Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední sten

07.02.2010 (11:20) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2264×

Poslední sten

Drželi jsme se za ruce a šli sotva viditelnou pěšinkou v té nejhlubší části lesa, tak jako jsme to mívali ve zvyku. Sálalo z něj teplo, které jsem vnímala každou buňkou svého těla. Zahleděla jsem se mu do jeho krásných tmavě hnědých očí a chtěla mu říct, jak ho miluju, ale najednou se mu na tváři objevil bolestný výraz, výraz naprostého utrpení. Natáhla jsem k němu ruku, avšak zmizel, nezbyl po něm ani náznak stínu. „Jaku! Jacobe, kde jsi? Ozvi se, prosím! Nenechávej mě tady samotnou!“ volala jsem, ale nic se nestalo. Odešel navždy, už se nevrátí…

S bolestným výkřikem jsem se posadila na posteli. Už zase ten strašný sen. Pronásleduje mě od té doby, co Jacob odešel na věčnost. Jednou mi poradil, ať se na věc dívám z té lepší stránky, že to potom nebude tak hrozné. Je však na smrti nějaká lepší stránka? Ne, já žádnou nevidím.

V tu chvíli jsem si uvědomila, co udělám. Vím až moc dobře, že toho budu litovat, ale je mi to jedno. Můj život bez Jacoba už nemá cenu a já ho hodlám pomstít.

Nedávno jsem mluvila s Alicí. Říkala, že to udělám a já jí věřila. Když jsem se jí však zeptala, jestli se mi to podaří, neodpověděla. Neprozradila mi ani, jestli se mi v tom pokusí zabránit nebo ne. Sama si netroufám tvrdit, jestli se postaví za svou nejlepší přítelkyni, nebo za svého bratra. Tahle nejistota mě užírala. Ne, Alici bych nedokázala ublížit, Alici ne. Ona za mnou vždycky stála a dokonce začala Jacoba respektovat jako sobě rovného, za což jsem jí byla vděčná… Ale to je pryč. Nic už nebude jako dřív.

Můj pohled se stočil k budíku na nočním stolku. Podsvícený displej ukazoval dvě hodiny ráno. Teprve tolik? Věděla jsem, že znovu neusnu, tak jsem se šla obléknout.

Už připravená jsem vycházela z domu, vtom jsem si vzpomněla, na co jsem zapomněla a vrátila se pro to, pro malý nuž. Budu ho potřebovat, bez něj může můj plán ztroskotat. S těmihle myšlenkami jsem sedla do auta a rozjela se směrem k hranicím s Kanadou. Jakob mi řekl, že právě tady se ukrývá a pořád se nedokáže se svou ztrátou vyrovnat. Začala jsem chápat, jak se cítí. Obdobně jsem se totiž cítila i já.

Několik mil před samotnou hranicí jsem sjela ze silnice a zaparkovala auto na kamenité cestě, chráněné hustým křovím. Dál už musím po svých, hluboko do neznámého lesa. No, nedá se nic dělat, ustupovat se mi už nechce.

Cesta nebyla snadná, ale asi po dvou mílích jsem se zastavila na malé mýtině, na níž bylo několik pařezů. Posadila jsem se na jeden z nich, přímo doprostřed mýtiny, a vytáhlá ze zadní kapsy nůž. Obyčejná skládací kudla, dárek od Jacoba, prý abych se měla čím bránit, kdyby bylo třeba, kdyby třeba zrovna nebyl na blízku. Nemohl tušit, že se tak stane tak brzo.

„Tak, teď už není cesty zpátky, po tomhle určitě ne,“ řekla jsem nahlas a řízla jsem se do předloktí, jen kousek od hlavních žil. Krev začala téct okamžitě, já jsem však nic nevnímala, byla jsem jak otupělá. Jen jsem tak seděla a ruku držela co nejdál od těla, abych si nezamazala šaty.

Panebože, říkala jsem si v duchu, jestli takhle budu muset sedět ještě pět minut, vykrvácím a z mého plánu nic nebude. Já přece nechci odejít jen tak, bez pomsty, to opravdu nemám v plánu.

„Ale,“ ozval se za mnou povědomí mrazivý hlas, „jen tak se procházím lesem, a koho nepotkám, samotnou Bellu Swanovou. Co tady děláš? Pácháš sebevraždu, nebo co?“

„Ne, Victorie, to opravdu ne. Chtěla jsem si s tebou jen v klidu promluvit,“ otočila jsem se k ní a na dosud krvácející předloktí si přiložila kapesník.

„Ty? Se mnou? O čem si zrovna mi dvě budeme povídat?“ zeptala se překvapeně, tohle nejspíš nečekala, jestli vůbec něco.

„O Edwardu Cullenovi. Vím, že s ním máš nevyřízené účty a já ti chci pomoct při vyřizování tvých pohledávek. Chceš se mu přece pomstít za vraždu tvého přítele Jamese, nebo ne?“

„To ano, ale proč právě ty, Cullenovic mazlíček, Edwardova holka, proč ty? Proč bych ti měla věřit?“ hlas se jí chvěl vztekem, nejspíš to způsobila zmínka o Jamesovi. I zdánlivě zahojené rány jde snadno otevřít.

„Možná proto, že nejsem, a nikdy jsem nebyla jeho holka. Možná proto, že mi jeho sobeckost zničila život. Možná proto, že zabil Jacoba, mou lásku a jenom pro to, že jsem si ho nevybrala. Ano, právě proto jsem sem přišla, právě pro to tě teď prosím o pomoc. Já chci, aby Edward Cullen pykal za vše, co udělal! Chci, aby zemřel!“ To už jsem se neovládla, nedokázala jsem se ovládnout. Spolu se slovy ze mě vyhrkly i slzy, proudy horkých slz mi máčely tváře a já se je ani nesnažila setřít.

Victorie na mě hleděla s nehraným údivem. „Skutečně? Tak tohle mění plány,“ krutě se pousmála a vyzvala mě: „Máš nějaký návrh?“

„Ano, mám…“ odpověděla jsem a zasvětila ji do svých plánů.

Téhož dne večer jsem klepala na dveře Cullenovic rezidence. Doufala jsem, že je Edward doma a mé přání bylo vyslyšeno. Byl doma úplně sám.

„Nazdar, Bello. Co tady děláš?“ zeptal se poněkud překvapeně, když mě uviděl. Pravda je taková, že jsem na něj při našem posledním setkání řvala jako smyslů zbavená. Snad nemusím vysvětlovat, za jakých okolností jsme se potkali. Tehdy jsem klečela nad Jacobovým mrtvým tělem.

„Ahoj, Edwarde. Chtěla bych si s tebou promluvit, šlo by to?“ Normálně se nedokážu moc přetvařovat, ale mám pocit, že teď se mi to podařilo téměř dokonale.

„Ale samozřejmě že ano, pojď dál,“ řekl a otevřel dveře dokořán, abych mohla projít dovnitř.

„Ne, já bych raději venku.“

„Jak si přeješ.“

Mohla jsem ho ještě varovat, celý plán odvolat, ale něco ve mně pořád křičelo po pomstě, za lásku, za Jacoba, který už se nikdy nevrátí.

Šli jsme pomalým krokem směrem k nejhlubší části lesa a mlčeli. Věděla jsem, že Victorii nemůže ucítit, protože jsem ji po delším přemlouvání donutila umýt se mým šamponem a poté také navléct si mé oblečení. Protestovala, protože to oblečení nebylo čisté.

Když jsme byly už téměř na smluveném místě, promluvila jsem: „Víš, Edwarde, poslední dobou jsem měla hodně času na to, abych nějaké věci přehodnotila. Snad si uvědomuješ, že to, co jsi udělal, ti nikdy neodpustím.“

„Za to se omlouvám, vážně je mi to líto, nechtěl jsem… neovládl jsem se… nešlo to jinak.“

„To teď nechci řešit. Odcházím z Forks, navždycky. Už se nechci nikdy vrátit a taky nechci nikoho z vás nikdy vidět. Ani Charlieho ne, i když za nic nemůže, ale on to pochopí. Doufám.“ Sakra, chystám na něj past a vylévám si u něj srdce. Takhle to dál nejde! Přidala jsem do kroku, abychom tam byli co nejrychleji.

„Ani Alici?“ zeptal se s pochybovačným výrazem.

„Ne, ani Alici.“ Pochybuju, že po tomhle by chtěla Alice vidět mě, ale nic mu neřekla, takže chce zůstat jako nezaujatá třetí strana. To se jí ale nepodaří, bude si muset vybrat.

Jsme na místě! To místo byla malá loučka, v jejímž středu plápolala menší hranice. Najednou jsem měla jakoby knedlík v krku. Teď kdybych na Edwarda zařvala, ať uteče, že je to past, měl by šanci na záchranu.

Udiveně se rozhlížel a než stačil něco říct, předběhla ho Victorie, která se právě snesla na zem z koruny stromu, v níž celou dobu seděla: „Nazdárek Edwarde,“ pozdravila ho s krvelačným úsměvem. „Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli. Nedokážeš si ani představit, jak mě naše dnešní setkání těší.“

Nevěřícně se na mě zadíval. „Bello…“ zašeptal. Nedokázala jsem mu na to nic odpovědět. Nebylo co říct.

To už ale přestala naše konverzace Viktorii bavit, vyskočila a srazila Edwarda ne zem. Bojovali dlouho, nekonečně dlouho. Zprvu nebylo poznat, kdo má navrch, ale později začala vyhrávat Victorie. Vyskočila a kopla ho vší silou do obličeje. Edward zakolísal a spadl na zem. Na tuhle chvíli Viktorie čekala. Prudce ho chytila za tričko a táhla ho směrem k hranici. Rozběhla jsem se za ní, snad jsem tomu přece jenom chtěla zabránit, ale bylo už pozdě, příliš pozdě. Jen jsem se sesunula na zem a přes závoj slz sledovala, jak jeho tělo olizují nenasytné plameny. Má pomsta byla vykonána, tak proč necítím a uspokojení jako Victorie? Vždyť jsem tohle sama chtěla, tak proč nejsem šťastná? Bože, proč?

„Viktorie?“ ozvala jsem se znenadání.

„Ano, Bello?“ otočila se na mě s vítězným úsměvem na rtech.

„Zabij mě, Viktorie, prosím tě, zabij mě.“

„Co? Cože? To přece nemyslíš vážně, tohle neudělám. Vždyť jsi právě vyhrála, Bello, tak proč neoslavuješ jako já?“ vyhrkla nevěřícně.

Zadívala jsem se do plamenů a přemýšlela, jaká asi je smrt upálením, ale ona to vyřešila za mě. Chytila rukáv mé bundy a svižným krokem, kterému jsem nestačila, mě táhla pryč, daleko, až k mému domu. Charlie naštěstí nebyl doma, měl zrovna službu.

„Tak, tady budeš a nikam nepůjdeš! Je ti to jasné? Bello proboha, je ti to jasné? Nikdy jsem tě neměla moc ráda, ale teď jsi mi sympatičtější, hlavně proto, že jsi přišla o to nejcennější, co jsi měla, stejně jako já. Nenechám tě, aby sis ještě víc zničila život. Prostě si sbal svých pět švestek a zmiz, ale hlavně neudělej žádnou hloupost, ano?“ Její hlas zněl opravdu naléhavě a já jsem se zmohla na pouhé přikývnutí. Tohle jí nejspíš stačilo, protože se jen otočila a zmizela.

Neudělat žádnou hloupost, to se lehko řekne, ale já jsem se rozhodla už při hranici.

Místo toho, abych splnila Victoriin rozkaz, jsem se zvedla ze země a rozběhla se. Mířila jsem na naše místo, tam, kam jsem vždycky chodila s Jacobem, na místo, kde mi poprvé vyznal lásku. Já jsem se tehdy samým štěstím málem rozplakala. Tentokrát jsem však nebrečela štěstím.

Posadila jsem se na holou zem a opřela se o strom. Nemá cenu to oddalovat. Vytáhla jsem ze zadní kapsy svůj nůž a zadívala se na něj. Byl od Jacoba… kdyby věděl, k čemu ho jednou použiju, nedal by mi ho.

Nožík byl skutečně ostrý, přetnout s ním žíly na zápěstí nebylo nic těžkého. Jen jsem tam seděla a cítila, jak ze mě odchází život. Tak a teď už není cesty zpět, teď všechno skončí.

„Odpusť mi to, Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem z posledních sil. „Miluji tě, Jakobe Blacku… navždycky.“

-KONEC-

Shrnutí

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sten: