Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rose

06.06.2012 (21:00) • Dantealighierry • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2618×

Rose

Nevěřila jsem, a to ani na moment, že by mohl být někdo šťastnější. Hořká pachuť žluče mě pálila na jazyku. Zastavila jsem se a promnula si spánky. Zlatavý pramen se mi uvolnil z pečlivě svázaného drdolu. Povzdechla jsem si. Měla jsem vše a cítila se prázdná. Nízké podpatky mých bot klapaly o chodník. V záři pouličního osvětlení se nedlouhá ulice zdála bezpečná a přátelská. Mělké světlo dodávalo mým šatům třpytivý nádech. Otřásla jsem se, přestože tato letní noc byla vskutku teplá. Přetáhla jsem si dlouhý krajkový šál přes ramena a uvázala ho cudně přes prsa dmoucí se v nemalém výstřihu. Těšila jsem se, až si doma konečně povolím šněrovačku. Vera, má přítelkyně, korzet nikdy nenosila. Postavu přesto měla jako ladný proutek a při chůzi se ladně vlnila jako stéblo povlávající ve větru. Vždy se zdála příliš křehká a hloupoučká oproti mé vzdělanosti. Já byla něco více než ona. Vnějším vzezřením jsem se podobala sochám, jež modelovaly nejnadanější ruce umělců celého světa. Vystudovala jsem nejlepší školy a před mým zrakem se zřela úchvatná budoucnost. Co měla ona a já ne? Osten závisti se mi zaryl hluboko do srdce. Ta vzpomínka byla příliš jasná a silná! Vždyť je to pár minut, co jsem od ní odešla. Předala jsem jí osobně pozvánku na můj svatební obřad a hostinu. Royce byl dokonalým snoubencem. Jeho statnou postavu a široká ramena okukovala závistivě spousta žen. Byl bohatý, ze zámožné rodiny, jako byla ta má. Tak nějak se předpokládalo, že budeme manžely odjakživa. Přenádherná Rosalie a zámožný Royce King II., syn majitele banky, kde pracoval můj otec.

Ale ten úsměv, letmý a kradmý, mi vzal veškerou radost a naplnil mé srdce záští a touhou. Malé dítě na klíně Very si pohrávalo s malým, ze dřeva vyřezaným koníkem. V jeho andělské tvářičce se zračily dva ďolíčky a kudrnaté vlásky se leskly v záři svíček. Záviděla jsem jí. Tolik, možná až přespříliš. To dítě bylo symbolem lásky, jež mně nebylo dovoleno poznat.

Zrychlila jsem. Plíce se mi svíraly a já se snažila zoufale uklidnit. Kaštanová alej mi naštěstí poskytovala dostatečné soukromí. Opřela jsem se o mohutný kmen stromu a rozvzlykala se. Hřbetem dlaně jsem si stírala z tváří zbloudilé slzy. Rozhlédla jsem se, zda mě nikdo neviděl, zvedla hrdě hlavu a vykročila jsem dál. Na tváři se mi usadil spokojený povýšený úsměv. Zatočila jsem za roh. Na konci ulice stál on, Royce, ve svém přenádherném stylovém obleku. Hlavu měl mírně zvednutou, oči zavřené. Vypadal, jako by spal, ale náhle se jeho oči otevřely a on se zadíval směrem ke mně. V jeho podhledu nebylo nic přátelského, jen jistá míra zhnusení a pobavení. Po zádech mi přeběhl mráz, ale nehodlala jsem utéci jako malé dítě. Pyšně jsem se vydala k němu. Nevyšel mi naproti, počkal, až dojdu k němu. Vypadal unaveně, černé kruhy pod očima jen podtrhovaly temnotu jeho duhovek.

„Rosie,“ nasál vzduch nosem do plic. Usmála jsem se a zčervenala. Žádný muž mi nikdy neodolal. Přinutím ho, aby mě miloval. Budeme šťastní! „Co tak pozdě venku, má drahá? Smím vás doprovodit?“ nabídl mi rámě.

„Jistě,“ tetelila jsem se blahem a přijala jeho oporu. „Jsi unaven?“

„Nikoliv, jsem hladový.“ Po ústech mu přejel zlý úsměv. „A vy jste nádherné sousto!“

„Co prosím?“

„No neříkejte, že vám tuto poklonu ještě nikdo nesložil?!“ Bála jsem se odpovědět. Můj hlas by mě zradil. Chvěla jsem se po celém těle. „Určitě ano, ale jen já vás mohu skutečně ochutnat.“ Zrudla jsem a pobouřeně se mu vytrhla. Nebyla jsem jeho žena a on mým mužem. Alespoň zatím ne! Prudce mě uchopil za bradu. Ten pohyb byl téměř nepostřehnutelný pro lidské oko.

„Nebojte se, má drahá, neublížím Vám. Jen mi to dovolte…“ Přejel mi prsty po levém ňadru a začal mě surově líbat. Moje vznětlivá povaha zapůsobila na sto procent. Vší silou jsem ho udeřila dlaní do tváře. To tiché křupnutí bylo nic oproti bolesti, jež jsem pocítila. Vykřikla jsem a on se na mě zahleděl.

„Poutáte příliš mnoho pozornosti!“ Náhle mě držel v náručí a letěl jako anděl. Domy, ulice, stromy, louky se míhaly okolo nás. Zvedl se mi žaludek a málem bych začala dávit, kdyby v ten moment nezastavil. Spadla jsem na tvrdý kořen a vyrazila si dech. Zasténala jsem bolestí. Snažila jsem se zvednout z vlhké země, ale v omámenosti jsem si pouze sedřela dlaně do krve.

„Co to!“ Můj hlas byl dětinsky pištivý. „Kde jsme?“ Na to jsem si dokázala odpovědět i sama. V nějakém posraném lese. Pak mi to došlo. Nezáleželo na tom kde, ale jak a kdo, nebo co je on. Zadívala jsem se na svého snoubence a po onom člověku nebyla ani památky. Přede mnou stál lovec.

„Kdo jsi?“ vyjekla jsem. Pousmál se směrem k mé maličkosti a uklonil se.

„Jsem Royce, kdo jiný, má drahá?“

Srdce mi bušilo jako o závod.  Zběsile jsem lapala po dechu.

„Ne, ty nejsi Royce!“

„Možná… Koho to vlastně zajímá? Jsem víc!“ Šílený smích ozvučil úzkostlivě tiché okolí. Náhle byl na mě a rval ze mě šaty. Zběsile jsem se snažila bránit. Bylo to marné. Byla jsem malá muška chycená v síti obřího pavouka. Čím více jsem se bránila, tím více se v mém mučení vyžíval. Zlomil mi obě paže, všechny prsty na rukou. Kosti se mi měnily v prach. Po těle mi vyskakovaly černé modřiny. Křičela jsem, řvala a plakala. Ležela jsem nahá uprostřed ničeho. Nad hlavami nám poblikávaly světlušky. Neurvale mi roztáhl nohy a začal do mě pronikat. Ječela jsem bolestí a zmítala jsem se v křečích.

Náhle mě začal líbat na krku. Bylo to něžné gesto, jež mě upoutalo svou opatrností. Ucítila jsem bodavou bolest, když se mi dva ostré tesáky zakously do krční tepny. Zamžikala jsem. Nikdy více se můj sen nesplní. Nebudou v náručí držet toho překrásného andílka s důlky v tvářičkách a nebude můj. Zavřela jsem oči. Pocítila jsem konejšivou únavu. Moje krev proudila do jeho těla a já se usmála. Můj život byl dokonalý a přece stál za hovno. Zemřu sama, žárlivá a opuštěná. Nikdy jsem nepřemýšlela o smrti, ale mami, tati, vážně jsem se chtěla rozloučit. Neodešla bych, přísahám. Měla bych rodinu. Syna, kudrnatého s blond vlásky, který by se často smál. Byla bych šťastnější než Vera!

Pocítila jsem odevzdanou úlevu, když odešel, celé tělo jsem měla v jednom ohni a krev z rány na mém hrdlu prýštila do mechu. Rty jsem měla sinalé, pleť popelavou. Byla mi zima. Chlad se zabodával do mého těla. Přivřela jsem oči. Slyšela jsem kroky, tiché a křupavé jako kroky plaché srny bloudící noční krajinou, a ten oheň ve mně pálil mou duši. Představila jsem si anděla, jež mě odvede do království nebeského. Jeho kůže se bude blýskat v rozkvétajícím jitru, a jeho dotek uhasí mé doutnající tělo. Musela jsem totiž hořet, kde jinde by se brala ta bolest? Jeho vlasy budou černé, kudrnaté a budou mu spadat do čela nad husté zádumčivé obočí.  Na tváři jsem ucítila jemný dotek. Snad stéblo trávy zavadilo o moji líc. Ocitla jsem se ve vzduchu, ale neměla jsem dost sil se rozhlédnout, co se děje. Opřela jsem si pohodlně hlavu a naslouchala živoucímu lesu. Vykřikla jsem bolestí, když se oheň přiblížil k mému srdci.

„Pššš, to bude dobré,“ špitl mužský hlas a já mu věřila. Pokud byl on můj anděl, můj zachránce, zlé to být nemohlo.

„Emmette, co to proboha?!“ zaslechla jsem a pak zemřela.

Shrnutí->ZDE!

Autor: Dantealighierry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rose: