadechneš, poznáš ovoce, levanduli a hřebíček.“ Nadechla se a cítila všechno možné, ale rozpoznala zřetelně, o čem mluvil.

„Jakou má barvu?“

„Jako tvoje rty,“ zašeptal téměř toužebně a Bella polkla. Zdálo se jí, že je až příliš blízko.

„Je to už dávno, co mi bylo dovoleno vychutnat si ho,“ povzdechl si.

„Jak jsi starý?“

Zasmál se. „Bojíš se, že tu sedíš se starcem, který se ti pokouší zalichotit?“ Bella se zakoktala a chtěla oponovat, že jeho hlas nezní staře, když jí zvedl ruku a položil si ji na tvář. Belle se zadrhl dech a začala prsty mapovat jeho ohyby. Bříška jí měkce klouzala po chladném dokonalém těle a mimoděk sklouzla až na krk. Měl košili. Cítila pod rukou plátno zapnuté na knoflíčky.

Probralo ji, když na tváři ucítila chladný dotek jeho prstů. Dotýkaly se jí zlehka, ale pod nimi zůstávala žhnoucí kůže. Když zaznamenala, že se zastavily v koutku úst, už dýchala jako o život a srdce jí zběsile tlouklo. Ucítila na rtech jeho voňavý dech. Chtěla ho vidět, natáhla se k šátku, ale jeho ruka ji zarazila.

„Ne, Bells,“ zašeptal rozhodně.

„Známe se?“

„Ne tak, jak bych si přál,“ z jeho slov ukapávala hořkost.

„Prosím, řekni mi, kdo jsi?“ naléhala zoufale.

„Co bys o mně chtěla vědět?“

„Všechno!“ vyhrkla, a když jí došlo, co řekla, zastyděla se.

„To by byla moc dlouhá doba,“ zasmál se.

„Jak vypadáš?“

„Hmmm, těžko říct, ještě nikdy jsem se nepopisoval.“ Zase ten rozverný tón. „Jsem muž.“ Bella skousla rty, aby nepronesla připomínku, že to by tedy rozhodně nepoznala.

„Jakou máš barvu očí?“

„Záleží na tom?“ Povzdechla si, ve skutečnosti na tom nezáleželo, pokud nechtěla uhodnout jeho totožnost.

„Rád se přeš.“ Nebyla to ani tak otázka.

„Jsem rád nahoře.“ Uslyšela úsměv a zrudla.

„Vždy je po tvém?“

„Vždycky.“ Žaludek se jí stáhl iracionálním očekáváním.

„Děláš tohle často?“

„Co máš na mysli?“

„No…“ uculila se, „unášet dívky z jejich ložnic.“

„Nikdy jsem po tom víc netoužil, až když jsem tě poznal, Bello. Před měsícem se ti zdál sen. Vzpomeň si. Cítilas mě u sebe? Ten den, jsem tě neviděl a v noci jsem poprvé zatoužil tě poznat.

„To nebyl sen?! Něcos mi šeptal!“

„Ano.“

„Co to bylo?“ vyhrkla a naklonila se k němu blíž.

Uslyšela šepot a dotek, polibek na čelist. „Šeptal jsem ti své jméno.“

„Pověz mi ho.“

„Pšššt!“ Přikryl jí ukazováčkem rty.

„Ráno jsem měla rozpáranou košilku!“ vyhrkla zděšeně a překryla si hrudník pažemi.

„Jen utrženou mašličku. Byla rozkošná,“ zavrkal.

„Chci tě poznat.“

„Chci tě políbit,“ zašeptal jí do koutku úst a oba se zachvěli. Bella měla pocit, že ji pomalu olizují plameny a víno stoupá do hlavy. Ještě ani neochutnala.

„Tvá sklenka, připijeme si?“ Tváří se neodtáhl ani o kousek, jen jeho ruka srovnala nahnutou číši.

„Na zdraví?“ pousmála se Bella rozechvěle.

„Na lásku,“ šeptl. Bella cítila, jak jí zahlcující chuť vína pomalu stéká hrdlem. Na rtech ucítila něžný dotek, jen lehké otření. Zatajila dech. Cítila mravenčení po celém těle. Správně by ho měla uhodit za troufalost.

Správně by tu ani neměla být. Povzdechla si nešťastně.

„Omlouvám se, bylo to příliš?“ zareagoval hned.

„Ne. Ne, samozřejmě. Jen jsem si na něco vzpomněla.“

„Nechceš tu být, mám pravdu?“ zašeptal se špatně skrytou bolestní v hlase.

„Tak to není. Pravda zní, že bych tu neměla být!“

„Bello, neměla by se dělat spousta věcí, ale dějí se. Za některé jedinečné okamžiky by mělo být zakázáno se omlouvat,“ mluvil tak tiše, tichounce, skoro zpíval. Bella cítila touhu, která se jí pomalu rozlévala do těla. Natáhla se po zvuku a její rty se chvěly.

„Ach, Bells, nevíš, co děláš,“ vzdychl a Bella ucítila, jak jí konečky prstů přejel po ústech.

„Nevíš, kdo jsem, neznáš mě.“

„Neznám.“ Naklonila se ještě blíž.

„Nesmím!“ zasténal.

„Proč?“

„Protože chci,“ uslyšela jeho ostrý výdech předtím, než se jeho rty měkce přitiskly na její. Byl jako sen. Chvíli uvažovala, že se jí to všechno jenom zdá. A za sny se přece nemusí stydět! Vjela mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž. Uslyšela, jak zamručel. Měl jemné delší vlasy, zase byla o kousek blíž poznání. Jeho rty ji něžně hladily, ale nedovolovaly si víc. Odtáhl se.

„Kdybych ti teď řekl, že pro mě ten polibek znamenal víc než tvoje krev, vyděsil bych tě?“

Bella se zarazila, slepě na něj zírala a nechápala.

„Jsi nádherná,“ ucítila dotek na rameni. Promnul mezi prsty látku bílé krajky jejího trička.

„Kdo jsi?“

„Nikdo důležitý.“ Další dotek, tentokrát na krku. Jeho rty?

„Alespoň jméno!“

Slyšela úsměv. „Můžeš mi říkat Valentýne.“

„Proč já?“ položila Bella otázku, kterou nevědomky zastavila pokušení sesunout jí ramínka ještě níže z ramen, než jak byla šitá.

„Nemám tvář starce, ale na světě jsem už velmi dlouho, Bello. Nevěřila bys, jak dlouho jsem čekal na lásku. Kolikrát jsem to vzdával, než ses objevila ty. Otázka nezní; proč ty. Zní; proč zrovna já. Jsem hlupák a sobec, že toužím být na chvíli důležitý. Přesto nejsem takový sobec, abych ti ukradl víc než jedinou noc,“ zavrčel zmučeně, a než Bella stačila reagovat na jeho slova, políbil ji.

S dlaněmi na jejích zádech ji něžně položil do polštářů. Snažila se poskládat si alespoň střípky zdravého rozumu, ale zatím je marně hledala na jeho zádech. Neuvědomovala si, že si ho tak těsně tiskne k sobě právě ona. Měla pocit, že zešílí, a když ucítila jeho ruce ve vlasech, byla ztracená. Zcela v jeho rukou.

„Může člověk milovat někoho, koho nezná?“ zašeptala a on jí stejným šeptem odpověděl.

„Já jsem toho důkazem.“

Bella hlasitě dýchala, aby mohla vůbec mluvit. „Může člověk udělat za noc tolik chyb a necítit se, že zklamal?“

„Může jeden muž tak moc toužit po někom, koho nemůže mít, a přesto ho držet v náručí, a nenávidět se za to, že nedokáže odolat?“ vzdychl a Bella ucítila jeho polibky na krku. Vypjala se proti němu hrudí a zaklonila hlavu.

„Když jsi mě v dopise žádal o celou noc, co jsi tím myslel.“ Uslyšela smích.

„To je právě to - nemyslel jsem.“

Celá noc byla pro oba jako sen. Touha se změnila v něhu a zbytek noci seděli k sobě přitisknuti v objetí uprostřed louky, hluboko v lesích. Překvapil ji, když zničehonic začal šeptat její milované Shakespearovy verše.

Lesy v kontrastu s rozednívajícím nebem působily temně, a ač měla Bella stále na očích šátek, díky ranní rose věděla, že je čas jít.

Cestou ke svému domu byla k tajemnému ctiteli přitisknutá celou svou silou. A odmítala si byť jen představit, že by zítřek s ním už nepřišel. Byla ráda, že má zakryté oči, protože šátek začal pomalu nabírat vlhkost a to poslední, co by chtěla je, aby viděl, jak moc se trápí. Po celou noc si povídali.

Znali se tak dobře, že už nebylo pochyb, že si nejsou cizí. Zvláštní, tvář neznala, ale muže naproti sobě lépe než sebe samotnou. Měl tajemství stejně jako ona. Zamilovala se? Zrovna do muže, který ji za pár okamžiků opustí?

Její obětí ještě zesílilo a tvář mu zabořila do krku.

„Jsme tady,“ zašeptal po chvíli a i v jeho hlase se odrážela stejná beznaděj, jakou cítila Bella.

„Uvidíme se ještě?“ špitla zoufale.

„Já tě uvidím. Ty mě nepoznáš, ale budu s tebou.“

„Neodcházej!“ zaprosila, když jeho rty opustily ty její s posledním lehkým polibkem.

„Musíš za někým jiným?“

„Ne. Nemám o dívky zájem, našel jsem svoji princeznu.“ Dlouze políbil Bellu na dobrou noc a zmizel. Pokojem panovalo ticho. Ještě chvíli ležela, než překvapeně vystřelila do sedu. Strhla si šátek a přehrála si jeho poslední slova. Řekl to záměrně?

Natáhla se pro ručně psaný dopis, který měla schovaný v šuplíku. Byl tam. Musela se usmát a oči jí zajiskřily.

„Jestli pak si Edward píše poznámky?“

Shrnutí

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední polibek na dobrou noc: