Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pozdě, ale přece! - 2. část

29.05.2010 (15:00) • Vanesska • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3278×

Renesmé:

„Alice, jsem tady!“ zařvala jsem a zároveň si ulevila, protože to vypadalo, že ta obrovská příšera opravdu utekla. Nic podobného jsem v životě neviděla a nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mi ty kamínky došly dřív, než mě začala Alice hledat.

Jako poloupír jsem neměla takovou sílu, jako zbytek mé rodiny, takže uvíznout v hluboké jámě a při tom čekat, co udělá to zvíře, nebylo moc příjemné. Na nebezpečí jsem byla zvyklá. Vzpomněla jsem si, jak mě jednou Edward seřval, když jsem dorazila domů celá promáčená a nedávala si pozor na své myšlenky. Milovala jsem výšky, skály a nebezpečí, které mi hrozilo. Věděla jsem, že nespadnu dolů, dávala jsem si pozor samozřejmě a naplno si vychutnávala adrenalin kolující mi v žilách. Moji rodiče však měli jiný názor a nejen oni.

Tohle bylo jiné. Nebála jsem se, i když jsem věděla, že proti něčemu takovému bych neměla nejmenší šanci. V těch jeho očích bylo něco, co mě na malou chvíli uklidnilo, když jsem se ale podívala na zbytek jeho mohutného těla, můj pud sebezáchovy se vrátil.

„Proboha, Renesmé, cos vyváděla?“ Zděšeně ke mně přiskočila a jedním rychlým pohybem odvalila balvan. Noha se mi sice uvolnila, ale ne tak abych se sama vysoukala ven.

„Radši ani nechci vědět, jak se ti tohle povedlo!“ zamračila se a pomohla mi odtam ven. Nejdřív mě obezřetně sjížděla pohledem, a pak se otočila na můj dnešní úlovek.

„To tě přeprala veverka?“ zasmála se, ale úsměv okamžitě zmizel, poté co si uvědomila, že moje nejnovější šatičky mohla vyhodit nebo spálit.

„Je dědeček už doma?“ chtěla jsem ji přivést na jiné myšlenky. Máma s tátou si udělali menší výlet na ostrov Esme, na kterém údajně trávili svoje líbánky. To mi prozradil Emmett.

A já jsem se s Alice rozhodla navštívit Charlieho. Občas jsme sem jezdili, když jsem byla ještě menší, ale Bella si začala s Charliem volat a návštěvy se stávaly minulostí.

„Ne, ale přijede přesně za tři minuty a dvacet čtyři vteřin. Měla bys ses převléknout, pokud se ti nechce vysvětlovat procházka v lese!“ mrkla na mě a společně jsme se rozběhli k autu. Alice počítala se vším, vzala mi čtvery šaty a další kousky oblečení, kdyby se náhodou ochladilo.

Nevěděla jsem, jestli jí mám vyprávět o mém setkání s obrovským vlkem. Nechtěla jsem, aby se bála a příště mě při lovu hlídala, jako to dělala máma.

Zatím jsem to nechala plavat, vsadím se, že Alice i já bychom hravě utekly, měla jsem prostě jen smůlu.

„Charlie!“ vykřikla Alice a já si stahovala vlasy. Lehce se objali a mně neunikl jeho překvapený výraz.

„Nessie!“ Popadl mě do náruče a v očích se mu zaleskly slzy.

„Je tohle možný?“ Sjel mě pohledem a pohladil mě po tváři.

„Na tebe neplatí ani přísloví, že rosteš, jako z vody! Ale to, že rosteš do krásy, ano! Pojďte dovnitř.“ Sebral mi tašky z ruky a pochodoval ke dveřím.

„Jak se má Bella?“ smutně se otočil na Alice. „Dlouho tady nebyla.“

„Já vím Charlie, je teď s Edwardem na menší dovolené, ale má se dobře.“

Nechala jsem je v kuchyni a vyběhla do zahrady. Všechno vypadalo stejně, zamířila jsem k houpačce a vychutnávala si čerstvý vzduch, spolu s jemným vánkem pohrávající si v mých vlasech.

Přesně naproti mně se něco pohnulo. Zaostřila jsem do míst na kraji lesa, ale nic jsem neviděla. Přirozeně jsem byla zvědavá, a na ptáka nebo jiné zvíře to rozhodně nevypadalo. Rozběhla jsem se svojí rychlostí k onomu místu a odkryla keře. Cítila jsem ten stejný pach, jako při setkání s tím vlkem. Musel to být on, ale proč se vracel? Mohl přece ohrozit Charlieho.

Rozběhla jsem po jeho stopě a nepočítala ubývající metry, dokonce kilometry. Vítr mi svištěl kolem uší a vlasy se mi rychlostí rozvázaly z copu a neposedně poletovaly kolem obličeje. Jeho pach jsem cítila stále intenzivněji, takže to vypadalo, že jsem objevila jeho doupě. Ke konci jsem ještě zrychlila a zastavila na obrovské louce. V dálce byl vidět malý domeček, jinak byl kolem dokola samý les. Na rozdíl od upírů jsem potřebovala nabrat trochu vzduchu do plic, takže jsem si lehla do trávy a spolu s uklidňujícím oddechováním na chvíli zavřela oči.

Bylo mi příjemně, úplně jsem zapomněla na důvod mé cesty, než něco zavrčelo přímo za mojí hlavou.

Prudce jsem se otočila a dnes už podruhé strnule zírala. Přede mnou stáli tentokrát dva obrovští vlci. Podle jejich zlověstného vrčení, které mi nahánělo husí kůži, a netrpělivého přešlapování jsem usoudila, že asi nebudou v nejlepším rozmaru. Rozzuřila jsem je.

Pomalu jsem ustupovala a stále s nimi udržovala oční kontakt.

Rychle jsem sebou trhla a jako střela vyrazila do lesa. Za sebou jsem slyšela ohromující dupod jejich tlap a v žádném případě jsem nemyslela na to, že bych se snad otočila.

Od kdy jsou zvířata tak rychlá? Přesto, že jsem běžela nad rámec svých poloupírských možností, cítila jsem je těsně za sebou.

Plánovala jsem, že vyskočím na nějaký strom, vlci přece neumějí šplhat po stromě, ale než bych na něj vylezla, dostali by mě. Tenhle nápad jsem zamítla. V očích mě pálily slzy a srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když se přede mnou vynořily další dva obrovské černé stíny.

Celá smečka hrozivých vlků, docházelo mi, když jsem zpomalila a následně zastavila.

Byla jsem v pasti.

Jacob:

Nemohl jsem na ni přestat myslet. Probudila ve mně dávno pohřbené city, které jsem kdysi choval k její matce. Ne tohle bylo silnější. Při pomyšlení, že bych ji už neměl vidět, se mi svíral žaludek. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného.

Bez dalšího přemýšlení jsem vběhl zpět do lesa. Můj cíl byl jasný. Zastavil jsem se na okraji lesa a pozoroval Charlieho dům.

Ve vzduchu byl cítit ten studený přeslazený pach upírů, spolu s jemnou květinovou vůní, u které jsem dobře věděl, komu patřila.

Zaposlouchal jsem se do zvuků vycházejících ze zahrady a uslyšel zavrzat houpačku. Plíživým krokem jsem se posunul dopředu a přímo naproti jsem mohl spatřit můj nový smysl života.

Vlasy měla poslušně stažené, ale přesto se jí pár uvolněných pramínků motalo kolem dokonalého obličeje.

Až teď mi to došlo. Pochopil jsem, co tohle všechno znamená. Otiskl jsem se, tak jako převážná většina smečky. Ten nádherný pocit, který mi byl nespočet krát popisován a který jsem nikdy nedokázal pochopit, mi teď zaplavoval mysl i srdce.

Ovládala mě touha být jí nablízku, pohladit ji po tváři, políbit její rty. Všechny starosti a problémy mých všedních dnů zmizely. Byla tu jen ona, moje Renesmé.

V myšlenkách se najednou objevil Seth. Ukazoval mi, jak se spolu s Paulem a Embrym proměnili a čekali na naší louce.

Hledali mě a já neměl nejmenší chuť teď odejít. Tiše jsem zakňučel a věnoval jí poslední pohled, pak jsem se vyhoupl na všechny čtyři a pelášil domů.

Za chvíli jsem vyběhl z lesa a zpozoroval Paula s Embrym, kteří mi myšlenkovitě sdělili, že ostatní jsou za lesem.

Nechápal jsem, co chtějí, proč ta důležitost? Možná se dozvěděli o Alici a myslí si snad, že se chtějí Cullenovi vrátit.

Rychle jsem tam doběhl a objasnil Samovi celou situaci. Myslel jsem, že to chtěl vědět, ale pak mi v myšlenkách poslal obrázek utíkající dívky, neskutečnou rychlostí, směrem k nám.

Zběsile jsem se rozběhl na louku a hledal Paula s Embrym. Cítil jsem její pach, byla tady a utíkala před dvěma vlky. Musela mít strach, rozběhl jsem se do lesa, po cestě se ke mně přidal Sam a společně jsme zbytku smečky sdělovali, že ona nepředstavuje žádné nebezpečí.

Paul a Embry značně zpomalili, když nás zahlédli a zamručeli na důkaz, že všechno pochopili.

Renesmé zrychleně dýchala a celá vyděšená nevěděla, co dělat.

„Ho-hodní pejsci!“ vystrašeně koktala a Paul vypukl v trhavý smích. Měl jsem chuť ji obejmout, utišit a ochránit, nechtěl jsem, aby se zbytečně bála. Nikdo jí už teď neublíží, ale způsob, jak jí to říct v tuhle chvíli neexistoval.

Sam se na mě významně podíval a všichni konečně pochopili, že ona je ta pravá. Součást mého života.

Rozkázal jsem jim, aby zůstali, kde jsou. Nechtěl jsem ji takhle pustit, vystrašenou a uplakanou.

Cestou domů jsem se přeměnil a rychle hledal nějaké oblečení. Byl to kousek, takže jsem byl zpět za chvíli. Z dálky jsem pozoroval, jak chudinka ustupuje a z každé strany jí brání jeden obrovský vlkodlak.

„Renesmé!“ zavolal jsem a nemohl se dočkat, až se střetnu s jejím pohledem. Otočila se a přes uslzené oči se na mě pronikavě podívala. Bylo to mnohem lepší, než poprvé, teď jsem si všimnul, že i ona na mě koukala s oddaností a láskou, kterou si možná zatím ani neuvědomovala.

„Nemusíš se bát!“ pokračoval jsem. „Neublížíme ti!“

„Ty, ty, odkud znáš mé jméno?“ zmateně mě pozorovala a moji vlkodlačí přátelé se rozhodli nám nechat trochu soukromí.

„Co kdybychom si popovídali pěkně v klidu u nás, nebo se chceš projít?“ přistoupil jsem blíže k ní a natáhl ruku. Váhavě se na ni podívala, ale nakonec mi podala tu svou a nechala se vést.

„Raději bych se procházela,“ řekla po chvíli a mě nenapadlo nic jiného, než pláž, kam jsem chodil s Bellou.

„Omlouvám se za moje kamarády, nejspíš jsme tě vyděsili,“ nevěděl jsem, jak začít. Zkoumavě si mě prohlížela a pak se konečně zeptala na to, na co jsem celou dobu čekal.

„Ty jsi…, měníš se ve vlka?“ naprosto ignorovala moji chabou omluvu. Ještě před chvílí měla v očích smrt a teď se vyptávala, jako by se nic nestalo.

„K tomu jsem se chtěl dostat. A mimochodem, jmenuji se Jacob!“ usmál jsem se a všiml si, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„No to je teda něco, chci říct, nikdy jsem nic takového neviděla. Tvoje jméno jsem nikdy neslyšela, ale ty mě znáš?“ Pozvedla jedno obočí a já potřeboval facku, aby mi zmizel z obličeje ten přiblblý výraz obdivující její krásu. Trochu mě zamrzelo, že jí Bella neřekla o svém nejlepším kamarádovi.

Povzdychnul jsem si a dal se do toho. Vyprávěl jsem jí o Belle, jako o člověku a tom, jak jsem ji znal já. Potom o nás a vlcích, proč vůbec existujeme a kolik nás tady je. Celou dobu mě bedlivě poslouchala a já se topil v těch nádherných čokoládových očích.

Když jsem skončil, začala mluvit ona, o své rodině, kterou jsem moc dobře znal, o tom, co je vůbec zač. Při téhle části jsem značně zpozorněl.

„Něco ti ukážu!“ přiložila mi svoji ruku na tvář a já nejdřív ucukl. Před mýma očima se začaly promítat obrázky, jako na filmovém plátně. Ukazovala mi, jak běžela a jaký měla strach, potom, jak se jí Alice dnes odpoledne smála a nakonec si nechala Bellu. Zatajil se mi dech, věděl jsem, že bude vypadat jinak, ale tohle bylo ohromující. Krásná tmavovlasá upírka svírala v rukou malý usmívající se uzlíček. Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak byla Renesmé roztomilá.

Ani nevím kolik uběhlo času, povídání s ní bylo tak uvolňující, přál jsem si, aby tenhle den nikdy neskončil.

Hlavou mi vrtalo, jestli cítí to samé. Bál jsem se, že mi odjede a já ji už nikdy neuvidím.

Samozřejmě jsem po ní nechtěl, aby mi hned skočila do náruče, ale chtěl jsem mít nějakou jistotu, že budu patřit do jejího života.

„Slyšela jsi někdy o otisku?“ překonal jsem všechen svůj strach a zeptal se. Jeden boj o lásku už jsem prohrál, o tu pravou mě nikdo nepřipraví.

„Ne, Jacobe, to slovo jsem nikdy neslyšela!“ zasmála se a já si uvědomil, že napodobovala můj vystrašený a vážný tón.

„To je další z těch vlkodlačích záležitostí. Každý z nás nebo alespoň většina se otiskla. Je to něco, jako láska na první pohled, ale mnohem silnější. V tu chvíli prostě víš, že to je ta osoba, se kterou chceš strávit zbytek života,“ snažil jsem se jí to vysvětlit, co nejlépe, ale nezdálo se, že mě úplně pochopila.

„To zní hezky!“ zasmála se a koukala mi přes rameno. Otočil jsem se a spatřil přicházejícího Quila. To si nemohl vybrat lepší chvíli?

„Ahoj krásko!“ zavolal směrem k ní a dětinsky se uculoval. „Neměl by sis ji tady tak schovávat, každý z rezervace chce vidět Jakeovu holku!“ vypustil s úst tu nejhorší věc, co mohl a já jen čekal na její reakci.

„Ehm, nejsem jeho holka. Jen si povídáme.“ Začervenala se a mně se ulevilo, ovšem jen do té doby, než Quil zase promluvil.

„No jasně. Jake se otiskl do té nejkrásnější holky, to se musí nechat!“

„Sklapni!“ zařval jsem na něj. Renesmé se mezitím zvedla a odcházela pryč.

„Všechno si zkazil, moc děkuju!“ podíval jsem se na něho a odešel za Nessie.

„Musím domů, Alice už mě určitě hledá,“ řekla, aniž by se otočila. Rychle jsem ji doběhl a stoupl si před ni.

„Renesmé počkej, omlouvám se za Quila. Plácá blbosti. Uvidíme se zítra?“ Doufal jsem, že ano, ale její zmatený obličej tomu nenasvědčoval.

„Já nevím, možná bychom se neměli vídat. Alice by se to nelíbilo,“ odpověděla a já pocítil bodnutí u srdce. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prudce jsem si ji přitáhl a přitiskl své rty na její. Nejdřív se bránila, ale po chvíli sebou přestala škubat a přisunula se blíž ke mně. Jemně jsem ji chytil za zátylek a ona mi omotala ruce kolem krku. Byl to nepopsatelný pocit, všechno štěstí a radost pohřbená hluboko uvnitř vyplouvala na povrch a já myslel, že exploduji.

Pootevřela ústa a já toho sobecky využil. Téměř hrubě jsem zapojil i jazyk a vychutnával si pocit dokonalého štěstí.

Po chvíli se začala opět vzpírat, tentokrát jsem ji pustil. Okamžitě mi vrazila facku a nasupeně pochodovala pryč.

„Počkej, neublížila sis?“ vzpomněl jsem si na Bellu a její zlomenou ruku. Tentokrát by mi Edward tu čelist doopravdy utrhl.

„Ne neublížila a ty mě nech na pokoji nebo schytáš další!“ zakřičela svým nádherným zvonivým hláskem. Byla tak roztomilá, když se zlobila.

„Taky si mě líbala,“ zkusil jsem to na ni.

Naštvaně se otočila a dala ruce v bok. Chtěla něco říct, ale uvědomila si, že mám pravdu. Rozběhla se směrem domů a já zůstal stát.

„Miluji tě,“ zašeptal sem do utichajícího šera a pozoroval, jak mizí v dálce.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pozdě, ale přece! - 2. část: