Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhodnutá bez lásky - Stmívání

21.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1952×

Dovlekl mě k místu, kde se jeho rodina elegatně otáčela, i když ve stylu, který se naprosto nehodil do současné doby a k moderní hudbě. Dívala jsem se zděšeně.

„Edwarde.“ V krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží dokázala zašeptat. „Já vážně neumím tancovat.“ Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika.

„Neboj, hlupáčku.“ Zašeptal zpátky. „Já ano.“ Položil si moje paže kolem krku a zvedl mě, aby vsunul svoje nohy pod moje. A pak jsme se také roztočili. Alice zachytila při otážce můj pohled a povzbudivě se usmála – já ji úsměv oplatila. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se skutečně bavím…trochu.

Ale Edwardův pobavený výraz se změnil. Vypadal zamyšleně a…ustaraně. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Od té doby co mě zachránil před Jamesem byly jeho nálady ještě vrtkavější než před tím.

Poprvé od doby, kdy mi bylo asi pět jsem tančila na plese. Edward byl skutečně výborný tanečník. Tančili jsme bez přestání už třetí písničku. V jeho obětí mi bylo příjemně, ale jeho mlčení příjemné nebylo. Už jsem to nemohla dál vydržet. Musela jsem si s ním promluvit.

„Pojď ven.“ Zašeptala jsem mu do ucha. Neodpověděl, ani mě nepustil na zem. Mlčky změnil směr tance a pomalu jsme kroužili ke dveřím. Celou dobu jsem sledovala jeho ustaraný obličej. Přemítala jsem, co se asi stalo, že má zase tak ponurou náladu.

Venku mě beze slova pustil a sedl si  na nejbližší lavičku. Chvíli jsem stála tam, kde mě nechal a rozhlížela se kolem sebe. Slunce už skoro zapadlo za obzor. Působilo to na mě zvláštním dojmem. Další den končil. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to není jediná věc, která dnes večer končí.

Pomalu jsem dobelhala k Edwardovi. S nohou v sádře to nebylo nic lehkého pro kopyto jako jsem já.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho. Ani se na mě nepodíval. Zamyšleně hleděl do dálky. „Edwarde?“ opatrně jsem se dotkla jeho ramene. Konečně se na mě podíval. Vpíjel se do mě pohledem plným bolesti a strachu. Netušila jsem, proč se takhle dívá. Chtěla jsem vědět co mu působí tu bolest, abych to mohla odstranit.

„Bello.“ Začal opatrně. „Miluji tě. Miluji tě víc než cokoli jiného na světě a slibuji, že se to nikdy nezmění.“ Pronesl smutným hlasem. Nechápala jsem ho. I když tomu bylo těžké uvěřit, věděla jsem co ke mně cítí. A on věděl, že já k němu cítím totéž. Tak proč ten bolestný výraz?

„Taky tě miluji.“ Ujistila jsem ho.

Naklonil se ke mně a zlehka mě políbil. Jako obvykle jsem nedokázala udržet své hormony v klidu, jenže dnes mě nezastavil, jako obvykle. Právě naopak. Polibky mi oplácel stejně vášnivě. Ruce jsem mu proplétla do vlasů a přitiskla se na jeho ledovou hruď. Nesnažil se mě krotit a já si to užívala.

Po nějaké době se ode mě odtáhl. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale chápala jsem ho. Už tak jsem dostala víc než jsem doufala.

„Sbohem.“ Zašeptal, vstanul a zmizel mi z očí.

Zůstala jsem tam sedět neschopna jakéhokoli pohybu. Částečně ochromená jeho dokonalým polibkem, částečně tím nevysvětlitelným odchodem. Nechápala jsem ho. Proč to udělal? Znovu a znovu se mi v mysli vybavovalo to jeho podivné chování. Pomalu mi to začalo zapadat do sebe. Bylo to rozloučení. Dnes se chtěl se mnou rozloučit. Ale proč? Proč odešel beze slova vysvětlení? Co ho přimělo, aby mě opustil? To že jsem člověk? A nebo mě už neměl rád? Ne, ne. Vždyť mi před chvíli řekl jak moc mě miluje. Tak proč?

Po tvářích mi začaly stékat slzy. Nedbala jsem na to. Nedbala jsem na to, že se mi nejspíš rozmaže make-up, nebo na to, že se po mě všichni divně dívají. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Proč taky? Proč by mi mělo záležet na něčem tak nepodstatném? Když mě tu nechal samotnou a bez vysvětlení. Alespoň mi to mohl vysvětlit. Mohl mi říct, proč mě tu nechal. Cítila jsem, jak se mi srdce rozlomilo na dvě poloviny a ta větší nenávratně odešla s ním. Nechal mě tu opuštěnou, bez sebemenšího důvodu k žití.

„Bello?“ za zády se mi ozval příjemný, chraplavý hlas. Neotočila jsem se, abych zjistila, kdo za mnou stojí. Věděla jsem, že to není ten koho chci vidět a na ostatních mi nezáleželo. „Bello?“ dotyčný se posadil vedle mě na lavičku. Na místo, kde ještě před chvíli seděl on. „Bello!“ zatřásla se mnou velká, teplá ruka. To teplo bylo z jedné strany příjemné, ale z druhé ne. Neustále jsem na sobě cítila dotek jeho chladné ruky a tohle teplo s tím nepříjemně kontrastovalo. „Bello!“ hlas zněl naléhavěji a i stisk té teplé ruky byl pevnější, naléhavější.

Konečně jsem k němu zvedla oči. Vedle mě seděl Jacob Black. Díval se na mě ustaranýma očima. Dlouhé, černé vlasy měl jako vždy stáhnuté do ohonu a byl oblečený nezvykle slavnostně.

„Ahoj.“ Hlesla jsem. Měla jsem zvláštní pocit z toho, že seděl vedle mě. Nepochybně to byl velký rozdíl mezi ním a tím, kdo tam seděl před chvíli, ale bylo mi to příjemné. Myslela jsem si, že nebudu schopna snést něčí společnost, ale bylo mi s ním příjemně.

„Jak je?“ zeptal se a neobratně mi setřel slzy z tváří. Uvědomila jsem si, že jsem brečela a rychle si přejela prsty pod očima. S potěšením jsem zjistila, že se mi řasenka neroztekla. V duchu jsem musela Alice poděkovat. Nejspíš tušila co příjde.

„Lépe.“ Pokusila jsem se usmát. Jacob mi úsměv oplatil. „Co tady děláš?“

„Víš,“ začal váhavě, „táta mě za tebou poslal, ale jak vidím, tak zbytečně.“

„Jakto?“

„Chtěl, abych tě o něco požádal, ale jak říkám, už je to zbytečné.“

„O co?“ nenechala jsem se odbýt.

„No.“ Zase váhal. „Měl jsem ti vyřidít, aby ses rozešla se svým klukem.“ Vysvětlil.

„Aha…“ už mi to bylo jasné. Vzpomněla jsem si, jak se Billy tvářil, když mě viděl s Edwardem. Nejspíš příliš věřil těm starým kmenovým historkám, kterým se jeho syn vysmíval. „No…to už vážně není nutné.“ Připustila jsem.

„Je mi to líto.“ Řekl upřímě.

Nevím co mě to napadlo, ale najednou jsem byla v Jacobově náruči a smáčela mu rameno. Chvíli zaváhal, ale pak mě začal konejšivě hladit po vlasech. Nevěděla jsem čím to je, ale v jeho obětí jsem se cítila dobře. Bylo mi to příjemné. Cítila jsem se v bezpečí.

„Pššš…“ uklidňoval mě. „Bude to dobré.“

„Jaku, neopouštěj mě. Slib mi…že tu zůstaneš.“ Žadonila jsem.

„Slibuji.“ Zašeptal mi do ucha.

Zvedla jsem k němu uslzené oči a zadívala se do jeho temně hnědých. Byl nejistý, ale po chvíli nejistota zmizela a nahradil ji jiný pocit, který jsem nedokázala přesně pojmenovat. Bylo to něco jako láska, naděje a štěstí smíchané v jednom. Pohled mu sklouznul na mé rty a pak se podíval zpátky do mých očí, jako by čekal na souhlas. Věděla jsem co hodlá udělat a neměla jsem sílu mu v tom zabránit. Nechtěla jsem mu bránit.

Zprudka se přitiskl svými rty na mé. Bylo to jiné, ale přesto příjemné. Začal mě pomalu líbat a já se jeho polibkům poddávala. Měla jsem ho upřímně ráda. Nebylo to to samé co jsem cítila k Edwardovi, ale bylo to dost silné. Věděla jsem, že je to správné rozhodnutí a nebránila jsem se mu.

Nikdy na Edwarda nezapomenu a chvíle strávené s ním budou navždy patřit k těm nejlepším v mém životě. Jenže život jde dál a já věděla, že s Jakobem dokážu být šťastná. Doufám, že Edward je taky šťastný ať je kdekoli. Rozhodla jsem se žít s Jacobem a mám ho vážně ráda, ale milovat budu vždy jen jednoho člověka. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

Mám tě ráda Jacobe, ale…Miluji tě Edwarde.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhodnutá bez lásky - Stmívání: