Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Robsten - Stužkovací slavnost

01.02.2010 (10:15) • SaraSanders • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 10694×

Únor se chýlil ke konci a nám už zbývalo pouhých pár natáčecích dní. Bylo to opravdu hektické, ale zvládli jsme snad i nezvladatelné.

Téměř po celou dobu natáčení pršelo, ale jakmile jsme potřebovali déšť, vysvitlo slunce a my museli chtě nechtě uměle kropit silnice a prostředí, ve kterém jsme se právě nacházeli.

Dnešní den strávíme natáčením scény Belly a Edwarda na stužkovací slavnosti. Je to vlastně závěrečná scéna celého filmu.

Už od včerejšího večera se štáb připravoval na dnešní natáčení. Na place jsme s Robertem museli být už časně z rána. Celá tato scéna totiž musí být natočena během dnešního dne, protože některé kulisy má Catherine zapůjčené pouze pro dnešek.

Byla jsem zvyklá na časné ranní vstávání, ale únavě se jen tak neubráním. V maskérně jsem trošku podřimovala, což mi neměli za zlé a alespoň mi mohli klidně namalovat obličej a upravit vlasy.

Musím říct, že Robert je tak trochu ranní ptáče, což jsem mu docela záviděla. I po ránu dokázal být tak okouzlující a vtipný. Je mi záhadou, jak to dělá, ale prostě promluví tím svým britským akcentem a všechny ženy v dosahu mu padají ke kolenům a já se musím kontrolovat.

Oblékli mi tyrkysové šaty s výraznějším, ale slušně vypadajícím výstřihem. Byly opravdu moc krásné. Na ně jednoduché rukávy, laděné do béžova a místy byly modré výšivky. V knize se píše o botech na podpatcích, ale ty jsme z praktických důvodů změnili na jednoduché tenisky - conversky. Tedy spíše pouze na jednu, protože na druhé noze mám velkou černou ortézu.

Má prvotní chůze s tímto opravdu znehybňujícím prostředkem vypadala velmi zajímavě. Musím si na ni zvyknout, protože s ní strávím celý dnešní den.

Nejspíš po dvou hodinách, jsem se konečně dostala z maskérny a kostymérny. Na chodbě jsem hned potkala Roberta s dvěmi kávami v ruce a v obleku. Usmíval se jako vždy. Copak už se někdy mračil?

„Moc Ti to sluší,“ řekl mi obdivně a pohledem si mě měřil od hlavy až k patě.

„Díky, tobě taky,“ přitakala jsem nervózně. Nedělá mi dobře, když se na mě někdo tak dlouze zaměřuje.

„Přinesl jsem Ti kafe.“ Podával mi kelímek.

„Děkuju,“ řekla jsem vděčně a kelímek si od něj vzala. Potřebovala jsem něco, co mě konečně nakopne do dnešního dne.

Povídali jsme si, protože štáb dokončoval poslední úpravy. Bylo zvláštní, že s Robertem řeč nikdy nestála. Nepotřebovali jsme vyplňovat trapné chvíle ticha, protože žádné nenastaly. Oba hrajeme na kytaru, tak jsem si spolu párkrát zahráli. Taky krásně zpívá. Má tak srdcervoucí a procítěný hlas, až je to neskutečné.

Zpíval mi pár písniček, ke kterým si sám složil hudbu i text. Dokázala jsem jen tiše a s obdivem poslouchat.

„Půjdeme natáčet.“ Přišla za námi Catherine.

Vůbec jí režírování nezávidím. Vše musí mít splněné do určitého termínu a je jedno, že jí nevychází počasí, nebo selhala technika. Musí si to prostě nějak zařídit. Je to docela nevděčná práce.

Když jsme byli ve vytápěné budově maskérny, bylo mi teplo, ale jakmile jsme vyšli ven, naskočila mi husí kůže. Foukal nepříjemný vítr a mrholilo, takže nám okamžitě donesli deštníky. Robert na tom byl o poznání líp. Měl košili, sako a kalhoty, takže mu sice zima byla, ale řekla bych že menší, než mně.

Ještě dolazovali nějáké poslední detaily, ale stát tam jen tak nečinně vás opravdu moc nezahřeje, a tak nám donesli teplé kabáty. Ty nám ale vzápětí zase sebrali, protože se začalo natáčet.

Stáli jsme s Robertem před takovou menší vtupní bránou a měli jsme projít do budovy, kde se konala stužkovaná. Za námi bylo asi ještě dalších pět párů.

Robert mi podal své rámě. Těžko říct, jestli hrál, protože i ve skutečnosti je pravý gentleman. Já ochotně přijala, ale klepala jsem se jako osika, čehož si v naší těsné blízkosti nešlo nevšimnout. Druhou rukou třel tu mou, jako by se mě snažil zahřát. Bylo to od něj moc milé.

„Bude to jen krátká scéna, pak se zase zahřejeme,“ konejšil mě.

„Snad tu do té doby nezatuhnu,“ prohodila jsem a oba jsme se začali smát.

„Máš pravdu, začínáš modrat,“ řekl zděšeně.

„Kde?“ dívala jsem se na své tělo, kam jen můj zrak stačil.

„Promiň, to byly šaty,“ zasmál se.

„Vtipné. Ten váš suchý britský humor,“ bouchla jsem ho do paže.

Nic už neřekl, protože k nám přišla Catherine a jen nám rychle popsala, o co půjde. No, ono toho k popisu ani moc nebylo. Prostě jen půjdeme, necháme se vyfotit a dojdeme do budovy. Jak prosté, tak hlavně, ať už to máme za sebou.

Tuto scénu jsme k mému potěšení zvládli na poprvé, ale točila se ještě dvakrát, pro všechny případy. Dělá se to tak vždy a já si opravdu začínala myslet, že mi některé části těla začínají modrat.

V průběhu dne jsme pak natáčeli uvnitř domu, kde bylo, chvála Bohu, teplo. Stále jsme do sebe s Robem lili kafe, protože jsme věděli, že dnes se bude natáčet dlouho do noci.

Během toho všeho zmatku kolem natáčení, s námi chtěli dělat rozhovory lidi od televize. Stmívání se stalo fenoménem jako kniha a poté, co se potvrdily zvěsti o natáčení jeho filmové podoby, chtěl každý vědět více.

Občas nám ty rozhovory lezly na nervy, protože reportéři stále pokládají stejné otázky. Jakoby se domluvili a nebo jsou snad tak málo kreativní a nedokáží vymyslet něco lepšího? Většinu odpovědí by si dokázali sami vyhledat přes CSFD.

Když jsem se dívala na hodinky, bylo kolem deseti večer. Za chvíli bychom měli natáčet dnešní závěrečnou scénu. Chudák Robert, bude muset tančit se mnou na špičkách svých nohou. Nezávidím mu to ani trošku.

Byla jsem už docela unavená na to, kolik bylo hodin a kolik kávy jsem vypila. Nebyla jsem asi jediná, jak jsem se z doslechu dověděla, Rob se dostal až k mikrospánku a chudák ze stoje spadnul na zem.

„Nechceš si to jít vyzkoušet?“ zeptal se nevinně, když za mnou přišel.

„Co myslíš?“

„No, ten valčík. Jen ať vím, jak to bude,“ usmál se.

„Jasně, proč ne?“ přisvědčila jsem a postavila se před něj.

Dlaněmi mě objal kolem pasu a vytáhl si mě na své nohy. Dělal to, jako bych vážila pár gramů.

„Jsem těžká,“ hlesla jsem.

„Nosil jsem Tě na zádech, v náruči, tak myslím, že tohle určitě překážka nebude,“ zasmál se.

„To je asi pravda,“ přitakala jsem.

Rob se se mnou ladně pohupoval v rytmu valčíku. Dívali jsme se navzájem do očí. Nebyl důvod se dívat jinde. Se zlatými kontaktními čočkami vypadal zvláštně, být o něco tmavší, ladily by mu k vlasům.

„Ještě deset minut!“ přiřítila se Catherine

Oba jsme se na ni otočili a přikývli. Pak jsem z Roba zeslezla.

„Nebude to tak těžké,“ pousmál se.

Ještě chvíli jsem si vychutnávala vnitřní teplé prostředí. Venku bylo opravdu sychravo a mrholit za celý den snad nepřestalo. Byl to nepříjemný den, co se počasí týče. Uklidňovalo mě to, že tato scéna se bude točit pod altánem s točitou podlahou, snad ten malý přístřešek bude zmírňovat nárazy větru.

Dobře, ač nedobrovolně jsem se musela vzdát své vyhřáté bundy, a s Robem jsme se přemístili k altánku. Kolem byly rozmístěny dvě kamery tak, aby Catherine mohla pořídit záběry z různých úhlů.

„Můžeme?“ zeptala se a v tu ránu vše okolo ztichlo a ostatní vnímali jen nás.

„Smím prosit?“ zeptal se mě s úsměvem Rob.

„To myslíš vážně?“ ptala jsem se nevěřícným hlasem své hrdinky. Být tak levá jako je ona, zřejmě bych se taky obávala tance s dokonalým upírem.

„Proč ne?“ odvětil kouzelně. Tak jako před chvílí si mě vyzvedl na špičky svých nohou a já cítila, jak jeho kolena slabě naráží do těch mých při pohybu tance.

„Vidíš, už tančíš,“ řekl vítězoslavně a stále se na mě usmíval. Ten krásný úsměv nemusel ani hrát, stále je jako sluníčko.

„Na plese,“ vydechla jsem omámeně.

Naše těla se o sebe při pomalém tanci jemně třela. Bylo to příjemné, řekla bych a navíc jsem se tím zahřívala.

„Edwarde, proč jsi mě zachránil? Kdybys nechal jed rozšířit, mohla bych být jako ty?“ ptala jsem se zoufale, protože přeci toužím být upírem a navždy žít se svým milovaným.

„Nevíš, co říkáš. Tohle nechceš,“ odvětil s bolestným výrazem.

„Chci tebe, navždy,“ vydechla jsem a od úst mi ucházel obláček páry.

Tohle přeci nebylo skutečné, ale proč to tak skutečně znělo? Byl v tom nějáký skrytý význam?

„Neukončím tvůj život!“ protestoval zatvrzele.

„Vždyť už umírám. Každou sekundou se přibližuji smrti... stárnu,“ snažila jsem se toho zatvrzelého upíra přemluvit.

„Tak to má právě být.“ Stál si stále za svým.

„Alice říkala, že mě viděla být stejnou jako ty. Slyšela jsem ji.“ Jeho nohy se stále pohybovaly v pomalém rytmu písničky.

„Její vize se mění,“ šeptnul.

„Ano, když se lidé rozhodnou. Já se rozhodla.“ Dívala jsem se do jeho bolestného výrazu. Copak dokáže hrát tak dobře?

„Skutečně o tom sníš? Stát se monstrem?“ ptal se opovržlivě.

„Sním o tom, být navždy s tebou,“ vyvětlovala jsem mu svou nehynoucí lásku k němu.

„Navždy... Jsi na to připravená? Právě teď?“ nakláněl mě pomalu dozadu.

„Ano,“ šeptla jsem, když se jeho horké rty dotkly mého zmrzlého krku. Pomalu přes něj přejel a po tak dlouhém dni to byl neuvěřitelný pocit. Dlouze mě políbil na krční tepně a musel cítit, jak rychle v ní pulzuje krev.

„Nestačí Ti se mnou mít dlouhý a šťastný život?“ ptal se, ale musel poznat, jak nervózní, či snad vzrušená, jsem.

„Ano, prozatím,“ dala jsem se na ústupek.

Cítil se vítězně, z jeho úsměvu to šlo snadno poznat. Pomalu ke mně skláněl svou tvář. Proč to musí vždycky tak prodlužovat? Pak svě rty jemně otřel o ty mé. Bylo to opravdu jemné a něžné. Jako křídla můry plácající se o světlo. Pak zvlášť políbil můj spodní ret.

Jak to jen dělá, že mě vždy dokáže vyvést z míry? Dnešní polibek nebyl zdaleka tak vášnivý jako ten první, ale svou hloubkou a působností se mu mohl klidně vyrovnat.

I přes dokonalost prvního záběru, jak Catherine popsala, jsme i tuto scénu sjeli ještě dvakrát. Když jsem se po konečném dotočení podívala na hodinky, bylo mi jasné, odkud se vázala ta únava. Ručičky ukazovaly dvě hodiny po půlnoci.

„Auto Vás odveze do hotelu,“ promluvila k nám Catherine a za tuto větu jsem jí byla opravdu vděčná.

S Robem jsme společně došli k autu a nasedli. Cesta k hotelu bude trvat minimálně půl hodiny a já se už nemohla dočkat postele.

„Můžu?“ poukázala jsem na Robovo rameno, protože se mi má hlava začínala zdát až příliš těžká.

„Nemusíš se ptát,“ usmál se a já si o něj úlevně opřela hlavu.

Robův klidný dech mě začal uspávat a má doměnka je, že jsem opravdu usnula. Něco na tom bude, protože jsem se ráno probudila ve svém pokoji a posteli, ač nevím, jak jsem se tam vlastně ocitla.

Vše mi ale velice rychle objasnil lístek položený na nočním stolku. Byl od Roba.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Já opravdu netuším, co na to řeknete. Nikdy nevím, jak budete reagovat nad určítýmy výplody mé fantazie. Jsem, ale připravena na Vaši kritiku, kterou rozhodně šetřit nemusíte. SS

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Robsten - Stužkovací slavnost: