Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Romeo a Julie

14.07.2010 (20:45) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 6041×

Seděla jsem na kamenné zídce balkónu a dívala se do setmělé zahrady. Na sobě jsem měla plesové šaty a v očích cítila slzy. Kolikrát za dnešní večer jsem si musela vyslechnout, jak dokonale připravené všechno je? Že máme krásný dům… a ta vybraná společnost, co se tu sešla.

Jsem vážně ráda, že se mi povedlo na chvíli se ztratit sem – do klidu a do ticha balkónu mého pokoje. Matka mi za to vyhubuje, ale raději budu čelit její zlobě, než dalším prázdným lichotkám. Už jsem na ně neměla sílu.

Naši pořádali ples. Na mou počest. To znamená, že jsem musela hrát dokonalou hostitelku. Přišlo snad tisíc lidí. Spousta známých i neznámých tváří, spousta úsměvů, představování… Po chvíli jsem měla pocit, že si ten úsměv už nedokážu po zbytek života odpárat. A proč to všechno? Samozřejmě, aby se o mně dozvěděli všichni „správní“ mladí muži. Nedávno jsem oslavila sedmnácté narozeniny. Co na tom, že jsem neměla náladu na romantiku. Chtěla jsem pokračovat ve studiu, ale moji rodiče nehodlali nic opomenout.

Byla tu i spousta mých spolužaček. Samozřejmě v doprovodu gardedámy nebo svého snoubence, jak se sluší a patří. Ano, většina z nich měla vážnou známost, některé byly zasnoubeny a jedna se bude dokonce příští týden vdávat. Proti své vůli jsem se otřásla. Br. Po něčem takovém jsem tedy vážně netoužila.

Najednou jsem zaslechla hlasy, které mířily do zahrady. Rychle jsem se stáhla ke dveřím do mého pokoje, rozhodnuta nenechat se tu načapat, ale přesto si ještě trochu užít čerstvý vzduch.

K mé úlevě to nebyl nikdo, kdo by mě hledal (jako třeba rodiče), ale skupinka mladých mužů. Byli nejspíš stejně staří jako já. Zajímalo mě, jestli je taky přinutili, aby tu byli. Odehnala jsem myšlenky na to, co by se stalo, kdyby věděli, že poslouchám a zůstala jsem. Třeba mě aspoň rozptýlí. Z jejich rozhovoru jsem zjistila, že se všichni chystají do armády. Jak jinak? Musela jsem se ušklíbnout. Stále ještě probíhala světová válka. Tehdy, v roce 1918, brali do armády každého staršího 18ti let.

A blízkost smrti jen podporovala jejich touhu po dobrodružství. Po chvíli se jejich rozhovor stočil na dívky. Opět jsem se musela ušklíbnout. Jak jsem se měla zamilovat do někoho, kdo je tak zoufale, lehce čitelný? Bavili se o Rosalii. No jistě, vždycky byla považována za nejkrásnější dívku. Hodnotili své šance – všichni kromě jednoho, který je jen poslouchal. Brzy do něj začali šít. Zachytila jsem jeho jméno – Edward se bránil, že mu Rosalie nepřipadá nijak výjimečná a navíc je tu jen proto, že ho k tomu více méně donutili. Nestojí prý o žádnou dívku, jejíž nejvyšší cíl by byl velká svatba a okouzlující muž, jehož si hned po té obtočí kolem prstu, aby za ní běhal poslušně jako pejsek a odečítal jí z očí každé přání.

V duchu jsem s ním souhlasila. Přesně to jsem cítila. Nebyly to jen dívky, kdo takhle smýšlel. Muži toužili po dokonalé hospodyňce, která jim bude rodit děti a bude souhlasit s každou větou, kterou pronesou. To jsem ale nebyla já. A nehodlala jsem se přetvařovat.

Pak Edwardovi jeden z jeho přátel škádlivě navrhl, jestli už se podíval na mě. Na Isabellu Tuckerovou. Prý jsem rozhodně jiná než ostatní dívky. A ne proto, že bych nestála za podívání. Musela jsem se ovládnout, abych mu za takový kompliment nepoděkovala jedním z květináčů stojících na mém balkóně. Trefit ho do hlavy by nebyl zas takový problém.

Chtěla jsem slyšet Edwardovu odpověď, i když jsem si byla dost jista, že by se mi nelíbila.

Jenže v tom jsem zevnitř zaslechla hlasité volání své matky. Asi jsem tu byla přeci jen příliš dlouho – alespoň její zuřivé volání mého plného jména naznačovalo, že mám vážný problém. Skupinka jako jeden vzhlédla k mému balkónu a já rychle proklouzla do ztemnělého pokoje, aby mě nezahlédli. Rychlý pohled do zrcadla mě ujistil, že je všechno na svém místě, a tak jsem se s posledním nádechem pro uklidnění opět vrhla do víru plesu.

Jakmile jsem vyšla na chodbu, matka mě stihla obviňujícím pohledem, ale naštěstí tu bylo příliš lidí na to, aby mě mohla začít hubovat hned. Raději jsem se tedy vmísila do davu a brzy už mě svíral jeden z favoritů mých rodičů - Alexandr.

Nebyl ošklivý a dokonce byl i docela chytrý a příjemný. To ale na mém odhodlání nic neměnilo. Nechtěla jsem se ještě vdávat. Měla jsem vlastní plány. A o tom, že bych se snad zamilovala, se nedalo ani mluvit.

Zatím co se Alex snažil o neodolatelné komplimenty, pohledy a taneční kreace, ustrnula jsem s úsměvem na tváři, občas se mu podívala do očí, aby viděl, že ho poslouchám… a sama přemýšlela, jak asi vypadá Edward. Jeho hlas zněl velice příjemně, kultivovaně. Potěšily mě i jeho myšlenky. Ráda bych s ním tančila. Možná bychom se spolu dokázali bavit o věcech, které nás zajímají. Mohli bychom vynechat všechna ta plesová témata, která se tak zoufale opakují – včetně těch otřepaných lichotek.

Spatřila jsem Rosalii v náručí nějakého vysokého muže. Připadal mi povědomý. Ano, určitě to byl jeden z Edwardových přátel. Alespoň podle siluety. Tam dole byla vážně tma, ale tenhle byl tak vysoký, jako nikdo další. A pak můj pohled padl na dva muže. Jeden ukazoval směrem ke mně, jako by mě chtěl tomu druhému představit. Že by to byl Edward? Ten s bronzovými vlasy? Tak zvláštní odstín… a hezká tvář. Představila jsem si, co si asi říkají, a proti mé vůli mi na tváři na okamžik vykvetl pobavený úsměv. Náš pohled se setkal a já se snažila dostat svůj výraz pod kontrolu. Ani nevím jak, vzpomněla jsem si na Romea a Julii. Ta hra přeci také začíná na plese – a dokonce podobnou zápletkou. Zrak jsem odvrátila zpět k Alexovi, který se snažil získat mou pozornost. Na co se to ptal?

Vysvobodil mě konec písně. Než se Alex vzmohl na zopakování svého dotazu, zahlédla jsem koutkem oka, jak se vedle nás někdo uklonil. Zvláštní, jak mi poskočilo srdce, když jsem zaslechla Edwardův hlas, žádající Alexe o postoupení partnerky.

A když mírným pohybem hlavy naznačil úklonu mně, naše oči se od sebe neodtrhly: „Dovolíte, abych se představil, slečno? Jsem Edward Mayson. Věnujete mi tanec?“

Napodobila jsem jeho gesto a souběžně s tím, jak jsem mu vložila ruku do nastavené dlaně, jsem se představila i já. „Isabella Tuckerová.“

Byla jsem si jista, že je to zbytečné (což mi jeho pohled potvrdil), ale etiketě bylo učiněno za dost. Cítila jsem se, jako bych se v jeho náručí vznášela. Kdykoli jsem vzhlédla, jeho nádherně zelené oči na mě byly upřeny.

V tu chvíli mi opět přišla na mysl scéna z Romea a Julie. Potlačila jsem úsměv, když jsem si uvědomila, že chybělo málo, abych se před chvílí představila místo svým jménem jako Julie Kapuletová. Zajímalo by mě, jestli by to ocenil, nebo jen nechápavě zíral. Po očku jsem se na něj podívala a přemáhala pokušení se o tom zmínit – jen abych viděla jeho reakci.

Pak jsem zahlédla matčin pohled a to, jak se baví s dalším „potenciálním ženichem“. Povzdychla jsem si a Edward se na mě okamžitě starostlivě zadíval.

Omluvně jsem se usmála. „Nezlobte se, Edwarde. To jen, že jsem viděla matku.“

Edward svraštil obočí, jak se snažil přijít na kloub mému nedokončenému vysvětlení. Usmála jsem se znovu a vzpomněla si na to, co o mně říkal jeho přítel. Teď musím vážně vypadat jako blázen. Ač jsem to původně neměla v úmyslu, rozhodla jsem se prozradit a poškádlit ho trochu: „Už chápete, co myslel Váš přítel tím, že jsem jiná?“

Edwardův výraz byl tentokrát naprosto ohromený: „Isabello, odkud to víte? Bylo to neomluvitelné.“

Tentokrát bylo na mně, abych vše uvedla na pravou míru a přiznala se: „Co se týče toho, od koho – slyšela jsem vás v zahradě. A k Vaší omluvě… neomluvitelné bylo i to, že jsem poslouchala. I když na svou obhajobu musím říct, že jsem byla na svém balkóně a ukrývala jsem se tam daleko dřív, než jste přišli.“

Nejistě jsem se usmála.

Edward se zhluboka nadechl: „A přesto se mnou tančíte… a mluvíte?“

Zavrtěla jsem hlavou a znovu jsem se usmála – tentokrát s pohledem upřeným do dáli: „Ne přesto, ale spíš proto. Z těch pár vět, které jste tam dole pronesl, se mi zdálo, že bychom si mohli rozumět. Že bychom se mohli bavit o věcech, které nás oba baví a vynechat přitom nesmyslné lichotky…“

Když jsem vzhlédla, zadrhnul se mi hlas.

Edward zvedl obočí: „Právě jsem vám chtěl pochválit ples.“

Podle jeho následného pohledu jsem neudržela tvář, i když jsem se snažila. Pak jsem zaprosila: „Mohli bychom prosím vynechat všechnu chválu, kterou si zaslouží spíš moji rodiče než já?“

Kysele jsem dodala: „Musím jim vyřídit nejméně od půlky sálu, jak úžasný máme dům, jak se jim tu líbí, jak vybranou společnost sem sezvali, jak skvělé občerstvení tu je…“

Docházel mi dech a Edward se rozesmál. Neodolala jsem a přidala se. V tom jsem zaregistrovala, že s tím, jak píseň končí, se k nám prodírá další matčin oblíbenec. Rychle jsem se zadívala Edwardovi do očí: „Edwarde, prosím, prosím, buďte pro tuto chvíli mým zachráncem. Pojďte se na okamžik posadit, nebo projít… prostě zmizme odsud.“

Edward zaregistroval můj téměř panický pohled, beze slova mě vzal za ruku a začal se prodírat tanečníky na druhou stranu sálu. Když se nám podařilo uniknout ven, šťastně jsem se rozesmála: „Děkuji! Jsem Vaší dlužnicí. Matka bude zuřit, ale já jsem alespoň chvíli svobodná.“

Edward mě pobaveně sledoval: „Jsem Vám k službám, Isabello. … Mimochodem – máte krásné jméno. Pokud se tedy Vaše embargo nevztahuje i na takovou lichotku. V opačném případě dělejte, jako bych nic neřekl.“

Usmála jsem se: „Ne, na takové lichotky se mé embargo nevztahuje. Pokud jsou myšleny opravdově…“

Edward mi nabídl rámě a dál se k tomu nevyjadřoval. Místo toho se na mě zvědavě zadíval: „Před chvílí jste zmínila, že máme společné názory. Na co konkrétně?“

Trochu jsem se ušklíbla: „Souhlasím s Vámi v tom, že nestojím o dvoření někoho, kdo mě bude držet jako ve zlaté kleci. Baví mě studovat. Chci od života trochu víc než jen svatbu. Tak jako pro vás je důležitá vojenská kariéra.“

Edwardův překvapený pohled se změnil na souhlasné přikývnutí: „Ano, ještě 9 měsíců a stane se skutečností.“

Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak se mě s lehkým úsměvem zeptal: „Nezdá se Vám to jako trochu zvláštní téma, k němuž jsme se na plese dostali? Ještě před chvílí jsme nejspíš připomínali Romea a Julii, ale ti mluvili o úplně jiných věcech.“

Překvapeně jsem se mu zadívala do očí a jeho úsměv opětovala: „Musím přiznat, že mě to také napadlo. Vlastně jsem měla co dělat, abych se nepředstavila jako Kapuletová.“

Edward s ohníčky v očích prohodil: „Kdybych byl Romeo, měl bych pomalu loudit políbení zabalené do vznosných veršů.“

Přikývla jsem: „Tu hru mám ráda, ale postupovali podle mě trochu příliš rychle.“

Po očku jsem se podívala na Edwarda, který měl na tváři stále ten pobavený úsměv a pokračovala: „A navíc… je trochu zprofanová. Každý ctitel si z ní vypůjčí verše a ty pak zní jako parodie.“

Edward se na mě zamyšleně zadíval: „Záleží možná na tom, jak je přednáší. A jaké city k němu chováte.“

Náš pohled se protnul, jak jsem zvedla zrak a náhle jsem ho nedokázala odtrhnout. Měl pravdu. Přesně tak jsem to také cítila. Pokud bych se doopravdy zamilovala a ty verše mi citoval můj milý, bylo by to úplně jiné než chabé pokusy, které jsem zažila doteď.

Když se usmál, probrala jsem se. Dokázala jsem mu úsměv oplatit a odvrátit zrak od jeho očí: „Čtete mi myšlenky, Edwarde. Souhlasím. Pokud se člověk zamiluje, vnímá romantiku a poezii jinak, než když se mu někdo skrz obojí snaží vnutit myšlenku, že on je pro něj ten pravý.“

Edward se opatrně zeptal: „Stává se Vám to často?“

Automaticky jsem se usmála a vzhlédla do jeho očí: „Naštěstí ne příliš často. A co vy? Jaký máte vztah k literatuře?“

V Edwardově tváři se zrcadlil můj úsměv: „Je to má láska. A jsem víc než rád, že jsem se díky studiu mohl seznámit s tolika žánry, které by mě jinak ani nenapadlo číst.“

Jakmile jsme přešli na tohle neutrální téma, byli jsme oba k nezastavení. Každou chvíli jeden z nás nadhodil název knihy a pokaždé mě překvapilo, kolik toho máme společného. Četli jsme dost často stejné knihy, měli jsme na ně podobné názory…

Vůbec jsem si neuvědomila, jak rychle čas letí.

Chodby, po kterých jsme se procházeli, se začaly vyprazdňovat. A pak se Edward zadíval na hodiny, kolem kterých jsme právě procházeli, a zastavil se:

„Vypadá to, že je opravdu pozdě. Jsem nejspíš poslední z hostů. Ačkoli je mi to líto, budu muset odejít. Tak krásně jsem si už dlouho s nikým nepovídal.“

Měla jsem co dělat, abych ho neobjala jen, abych ho ještě na chvíli zadržela. Místo toho jsem se rozhodla pro nevinný úsměv: „Teď rozumím Julii. I já bych Vás ráda přesvědčovala, že ten skřivan je půlnoční slavík… kdyby Vás to zadrželo, Edwarde.“

Edward se ke mně sklonil s něhou v očích a na okamžik vzal mou tvář do dlaní: „Nemusela byste mě příliš přesvědčovat, Isabello. Rozumím Romeovi – ani mně se od Vás nechce. … Směl bych Vás zítra doprovodit ze školy? Mohli bychom pokračovat v našem tak milém rozhovoru.“

V očích mi četl překvapení, ale než stačil zareagovat, s úsměvem jsem přikývla: „Víc než ráda. Děkuji za krásný večer, Edwarde.“

Edward mě lehce pohladil a pak mou tvář pustil: „Děkuji Vám, Isabello. Už teď se těším na zítřek. Dobrou noc.“

Druhý den jsme se ale nesešli. Edwarda už jsem neviděla. Nejdřív jsem byla smutná a zklamaná. Pak jsem se ale dozvěděla, že celá jejich rodina dostala španělskou chřipku a velmi rychle zemřela. Proč ti nejlepší lidé odcházejí jako první?

Časem jsem se vdala, měla děti. Prožila jsem hezký život. Teď jsem stará… je mi 93. Mám děti, vnoučata a teď se mi dokonce narodila pravnučka. Moc mě potěšilo, že jí Charlie s Renné dali jméno po mně – Isabella.

Přesto se čas od času neubráním vzpomínkám na svého Romea. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů, jaký jsem zažila. Přála bych si, abych ho byla ještě spatřila… a přála bych každé dívce, aby potkala takového muže aspoň na jeden večer. Snad bude mít má pravnučka také takové štěstí.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Romeo a Julie: