Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poznamenaní

23.03.2013 (15:00) • Dlwnek • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2972×

„Je tady? Ve Forks?“

„Kdo?“

„Bello, nedělej ze mě pitomce.“ Jake vypadal naštvaně. Z černých vlasů mu odkapávaly kapičky deště. Venku už zase pršelo. My dva jsme se ale stihli přesunout do naší malé garáže u Jacobova domku v La Push.

„Jacobe, já…“

„Co? Co ty? Viděl jsem vás včera přijet. Nesl tě v náručí úplně vyčerpanou, jako by tě zdrogoval! Rovnou bych tam šel, kdybych nesliboval, že ti budu věřit. Protože já ti, na rozdíl od něj, věřím. Beru tvoje slova vážně a za žádnou cenu bych neudělal to, co udělal on tobě.“

„Já vím, Jaku. Včera jsem si ale vyslechla všechny ty důvody, proč odjel. On sám trpěl taky, Jacobe.“

„On sám trpěl taky?!“ vykřikl Jacob pobouřeně. „A co všechno sis vytrpěla ty? To ho necháš vrátit se do Forks jen tak, bez omluvy? Jenom si odskočil na pár měsíců, tebe tady nechal zlomenou, a pak se vrátí, jako by se nic nedělo? Ten manipulátor ti prostě řekne, že trpěl taky, a najednou je všechno OK?“ Jacobovi se na čele perlil pot.

„Jakeu, on se mi omluvil…“

„Aha! Omluvil se! A ty mu během noci, kdy se na tebe smutně podívá, odpustíš? Bello, začni taky trochu přemýšlet!“

„To už trochu přeháníš, ne? Zkus poslouchat, co říkám,“ vykřikla jsem podrážděně.

„Já jsem slyšel každé slovo, které jsi kdy řekla, Bello. Já jsem tě neopustil ani neignoroval,“ odsekl Jacob.

„Kašli na to, Jacobe. Jdu domů,“ řekla jsem chladně a otočila jsem se ke dveřím garáže. Jacob mě ale chytil za paži. Jeho horká ruka mi drtila kosti. Vykřikla jsem bolestí. „Pusť mě!“

„Bello, on je pro tebe nebezpečný! Manipuluje s tebou, chce z tebe mít stejný kus kamene!“

„Sakra, Jacobe, pusť mě, ubližuješ mi!“ zakřičela jsem mu do tváře.

„Ne, Bello, nikam tě nepustím,“ zasyčel odhodlaně. Jeho ruka zesílila.

„Ne, Jacobe. Vůbec mě neposloucháš. Chci jít a ty mě nenecháš,“ procedila jsem skrze zatnuté zuby. Z očí mi začínaly téct slzy. Pod jeho sevřením mi praskaly kosti. On ale nic neviděl. Byl zpocený a třásl se po celém těle.

„Nenechám tě jít za tou odpornou pijavicí!“ vykřikl a já jako v omámení sledovala, jak několik kapek potu odletělo z jeho tváře.

„On mě alespoň chápe a naslouchá mi!“ vykřikla jsem na něj. Začal se třást tak mocně, až se rozmazával. Najednou mě odhodil a já přistála na podlaze garáže. Všechny smysly mi napovídaly, ať utíkám. Náraz mi ale vyrazil dech a ochromil celé tělo. Do uší mi narazil strašlivý řev zvířete. Před očima se mi mihla rudá srst. Následovalo seknutí drápů, bolest, která mi zatemnila mysl, vzdálený křik, krev, tma.

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

„Ach, jak je příjemné být zase doma,“ pronesla spokojeně Esmé, když dokončila poslední úklid domu. Musel jsem s ní souhlasit. Cítil jsem, že můj život má zase nějaký řád, nějaký smysl. Mohl jsem předstírat, že se nic nestalo, že ta bolest je pryč. Mohl jsem si zase dovolit zaplnit každou část své mysli její osobou. Její tváří, vůní, krásou.

Posadil jsem se za piáno. I hudba mi ji připomínala. Viděl jsem ji v čemkoliv, co bylo krásné. Po dlouhých měsících jsem přejel slonovinové klapky. Začal jsem hrát ukolébavku složenou jen pro ni, pro moji Bellu. Hned jsem ale přestal. Klavír byl rozladěný.

Podrážděně jsem se vydal do svého pokoje. Někde tam musel být ladící klíč. Po pár minutách hledání jsem ho našel ležet na polici mezi hromádkou knih a složek s notami.

Vrátil jsem se dolů, otevřel křídlo klavíru a začal se zdlouhavým laděním strun v srdci piána. V kapse mi zabzučel telefon. Ihned jsem si ho přiložil k uchu. Volal Carlisle.

„Edwarde, přijeď do nemocnice. Několik chlapců z rezervace sem dovezlo Bellu.“ Při Carlisleových slovech jsem měl stejný pocit, jako když mi volala Rose. Nepopsatelný.

„Co se jí stalo?“ vyhrkl jsem.

„Radši přijeď,“ odpověděl Carlisle vyhýbavě. To nevěstilo nic dobrého. Ladící klíč jsem odhodil na zem a běžel k autu. Ani jsem se neobtěžoval nic Esmé vysvětlovat. Soustředil jsem se jen na to, aby byl pedál plynu co nejrychleji přitisknutý k podlaze mého auta.

Dveře, vedoucí na chirurgické oddělení, jsem prudce rozrazil. Lidé kolem se pobouřeně otáčeli. Než mě ale stačili napomenout, stál jsem před Carlisleovou ordinací. Ihned mi otevřel.

„Co se stalo? Kde je?“ zeptal jsem se rychle, netrpělivě.

„Právě jí zašívají rány. Teď bys za ní neměl chodit. Zatím se radši se posaď,“ doporučil mi Carlisle. Výzvou k posazení narážel na to, abych se začal chovat zase jako člověk. Posadil jsem se do jednoho z křesel u okna.

„Co se tedy stalo?“ zeptal jsem se znova. Snažil jsem se o klidný a vyrovnaný tón.

„Zaútočil na ni jeden vlkodlak.“

„Cože?!“ vykřikl jsem a z křesla vstal tak prudce, až se převrátilo a zakymácelo všemi obrazy, které zdobily bílé stěny ordinace.

„Edwarde, uklidni se,“ pronesl Carlisle profesionálním hlasem.

„Jak je to vážné? Bude mít nějaké následky?“ vyhrkl jsem. V duchu jsem se snažil myslet na pár škrábanců. V nitru jsem ale moc dobře věděl, jak vypadá útok vlkodlaka.

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Před očima se mi mihotala škála stínů a barev. Nakonec ale zvítězila bílá. Naprosto mi vnikla za víčka. Když jsem je tedy otevřela, spatřila jsem opět bílou. Tahle byla ale zářivá a dráždivá. Oči jsem zase zavřela.

Po ruce mi přejel studený dotyk. Oči jsem opět otevřela. Nespatřila jsem ale žár ze zářivek na stropě, nýbrž zlato. Nejdříve se vynořovalo ze záplavy světla. Potom se zformulovalo do tvaru očí, které bych poznala kdykoliv. Znovu jsem zamrkala a ze světla se mi vynořila celá jeho tvář.

„Bello?“ zeptal se ustaraně. Chtěla jsem mu odpovědět, ale z mého hrdla vyšlo jen zašeptání. Zkusila jsem to podruhé a vyšel ze mě chraplavý zvuk.

„Hm?“

„Jak se cítíš?“

„V pořádku. Co se stalo?“ vyhrkal jsem netrpělivě. Ten fakt, že jsem byla v nemocnici s Edwardem a poslední, co jsem viděla, byl Jacob třesoucí se vzteky nad jeho návratem, mě znervózňoval.

„Jacob na tebe zaútočil,“ řekl Edward chladně.

„Kde je? Jak mu je?“ zeptala jsem se rychle.

„Jak mu je? Bello! On tě málem zabije a ty se staráš o něj? Nechceš spíš vědět, co je tobě?“ zeptal se vztekle Edward. Bylo to stejné jako při hádce s Jacobem. Místo odpovědi jsem pevně zavřela oči. Cítila jsem, jak mě pálí celý obličej. Bylo toho na mě moc. Celá hlava mi bolestivě třeštila.

„Promiň, Bello. Nechtěl jsem tě rozrušit,“ řekl tiše Edward a pohladil mě chladným dotykem po vlasech. Snažila jsem se uklidnit. Oči jsem držela pevně semknuté, ale stejně jimi pronikla slza. Jen jedna. Edward ji rychle setřel. Přestože byl jeho dotyk maximálně jemný a opatrný, sykla jsem bolestí. „Promiň,“ omlouval se znovu.

„Jak jsem na tom?“ zeptala jsem se pevně a otevřela oči. Setkala jsem se s jeho lítostivým pohledem.

„Možná… Možná bychom to měli řešit až potom. Teď si odpočiň,“ odpověděl Edward vyhýbavě.

„Sám jsi řekl, že se mám zajímat, co se stalo mně. Jak na tom teda jsem?“ zeptala jsem se znova. Zadíval se někam dolů na své ruce, položené na posteli vedle mě.

„Máš vážně zlomenou pažní kost, podvrknutý kotník, několik stehů na paži, naražená záda, pár škaredých modřin…,“ řekl neurčitě Edward. Naschvál se vyhýbal tomu hlavnímu.

„Edwarde, co můj obličej?“ Setkala jsem se s jeho odmítavýma a smutnýma očima.

Mlčel.

„Edwarde.“

V jeho obličeji byla nepopsatelná lítost. „Jacob tě poškrábal,“ řekl nakonec Edward odmítavě.

„Chci se vidět,“ vyhrkla jsem ihned, bez přemýšlení.

Edward chvíli jen seděl. V obličeji měl vepsanou rozpolcenost, jako by bojoval sám se sebou. Nakonec sebral ze stolku vedle postele zrcátko a vložil mi jej do zdravé ruky.

Automaticky se ve mně vzedmula vlna lítosti k tak zohavené tváři. Trvalo mi ale další nepopsatelnou vteřinu, než jsem pochopila, že ta zubožená tvář se dvěma hnědýma očima, které s žalostným výrazem těkaly po odrazu v zrcátku, patří mně.

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

„Jsi moc šikovný, Jacobe,“ ozval se její odporný a sarkastický hlas.

„Zmlkni, Leah, nebo tě k tomu donutím sám,“ odpověděl jsem jí tvrdě.

„Ne, já to myslím vážně. Jenom Samovi se něco takového povedlo. Ale on na to měl alespoň jakési pojištění. Když tě znetvoří tvůj vlastní otisk, nemáš jinou možnost, než mu odpustit, ale Bella… Řekněme, že nebyla tvoje.“

„O čem to sakra mluvíš, Leah? Aha, jasně, už vím. O něčem, o čem nevíš vůbec nic.“

„Náhodou vím, že jsi Belle rozsápal obličej ještě líp než Sam Emily. Co víc bych o tom měla vědět? Mělo to tvoje chování nějaký skrytý význam? Mám rozluštit šifru?“

„Proč mě musíš hned odsuzovat?“

„A proč ne? Chtěla pijavici, ať si ji vezme! Ale není důvod ji kvůli tomu takhle zmalovat.“

„Ty si myslíš, že jsem to udělal záměrně?!“

„Vzhledem k tomu, že ses jí ještě nepřišel omluvit, si to myslím.“

„Dělám to proto, že mě asi určitě nebude chtít ani vidět.“

„Tak fajn, dělej, jak myslíš. A ona si o tobě bude myslet to stejný, co já.“

Jak moc zbabělé bylo se před Bellou schovávat? Chtěla to po mně? Kdo mi vlastně dal právo dělat rozhodnutí za ni? Kdo mi dal právo jí zakazovat, aby šla za Edwardem?

Leah měla pravdu. Nebyl jsem její otisk, neměl jsem ani nejmenší rozumný důvod jí tohle dělat. Měl jsem se ovládat, měl jsem ji poslouchat.

Podělal jsem to, to mi bylo jasné.

Potřeboval jsem si pročistit hlavu, trochu se uvolnit. Rozeběhl jsem se do lesa. Zavřel jsem oči a začal se proměňovat. V tu chvíli se mi vybavila moje poslední proměna. Ovšem nechtěná…

„Ne, Bello, nikam tě nepustím,“ zasyčel jsem. Ani jsem nevnímal, že jí drtím paži. Její výraz plný bolesti ustoupil do pozadí. Já sám byl plně pohlcen představou, jak mi ji ta odporná pijavice bere. Jak z ní vysává všechnu krev a ona bledne…

„Ne, Jacobe. Vůbec mě neposloucháš. Chci jít, ale ty mě nenecháš,“ procedila skrze zuby. Byla jím naprosto pohlcená, naprosto ovlivněná. Jak si to jenom mohl dovolit? Co si o sobě myslel? Být na jeho místě, plazím se k ní po kolenou, ale on ne, on ji ještě vydírá tím, že prý sám taky trpěl! Vztek mi zastínil zorné pole. Po okrajích se mi svět rozmazával. Nebyl jsem schopen vnímat nic. Jen čirý vztek, namířený na něj, na Edwarda. Byl jsem rozhodnutý.

„Nenechám tě jít za tou odpornou pijavicí!“ vykřikl jsem Belle do tváře. Na zlomek vteřiny jsem se na ni zadíval. Byla tak bledá, tak křehká… A ten kus slizkého šutru mi ji chce vzít!

Moje vidění se rozmazalo na rudou šmouhu. Mimo svou kontrolu i odpor jsem se proměnil. Můj mozek nebyl schopen vnímat nic.

Ne, už tady byl jenom instinkt, instinkt chladného predátora, nesmlouvavého vlka. A ten zahlédl kořist. Na nic nečekal. Vlastně to bylo jednoduché. Jednodušší než dýchání… Byla to přirozenost.

Vlk si kořist přidržel. Ani se nebránila – byla příliš v šoku z vlkovy velikosti, z vlkovy moci. Vlk sekl. Podruhé, potřetí. Vlk se teprve zahříval. Chtěl si s kořistí pohrát…

Vlk ucítil bolest, jeho kořist byla pryč. Nikdo na vlka nezaútočil. Vlk dostal rozkaz od alfy. Rozkaz, který dokázal velikost velitele tím, že se vlk v bolesti zhroutil – byl donucen k proměně.

Najednou jsem to byl zase já, jako člověk s myslí… Ale vzpomínkami zvířete. Ležel jsem na zemi nahý a doufal, že to byl jen hrozný sen. Okolní dění mě ale přesvědčilo o pravdě.

Moje kořist – Bella, ležela na zemi, kolem jejího bledého a křehkého těla tolik krve… Sam ji zvedal do náručí a odnášel ji pryč ode mě, pryč od zvířete, pryč od nestvůry… Její hlava se bezvládně zvrátila dozadu. V tu chvíli jsem spatřil tu hrůzu, kterou jí vlk, kterou jsem jí já způsobil…

Zastavil jsem se. Všechno se mi vrátilo, do posledního detailu. Zaťal jsem své tlapy do hlíny. Zadíval jsem se na své zvířecí drápy. Ty, které včera Bellu málem zabily.

Byl jsem sám sobě odporný. Nemohl jsem v této podobě být už ani minutu. Opět jsem se změnil v člověka. Oblékl jsem si oblečení a vydal se za ní, přestože byla hluboká noc…

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Přestože byla hluboká noc, Bella odmítala spánek. Nedivil jsem se jí. Sice jsem netušil, co se v ní odehrávalo, když se zahlédla v zrcadle, ale ať už to bylo cokoliv, nechal jsem to na ní. Nechtěl jsem teď pitvat její křehkou mysl mými sobeckými otázkami typu: „Na co myslíš?“, když jsem věděl, jak se musí překonávat, aby se sama se sebou dokázala vyrovnat.

Nejradši bych toho vlkodlaka vynesl v zubech. Způsobil bych mu desetinásobek utrpení, které on přinesl Belle. Proč se nemohl ovládnout? Proč zrovna ona? Proč byl tak sebestředný, tak sebevědomý a byl v Bellině blízkosti, přestože si určitě musel být vědom všech rizik, která by mohla způsobit samotná osoba vlkodlaka v něm?

Tohle byla všeobecná nátura vlkodlaků. Byli sebevědomí, výbušní, nestabilní, agresivní. A ona, moje křehká a tvrdohlavá Bella, si musela vybrat za přítele zrovna jeho.

Jaký to byl vlastně přítel, když jí tohle dokázal způsobit a potom se o ni ani nezajímat? Proč se na ni nepřišel podívat, proč se jí nepřišel omluvit?

Důvodem mohl být strach z její reakce, strach ze mně (při té myšlence jsem se pro sebe usmál), strach z…

„Na co myslíš?“ zeptala se Bella. Její hlas byl žalostně slabý a křehký, stejně jako její dlaň, která ležela na mé sevřené pěsti.

„Na tebe,“ řekl jsem prostě a uvolnil pěst pod jejím dotekem. Sevřel jsem její ruku ve své.

„Na to, jak vypadám?“ zeptala se podivným hlasem. Byl to divný tón, který jsem nebyl schopen rozeznat. Ani z jejího pohledu nebylo nic čitelné.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.

Bella si jen povzdechla a odvrátila hlavu. Její oči uhnuly těm mým, abych v ní nemohl číst. Neunikla mi ale ta bolest, ta prázdnota a utrpení, které se v jejím pohledu zrcadlily.

Jemně jsem ji vzal za bradu a pootočil její tvář ke mně. Snažila se z mého pohledu vymanit, ale byla příliš slabá i na vůli. Pohlédla tedy do mých očí s pohledem naprosto zlomeným, bolestným a rezignovaným. „Bello, prosím, řekni mi, co tě trápí,“ řekl jsem naléhavě.

Ona jen zavřela oči. Zpod víček se jí začaly ronit slzy a tělo se začalo třást. Zoufale si přitiskla dlaň na ústa. Byla naprosto zničená.

Jak jen to její křehký stav dovoloval, jsem ji sevřel v náručí. Jevila se mi jako porcelánová panenka, která byla bezohledně odhozena na zem. Postupně se na ní začaly tvořit praskliny. Užíral mě ten zdrcující pocit, že na jedné z těch největších prasklin mám zásluhu právě já.

Poté, co se uklidnila, jsem se na ni podíval. „Bello, prosím, moc tě prosím, řekni mi, co tě trápí. Ničí mě tě takhle vidět.“

„Opustíš mě znova?“ zeptala se zdrceně. Spíše jen šeptala.

„Proč bych to dělal, Bello? Miluji tě, na tom se nikdy nic nezměnilo a nikdy nic nezmění. Nemůžu bez tebe žít. Měl jsem ale za to, že včera v noci jsme si všechno vyjasnili…“

„Já… Ty mě budeš stále milovat? Stále mě budeš mít rád a chceš se mnou strávit věčnost, přestože teď vypadám takhle?“ zeptala se nevěřícně a ukázala na svůj obličej.

„Ano, Bello, stále tě budu milovat. Každým dnem víc a víc,“ odpověděl jsem tiše a dal jí jemný polibek na čelo. „Pro mě jsi nejkrásnější žena na světě, protože žádné jiné pro mě nejsou. Ty jsi to jediné, co existuje. Ty jsi moje jediné světlo, bez kterého tápu tmou.“

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Usnula jsem v jeho náručí. Bez nočních můr, bez nejistot, beze strachu.

Probraly mě hlasy. Při pohledu na digitální hodiny na stolku jsem zjistila, že je stále ta stejná noc. Edward ale v pokoji nebyl. Na chvíli mě přepadla panika. Utekl? Nemohl už se mnou být? Rozmyslel si to?

Zaposlouchala jsem se do hlasů. Jeden byl jeho a ten druhý… Jacobův. Oba stáli ve dveřích, rozmlouvali spolu. Ani jeden si nevšiml, že jsem se probrala. Byli oba až moc soustředění na sebe.

„Nemohl jsi přijít v horší čas?“ ptal se podrážděně Edward. „Návštěvní hodiny jsou ve všední dny od tří do pěti. Pokud vím, dneska je neděle, dvě hodiny po půlnoci. Tohle není ideální doba na to, aby se do nemocnice vloupal agresivní vlk.“

„Já… Já ji jenom potřebuji vidět. Musím se jí omluvit. Prosím, nebudu tu dlouho,“ žadonil Jacob.

„Máš smůlu, pse. Zrovna konečně usnula. Nevím, jestli by jí prospělo ji teď budit,“ odsekl chladně Edward.

„Ne, jsem vzhůru,“ ozvala jsem se a snažila se trochu posunout do sedu. Edward se u mě objevil v nadlidské rychlosti a jemně mě přitlačil zpět do polštářů.

„Lež, Bello. Jestli si ho tady nepřeješ, můžu ho vyhodit,“ řekl Edward s nenávistí v očích.

„To je v pořádku. Jacobe, pojď dál,“ kývla jsem na tmavou postavu váhavě stojící ve dveřích.

„Nechám vás o samotě,“ řekl Edward. „Kdyby cokoliv, stačí jen zavolat. Budu hned u tebe,“ ujistil mě, hodil jeden vražedný pohled po Jacobovi a potom zmizel oknem, které nechal otevřené dokořán.

Jacob nejistě přistoupil k mé posteli. Byl jako by opatrný. Bál se, že se vyděsím? Že uteču? Že ho zavrhnu?

„Jak ti je, Bells?“ zeptal se se stejnou dávkou opatrnosti.

„Bývalo mi líp,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Mrzí mě to. Ach, Bello, kéž bych ti mohl vysvětlit, jak moc mě to -“

„Mrzí? Jo, to už jsem slyšela.“ Měla jsem na Jacoba vztek. Ne kvůli tomu, že se neovládl, nýbrž kvůli tomu, že mě nenechal jít a neposlouchal, co jsem říkala.

„Promiň, Bello. Mluvení není zrovna moje parketa… Zkrátka ti chci říct, že když jsem na tebe útočil, nebylo to z mé vůle, ale bylo to… jak bych to řekl… z instinktů toho zvířete ve mně. Když se totiž člověk naštve, naprosto ho ovládne zvířecí instinkt a s úplně zastíněným mozkem jdeš po každém, kdo se ti objeví v zorném poli… Nechci se tím nějak vymlouvat, spíš ti jen říct, jak to chodí,“ vysoukal ze sebe Jacob.

Odpověděla jsem mu mlčením.

„Bello, prosím, řekni něco.“

„Co?“

„Já nevím! Třeba to, že jsem vůl, že mi nikdy neodpustíš, že jsem tě zradil, že jsem… že jsem ti udělal tohle…“ Poslední slova už jen zašeptal. Přešel k mojí posteli a klekl si ke mně. „Nebo mi prosím řekni, že mi odpouštíš.“

Proč po mně tohle stále chtěli? Proč? Proč mě milovali, slibovali, že mě nikdy neopustí, že tu jsou pro mě, že se na ně můžu navždy spolehnout, a oni svá slova poruší a zpřetrhají jako pavučinu, jako díru v mé hrudi?

Proč mě opustí, zradí, řeknou mi, že mě nemilují, nechají mě samotnou, odkopnou a zlomí?

Proč za mnou potom chodí a žadoní, prosí o mé odpuštění?

Proč jsou ale moje rány stále stejné?

Proč se tohle všechno děje mně?

Zakryla jsem si obličej dlaněmi a pro jistotu jsem i zavřela oči.

„Jděte všichni pryč. Oba dva, nechte mě být. Nechte mi jednu noc, kterou můžu prožít sama,“ řekla jsem nakonec. Nechala jsem si barikádu na očích, dokud jsem neslyšela klapnout dveře i okno. Jako malá holka jsem zkontrolovala ovzduší tím, že jsem vykoukla zpoza vějíře prstů. Když i moje oči potvrdily bezpečně zavřené oba přístupy do mého pokoje, dokázala jsem klidně usnout. Toužila jsem po pročištění mysli, což se mi povedlo za absence upíra i vlkodlaka.

Hned ráno za mnou přišel Charlie. Čekal ale u mého lůžka dobré tři hodiny, protože jsem se probrala z hlubokého spánku až v době oběda. Snažil se ze mě vymanit nějaké vzpomínky na útok. Já mu popsala rozmazané vzpomínky na medvěda, od kterého mě nakonec zachránili Sam a Quil, kteří slyšeli můj jekot. Na krátkou návštěvu se ještě zastavila Emily. Nesnažila se mě utěšit, spíš mi dodat sílu. To se jí povedlo. Nikdo mi nemohl po této stránce pomoct tolik, jako ona. Zvláště když jsem viděla jizvy na její tváři.

Charlie se mnou zůstal celé odpoledne. Vzal si pro dnešek volno. Opakovaně jsem mu nadávala, klidně se mohl věnovat své práci na stanici. To, že tvrdl v nemocnici se mnou, spočívalo pouze v tom, že četl noviny a hlášení stále dokola. Odešel kolem šesté.

Konečně jsem osaměla. V tu chvíli jsem zaslechla zaťukání na dveře…

♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦♦

Chvíli jsem stál přede dveřmi. Zaposlouchal jsem se do zvuku jejího dechu. Nebyl tlumený a pomalý, spíše hlubší a rychlejší. Byla vzhůru. V tu chvíli jsem tiše zaklepal. Nebyl jsem si jist, jestli mě vůbec chce vidět. Vyhazov, který dala včera večer mně a pijavici, neohraničila časem, jak jsem tedy mohl vědět, kdy mě bude chtít vidět?

„Ano?“ ozval se její slabý hlas.

Opatrně jsem nakoukl dovnitř. „Můžu?“

„Jo, pojď dál, Jacobe,“ řekla a snažila se o úsměv. Proč to dělala? Proč si dávala záležet na tom, aby se ke mně chovala mile, když jsem jí způsobil tohle?

Ne, nedívej se jí na tvář. Není to slušné… Já se teď zabývám tím, co je slušné? Ona je slušná, já jsem jen zkaženej grázl, kterej jí zničil život. A ona se na mě teď usmívá! Proč?

„Ehm, nechceš se posadit?“ zeptala se nejistě. Uvědomil jsem si, že stojím na místě jako solný sloup, očima provrtávaje její obličej.

„Jasně, proč ne, díky,“ řekl jsem a snažil se jí úsměv oplatit. Moc mi to nešlo.

Zadíval jsem se na ni. Byla tak křehká, tak snadno se dala zranit… Ne, nebudu jí teď připomínat to, co jsem jí provedl. Rozptýlím ji. Ale bude to vůbec možné? Rozptýlit ji od jejího zranění, které jsem jí způsobil já?

„Jak ses dnes měla?“ zeptal jsem se, jako by se nechumelilo. No to snad ne! Ptám se jí na to, jaký měla den? Jsem idiot? Evidentně…

„No, ráno se stavil Charlie, já se ale probudila až na oběd,“ začala a pohrávala si s nitkou trčící z její obvázané ruky. Její ruce byly samý zašitý šrám, samá modřina, samé obinadlo. „Odpoledne jsem pak přečetla asi deset knih a pak se nepředstavitelně nudila,“ usmála se na mě znova. Odpověděla v duchu mé otázky. Jako by se nic nestalo. Prostě jsme se jen normálně potkali na konci dne a prohodili pár slov.

Na její přání jsem se sebe vysoukal něco o novinkách v La Push a Forks. Jako kdyby tam něco nového bylo. Pak jsem jí vyprávěl o tom, jak moje sestra Rachel úspěšně složila zkoušky v prvním ročníku univerzity v Seattlu, když mě přerušila zívnutím.

„Mám už přestat? Chceš spát?“ zeptal jsem se při pohledu na její ospalé oči.

„Asi jo… Dobrou, Jakeu,“ zamumlala tiše, jednou nohou už v říši snů.

„Dobrou, Bello,“ odpověděl jsem tiše, ale to už se její dech přehoupl do klidného a oči se tvrdě zavřely. Políbil jsem ji na zdravou tvář. Jemně, abych ji neprobudil. Poté jsem se do ní vpíjel očima. Chtěl jsem znát nazpaměť ty hrůzy, kterými jsem ji poznamenal po zbytek života.

Přes levou tvář se jí táhly celkem čtyři šrámy. První byl krátký, roztínal její spánek na dvě poloviny a končil těsně nad obočím. Druhý protínal klíční kost, táhl se pod okem a končil na kořeni nosu. Třetí půlil tvář a končil až v horním rtu, navždy narušil jeho pravidelnost. Čtvrtý šrám byl nejdelší. Táhl se přes hranu čelisti, její dříve dokonalou šíji hrubě porušoval a končil až na hrudi, pod pravou klíční kostí.

Dál byla hrubě zjizvená její levá paže. Opět čtyři šrámy. Pamatoval jsem si, jak jsem jí drápy zaťal do obličeje. Pamatoval jsem si, jak jsem ji hrubou sílou vlka otočil čelem ke mně, abych ji mohl dorazit… Snažil jsem se vzpomínky zastavit. Z hlavy jsem ale nemohl vytěsnit nic. Při pohledu na ni se mi vybavilo, jak jsem se probral opět v lidské podobě, jak jsem ji spatřil bezvládně ležet ve vlastní krvi…

Co jsem to provedl?

Klekl jsem si na kolena a hlavu zabořil do bílého povlečení na jejím lůžku. Kropil jsem ho přidušenými slzami. Opakoval jsem zajíkavě, jak mě to mrzí, jak moc se omlouvám. Myslel jsem, že se zblázním z té viny. Měl jsem chuť si provést to samé. Čemu bych tím ale prospěl? Jen sám sobě, svému sobeckému svědomí. Jí ne. Ona žila z toho, když mohli být všichni kolem ní šťastní. To dělalo šťastnou i ji samou. Přeci jen to ale nebylo úplné, nikdy, pokud u sebe neměla jeho.

S bolestí jsem si uvědomil, že on je ten, co ji udělá šťastnou. Já ne. Já sám jsem důkaz, že to nejsem. Nejsem přeci její otisk… Ale jak bez ní mám žít já? Copak to půjde? Proč jsou věci tak složité, tak těžké, tak bolestné?

Musel jsem si pročistit hlavu. Vyšel jsem ze dveří jejího pokoje, tak ponořený sám v sobě, že jsem se málem srazil s ním.

„Postarej se o ni,“ řekl jsem mu jen a poté vyšel z chodby ven. Zastavil jsem se. Na chvíli jsem se zaposlouchal do jejího dechu. Zase. Už nebyl mělký, probrala se.

„Edwarde?“

„To nic, spi dál, srdíčko.“

„Měla jsem sen,“ řekla rozespale.

„Špatný nebo dobrý?“ zeptal se jí a já slyšel, jak položil svou ruku na její.

„Už nevím…,“ řekla zmateně.

„To nevadí. Jsem tady, s tebou. Vždycky budu.“

„Já vím.“ Její dech se opět vrátil ke spánku.

Byla s ním. To jí stačilo. Být s ním. Mě nepotřebovala. Měla už všechno. Mohl jsem jít. Měl jsem jít. Tak jsem šel. Vyšel jsem z nemocnice ven, zastavil se na okraji parkoviště, hleděl do lesa. Byl jsem podivně otupělý.

Proč se stále něco takového dělo? Když jsem začínal být šťastný, s ní, jen ona a já, sami, vrátila se pro něj.

Zakroutil jsem hlavou. Tohle nám vyjít nemohlo. Mně to vyjít nemohlo. Na tvářích jsem cítil slzy. Stékaly. Jedna za druhou. A já věděl, že jsem sám. Že musím být sám. Pro ni. Musím se tvářit šťastně, pro ni… Pro… Pro ně.

Zanechal jsem jí bolestnou vzpomínku na mě. Ano, to je trefné. Naše setkání začalo její bolestí a právě končí mou. A vlastně i její. Nechal jsem ji navždy poznamenanou. My oba jsme byli poznamenaní, ale ne otisknutí.

Takhle to být mělo. Možná funguje něco jako osud. Tímhle to mělo skončit. Cítil jsem to přesně tak. Teď jsem měl odejít. Doslova mě vlastní tělo vybízelo, abych odsud odešel. Běžel jsem. Slzy mi stále brázdily tvář. A já je nechal. Pro tentokrát. Naposledy. Proměnil jsem se ve vlka. Potlačil jsem vnitřní bolest a běžel dál. Běžel jsem, co mi síly stačily. Mozek jsem vypnul.

Stal se ze mě vlk. Ten, který jí to provedl, musel utéct daleko. Vlk je pro ni nebezpečný. Řekl to on, ten, který ji udělal šťastnou. Edward.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaní: