Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Renesmé na brigádě

31.08.2011 (15:15) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2362×

„Hej, Ness, doplň tam v tom regálu ty sušenky, jo?“ zakřičela na mě Tessa od pultu s uzeninami. Měla vyšší postavení, takže já musela oddřít všechnu práci. Ne, že by mi to vadilo – jsem přeci poloupír. Ale nebylo to jednoduché.

„Jasně, Tesso, už jdu na to!“ zakřičela jsem na ni a už se řítila do skladu. Tam jsem našla velkou krabici Bebe sušenek. Jo, to budou ony. Vzala jsem tu krabici do náruče a trochu hekla. Sice mi to nepřišlo vůbec těžké, ale nějak ty lidi musím oblbnout. Ještě by si mysleli, že jsem nějaký superman.

Vyšla jsem ze skladu – s cílem, co nejrychleji to udělat, a pak zase zalézt. Kdyby Tessa viděla, že nic nedělám, určitě by mi dala další práci, kterou bych jinak dělat neměla. Třeba vytírat podlahu. Brr!

Už jsem chtěla zaplout do postranní uličky k onomu prázdnému regálu, když jsem spatřila jeho. Anděla...

Stál u Tessy a o něčem se s ní živě bavil. Ona hýřila úsměvy na všechny strany – mrcha! A on? Nevěnoval tomu žádnou pozornost. Naštěstí…

„Ness na tebe zírá…,“ zašeptala mu Tessa najednou do ucha a mrkla na mě. Jako člověk bych nebyla schopná to slyšet, ale já přeci člověk nejsem… On se otočil a…

„Sakra!“ zaklela jsem. „Kdo sem postavil tu bednu?!“ zakřičela jsem naštvaně, zatímco jsem vstávala z podlahy a snažila se urovnat všechno zboží. Ještě jsem vrhla jeden pohled k uzeninám. Tessa stála za pultem, obsluhovala postaršího pána a cukaly jí koutky. Tak to jí nedaruju!

„Vrr! Že bych se na to nevykašlala!“ klela jsem dál. Avšak najednou se mi vybavilo to, proč to nesmím vzdát. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem tu zpropadenou sázku s Emmettem uzavřela…

Seděla jsem v obýváku a sledovala nějaký zábavný pořad o vaření. Upřímně – nebavilo mě to. Potřebovala jsem nějaké oživení. Byla půlka prázdnin a já se nevýslovně nudila. Až začne škola budu mít aspoň co dělat.

Jacob měl zrovna dneska hlídku a Alice společně s Rose, Esmé a mamkou vymetaly obchoďák. Mě bohužel nevzaly sebou… Jediný, teď nezaneprázdněný „člověk“, byl Emmett.

„Emmette?“ zavolala jsem nejistě do patra. Vždy, když chci s Emmettem něco dělat, vymyslí si na mě nějakou lumpárnu.

„Já věděl, že budeš souhlasit!“ zakřičel mi šťastně do ucha. Přesně tohle jsem měla na mysli… Ach jo! Otočila jsem se k němu čelem, na tváři ne moc přívětivý výraz.

„Tak hele! Já tě jen zavolala. Emmette, neznamená ano! A nekřič mi do ucha! Budu hluchá!“ vyjela jsem na něj zostra. Emmettovi ještě chvíli vydržel ten jeho šťastný výraz, pak ale pomalu pohasl. Zatvářil se jako ublížené štěně. On si snad myslí, že takové obličeje na mě platí?! Omyl, strejdo… To už na mě neplatí…

„Tak co jsi chtěl?!“ zeptala jsem se ho nakonec. Nemělo smysl mu odporovat. Stejně si vždycky prosadí svou. Ach jo… Emmett šťastně zatleskal ručičkama jako malé dítě a přisedl si ke mně na sedačku. Také mi nezapomněl vtisknout na tvář mlaskavou pusu. Trochu jsem se zašklebila.

„Tak, co je?“ ptala jsem se znovu. Tady, aby si člověk tu odpověď snad domyslel sám…

„Uzavřeme sázku!“ zakřičel Emm nadšeně a pevně mě objal.

„Au, Emme! Vždyť mi něco zlomíš!“ A pak si tě taťka podá…, domyslela jsem si v duchu. Ale na mého strýčka jsem se jen zářivě usmála. To vždy zabere.

„No, jo…,“ řekl a povolil sevření. Šťastně jsem se nadechla a prohmatala si žebra. Dobré, nic zlomeného…

„Tak, co jsi chtěl?“ zeptala jsem se znovu.

Emmett se chytl za hlavu. „Vždyť jsem ti to už říkal, Ness! Měla by sis nechat propláchnout uši!“ zakřičel znovu. V pravém uchu mi zapískalo.

„Pokud na mě nepřestaneš křičet, budu si spíš muset koupit naslouchátko!“ vyjela jsem na něj a snažila se zakřičet mu do ucha co nejvíc. Marně – jen se hezky usmál.

„Řekneš mi to konečně?!“ zeptala jsem se už dost naštvaně. Pořád si jen ze mě dělal blázny.

„Uzavřeme sázku!“ křikl už trochu potišeji, ale ne s menším nadšením. Má reakce byla okamžitá.

„Ne! Ne, ne, ne, ne! Jestli s tebou uzavřu další sázku, zase prohraju! A ještě schytám trest!“

„Prosím?!“ zakňučel Emm. Jeho pohledu se nedalo odolat. Musela jsem svést vnitřní bitvu. Tak zaprvé: Nesmí to být nic nebezpečného. Za tři týdny jdu do školy, a to by mi nestihli sundat sádru. Zadruhé: Hra musí být fér. Ne jako minule. Dali jsme si závody a Emmett byl za dvě vteřiny v čudu. A zatřetí: Nesmí to mít nic společného s ostatními členy rodiny. Od té doby, kdy jsme si vystřelili z Alice, je na mě pořád naštvaná. Nechce mě brát s sebou na nákupy. Třeba jako dnes…

„Jakou sázku?“ zeptala jsem se ho potichu a musela si pořád opakovat, že tohle dopadne špatně. Emmovi se rozzářila očička a začal nadšeně vysvětlovat. Nebylo mu rozumět. Zvedla jsem ruku a on ztichl.

„Znova! Nerozuměla jsem ti ani slovo!“ Emm se zakřenil a hned začal vysvětlovat pomaleji – a to od začátku.

„No, Ness, co takhle jít na brigádu?“ zeptal se mě.

„Na brigádu?“ zopakovala jsem překvapeně. To mě nikdy nenapadlo. Musím uznat, že Emm dostal pro jednou docela dobrý nápad. Aspoň bych se nenudila. Dokonce bych získala nějaké své peníze. Samozřejmě, my jsme měli kupu peněz, a to jen poschovávané po domě. Ale já chtěla nějaké vlastní, a to pracně vydělané.

„Jo, to je dobrý nápad… To by šlo,“ řekla jsem a pozorovala Emmovu tvář.

„Ale v čem tkví sázka?“ zeptala jsem se opatrně. Nebylo by dobré to uzavřít dřív, než bych věděla všechna pravidla. Pak by se mi to mohlo vymstít – jako už tolikrát.

Emmett si šťastně mnul ruce. „Nevydržíš tam ani týden!“ pronesl jen tak mimochodem. To mě ale dopálilo.

„Ty si myslíš, že nedokážu týden pracovat?! Pche!“

„Jo! To si přesně myslím,“ řekl Emmett a založil si ruce na prsa. Já jeho gesto zopakovala.

„Tak, to si nemyslím zase já…,“ ozvala se za námi třetí osoba. Emm se ušklíbl a já nadskočila. Ve stejnou chvíli jsme se oba otočili na nově příchozího.

„Tati!“ zavolala jsem nadšeně. Taťka ke mně přišel a pohladil mě po vlasech. To si mohl mimochodem odpustit…

„Nebuď drzá, Renesmé!“ uslyšela jsem ho říkat. To je tak nefér, že mi může přečíst každou myšlenku.

„Dobře, tak jaké jsou podmínky?“ zeptala jsem se a otočila se na Emma.

„Celý týden to musíš na té brigádě vydržet bez toho, abys dala výpověď. Přece všichni víme, jak máš křehké nervy…,“ řekl spokojeně Emmett. To není až tak hrozné, pomyslela jsem si. Týden to vydržím. Usmála jsem se.

„A když vyhraju?“ zeptala jsem se s trochou naděje v hlase.

„Už nikdy s tebou nebudu chtít uzavírat sázky…,“ řekl klidně Emm a pokrčil rameny. Asi si svým vítězstvím byl dost jistý.

„Platí!“ křikla jsem a natáhla k němu ruku. Emm ji vzal do dlaní a potřásl si se mnou.

„A to ani nechceš vědět, co se stane, když prohraješ?“ zeptal se překvapeně taťka. Sakra! Hned jsem se snažila vykroutit ruku z Emmova sevření. Marně…

„Když vyhraji já, budeš mi pomáhat se všemi lumpárnami a sázení bude o dost horší,“ řekl, bleskl oslnivý úsměv a znovu si potřásl s mou rukou.

„Dojednáno…,“ řekl a odešel.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se líbezný hlas a před nosem se mi objevila něčí ruka. Pomalu jsem zvedla hlavu a nutila se nezalapat po dechu. Nade mnou se skláněl anděl. Ten anděl, který viděl můj hrozný držkopád a ten, který se tak zaujatě vybavoval s Tessou.

David…

Na člověka byl až moc krásný. Trošku delší hnědé vlasy mu padaly do očí a on si je musel často odhrnovat na stranu. Jeho pronikavé oči, barvy nejtemnější a nejsladší čokolády, mě propalovaly a já cítila, jak se roztékám. Jeho rty… Ach… Svěží barva a ten tvar! Překonat třicet centimetrů a mohla bych se jich dotknout. A jeho tělo… Byl vysoké postavy, mohutná a vysportovaná ramena a velké svaly. Vlastně byl dost podobný Jacobovi.

Ale nebylo to stejné. K Jacobovi jsem cítila pevné přátelství a kamarádskou lásku. U Davida jsem si nebyla jistá. Byla jsem poblouzněná? Nebo jsem se doopravdy zamilovala?

„Jo…,“ vydechla jsem a snažila se uhnout pohledem od těch očí. Bylo to jen poblouznění…

Jeho nabídnutou ruku jsem nepřijala. Byla jsem si jistá, že když se ho dotknu, už nebudu chtít nikdy přestat.

…

„Ness, dones ze skladu karton minerálek!“ zakřičela Tessa a já, ač nerada, musela jít do skladu. Dneska je středa. Už mám větší část zasebou. Ještě dva dny! Ano, radovala jsem se, ale zároveň i tesknila. Už asi neuvidím Davida.

Ve skladu jsem našla onen balík a už ho chtěla zvednout, když…

„Počkej! Já ti pomůžu…,“ řekl David, zatímco zavíral dveře. Moje srdce se splašeně rozběhlo a já měla pocit, že mi každou chvílí vyskočí z hrudního koše.

Balík jsem držela v ruce, když se to stalo… David se o mě otřel rukou a mně onen balík z rozklepaných prstů upadl na… sakra! Na Davidovu nohu!

David zaúpěl a začal poskakovat po skladu po jedné noze.

„P-p-p… promiň!“ koktala jsem ze sebe.

Najednou se David zastavil, zády ke mně. Otočil se ke mně, na tváři usměv. „Ty jsi mi na to naletěla?“ zeptal se a koutky mu cukaly.

„Jo, už asi jo…,“ odvětila jsem a začala se také smát.

Než jsem se nadála, stál David u mě. Kdybych necítila jeho lidskou vůni, myslela bych, že je upír. Byl tak dokonalý…

Pohladil mě po tváři. Já se zachvěla. Jeho dotek byl elektrizující. Myslela jsem, že omdlím. Ale naštěstí se tak nestalo. To nejlepší totiž mělo teprve přijít…

Podíval se mi do očí a začal se ke mně přibližovat. Já zavřela oči a v duchu skákala pět metrů do vzduchu. Když se naše rty setkaly, bylo to… ach… Bylo to dokonalé. Ohňostroj barev, chutí... Zapadli jsme do sebe, jako dva kousky skládačky.

Nejprve jsme se líbali něžně, já to nechávala na něm. Ale pak naše polibky byly dravější a chtivější. Objala jsem ho kolem krku a užívala si tu blízkost.

Vtom se z reproduktoru ozvalo: „Ness! Ty minerálky! Hned!“

Oba jsme se od sebe odtrhli a začali se smát. David mě vzal za ruku a já poletovala v sedmém nebi.

„Počkej! Já to vezmu, ano?“ řekl, když jsem se začala natahovat po kartonu oněch minerálek.

Se smutkem ve tváři jsem pustila jeho ruku a poodstoupila dva kroky dozadu. Ale David se na mě zadíval, překonal ty dva kroky mezi námi, vzal mi hlavu do dlaní a ještě jednou mě něžně políbil. Bylo to krátké, ale mně se z toho podlomila kolena. Kdyby mě nesvíral v náručí, určitě bych upadla.

Ještě jednou se usmál, pak vzal do ruky karton a vyšel ze dveří. Já ho následovala.

…

„Cože?!“ zeptal jsem se zděšeně.

„Ano, dneska půjdeš k pokladně. Je tu fůra lidí a my nestíháme,“ řekla Tessa a začala mi v rychlosti vysvětlovat, co mám dělat.

Zajímá vás, co je dneska za den? Dnes je čtvrtek – předposlední den. Už se těším, jak se bude Emmett tvářit, když zjistí, že prohrál.

Ještě jsem jedním okem jukla na Davida vedle. Usmál se a poslal mi vzdušný polibek. Jsem trochu smutná, že už bude konec, ale další týden bych to s Tessou asi nevydržela. A s Davidem jsme si vyměnili telefonní čísla, slíbil, že o víkendu zavolá. Nemám proč být nesvá.

Možná proto, že budu za chvíli sedět za pokladnou a určitě něco zvořu. Já a pokladna – to totiž nejde dohromady.

O deset minut později jsem už opravdu seděla u pokladny a měla prvního zákazníka. Nakonec jsem zjistila, že je to jednoduché. Ten program byl primitivní. Jasper by dokázal sestrojit stokrát lepší.

Další zákazník… A další… Všechno šlo, jak má. Vlastně mě to začínalo bavit.

Po přestávce na oběd, kdy jsme si s Davidem udělali malé líbací dostaveníčko ve skladu, jsem šla znovu k pokladně. Tessa mě už tolik nebuzerovala, musela zjistit, že mám mozek na víc, než jen na tahání beden.

Další zákazník… Postarší paní s plným košíkem jídla. Tak to bude něco… Uff…

Vše dobře klapalo, dokud nepřišlo na řadu maso. Měla velký balík vepřových kotlet.

Chtěla jsem to projet laserem, ale nebralo to. Zkusila jsem to podruhé… A potřetí…

Musela jsem to nacvakat ručně.

Kód odepřen!

Sakra! Zkusila jsem to znovu.

Kód odepřen!

Vrr! Já nikdy neměla velkou trpělivost. Znovu!

Kód odepřen!

Tak ještě jednou, jestli to nepůjde…

Kód odepřen!

„Ááá! Já končím!“ zakřičela jsem a zvedla se od pokladny. Paní na mě vyděšeně zírala.

Hrdě jsem odkráčela dozadu, vzala si svoje vydělané peníze za čtyři dny, nechala tam zástěru a vyšla ven.

„Ááááááá!!!“ zařvala jsem. Potřebovala jsem ulevit svým nervům, které tohle nemůžou vydržet. Nikdy jsem nebyla zvyklá na napjaté situace. Vždycky jsem vyletěla.

Sedla jsem si na chodník u hlavní silnice a čekala. Je jen otázkou času, než pro mě někdo přijede.

To, co se teď děje v krámu mi už bylo ukradené.

Já na tohle prostě nervy nemám.

Za pět mnut zastavilo u krajnice tátovo Volvo. Ještě štěstí, že nepřijel Emmett. Stačí, když budu trpět doma.

„Nasedat!“ slyšela jsem povědomý hlas, ale táta to nebyl.

„Emmette!“

Povídka byla trošku delší, takže doufám, že jste si to vychutnali. Prosím o komentáře!

♥ Veubella ♥

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé na brigádě: