Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhlédni se! - 1. část

24.09.2011 (16:45) • Jane006 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2782×

Rozhlédni se – 1. část

(pohled Edward)

Seděl jsem na pohovce a mračil se na tátu. Jak mi to mohl udělat? Jak to mohl udělat mámě?! Vždyť to nebylo ani dva roky, co zemřela, a on si už našel novou přítelkyni! A ke všemu se k nám dnes stěhují.

Před týdnem mi to jen tak oznámil. A to ještě není všechno. Ta ženská má dceru, která je prý o dva roky mladší. Takže nejen, že se budu muset tvářit přátelsky na nějakou cizí ženskou, ale ještě k tomu se budu muset otravovat s nějakým škvrnětem, kterému je sedm! Tohle tátovi hned tak neodpustím, to ať si nemyslí…

Táta sebou najednou trhnul a běžel k oknu. To už i já jsem uslyšel parkovat na příjezdové cestě auto.

Táta celý nedočkavý vyšel ven a jal se pomáhat té ženské s kufry. Já zůstal uvnitř a počkal si na ně. Mezitím jsem se bavil pohledem na tátu, jak se tahá s těžkými kufry do schodů. Bohužel je měl sklizené dřív, než by mi bylo milé. Byl jsem donucen k tomu jít do předsíně.

Ve dveřích stála nějaká žena, která se právě s tátou líbala. Když se od sebe odtrhli, podívala se na mě a přátelsky se usmála.

„Ahoj, ty musíš být Edward.“ Měla milý hlas. Ale mě neoblafne!

„Jo, to jsem já,“ zamumlal jsem.

„Já jsem Renée. Moc ráda tě poznávám, tvůj táta mi o tobě hodně vyprávěl, Edwarde,“ povídala dál. Možná se mi to jen zdálo, ale jakoby se za ní někdo schovával.

„Jak už možná víš, Edwarde, já mám také dítě. Tohle je moje dcera Bella,“ usmála se, zašmátrala za sebe a postrčila dopředu dívku. Měla dlouhé hnědé vlasy a čokoládové oči. Tohle nebyla obyčejná dívka. To byl anděl… Bella si mě přeměřila pohledem, jakoby mě hodnotila. Naštvala mě.

„Ahoj,“ řekla ale už docela mile.

„Čau,“ ušklíbl jsem se. Ublíženě se podívala na mámu. Ta se na ni povzbudivě usmála.

„Co kdybyste se vy dva šli seznámit?“ navrhla její máma, znovu Bellu postrčila, a ta zakopla. Uchechtl jsem se. Bella mi věnovala nehezký pohled, který mi k ní moc neseděl.

„Pojď prcku,“ zamumlal jsem a vedl ji nahoru, nechávajíc rodiče v přízemí a s neblahým tušením, že tohle naše soužití bude ještě zajímavé.

(pohled Belly)

Postarej se o domácnost! To byla poslední věta, co jsem slyšela od mámy, než odjela i s tátou na čtrnáct dní pryč. Máma je docela bohatá realitní makléřka a cestuje všude možně po světě. Dokopala tátu k tomu, aby si vzal dovolenou a odjel s ní. Mě a mého bratra by vzali sebou, kdyby on neměl měsíc před maturitou. Měl s ním dohodu, že když zvládne maturitu alespoň na dvojky, pojedeme do Francie. O Evropě jsem snila už jako malé dítě, takže nebylo divu, že jsem se mu snažila pomáhat a vyjít ohledně učení vstříc, jak nejlépe to šlo. Dokonce už jsem si nepouštěla ani hudbu v pokoji na plné pecky, aby ho to nerušilo.

„Bello? Přijdeš pozdě, nedělej si se mnou starosti a běž!“ křičel na mě z pokoje můj bráška. Zrovna jsem mu nesla snídani do postele. Ležel v ní, byl bledý a kolem krku měl černý šátek. Měl totiž pořádnou chřipku.

„To stíhám, půjčím si mámino auto,“ odporovala jsem mu a znovu seběhla ze schodů, tentokrát pro léky, co mu předepsal doktor. Když jsem se vracela i se sirupem v ruce, zajel níž po peřinu.

„Já to nechci, je to hnusný,“ zamumlal. Hrdina.

„Jsi jako malý,“ povzdechla jsem si.

„A kdo říká že – tfuj!“ Využila jsem příležitosti a bílou, nevábně vonící tekutinu mu strčila na lžičce do pusy. Měřil si mě naštvaným a ublíženým pohledem.

„Myslím, že už půjdu,“ navrhla jsem rychle a odešla z jeho pokoje dřív, než mi vynadá. Bylo mi ho líto, že byl nemocný. Zvláště teď před maturitou. Ale doktor říkal, že by měl být snad do příštího týdne v pořádku.

„Čau!“ křikl na mě ještě, když jsem zavírala dveře od domu a hnala se do mámina sporťáku Bentley.

Bylo výborný, že jsem na všechno doma zůstala doma, ale nestěžovala jsem si. Věděla jsem, že kdybych odjela na dovolenou s rodiči, bráška by tu maturitu nikdy neudělal a já do té Francie moc chtěla.

Abyste v tom měli jasno, není to můj opravdový bratr. Já jsem žila do sedmi let s mámou ve Phoenixu, než dostala zakázku v tomhle zapadlém městečku. Co čert nechtěl, máma se tu zamilovala a my se sem za půl roku stěhovaly. K mému překvapení Charlie taky nebyl sám. Měl syna, který byl o dva roky straší než já.

Musím říct, že jsme si vždy lezli strašně na nervy a prováděli si blbosti jako dnes. Na ty jeho drzé řeči už jsem si zvykla a naučila se mu je oplácet. Rodiče už to ani nekomentovali.

Dokonce jsem si zvykla už i tady ve Forks. Chybí mi tu sluníčko, to ano, ale když je hezky, vyrazíme s bráškou vždy na pláž. Docela slušně jsem se tu otužila. Ze začátku mi bráška říkal zmrzlíku.

No, možná jste si taky všimli, že se vyhýbám jeho jménu. To dělám záměrně. Nesnáší totiž tohle oslovení. Nikdy jsem nepochopila proč, ale ráda mu tak říkám a provokuji ho. Jménem jsem mu neřekla už pár let. Ve skutečnosti se ale můj bráška jmenuje Edward.

Bráška je vysoký, má takové zrzavé nebo možná spíš bronzové vlasy. Je štíhlý a každé holce na škole se líbí. Nevím proč, ale on si zatím žádnou přítelkyni nenašel. Doslova každá moje kamarádka mi závidí, že s ním můžu trávit celé dny. Já bych ho někdy raději uškrtila a měla klid, ale co. Máma je šťastná a já jí nebudu kazit štěstí kvůli sobě.

Když jsem se vytrhla z myšlenek, zjistila jsem, že už parkuji před školou. Každý na mě zíral, kromě mých pár nejlepších kamarádek, které o našem bohatství věděly. Obvykle nás totiž do školy vozila máma obyčejným BMW. Angela a Jessica se vydaly ke mně.

„Ahoj, Bello. Brácha tě zase zdržel?“ ptala se Angela a usmíval se.

„Tak nějak,“ zakřenila jsem se na ni.

„Jak mu je?“ ptala se ihned Jessica, která ho měla plnou hlavu. Už dva roky jsem se jí marně snažila vštípit, že on jí za to nestojí, ale nedala si říct.

„Leží v posteli a pije horký čaj. Má obyčejnou chřipku, příští týden bude zase fit,“ oznámila jsem jim a vykročila ke škole.

„Víš, že dneska přijde ten nový student?“ ptala se Angela. Zvědavě jsem se rozhlédla po parkovišti, jestli ho někde neuvidím. Studentů tu bylo málo a všechny jsem znala osobně, takže nového kluka bych si určitě všimla.

„Už dnes? Já myslela, že až příští týden,“ usmála jsem se.

„Ne, už dnes. A hádej, co? Nastupuje do druhého ročníku!“ vyhrkla nadšeně Jessica. Angela protočila oči. Snažila jsem se nesmát.

„Fajn. Jsem na něj zvědavá,“ řekla jsem, abych odložila výslech, proč tu ze zvědavosti neposkakuju na místě, jako Jessica.

Když jsme vešly do třídy, profesor už tam byl a na stole třídil nějaké papíry. Takže test. Blížil se konec roku a s testy se teď roztrhl pytel. Zalitovala jsem toho, že jsem nezůstala doma jako bráška.

Vydala jsem se ke svojí lavici, sedla si a povídala si s holkami, než zazvonilo a my dostali test. Snažila jsem se ze sebe vydat co nejvíc, jinak nás máma už nikdy nenechá doma sama. Vlastně jsem za ten klid byla vděčná. Kromě bráchy mě totiž doma nikdo neotravoval a já si mohla dělat, co jsem chtěla a věděla, že bráška to na mě neřekne. Už jen z toho důvodu, že on taky není zrovna svatoušek.

Den uběhl v jednotvárném sletu až do oběda. Všichni se hrnuli do jídelny, ale já nespěchala. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Taky mi nebylo zrovna nejlépe. Proto jsem si nic nekoupila a rovnou přisedla ke stolu Angely a Jess, které si obě koupily zeleninový salát. Prázdný tác přede mnou přešly bez komentáře a já jim za to byla vděčná.

„Viděla jsi už toho nového?“ ptala se Jess Angely.

„Ne,“ zavrtěla Angela hlavou.

„Ehm, holky, myslím, že jde támhle,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně a poukázala hlavou ke vchodu. Dovnitř vešel ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Bráška by se musel jít zahrabat. Měl světlé hnědé vlasy a v nich blonďatý melír. Byl vysoký, štíhlý a s vysportovanou postavou. Jeho obličej jsem na tu dálku moc dobře neviděla, ale byl hrozně bledý. Snad ještě víc, než bráška ráno. I na tu dálku jsem si ale byla jistá tím, že je dokonalý.

Mohl vycítit můj pohled? Každopádně se na mě otočil. Jeho oči se střetly s mými. Všimla jsem si, že mají zvláštní barvu. Snad béžovou? Takhle na dálku to šlo těžko určit. Vydal se pro jídlo a všechny ignoroval. Nikdo mu nestál za pohled. Ale na mě se díval, dokud jeho pozornost neupoutala kuchařka. Zadívala jsem se na stůl. Byla jsem ráda, že se konečně můžu sama rozhodnout, kam se podívám, protože jeho oči mě lapily a nechtěly pustit. Sama sobě jsem zakázala dívat se mu do očí.

„Bello?“

„Hm?“ zvedla jsem pohled k Jessice.

„Nic, jen že si byla pár minut mimo.“

„Fakt?“

„Jo, a jestli nepohneš, přijdeš pozdě na hodinu,“ informovala mě a já se podívala na ruku, kde jsem měla hodinky. No fakt, za pět minut zvonilo a já měla hodinu na druhém konci areálu, kdežto holky hned v téhle budově.

„Zatím ahoj,“ křikla jsem na holky, popadla batoh a utíkala k budově č. 5.

Vždy jsem byla pověstná svojí nešikovností, ale dnes jsem se kupodivu docela držela. Spadla jsem jen dvakrát a do třídy jsem vběhla těsně před profesorem.

Ani jsem se nestačila rozdýchat a pohled mi padl na místo vedle mě, které obvykle bývá neobsazené. Teď bylo. Seděl tam ten nový a dokonalý kluk. Usmíval se na mě. Váhavě jsem mu úsměv oplatila a sedla si vedle něj. Profesor něco začal vykládat.

„Ahoj, já jsem David,“ představil se a nabídl mi pod stolem ruku, aby nás neviděl profesor.

„Bella,“ řekla jsem a ruku přijala. Dál jsem se bavit při hodině nechtěla, ale profesor nám zadal práci ve dvojicích. Nějaký složitý test pro maturanty. Schválně, jestli si poradíme, když dáme hlavy dohromady. Nesnáším biologii.

David se podíval do papírů, neváhal a většinu věcí zaškrtal sám. Snažila jsem se taky nějak přispět a i já odpověděla na pár otázek. Nakonec jsme to měli hotové a profesor nám řekl, že si můžeme povídat, ale nesmíme rušit ostatní. David přikývl.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se po pěti minutách ticha, kdy na mě David pořád koukal a já byla červená až za ušima.

„Až na ten déšť to jde. Ty tu žiješ odmalička?“

„Od svých sedmi. Máma se sem vdala.“

„Aha. A nemohla bys mi ukázat město?“

„Já…“ Uvažovala jsem. Dneska se ještě musím učit na zítřejší test a postarat o brášku, ale zítra už je pátek.

„Jo, klidně. Ale až zítra, jestli ti to nevadí.“

„Ne, vůbec,“ usmál se a mně vynechalo srdce jeden úder. Teď z blízka jsem si všimla, že jeho oči jsou zlaté. Zvláštní barva. Takové jsem ještě neviděla. Zazvonilo.

„Musím jít, tak zítra ahoj,“ rozloučila jsem se s Davidem a vydala se na parkoviště s připitomělým úsměvem. Bože, ten jeho úsměv, jak to jen dělá? Jak může vůbec někdo být tak dokonalý?

David doprovázel skoro každou mojí myšlenku i po cestě domů. Nakonec jsem zaparkovala auto na příjezdové cestě, zhluboka se nadechla a vyrazila nahoru. Musela jsem se psychicky připravit na brášku.

V kuchyni jsem hodila batoh na židli, podívala se do ledničky a musela jsem konstatovat, že tu toho už moc nezbývá. V sobotu budu muset jet nakoupit. Vzala jsem si teda z ledničky jen pár věcí a udělala sobě a bráškovi sendvič. Vyšlapala jsem schody do jeho pokoje, který byl hned vedle toho mého, a zaklepala. Nic se neozvalo. Možná spí, došlo mi.

Duchapřítomně jsem položila svůj tác se sendvičem na almaru vedle dveří a otevřela si. Vešla jsem a zjistila, že v posteli nikdo není. V tom se za mnou zabouchly dveře a byla to příšerná rána. Nadskočila jsem a upustila tác se sendvičem na zem.

„Baf,“ řekl bráška prostě. Byl to on, kdo stál za dveřmi a zabouchl je. Chytla jsem se za srdce a napočítala do tří.

„Ty jsi vůl!“

„Taky tě zdravím, Bello,“ provokativně se usmál a pak se podíval na tác, co mi spadl. Naštěstí to přežil.

„Na podlaze máš večeři, kdyby si něco potřeboval, stačí zakřičet,“ zavrčela jsem, prošla kolem něho a tentokrát práskla dveřmi já. Naštvaně jsem sebrala svůj tác s večeří a vydala se k sobě. Snědla jsem sendvič při dělání úkolů a pak se začala učit.

Zjistila jsem však, že to k ničemu nevede, protože mé myšlenky neustále zabíhaly k Davidovi. Nebude to zítra náhodou rande? Ne, to je blbost. Prostě potřebuje, aby ho někdo provedl po městě. Navíc, proč zrovna já bych se mu měla líbit? A proč vůbec uvažuji nad něčím takovým?!

„Nechtěl jsem tě rušit, ale ty to učení stejně nevnímáš,“ ozvalo se za mnou a já znova nadskočila, tentokrát na židli. Okamžitě jsem se otočila a spatřila Edwarda, jak se ležérně opírá o rám mých dveří. Stále v černých teplákách, bílém obtaženém tričku na doma a černým šátkem kolem krku.

„Copak chceš, bráško?“ zamručela jsem, otočila se a sesbírala věci ze stolu. Měl pravdu, neměla jsem na to dnes hlavu. Když jsem se otočila, mračil se.

„Nic důležitého. Chtěl jsem tě jen poprosit, jestli by si mi zítra nevyprala nějaké věci,“ řekl znovu s úsměvem.

„Vždyť jsi nemocný!“ protestovala jsem.

„Jo, ale v pondělí už jdu do školy.“

„Zítra nemůžu,“ přiznala jsem a doufala, že jsem nezrudla. Pro jistotu jsem se otočila.

„Proč?“ ptal se.

„Po tom ti nic není. Vyperu ti v sobotu, to snad stačí, ne?“

„Jo, stačí. Máš rande?“ ptal se dál. Už vážně rozzuřená jsem se na něj otočila.

„I kdyby, tobě do toho nic není. Nemáš náhodou ležet v posteli? Myslím, že jo, tak laskavě vypadni z mého pokoje!“ vyjela jsem na něj. Tvářil se překvapeně. Pak se začal mračit.

„Fajn,“ odsekl a zmizel. Vyčerpaně jsem se svezla do křesla a složila si hlavu do dlaní. Nesnáším ho. Ze života mi dělá jen peklo. Čím jsem si tohle zasloužila?

Ale jednu věc vím jistě. Začala jsem se opravdu hodně těšit na zítřek.

* * *

„Bello? Kam jsi včera dávala ty prášky?!“ křičel na mě bráška ráno z pokoje. Napadlo mě jedno místo, které bych mu s chutí odpověděla, ale ovládla jsem se.

„Máš je na nočním stolku!“ zaječela jsem nazpátek.

„A kde jako?!“ Naštvaně jsem mrskla mikinou do kouta a napochodovala k němu do pokoje. Na stolku měl haldu věcí a prášky nikde.

„Taky by sis tu mohl uklidit,“ zavrčela jsem a naklonila se za stůl. Celu dobu mě sledoval. Až později mi došlo, že mám docela hluboký výstřih. Super, no.

Naštěstí se mé tušení naplnilo a za stolkem byly ty zatracené prášky. Musely mu tam nechtěně spadnout. Vytáhla jsem je a naštvaně položila na stolek.

„Já ti tady uklízet nebudu. Měl by ses taky o sebe začít starat sám!“ vyčetla jsem mu, přešla k oknu a alespoň do pokoje pustila čerstvý vzduch. Měl ho tu strašně vydýchaný. Když jsem se zadívala do lesa, něco se tam v křoví pohnulo. Zůstala jsem tam stát a sledovala to křoví. Vypadalo to jako… ne to přece nemohl být člověk. Bydlíme až na okraji města, co by tu někdo v sedm ráno dělal?

„Na co koukáš?“ ozval se bráška za mnou. Když jsem se naštvaně otočila, stál těsně za mnou.

„Ven. Měla jsem dojem… no nic. Musím se jít nasnídat. A ty mazej do postele!“

„Rozkaz, madam,“ řekl, zasalutoval mi a vydal se k posteli. Povzdechla jsem si a šla se do kuchyně nasnídat.

Když jsem pak o půl hodiny později jela ke škole, přemýšlela jsem nad tím, co mě dneska odpoledne čeká. Začínala jsem být docela nervózní. Jakmile jsem zaparkovala, čekala jsem, že přijdou Angela s Jess. Ale přišel někdo jiný.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, když jsem zamykala auto. Znovu jsem nadskočila. Proč? Proč se v tom ti kluci tak vyžívají, stoupnout si vám za záda a promluvit?!

„Ahoj, Davide. Chceš provést i po škole?“ ušklíbla jsem se.

„Ne, tady už se vyznám, ale chtěl jsem tě doprovodit na hodinu,“ usmál se a moji poznámku přešel bez povšimnutí.

„Dobře, mám občanku,“ usmála jsem se i já. Chtěla jsem si nandat batoh na ramena, ale on mi ho vzal z rukou. Všimla jsem si, jak je studený. Možná mu také není zrovna dobře.

„Víš, Bello, nezašla by si se mnou pak večer ještě na večeři? Nebo do kina?“ zeptal se mě cestou. Zamrkala jsem a podívala se na něj.

„Jako…“

„Jako na rande,“ zakřenil se a já zrudla.

„No... jo, ráda,“ usmála jsem se a snažila se myslet na něco nebo někoho jiného, aby moje pokožka dostala zase normální barvu.

„Jsi roztomilá, když se červenáš, víš to?“ Zrudla jsem ještě víc.

„Díky,“ kuňkla jsem. Byli jsme už před učebnou. Vzala jsem si od něj batoh a usmála se na něj.

„Po hodině tu na tebe budu zase čekat, nevadí?“ zeptal se. Podívala jsem se mu do očí a snažila se dýchat. Pracně jsem si vzpomínala, jak se mluví.

„N-ne.“

Než jsem stačila nějak zareagovat, zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Pak odešel. Zasněně jsem za ním zírala, než se přihnaly Angela s Jess a zatáhly mě do třídy. Tam mě bombardovaly otázkami, ale já je ignorovala a dál vzpomínala na jeho úsměv. Naštěstí mě při hodině nevyvolal žádný učitel, protože jinak bych asi vypadala jako totální idiot, protože bych si nevzpomněla ani jak se jmenuju.

Ke konci hodiny jsem byla ještě nervóznější. Jak slíbil, čekal na mě před třídou. Musel mít hodinu někde poblíž.

„Ahoj,“ špitla jsem a sklopila hlavu.

„Ahoj,“ odpověděl, znovu mi sebral batoh a zeptal se mě, kde mám další hodinu. Odpověděla jsem mu a my se přes areál vydali do jiné budovy. Celou tu dobu jsme si povídali. Byl to ten nejkrásnější, nejmilejší a nejhodnější kluk, jakého jsem kdy potkala. A, bože, já s ním mám dneska rande!

Den pak uběhl velice rychle. Než jsem se nadála, končila poslední hodina. David na mě znovu čekal před dveřmi, vzal mi batoh a vydal se se mnou k mému autu.

„Já si jenom zajedu domů a pak se třeba vrátím?“ navrhla jsem.

„A kde bydlíš?“ Nadiktovala jsem mu ulici.

„Jo, to vím kde je. Vyzvednu tě,“ oznámil mi a andělsky se usmál.

„Nechtěl si náhodou provést po městě?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

„To byl jen krycí manévr,“ usmál se a víc se přiblížil. Asi jsem měla vymytý mozek. Tohohle kluka znám jen dva dny a už s ním jdu na rande. Povídám si s ním úplně o všem a snad ho mám i ráda. A teď…

Sklonil hlavu a přitiskl své krásné a hebké rty na ty mé. Zapomněla jsem dýchat. Dokázala jsem si to jen užívat. Byl to tak nádherný a něžný polibek…

Najednou se David odtáhl. Lekla jsem se, že jsem udělal něco zle, když jsem uslyšela takový zvláštní svistot. Poslední, co si pamatuju je, jak mě David strhl na stranu a já se praštila hlavou o zem.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhlédni se! - 1. část: