Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Potkal jsem anděla

20.06.2011 (15:30) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 6548×

Na jedné malé louce poblíž malého městečka Forks seděl v trávě chlapec s bronzovými vlasy. Byl krásný. Měl zlatavé oči a jeho kůže se v slunečním svitu lehce třpytila. Ale byl smutný.

Jeho ztrápený výraz říkal, že zažil na tomto světě mnoho bolesti. Byl tu totiž dlouho. Moc dlouho…

Snad nikdo netušil, že tento chlapec je upír, který chodí po naší planetě víc jak sto let. A bylo to hodně teskných let.

Měl rodinu. Úžasnou matku a otce. Také mnoho sourozenců, kteří ho měli rádi. On je také měl rád. Ale něco mu v tomto nadpozemském životě chybělo. Scházelo…

Jen pomyšlení na to bolelo.

Cítil v hrudi díru.

Prázdnotu.

Byl živoucí kámen.

Vlastně byl mrtvý.

Scházela mu láska. Prohledal snad celý svět, ale nenašel svoji spřízněnou duši. Nenašel žádnou upírku, tak krásnou, aby se mu zalíbila. Ani žádnou lidskou dívku. Žádnou, která by ho pochopila. Kde má hledat? Kolik dalších živočišných druhů existuje? Vlkodlaci, čarodějky, víly, mořské panny, andělé?

To bude až do skonání světa sám? Najde onu osobu, která je mu hodna? Nebo je mu souzeno, aby chodil světem sám? Je to za trest? Co provedl, že ho bůh trestá?

Chlapec pohlédl k nebi. Nevěděl, co dělat. Byl zoufalý. Všude, kam se podíval, byla láska. Lidé se milovali, ptáci se namlouvali veselou písničkou a takhle by to mohlo pokračovat do nekonečna. Byl by to dlouhý seznam. Každý lidský tvor vyjadřoval aspoň malý ždibeček lásky.

Všude na světě byla láska. Není místo, kde by se aspoň náznakem neobjevila. Svět by bez lásky nefungoval. Bylo by tu pusto, temno. Nebyla by na světě radost. Celý svět by pohltilo zoufalství.

Chlapec dál upíral zrak k nebi. Nejen že lásku všude kolem sebe viděl, ale on ji také slyšel. Nestačilo to, že byl upír. Měl také dar. Dokázal každému člověku na planetě číst myšlenky. A tak se jeho trápení jen znásobilo.

Slyšel myšlenky zamilovaných párů, kteří seděli na lavičce v parku. Slyšel šťastné myšlenky muže, kterému se právě narodilo dítě, ale také třeba malé děti, které si hrály na hřišti. Štěstí a láska ho obklopovaly.

A tak se často vydával na tuto malou loučku za městem, kde ho nikdo nerušil. Mohl si odpočinout od tisíců myšlenek, co denně slyšel. Mohl se zamyslet nad svým osudem. Nad životním posláním. Má vůbec nějaké? Co má v životě dokázat? Zachraňovat životy? Vždyť je jenom bere. Sice nezabíjí lidi, ale srdce mu rve na kusy každá vypitá laň.

A co duše… Má duši? Carlisle říká, že ano. Ale on si myslí, že ne. Takové stvoření jako on nemůže mít duši. Je monstrum.

Už také párkrát přemýšlel, jestli má cenu žít. Proč vlastně žít? Nemá to cenu…

A co potom? Jaká je smrt? Jednou už zemřel. Ale to jen cítil nepřekonatelný žár jedu v žilách. Ale jaké by to bylo doopravdy? Sladké usínání? Lidé prý přijdou do nebe nebo do pekla. Ale co on? Čeká ho zatracení…

Přemýšlel, jestli někde daleko od něj řeší nějaká osoba tentýž problém. Je tu nějaká osoba, která má stejný osud? Je také nepodstatná jako já? Doufal, že ano.

A nemýlil se…

Kdesi daleko, možná v jiné galaxii, řešila ona osoba stejný problém. Nechtěli ji tu. Byla nepodstatná. A tak se rozhodli, že ji vykážou z oné země. Bránila se. Nechtěla odtamtud odejít. Líbilo se jí tam. Sice také nepoznala lásku, ale měla rodinu a pár přátel. Jen pár. Opravdu neměla moc přátel. Přišla ostatním jiná… Možná divná.

A tak ji shodili…

V tutéž chvíli se chlapec díval k nebi. Prosil Boha nebo někoho, možná slunce - ať ho spálí. A najednou uviděl z nebe něco padat nebo letět. Byla to velká ohnivá koule. Šlehaly z ní velké bílé plameny. Blížila se. Letěla moc rychle a on si s hrůzou uvědomil, že letí na něj.

Rychle se zvedl a odběhl kousek do lesa. Schoval se za velký keř a pozoroval, jak koule dopadla na zem. Myslel si, že to bude velká rána a že z jeho louky udělá ten oheň škvarek. Ale ani jedno se nestalo.

Koule se lehounce dotkla země a přistála na zem jako peříčko. Ani oheň se nerozšířil. Najednou úplně vyhasl. Byl prostě pryč…

A tu chlapec vydechl v úžasu. Nic takového ještě neviděl. Uprostřed louky ležela postava. Byla to dívka. Byla krásná. Měla přiléhavé černé šaty, které nebyly vůbec poškozeny ohněm. Ona také nebyla popálená.

Ale co ho nejvíce zaráželo, byla velká černá křídla, která ležela mrtvě vedle ní. Vypadala jako by byla zlámaná. Tu ho napadlo, jestli nesní. To nemohla být pravda. Nic takového přeci neexistuje. Nebo ano?

Dívka se nehýbala. Chlapec pomalu vylezl ze křoví a šel se podívat blíž. Snad není zraněná. Když se k dívce přiblížil asi na metr, aby viděl víc, žasl.

Černá křídla měla přirostlá k tělu, ale byla jakoby mrtvá – jako ona. Také ho udivilo, jak vypadalo místo, kde dopadla. Oheň tu sice nebyl, ale tráva byla černá a posypána stříbrnými krystaly. Vypadaly jako diamanty.

A vtom se dívka pohnula a zakňourala bolestí. Chlapec si vedle ní sednul a pohladil ji po tváři. Dívka nepatrně pootevřela oči. Měla hnědé oči. Jak rychle oči otevřela, tak je zase zavřela. Znovu zasténala bolestí.

Chlapec se rozhodl, že ji tady nemůže takhle nechat, a tak si ji lehounce dal do náruče a upíří rychlostí utíkal domů.

Doma ho všichni s napětím očekávali. Jeho sestra Alice měla totiž vizi.

Hned jak přišel domů, nechal připravit lůžko a dívku tam opatrně položil. Pak ostatní požádal, jestli by je nemohli nechat samotné. Všichni odešli.

Namočil do vody kapesník a začal jí jím omývat čelo. Dívka zasténala, ale otevřela oči a zahleděla se na chlapce. Vypadala vyděšeně a tvář měla zkroucenou bolestí. Ale i přesto se snažila něco naznačit.

Tu chlapec pochopil, že je určitě moc zmatená, a tak se představil a řekl jí, kde je.

„Moje jméno je Edward Cullen a jsi u mě doma. Našel jsem tě na louce, kam jsi spadla…“

Pak se zarazil. Neušlo mu, jaké je tu ticho. Že ho to nenapadlo dřív! On jí nedokázal číst myšlenky. To se mu nikdy dřív nestalo…

Dívka na něj třeštila oči. Edward byl také moc zvědavý, a tak se začal ptát…

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Jako to, že jsi spadla z nebe? A co jsi vlastně zač?“ ptal se Edward dál. Vysloveně ji zahltil otázkami. A dívka dál mlčela.

Edward také zmlkl. Pak si ji začal zase prohlížet. Jí to bylo nepříjemné. Klopila zrak a možná se i trochu červenala.

V místnosti dál přetrvávalo trapné ticho. Pak Edward promluvil.

„Promiň mi to. Nikdy jsem nic takového jako ty neviděl. Ale, prosím, mluv. Umíš mluvit, viď?“

Odmlčel se.

„A rozumíš mi vůbec?“

Dívka ho vystrašeně pozorovala a pak nepatrně pokývala hlavou. Edward se usmál. Po dlouhé době se pocítil šťastný.

„A umíš mluvit?“ zeptal se mírně.

Dívka zase nepatrně pokývala hlavou. Edward se zhluboka nadechl a odvážil se k té hlavní otázce.

„Co jsi zač?“ zeptal se a pohlédl jí do očí.

Dívka se usmála a pak promluvila pevným hlasem. „Jsem padlý anděl.“

Nic krásnějšího než její hlas Edward v životě neslyšel. Úplně se mu zatočila hlava. Ani hlas nejkrásnější upírky se nedal srovnávat s tímhle. Bylo to jako tisíce zvonků, zurčení potůčků, zpěv ptáků a hlas Boží…

V místnosti nastalo opět ticho, ale tohle nebylo to trapné ticho, ale příjemné ticho. Edwardovi připadalo, že pořád slyší její hlas, jak se odráží od stěn. Zbožně na ni pohlédl.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se.

„Byla jsem anděl na nebi, ale naši lidé mě tam už nechtěli. Připadala jsem jim jiná. Divná… A tak mě nejvyšší Bůh shodil z nebe. A já padala a padala… A nakonec jsi mě našel ty,“ řekla, hledíc mu do očí. Na tváři úsměv. Měla po dlouhé době zase radost. Byla ráda, že ji tento chlapec zachránil.

„Takže jsi vlastně anděl?“ zeptal se po chvíli Edward. Byl v šoku, a tak mu to možná pomaleji myslelo.

„Padlý anděl,“ řekla.

„A máš nějaké jméno?“ zeptal se Edward nesměle.

„Ano, moje jméno je Isabella,“ řekla a zarděla se. Svoje jméno už dlouhou dobu nepoužívala, a tak to byl nezvyk. Isabella… Měla moc krásné jméno. Dala jí ho matka po nejkrásnějším andělu v dějinách nebe.

„Tak, Isabello, nechtěla bys nějaké jídlo, pití nebo cokoliv jiného?“ zeptal se Edward po další chvíli ticha. Nevěděl, co dělat. Nikdy s žádným andělem nemluvil.

„Ne, nic zatím nepotřebuji. Ale až něco budu potřebovat, tak ti řeknu,“ řekla a usmála se.

Edwardovi to nepřišlo jako úsměv, ale jako polibek. Tak moc ho okouzlila. Ne, ona ho neokouzlila, ale on se do ní bezhlavě a nenávratně zamiloval. Také se na ni usmál.

„Tak já tě tu chvíli nechám o samotě. Kdybys cokoliv potřebovala – stačí zavolat. Mám výborný sluch,“ řekl a pomalu odcházel z pokoje. Ona se za ním dívala smutným pohledem. Neušlo jí, že moc trpí. Jeho smutek cítila a zarýval se jí do srdce jako ostrý nůž.

Edward odešel a ona osaměla. Pomalu vstala z postele.

Už ji skoro nic nebolelo. Jen potřebovala zkontrolovat křídla. Roztáhla je a zdály se být neporušené. Objevil se jí na tváři vítězný úsměv. Sice se do nebe nemůže vrátit, ale může letět, kam se jí zachce.

Okno bylo otevřené. Vyhlédla z okna. Byla ve druhém patře. To je dobré. I kdyby křídla selhala a ona se zřítila, má ještě schopnost rychlého uzdravování. Nic by se jí nestalo.

Roztáhla křídla a skočila…

…

Edward se večer rozhodl, že ji půjde navštívit. Už musela mít hlad a jeho to k ní nepředstavitelně táhlo.

Otevřel dveře do své ložnice, kouknul na postel, kde ležela, a ztuhnul. Postel byla prázdná! Rychle vběhl dovnitř a zrak mu padl na otevřené okno.

„Nééééééé…,“ zakřičel do prázdna. Pohltila ho bolest. Stesk, zoufalství…

Chtěl si vzít život.

Jak tak koukal z okna a utápěl se ve své bolesti, všiml si složeného listu papíru na stole. Ten tam předtím nebyl! Ale co ho nejvíce udivovalo, bylo to, že je na něm jeho jméno. Hned ho popadl a začal dychtivě číst ty řádky…

Milý Edwarde,

Promiň, že jsem tě tak náhle opustila bez rozloučení. Vím, že je to pro tebe těžké, ale já sem nepatřím. Nemůžu tu zůstat. Ale neteskni! Já se vrátím – pro tebe. Za pár let, možná víc. Vím, že pár desetiletí nebo století pro tebe nic neznamená, takže… Já se vrátím a pak budeme spolu. Vím, že mě miluješ, a proto ti chci říct, že já tebe taky miluju. Ani netušíš jak moc. Nikdy jsem nic takového necítila. Jen s tebou. Vím, že jsme se znali jen krátce, ale doufám, že na mě počkáš. Najdu si tě! Jsem přeci anděl…

S láskou tvá navždy oddaná Isabella.

Edward odložil dopis a zahleděl se z okna.

„Neboj se, Isabello. Já počkám…“ poslal myšlenkami k obloze…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Potkal jsem anděla: