Dívka seděla v lese a vzpomínala na chvíle, kdy byla šťastná... Poté, co ji opustili dva lidé, na kterých jí nejvíc záleželo, její štěstí se nenávratně ztratilo.
Při psaní této povídky jsem měla depresi, takže mi odpusťte její konec, prosím.
10.02.2011 (19:00) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2432×
Dívka seděla na mokré zemi porostlé mechem a z očí jí tekly slzy. Už neplakala. Nemohla. Všechnu svou energii ztratila dávno předtím. Teď už mohla jen tiše sedět opřená a strom a sledovat to, co před pár minutami ztratila. Život. Sledovala zvířátka, zatímco jí srdce bolestně tlouklo.
Z očí jí ukápla další slza a hlasitě dopadla na zem. Aspoň tak jí to připadalo. Otřela si mokré tváře a ze všech sil se snažila nevzpomínat. Věděla, že kdyby plakala před pár dny, on by přišel, setřel jí slzy a donutil ji usmát se a zapomenout na bolest.
Ale on odešel. Nechal ji samotnou. Bez přátel, bez života, bez dechu. Jediné, co jí zbylo, jsou vzpomínky. Vzpomínky na vše, co se jí stalo v posledním roce.
Dívka vzlykla a z očí se jí vykutálely slzy, když si připomněla ty okamžiky. Ona a její milovaný. Když se poprvé políbili. Když ji zachránil před smrtícím Jamesem. Jak slyšela jeho hlas, když ji spaloval oheň z její ruky. Jeho nadšení z narozeninové oslavy, kde se jí líbilo víc, než předpokládala.
Ale on ji opustil. Odešel, protože si nedokázal představit život s ní. Nemiloval ji. Jen si s ní hrál.
Myslela si, že už nikdy nebude žít, ale pochopila, že život jde dál. Sice už nikdy nebude šťastná, ale bude žít. Pokusí se s tím vyrovnat.
A pak se začala vídat se svým přítelem. Kamarádem do deště. Myslela si, že se znovu dokáže smát. Užili si spolu spoustu skvělých chvilek. Trávili společně každou volnou chvíli. S ním si připadala šťastná. V určitých mezích, samozřejmě, ale popřít se to nedalo. I její otec si toho všiml. Začal jí více důvěřovat, nechával ji doma samotnou. Nevěřil, že by si dokázala ublížit teď, když má kamaráda, se kterým si rozumí.
Nemýlil se. Opravdu ani nepomyslela na to, že by si vzala život. Jenže pak se to stalo. Znovu. Opustil ji, jako by pro něj nic neznamenala. Řekl jí, že nemůžou být přátelé. Že ji opouští pro její dobro. Chtěl, aby byla v bezpečí. Jako by se minulost opakovala.
Ona už nemohla dál. Ztratila všechno, na čem jí kdy záleželo. Lásku, přítele, naději...
Dívka si setřela slzy a pohlédla na zem, kde vedle ní ležel lesklý ostrý nůž. Už brzy dá jejímu trápení sbohem. Už nikdy jí nikdo neublíží.
Vzala nůž do ruky a zvedla si ho k očím. Se zaujetím na něj pohlédla. Leskl se i tady, v lese, kde nebyl žádný sluneční svit. Položila si ho do klína a naposledy si k sobě přivolala nejkrásnější vzpomínky. Jen to nejlepší, aby měla na co vzpomínat, kdyby se dostala do pekla.
Najednou před ní zapraskalo pár větviček a ona překvapeně vzhlédla. Nevěřila, že by se k ní přiblížilo jakékoli větší zvíře, když je kolem cítit její vůně. Ale zmýlila se. Z křoví před ní pomalu vyšel obrovský rudohnědý vlk.
Nebála se. Dívala se do jeho očí a nemohla se zbavit pocitu, že už je někde viděla. Že jí někoho připomínají. Vlk udělal pár váhavých kroků směrem k ní a ona vzdychla. Vlk má nejspíš hlad.
Sklopila oči a pohled jí padl na nůž v jejím klíně. Už to nemohla dál odkládat.
Vlk zakňučel a ona viděla, že také zírá na její nůž. Udělal dalších pár kroků a upřel na ni zoufalé oči. Dívka se na něj usmála a vzala do rukou nůž.
„Neboj, bude to dobré,“ zašeptala směrem ke zvířeti a s těmi slovy si vrazila kůl mezi žebra, přesně tam, kde jí tlouklo srdce.
Vlk srdceryvně zakňučel. Pak se ozvalo lupnutí a najednou vedle ní seděl její přítel. Dívka k němu stočila pohled a usmála se. „Bude to dobré,“ zopakovala z posledních sil a potom už nic neviděla. Omdlela.
Poslední, co slyšela, bylo srdceryvné vytí.
***
Jacob ve vlčí podobě ležel vedle dívky, kterou miloval. Vedle té, které by nic nedokázal odepřít. Litoval všeho, čím jí ublížil. Chtěl vrátit poslední den zpět a přemluvit Sama, aby jí to mohl říct.
Sledoval, jak z jeho milované každou vteřinou vyprchává život. Bylo strašné to sledovat s vědomím, že jí nemůže pomoci. Ale nedokázal ji opustit. Nemohl.
Bella naposledy vydechla a z jejího těla odešel poslední zbytek života.
Jacob se zvedl. S bolestí pohlédl na mrtvou dívku před sebou a rozběhl se pryč. Už se nikdy nechtěl vrátit. Nemohl by chodit po místech, kde byli spolu. Chtěl být po zbytek života sám...
Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Diskuse pro článek Poslední vzpomínky:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!