Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přijdu o vše?

22.03.2012 (16:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2562×

Můžu přijít o vše?

Bella seděla za stolem, v ruce žmoulala dopis, a z očí jí tekly slzy rozhořčení, na které měla plné právo. Nemohla uvěřit tomu, co se v něm psalo. Jakoby nestačilo, že ani ne před měsícem ztratila svého otce Charlieho, jediného rodiče, který jí zbyl. Vždy se bála, že se mu v práci něco stane. Dělal šerifa tomuhle malému městečku jménem Forks. Nebylo tu moc násilníků, vrahů či zlodějů, ale bohužel i tady se čas od času něco zvrtlo. Jistý Dean Austin se opil v baru a ohrožoval personál na životě. Barmanka pohotově zavolala na policii a Charlie Swan se tam vydal úplně sám. Netušil, že ten opilec má zbraň, takže když se ho snažil umírnit, on vytáhl pistoli a nemilosrdně ho zastřelil. Jediná rána stačila, aby se Charlie složil, byl totiž na místě mrtev. Samozřejmě toho násilníka hned chytili, aby ho zavřeli, ale to jí otce už nikdy nevrátí. A její matka? Sice nejspíš žila, ale opustila je, když byla Bella ještě miminko a nikdy se k nim nevrátila. Bella ji nikdy nechtěla hledat, ba co víc - ji nenáviděla, za to, že od nich bez ohlédnutí utekla.

Pořád si dokola říkala, že to nemůže být možné, přece by jí to Charlie řekl, ale zřejmě jí to nechtěl přiznat. I když zavřela oči, pořád se jí vybavoval obsah toho dopisu, který stále pevně svírala.

Dobrý den, slečno Swanová,

Předem Vám chceme popřát upřímnou soustrast. Je nám líto, že i v tuto dobu Vám musíme sdělit další špatné zprávy. Váš otec si před pěti lety vzal půjčku v hodnotě padesát tisíc dolarů. Jelikož to nestihl splatit, půjčka se převádí automaticky na Vás, jakožto jedinou právoplatnou dědičku. Zbývá splatit dvacet tisíc. Prosím, dostavte se do naší banky, abychom se mohli domluvit na splátkovém kalendáři. Pokud se nedostavíte a nebudete chtít dluh otce splatit, hrozí Vám zabavení domu, kterým Váš otec ručil.

S pozdravem,

Tomas Reyers

Ředitel banky American Express

Netušila, co bude dělat. Vždyť ještě chodila na vysokou školu. Sice měla brigádu a dostane i příspěvek od sociálky, kvůli studiu, ale tím zaplatí poplatky za inkaso a zbyde jí minimum peněz na jídlo. Jak k tomu ještě teď má splatit otcův dluh? Měla štěstí, že už byla plnoletá, alespoň nemusela jít do dětského domova. Jenomže teď bude muset odejít z vysoké školy, aby jí nesebrali dům, který jí připomínal její dětství a milujícího otce. Ty dva roky z vysoké si bude moct přece kdykoliv dokončit. Jedním si byla jistá, musí se, co nejdříve, vydat do té banky a zjistit všechny možnosti, které má. Předem musí ale najít papíry od té půjčky a byla si jistá, že budou v otcově pracovně.

Setřela si slzy z tváře, složila dopis opatrně do obálky, aby se nepokrčil, jakoby si tím mohla trochu šplhnout u těch vyděračů v bance. Odhodlaně vstala a vydala se k pracovně, které se celé tři týdny úspěšně vyhýbala. Jenomže utéct od povinností, aniž by se pokusila zachránit, co se dá, nemůže. Pomalu procházela halou, s těžkým srdcem se dívala na dveře před sebou s vědomím, že teď se neotočí a neuteče od nich. Věděla, že tam jí nic neublíží, jenomže jenom myšlenka na Charlieho, že už ho nikdy neuvidí, ji zraňovala tím nejhorším způsobem. Už stála před dveřmi a vzala za kliku. Zhluboka se nadechla, zavřela oči, aby se uklidnila, a potom ty dveře otevřela. Vstoupila do ztemnělého pokoje. Byly tu zatažené žaluzie, přesně tak, jak je Charlie nechal. Měla dojem, že slabě cítí jeho kolínskou. Do očí jí znovu vyhrkly slzy, tentokrát je nechala volně téct. Přešla k jeho stolu, aby ty papíry co nejdříve našla a mohla odejít. Na stole nebylo nic použitelného, a tak se podívala i do šuplíků. V posledním byla složka, která vypadala mnohokrát otevřená. Rychle si ji vzala a otevřela ji. Bylo tam mnoho papírů o měsíčním splácení, taky tam byla smlouva, kterou si pečlivě přečetla. Nebyl tam důvod, na co ty peníze potřeboval, ale jinak vše sedělo, i to, že v případě nesplacení, jim připadne celý dům.

Takže je to pravda, blesklo jí hlavou. Bylo toho na ni moc, hlava jí začala třeštit, a na večeři neměla chuť. Zítra nemusí jít do školy, tak zajde do té banky, a pak uvidí. Vzala složku, aby mohla opustit ten pokoj. Složku nechala v hale na botníku, aspoň na ni ráno nezapomene, a šla si lehnout.

Seděla na louce, a kam až její oko dohlédlo, se tyčily rozkvetlé zlaté květiny, které se pomalu vlnily, takže to skoro vypadalo jako zlaté moře, které se líně převaluje. Přitom necítila ani žádný vítr a byla si téměř jistá, že je to jenom sen. Najednou se naproti ní objevila bílá záře, ze které vystupovala mužská postava. Musela si dát ruku před oči, aby mohla spatřit toho, kdo za ní šel. Ač to bylo neuvěřitelné, byl to on. Její otec, který na sobě měl bílý oblek, se na ni usmíval a zároveň jí podával ruku, aby jí pomohl se zvednout. Dotkla se jeho ruky a čekala, že se ničeho nezachytí, ale to byl omyl. Jakmile se ho dotkla, stiskl ji a z jeho kůže sálalo příjemné teplo.

„Jak je to možné?“ zeptala se, jakmile jí pomohl vstát.

„Ve snech se může přece stát cokoliv,“ odvětil s vřelým úsměvem na tváři.

Takže je to sen, konstatovala v duchu. Měla dojem, že by se ho měla zeptat na něco důležitého, ale nedařilo se jí vybavit, co by to mělo být.

„Chci ti něco říct, holčičko,“ řekl naléhavým hlasem a na tváři se mu už nezračil žádný úsměv.

„Já vím o té půjčce, kterou jsi mi zatajil,“ vypadlo z ní náhle. Jistě to byla ta věc, na kterou se měla zeptat.

„Musím ti říct, proč jsem ti to nikdy neřekl. Tak moc jsem doufal, že to zvládnu, ale bohužel osudu neporučíš,“ povzdechl si a nečekal na žádné protesty, prostě pokračoval ve svém monologu.

„Část byla na opravu domu, protože se nám začínal sypat na hlavu. S tím zbytkem jsem zaplatil tvé studia, proto jsi nikdy neplatila žádné školné. Nesmíš školu opustit. Prosím.“

„Jenomže pokud to nesplatím, seberou mi náš dům!“ Téměř vykřikla a cítila, že jí tečou slzy po tváři.

„Neboj se, nic ti nevezmou, jenom ji neopouštěj. Brzy zjistíš, jak to vyřešit. Teď už musím jít, ale věř mi, že tě moc miluji a vždy tě budu chránit, holčičko.“ Pohladil ji po tváři, otočil se, a šel zpět do světla.

„Nechoď, tati!“ vykřikla a otevřela oči do šedého rána. Ten přechod z tak jasného světla do téměř tmy byl bolestný pro její oči.

Jenom se mi to zdálo, uvědomila si. Slzy jí pořád tekly po tváři, snažila se si je setřít, ale pořád se řinuly nové. Vzdala to a šla se na sebe podívat do zrcadla, které měla v koupelně. Napřed si opláchla obličej, než se odvážila na sebe podívat. Její oříškové oči byly smutné a opuchlé od pláče, pod nimi měla tmavé kruhy z neklidného spánku. Chvíli se na sebe jenom dívala, jakoby nemohla poznat tu dívku v zrcadle, nakonec jenom bezmocně potřásla ze strany na stranu hlavou a rozhodla se namalovat. Často to nedělala, ale dnes chtěla vypadat opravdu dobře. Skoro po půlhodinovém snažení zamaskovat ty kruhy korektorem to vzdala a nanesla na sebe lehký make-up a trochu řasenky. Oblékla si své jediné modré šaty, které jsou střízlivé, takže se na takové jednání hodí. Vzala si na sebe ještě teplý kabát, přece jenom zdejší počasí nebývá moc teplé. Složky i s dopisem si dala do kabelky a odhodlaně odešla z domu.

Cestu autem si ani moc nepamatovala. Když řídila, spíš jela jakoby ve snu, před očima se jí dělala mlha a nemohla se plně soustředit. Začínalo jí být špatně, z nervozity a z hladu. Jak mohla zapomenout něco sníst, když včera nevečeřela? Za to všechno mohl ten sen, tím si byla jistá. Dokonale ji rozhodil, proto se nemohla na nic soustředit. Už viděla budovu banky, před kterou ihned zaparkovala. Měla štěstí, jindy plné parkoviště dnes zelo prázdnotou, až na pár aut, která byla moc luxusní na zdejší poměry. Do oka jí padlo stříbrné Volvo, které parkovalo naproti tomu jejímu. Takové by si přála, ale ona mohla být ráda za tu svoji červenou dodávku. Nejspíš jeho majitel bude zazobanec, to je nespravedlnost. Bodl ji osten žárlivosti, kterého se snažila rychle zbavit. Nebude lidem nic závidět, v ničem by jí to nepomohlo.

Vystoupila z auta a už chtěla zavřít dveře, když jí padl zrak na sedadlo spolujezdce, na kterém ležela kabelka.

Jsem to ale hlupák, nadala si v duchu. Rychle se po ní natáhla, ale tak snadno to nešlo. Nechtěla se zdržovat obcházením auta, tak si lehla na sedadlo, aby na ni lépe dosáhla. Doufala, že ji nikdo nevidí, protože jí z auta čouhaly jenom nohy. Chňapla po ní, ale o něco tam byla šprajclá.

„Krám jeden,“ zabrblala a zatáhla vší silou. Bohužel pro ni - slyšela párající zvuk, hned na to držela v ruce kabelku, ale její poutko bylo na dva kusy.

„Do háje,“ zaklela, zvedla se ze sedadla a ve vzteku vší silou práskla dveřmi. To neměla dělat, jak si uvědomila v zápětí. Její stařičké auto takové zacházení nevydrželo a upadlo ze dveří postranní zrcátko. Nevěřícně se na něj dívala a nevěděla, zda se má hystericky smát anebo brečet.

„Slečno, nepotřebujete pomoc?“ ozval se jí za zády sametový hlas. Prudce se otočila, aby toho dotyčného odpálkovala, ale stačil jí jediný pohled do jeho tváře, aby ihned roztála. Naproti ní stál nádherný muž, ne o moc starší, než byla ona. První, co ji na něm upoutalo, nebyla jeho sněhobílá pokožka, která jakoby slabě zářila, ani husté bronzové vlasy, které byly ležérně upraveny, dokonce ani ty perfektně řezané rysy jeho obličeje nebo krásné tělo, ale jeho oči. Byla si jistá, že takové ještě v životě neviděla, oči tekutého zlata ji krutě uvěznily v tom jediném pohledu. Nedokázala uhnout pohledem, přitom věděla, že mu musí brzo odpovědět.

„Ne, děkuji. Zvládám to.“ S těmito slovy se sklonila pro zrcátko, které si strčila do kabelky. On ji jenom s úsměvem pozoroval.

„Před chvílí to tak nevypadalo,“ uchechtnul se. To jí vehnalo červeň do tváře. Zřejmě celé to divadlo, co tu dneska předvedla, z povzdálí sledoval, a nejspíš se královsky bavil na její účet.

„To není vaše starost, stejně už musím jít,“ vypálila ze sebe. Nebývala prudké povahy, ale on se jí dotkl, aniž by tušila, proč jí to tolik vadí. Otočila se, aby odešla bez jediného ohlédnutí. Stálo ji to velké úsilí, protože se jí moc líbil, ale má nějakou hrdost a nenechá se ztrapňovat od takového libového frajírka. U vchodu banky se zastavila a dovolila si krátké ohlédnutí za tím zlatookým. Ten už tam ale nestál. Jakoby se po něm slehla zem. Nemínila se tím zabývat a raději si pospíšila.

Uvnitř nebylo moc lidí. Přistoupila k volnému okýnku, za kterým seděla pohledná slečna, která se zřejmě nudila.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se otráveně, zřejmě ji práce moc nebavila, anebo vstala už se špatnou náladou.

„Dobrý den, chtěla bych vyřešit tuhle záležitost. Podala jí dopis, ona ho jen přeletěla pohledem.

„Musíte jít za panem Cullenem, ten má na starosti dlužníky,“ prskla a Bella si byla jistá, že by si poklepala na čelo, kdyby se na ni nedívala. Nechala si ukázat cestu, kam se ihned vydala. Nechápala, jak může někdo takovou megeru vůbec zaměstnat. Musela vyjít do druhého patra pěšky, protože výtah byl mimo provoz. Naštěstí hned na prvních dveří byl štítek se jménem Edward Cullen. To jméno jí připadalo hezké, i když trošku zastaralé. Zaklepala na dveře a čekala, že jí otevře postarší pán, ale to se ošklivě zmýlila. Dveře otevřel muž z parkoviště. Srdce jí okamžitě poskočilo, oči se jí rozšířily překvapením a nebyla si jistá, co má říct.

„Vy jste Edward Cullen?“ vypálila ze sebe bezmyšlenkovitě.

„To jsem a vy jste?“ zeptal se, pomalu se na ni usmál a ona měla dojem, že se jí z toho úsměvu podlomí nohy.

„Bella, tedy Isabella Swanová. Poslali mě za vámi,“ blábolila. Raději zmlkla a podala mu dopis, aby byl obeznámen s jejím případem. Mlčky jí pokynul, aby šla za ním do kanceláře. Sedl si a chvíli se díval do dopisu. Bella si sedla naproti němu na židli, kde se nervózně zavrtěla. Na parkovišti k němu byla hrubá, toho si byla plně vědoma. Ani si neprohlídla jeho kancelář, jediné, co ji zajímalo, byl on. Jakoby se stal jejím středobodem vesmíru.

Vrátil jí dopis zpět a těžce si povzdechl. Když už se připravovala se ho zeptat, co s tím má dělat, promluvil: „S vaším případem jsem obeznámen. Kolik můžete splácet měsíčně?“ Když to slyšela, chtěla se mu vysmát, ale věděla, že by jí to k ničemu nebylo.

„Studuji, ale díky této bance musím ukončit studia, jakmile si najdu práci, budu vám splácet, co nejdříve,“ odpověděla ledově a zvedala se k odchodu.

„Podle zákonu na to máte dva měsíce, pak musíte začít splácet,“ oznámil jí.

„Jistě,“ zasyčela na něj. Měla vztek na celý svět. Nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Už napřahovala ruku ke klice, když ucítila pevný stisk na své paži. Jeho pokožka byla ledová, ale Belliným tělem projel oheň, který by mohl zapálit celý les.

„Je mi líto, co se vám stalo,“ zašeptal jí do ucha, otočil si ji čelem k sobě a chvíli na sebe jenom zírali. On měl v očích žár, který jí spaloval, ale tím příjemným způsobem. Náhle a prudce ji políbil a ji ani nenapadlo mu odporovat. Poddávala se tomu pocitu chtíče, který je oba naplňoval. Náhle se od ní odtrhl. Překvapeně na něj zírala, ale nezmohla se ani na jediné slovo. Opustila jeho kancelář bez rozloučení a s rozpolcenými pocity odešla z banky.

                                                           ***

Na druhý den u ní někdo zvonil. Nikoho v deset ráno nečekala, přesto šla otevřít. Za dveřmi stála pošťačka s milým úsměvem na rtech. Bellu znala už odmalička, proto ji teď litovala, když ztratila otce.

„Dobrý den,“ pozdravila Bella a čekala, co jí přinesla.

„Ahoj, nesu ti doporučený dopis.“ Podepsala převzetí dopisu a rozloučila se s pošťačkou. Zvědavě otevřela dopis, ve kterém byl šek. Nechápavě se na něj podívala, a když viděla sumu, málem to s ní seklo. Bylo na něm čtyřicet tisíc dolarů, vypsaných na její jméno od neznámého člověka. Na šeku ji upoutal symbol, takový lvíček na něm byl vyrytý, přesto měla pocit, že už ho někde zahlédla. Měla pocit, že si z ní někdo vystřelil, proto ihned zajela do banky, kde jí řekli, že šek je platný a můžou jí peníze ihned vyplatit. Nikdo jí ale nemohl říct, od koho ty peníze přišly. Peníze vybrala, ihned věděla, jak s nimi naloží. Vyšla do druhého patra, ale zastavila se u jeho dveří. Vzpomněla si na včerejšek, na to co se stalo. Jenom, když si vzpomněla na ten polibek, se jí roztřásly kolena. Nikdy nebyla tak impulzivní, zvlášť ne, když se to týkalo mužů. Jenomže tento jí nedal spát, musela na něj pořád myslet. Zaklepala na dveře a netrpělivě čekala, než jí otevře. Stál tam zase s tím svým pokřiveným úsměvem. Měla hroznou chuť ho obejmout a líbat celý den, ale snažila se udržet.

„Mám dobrou zprávu,“ řekla vesele. Nečekala na pozvání, promáčkla se kolem něho, a usedla na to samé místo, kde včera. Počkala, až i on se uvelebí, než spustila. Vyslechl si ji s klidnou tváří. Trošku ji zklamalo, že nesdílí její radost ani malé překvapení. Nakonec sepsali protokol, dala mu peníze a aspoň něco měla z krku. Připadalo jí, že ten včerejšek se jí musel jenom zdát. Jinak by se k ní nemohl chovat tak chladně. Už se zvedala k odchodu, zklamaná z jeho chování, když ji zarazil.

„Nešla bys dneska se mnou na večeři?“ položil jí otázku a její srdce už zase bilo rychleji. Takže ten včerejšek se přece jen stal. Nebyla to chyba, kterou by teď litoval.

„Moc ráda.“

„Přijedu pro tebe v sedm hodin. Tady je moje vizitka, kdyby sis to třeba rozmyslela,“ podal jí ji s obavami v očích. Chtělo se jí smát na celé kolo z jeho stydlivosti, přece by to mělo být naopak, ona je ta obyčejná, jenom on by si to mohl rozmyslet. Chtěla ji ihned schovat, ale pohledem ji stejně přejela. Vtom ji do očí uhodil vyrytý lvíček, přesně jakoby vypadl z oka tomu, co byl na tom šeku!

„Co to má znamenat?“ vykřikla, stále ještě byla v šoku. Nechtěla uvěřit, že by to udělal.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně Edward. Vůbec mu nedocházelo, z čeho pramení její naštvání.

„Ten lvíček, přesně ten samý byl na tom šeku!“ Mrskla po něm jeho vizitkou a už uháněla pryč od něj. Proč jí jenom dal ty peníze? To si myslel, že když na to dojde, tak mu skočí do postele? To se ale hošánek spletl.

„To ti můžu vysvětlit,“ slyšela za sebou jeho zoufalé volání, ale to ji nepřimělo se otočit. Spíš ještě přidala do kroku, aby už byla pryč, doma v bezpečí.

***

Doma si lehla do vany a snažila se na vše zapomenout.

Třeba se jí to celé jenom zdálo, přála si zoufale v duchu, ale věděla, že to všechno byla krutá skutečnost. Už jen protože takového krasavce by ani její fantazie nedokázala vykreslit. Po koupeli jí vůbec nebylo lépe, jak doufala, pořád se cítila ponížená.

Určitě ta půjčka není splacená, jenom si z tebe utahoval, opakovala si stále dokola. Sedmá hodina se nebezpečně blížila, i když věděla, že nepřijede, malý kousek v ní pořád hlodal netrpělivostí. Proč se jenom zakoukala do takového kluka? Někdo takový by jí neměl stát za takové trápení. Jenomže, co když to bylo jenom nedorozumění? Přece mu nedala jedinou šanci na žádné vysvětlení. Hlodaly v ní pochyby a už měla pocit, že se z toho všeho zblázní, když uslyšela zabrzdit auto v blízkosti jejího domu. Srdce jí jako na povel začalo bít ostošest. V hlavě jí šumělo, když čekala, zda se někdo objeví u jejích dveří. Už to vzdávala, zřejmě ten dotyčný jel k sousedům, když vtom někdo zazvonil. Vyskočila z křesla a přiběhla ke dveřím. Tam se zarazila, a i když si zakazovala otevřít, věděla už dopředu, že je to prohraná bitva. Její srdce toužilo po něm, musela ho vidět, i kdyby ho měla vzápětí vyhodit na ulici. Otevřela, mohla se mu podívat přímo do tváře, protože je od sebe dělilo jen pár centimetrů. Měla pocit, že cítí jeho dech tak omamný, že by dokázala vše hodit za hlavu, jenom, aby mohla znovu okusit jeho sladký polibek. Edwardův výraz ji málem srazil na kolena. Vypadal jako by ho někdo upal zaživa. Tolik bolesti snad ani normální člověk nemohl prožít. Omámeně ho pozvala dovnitř, aby je žádní sousedi nemohli vidět.

„Nech mě to vysvětlit,“ řekl prosebně. Kývla na souhlas a čekala na odpověď, proč jí ty peníze dal.

„Nikdy jsem nic takového neudělal, jenomže když jsem spatřil tebe, něco jako by mi našeptávalo, že ti musím pomoct. Nechtěl jsem, abys na to přišla, a už vůbec ne takhle. Nikdy ses to neměla dozvědět. Nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý, měl jsem si na to dát víc pozor. Jsi velmi všímavá a já totální blb.“ Ta poslední slova už šeptal.

„Proč jsem se to neměla se dozvědět? Přece bych ti pak měla klečet u nohou a děkovat ti, nebo se pletu?“ Chtěla ta slova říct ironickým tónem, ale nepodařilo se jí to. Vlastní hlas jí selhával. Něco jí našeptávalo, že mluví pravdu, i když tomu nechtěla za nic na světě uvěřit.

„To se pleteš. Stačil mi jediný pohled na tebe, abych věděl, že ty nejsi obyčejná žena, kterou by jakýkoliv muž dokázal ovládnout. Já jsem to neměl v úmyslu, přišlo mi jako by mě někdo vedl, abych vypsal ten šek a poslal ti ho. Ničeho nelituji, přišel jsem se ti jen omluvit a snažit se ti vysvětlit své úmysly. Ta půjčka je splacená a už tě nikdy nebudu obtěžovat.“ Chtěl odejít, ale ona ho nemohla nechat jít. Aniž by tušila, proč to dělá, tak chytila jeho tvář do dlaní a bez jediného slova ho políbila. V momentě se jí vybavil její sen o louce, na které byla se svým tátou a v tu ránu věděla, že jí Edwarda poslal právě on, jedině tak by napravil svoji chybu za nesplacení dluhu, a určitě i proto, aby už nikdy nebyla na nic sama. To jediné věděla jistě, že už ho od sebe nikdy neodežene, i kdyby se měl zbořit svět. Edward je její princ na bílém koni.

Pokud jste došli až sem, předem vám děkuji za váš čas. Budu moc ráda za všechny vaše komentáře a názory na tuto povídku, vaše Paes.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přijdu o vše?: