Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhodnutí aneb Správná volba

23.02.2010 (15:30) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2785×

Rozhodnutí aneb Správná volba

Alice:

Stýská se mi. Moc se mi stýská. Po mém skvělém bráškovi, po našich myšlenkových rozhovorech, které tak vytáčely Emmetta, mého druhého bratra. Sice je skvělý, je s ním legrace, ale Edwarda mi nahradit nedokáže.

Ale co můžu dělat? Byla to jeho volba, sice nejspíš ne správná, ale o tom se musí přesvědčit sám.

„Zase vzpomínáš?“ ozvalo se za mnou. Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala, kdo to přišel a objímá mě kolem ramen.

„Ano,“ odpověděla jsem vcelku zbytečně, musel to poznat z mých rozhozených emocí, přesto však nic neříkal, jen mě objímal a mlčel. Právě proto jsem ho milovala, rozuměli jsme si, aniž bychom museli mluvit, jako by mezi námi bylo pouto.

Náš vztah byl jiný než vztah Rosalie a Emmetta, a lišil se také od vztahu Carlisla a Esme. Byl zvláštní, prý jedinečný. Tohle s oblibou říkával Edward, dokud se neodstěhoval. Jenže to už je pryč, nebydlí s námi, vídáme se děsně málo, až moc málo...

Zrovna jsme byli na rodinném lovu, nebo spíš na něčem, co se mu podobalo, protože tu chyběl jeden člen, aby se dal pokládat za rodinný, když jsem dostala vizi. Ztuhla jsem a ostatní se zastavili, chtěli vědět, co jsem viděla. Nebyl tu Edward, aby „tlumočil“, co vidím, tak museli počkat, až se proberu z „tranzu“. Další nevýhoda toho, že se od nás odstěhoval. Musím si to začít psát, ať mu to můžu příště pořádně vyčíst. Pokud se vrátí...

„Alice? Co jsi viděla?“ zeptala se mě Esme chlácholivých tónem. Nejspíš na mě bylo vidět, že jsem v šoku.

„Bude svatba,“ oznámila jsem jim ponurým hlasem a schoulila se do Jasperovy pevné náruče, kterou mi nabízel.

Když jsem se po nich podívala, divila jsem se, že to nekomentují a jsou potichu, setkala jsem se s jejich nechápavými pohledy.

„Bože! Co vám na tom není jasné? Edward se bude ženit!“

Jejich nechápavé obličeje se změnily v užaslé a nevěřícné. Jako první se vzpamatoval Emmett.

„To jako vážně?“ Ani se nesnažil skrýt svůj úžas, což dokazovaly jeho otevřená ústa. Přikývla jsem a znovu se pevně přitiskla na Jasperovu hruď, taky jsem to potřebovala vstřebat jako ostatní. Nakonec z lovu sešlo, vrátili jsme se domů, všichni zahloubaní do svých myšlenek. Nemusela jsem mít Edwardovu schopnost, abych věděla, na co myslí.

Doma jsme se rozdělili, každý šel jinam, aby mohl v klidu přemýšlet o mém sdělení. Carlisle se zavřel do své pracovny, Emmetta, stále v šoku, odvedla Rosalie do jejich ložnice, Esme šla do kuchyně, z neznámého důvodu to bylo její útočiště, možná proto, že ji nikdo nepoužíval a nechodil do ní, měla tam klid, možná proto. A já s Jasperem jsme šli ven, oba jsme potřebovali vypadnout, uklidnit se, být sami.

Procházeli jsme zrovna parkem, když jsme uslyšeli křik. Podívali jsme se po sobě a pak začali ruku v ruce utíkat. Sice ne přímo upírskou rychlostí, ale na lidský běh to bylo rychlé. Jindy bychom si to nedovolili, ale teď jsme spěchali, nešlo to jinak.

Doběhli jsme až k části města, kde jsou domy pro ty méně majetné. Právě odtama byl slyšet ten výkřik, následovaný dalšími, proto jsme neváhali a zabočili do jedné z temných uliček. Proč by taky ne, nám se nic stát nemůže.

V té uličce byli tři muži a jedna dívka, ustrašeně hledící na ty chlapy před ní. Nemusela jsem si moc domýšlet, abych pochopila, co jí ti muži chtěli udělat. Ani svůj dar bych na to nepotřebovala, bylo to zřejmé už z jejich výrazů a zlých očí.

Více jsem stiskla Jasperovu ruku, kterou jsem doteď držela. On, nejspíš otrávený z jejich emocí, musely být příšerné, plus vyděšené od té dívky, která byla nejspíš stejně stará jako já, začal vrčet. Teprve díky tomu si nás ti slizáci všimli. Odvrátili pozornost od té chudinky krčící se u stěny a koukali na nás. Zlostně na můj poklad, nechutně na mě. Chtělo se mi z toho zvracet, nebýt upír, jistě bych jim pošavlila boty.

„Ale, ale, kdopak to za námi zavítal?“ dostal ze sebe jeden z těch opilců, jak jsem zjistila z toho nepříjemného zápachu, který mu vycházel z úst. Když mluvil, byla to fakt síla.

„Taková pěkná kočička. A dokonce má sebou i pejska,“ zachechtal se ten druhý. Jasper znovu zavrčel.

„Trhej!“ zahýkal ten třetí a já měla co dělat, abych udržela vzpínajícího se Jazze.

„Klid,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale neúspěšně. Škoda, že tu není Emmett, napadlo mě. Jeho síla by se hodila. Ne že bych byla nějak moc slabá, ale zkuste si zastavit rozjetého upíra, navíc zkušeného vojáka. Skoro nadlidský úkol.

„Jazzi, no tak! Uklidni se! Přece je nechceš zabít!“ Asi jsem to řekla víc nahlas, než jsem plánovala, protože za mnou se ozvalo trojí zajíknutí. Od koho asi? Znechuceně jsem si odfrkla, najednou je humor přešel, chlapečky.

Naštěstí moje slova padly na úrodnou půdu a Jasper se začal uklidňovat. Díky bohu, nevím, co bych jinak dělala.

„Vypadněte,“ zasyčel k těm třem pobudům, kteří na nás zírali s otevřenými ústy. S jeho slovy se ale začali ,probouzet´. A taky se jim povážlivě zvýšila odvaha, zase si začali dovolovat.

„Ty si od ní necháš poroučet, jo? To si říkáš chlap?“ naváželi se do Jazze, což neměli dělat. Jeho oči opět potemněly a z hrdla se vydralo ještě strašidelnější vrčení. Dopředu jsem viděla, že močový měchýř jednoho z těch chlapů to nevydrží, a začala jsem se pochichtávat. Jasper se po mně podíval, nechápal, čemu se směju, a tak jsem mu pohledem ukázala, kde je důvod mého pobavení. Na zemi pod ním se už vyjímala poměrně velká loužička. Ustoupila jsem kousek stranou, nechtěla jsem, aby to skončilo v mých luxusních lodičkách.

Viděla jsem, že se Jasper rozhodl skončit tohle divadýlko, tak jsem se rozhodla mu pomoci. Pohybovali jsme se naší rychlostí, a tak není divu, že za chvilku ty tři individua ležely omráčené na zemi vedle sebe, hlavami ne moc daleko od „nehody“ toho jednoho.

Až teď jsem si uvědomila přítomnost té dívky. Podívala jsem se na ni, stále se krčila u stěny a snažila se s ní splynout, a pomalu, s rukama mírně zvednutýma na důkaz toho, že ji nechci ublížit, a malými krůčky se k ní blížila. Nevypadala, že by měla strach, proto jsem k ní natáhla ruku, kterou po pár vteřinách přemýšlení přijala. Pomohla jsem jí vstát, ale po chvíli se jí podlomily nohy a Jasper, dosud jen přihlížející, ji vzal do náruče.

„Kdo jste?“ zeptala se chraptivým hlasem poté, co si odkašlala.

„No víš... “ začala jsem, ale přerušila mě.

„Pravdu.“ Podívala jsem se do jejích hlubokých očí barvy čokolády a ty mě donutily důvěřovat jí.

„Upíři,“ zašeptala jsem potichu a čekala, až začne křičet. To se však nestalo, znovu jsem se po ní podívala a zjistila, že se lehce usmívá. Úsměv jí rozzářil zpola zakrytou tvář, slušel jí, moc. Divila jsem se její reakci, jaktože to vzala tak klidně?

„Díky za upřímnost... A ujištění, “ znovu se pousmála, vůbec jsem její slova a chování nechápala. Co to tu mele?!

„Ujištění?" zeptala jsem se opatrně. Přikývla.

„Myslela jsem si to,“ přiznala. Tak teď už jsem vedle úplně.

„Jdeme, Jazzi, vezmeme ji k nám, tohle nám musí vysvětlit!“ Přikývl a vydali jsme se směrem k autopůjčovně, pěšky by to bylo nadlouho a byla docela zima, mohla by nastydnout.

„Jak se jmenuješ?“ optala jsem se cestou, když jsme půjčeným autem jeli směr náš dům.

„Be... Isabella,“ její výraz ztvrdl a oči nabraly skelný povlak.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně. Zakroutila hlavou.

„Ale ne... “

„Alice, “ představila jsem se jí s úsměvem.

„A tohle je Jasper,“ ukázala jsem na něj, jen se otočil a lehce se pousmál, a pak se opět zadíval na vozovku před sebou. Jel pomalu, asi nechtěl vyděsit našeho hosta příliš rychlou jízdou, kterou my naopak zbožňovali. No, projednou to snad přežijeme.

Zezadu vozu se ozývalo jen pravidelné oddychování. Nejspíš usnula, podle zpomaleného tlukotu srdce bych řekla, že ano.

„Má  zajímavou vůni, že?“ podotkl po několika minutách cesty Jasper. Mluvil potichu, nechtěl ji vzbudit. Ani se nedivím, po takovém zážitku...

„Ano, to rozhodně. Chtěla bych vědět, proč tomu tak je. Je celá taková... zvláštní,“ pousmála jsem se a chytla ho za ruku, kterou měl na řadící páce.

Lesní cestou jsme projeli bez obtíží.

Náš dům byl na dohled, ostatní už o nás určitě věděli. Byla jsem zvědavá, co řeknou na naše malé překvapení, právě spící na zadním sedadle vypůjčeného vozu. Tušila jsem, že skákat radostí nebudou, Rosalie určitě ne...

Její reakce jsem se obávala nejvíc, možná proto mě tolik překvapila.

Když jsme zastavili na příjezdové cestě, hned byl u nás zbytek rodiny.

„Co se stalo?" ptala se Esme starostlivě. Ono je přece jenom trošku divné jít na procházku pěšky a vrátit se cizím autem a jako bonus si sebou dovést člověka.

„Pšt, ať ji neprobudíte,“ napomenula jsem je šeptem.

„Jazzi, vem ji nahoru... Do Edwardova pokoje,“ dodala jsem po chvilce zaváhání. Byl to jediný volný pokoj, ten pro hosty byl celý zaskládaný, neuklizený a nebyla v něm postel. V tom Edwardově ano, pár měsíců předtím, než se od nás odstěhoval, jsem ho přesvědčila, aby si nějakou koupil. Navíc, jeho pokoj byl asi nejluxusnější, nejvybavenější a nejpříjemnější ze všech. Možná to bylo tím, že ostatní se dělili o ložnice se svými drahými polovičkami, on ho měl sám pro sebe.

Přikývl, otevřel zadní dveře vypůjčeného auta a co nejjemněji, bylo poznat, že se snaží, ji vyndal a pomalým krokem odnášel do domu. Hned jak se po nich zaklaply dveře, spustili ostatní lavinu otázek.

„Kdo je to?“ zajímala se Esme.

„Kdo ji tak zřídil?“ vyhrknul Emmett. Bylo vidět, že je všímavý, když postřehl její oblečení sotva se držící v kuse.

„Co je zač?" ozval se Carlisle.

„To bych taky ráda věděla,“ podotkla jsem.

„Chudinka, je v pořádku?“ politovala ji Rosalie. Nevyměnil ji někdo? Ona někoho litovala? A dokonce člověka? Nevídáno, neslýcháno.

Ještě mírně v šoku jsem jim převyprávěla všechno, co se během naší „procházky“ stalo. Emmett se u části s loužičkou neudržel a začal se smát tak nahlas, že to našeho hosta probudilo. Rosalie se za ní hned poté, co dala svému drahému choti pohlavek, rozběhla a my mohli slyšet, jak jí říká, kde je. Po dvaceti minutách, během kterých se stihla převléknout do oblečení pocházejícího ze sbírky Rosalie, se objevily na schodech. Isabella, jak se nám to děvče představilo, se lehce opírala o mou zlatovlasou sestru, která ji přidržovala kolem pasu.

Počkali jsme, až se obě usadí na pohovku, abychom mohli začít.

„Isabello,“ oslovil ji Carlisle. „Jsi v pořádku, neudělali ti něco?“ zajímal ho její zdravotní stav. No jo, doktor se v něm nezapře.

„Ne, nic mi není," odvětila s očima zapíchnutýma do zdi. Carlisle po chvíli pokračoval.

„Ehm... Ty víš, co jsme?“ zeptal se poněkud napjatým hlasem. Bylo na něm vidět, že je rozhozený, a to je co říct, protože ho jen tak něco nevykolejí. Přikývla.

„A můžeš mi říct odkud?“ V očích se mu zableskl zájem.

„No... Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička různé příběhy. A já vždycky věřila na mýtické bytosti, tajně se ukrývající mezi lidmi,“ pousmála se a mluvila dál. „A jeden příběh byl i o vás,“ řekla opatrně a sledovala Carlisla. Ten se zamyšleně usmíval a zájem v jeho očích byl ještě zřetelnější.

„Dokázala bys ho převyprávět? Zajímalo by mě, jak moc je pravdivý,“ požádal ji. Typický Carlisle. Kývla hlavou na souhlas. Po tvářích jí tekly dvě slzy. Po chvíli zavřela oči a jala se vypravování.

„Kdesi mezi námi, ať už blízko či daleko, se potulují bytosti, které nejsou lidmi. Jsou jim ale tak podobní, že je za ně všichni považují. Liší se jen pár maličkostmi, mezi nimi je i nadpozemská krása a bledá kůže. Kůže, kterou protrhne jen máloco. Zabít je není jednoduché, takže se dá  říct, že budou žít navždy. Pořád stejní, beze změny, krásní a chladní. Budou tu déle než lidská populace, déle než zvířata, déle než stromy. Budou tu i poté, co se skály začnou rozpadat. Budou tu, až moře vyschnou. Budou tu stále. Jsou nesmrtelní.

Jsou krutí, nelítostní, zabijáci bez citů. Jejich oči mají barvu krve, kterou tak nestydatě vysávají ze svých obětí. Je lepší se jim vyhýbat.

Ale i přesto se mezi nimi najdou tací, kterým zůstala lidská povaha. Jsou to ti, kteří odmítli vraždit pro svoji vlastní obživu. Radši by zemřeli sami, než aby zabili člověka. Nejsou jako ostatní jejich druhu, tihle mají city. Dokážou milovat, sympatizovat, ocenit… Žijí ve větších skupinách než ti první, protože na rozdíl od nich se víc podobají lidem. Říká se jim „vegetariáni“. Na rozdíl od těch krvelačných zrůd mají krásné, čarovné oči. Jejich barva se dá přirovnat ke zlatu, ale ani to není přesné. Je jedinečná, tak jako oni, tak jako jejich sebeovládání. Drží na uzdě svoje potřeby, touhu po lidské krvi, jen aby se nestali zrůdami.

Je jich jen pár, kdo se vydal touhle cestou. Zaslouženě jim patří obdiv. Je fascinující, co dokážou. Sama jsem toho byla svědkem. Jeden z nich mě zachránil. Jsem mu vděčná, každý večer mu za to děkuju. Díky němu mám možnost tu teď sedět a věnovat se mé drahé vnučce.

Řeknu ti, kdo jsou, ale nesmíš to nikomu říct. Pochybuji, že by ti někdo věřil, ale i přesto to musí zůstat tajemstvím. Slíbila jsem to, tenkrát. Už tím, že ti to říkám, porušuji slib, ale snad mi bude jednou odpuštěno. Musím tě připravit na nástrahy života, na to, co tě v něm čeká a na co si musíš dávat pozor. Aby můj život nebyl zbytečný. Aby se moje záchrana vyplatila. Holčičko, musíš si dávat pozor, velký pozor. Hlavně na ty zlé, špatné bytosti. Ti druzí ti neublíží. I když jsou to upíři.“

Když skončila, schovala hlavu do dlaní a začala vzlykat. Rose ji hned objala a začala uklidňovat. Jasper se k ní přidal, jak svou schopností, tak svou přítomností. Už ta byla uklidňující. Vlastní zkušenost.

„Já… Nechtěl jsem… Nevěděl jsem…“ omlouval se rozhozený Carlisle. Tohle se stalo málokdy, aby ho něco tak vyvedlo z míry jako její slzy doplňované vzlyky.

„To je… dobré. Nemusíte se omlouvat. Jenom… Špatné vzpomínky,“ špitla směrem ke Carlislovi. Rose, pořád ji držící okolo ramen, ji pohladila po vlasech.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se milým tónem. Kde se to v ní bere?

„Totiž… Když mi ten příběh babička vyprávěla, byla už hodně nemocná. Byl to poslední příběh, co mi kdy řekla. Hned potom, co dopověděla, mi umřela v náručí…“

„Omlouvám se. Tohle jsem opravdu nechtěl,“ pokoušel se znovu omluvit Carlisle, ale nenechala ho.

„Nemohl jste to vědět. Už je to pryč.“

„Mohl bych… Jenom jestli ti to nevadí. Mohl bych vědět její jméno?“ zeptal se. Nemohl udržet na uzdě svou zvědavost, ale zdá se, že mu to za zlé neměla.

„Sarah Marie Swanová,“ odpověděla a očí se jí třpytily. Dál k tomu už nikdo nic neříkal. Vládlo tu ticho, ale nebylo nepříjemné.

Večer uplynul děsně rychle. I přesto, že se nic významného nedělo. Prostě jsme jenom tak seděli v obývacím pokoji a sledovali televizi. Jak normální, že?

Rosalie držela Isabellu celou dobu okolo ramen. Nevadilo to ani jedné, ani druhé. Když začala zívat (pochopitelně Isabella), dokonce ji doprovodila do pokoje, který náležel mému milovanému bratříčkovi. Kdybych mohla, řekla bych, že mě píchlo u srdce. Ale bylo to možné? Spíš ne…

Když se Rose po nějaké době vrátila, nejspíš čekala, až usne a až pak teprve odešla, dohadovali jsme se, co bude dál. Co bude s ní. Nakonec byli všichni pro, aby s námi zůstala, pokud bude chtít…

* * *

Chtěla. Už je u nás víc než dva týdny. Jak se zdá, líbí se jí u nás. Jen má pořád strach, že nám překáží. Což jí vehementně vymlouváme. Nepřekáží, jsme rádi, že je u nás. Částečně nahrazuje to prázdné místo po Edwardovi… Částečně, úplně to nejde. Bohužel…

Zatím pořád obývá jeho pokoj. Ten její, původně pro hosty, prochází důkladnou rekonstrukcí. Esme si dává záležet, nechce to uspěchat. Taky není proč. On rozhodně domů nespěchá. A spěchat už nejspíš nebude… Před týdnem přišlo svatební oznámení. Přesně za pět dní se koná ta „sláva“. A právě proto teď okupujeme nákupní centrum a vybíráme vše potřebné. Zítra je třeba vyrazit. Jelikož s námi pojede i Isabella, musíme jet o poznání pomaleji než obvykle, navíc jí budeme muset sehnat ubytování, než začne svatební obřad. Pak bude unavená, aby mohla jít rovnou tam. Nebylo by nejvhodnější, aby byla v domě plném upírů. Ne všichni tam budou „na dietě“ jako my…

„Alice! Ne! Tohle si neobleču!“ vzpírala se Bella. Ta holka vůbec nemá vkus, to jsem stihla poznat během pár dní. Ještě štěstí, že má mě. Akorát mi překáží ta její nechuť k nákupům a vkusnému oblečení. Naštěstí už vím, jak na ni.

„Když si to oblečeš, a tohle taky… a ještě tohle a tohle…. a támhle to, hm, to už by mohlo stačit… tak už tě nepotáhnu do žádného obchodu,“ navrhla jsem jí a předem, i bez své schopnosti věděla, že to přijme.

„Ale to je vydírání, Alice! Uvědomuješ si to?“ zkoušela to na mě, ale já se nedala. Po chvilce měla vyzkoušené všechny soupravičky, které jsem jí donesla. Byly jsme tu jenom my dvě, Rose s Esme už dávno odešly a mužská část rodiny dostala zákaz jít s námi. Kvůli Belle, mě by to až tak nevadilo, jenže ona byla proti. Prý ji nemusí vidět každý, jak si zkouší spodní prádlo.

„Já vím. Ale jestli nemáš zájem, tak se obleč. Je tu ještě tolik obchodů,“ povzdechla jsem si rádoby zasněně a pobaveně sledovala její vyděšený výraz.

„Ehm… co si mám obléct?“ zeptala se a na tváři měla smířený výraz. V duchu jsem zajásala, ale navenek jí s vážným výrazem podala vybrané „oblečení“.

„To nemyslíš vážně! Vždyť je to samá krajka. Áuuu,“ zavyla jako poraněný vlk, ale poslušně si to oblékla a ukázala se mi. O pár desítek minut jsme mohly opustit poslední obchod, sliby se mají plnit, bohužel!, a přidat se k ostatním. Už čekali v plné sestavě u aut. Všechno bylo dokonalé, až na jednu nezanedbatelnou maličkost. Někdo tu chyběl. Někdo, koho zanedlouho znovu uvidíme.

Nevím proč, ale nějak jsem se z toho nedokázala radovat. Bylo to tím, že jsem jeho rozhodnutí nepovažovala za dobré? Ne že bych mu nepřála šťastnou věčnost po boku s milovanou osobou, jen jsem si prostě nemyslela, že Tanya je ta pravá. Nedovedla jsem si je dva představit v milostném objetí se zamilovanými pohledy, něžnými gesty, kterými by si dokazovali lásku, nedovedla jsem si je vůbec představit spolu. Věděla jsem, že Tanya ho hodlá získat, ale netušila jsem, že on povolí. On, který tak strašně dlouho čekal na pravou lásku, kvůli tomu byl sám, trpěl při pohledu na naši pospojovanou rodinu… On aby si vzal někoho jenom tak? Aby s ní byl jenom kvůli tomu, aby nebyl sám? To se mu vůbec nepodobalo… Ale kdo ví, jak moc se změnil. Už hrozně dlouho jsem ho neviděla a po telefonu změnu nepostřehnu. Bohužel.

„Alice? Jsme doma, zlato,“ ozvalo se mi u ucha a následně se něčí rty dotkly mých lící. No, něčí. Moc dobře jsem věděla, komu patří. Nechala jsem se vtáhnout do jeho náručí a následně odnést domů. Mohla jsem si připadat jako princezna a prožívat svoje šťastné až navěky, jenže… prostě to nešlo. Ne bez něj. Ne bez vědomí, že můj bratříček je šťastný. I on si zaslouží šťastný konec, tak proč to, krucinál, vzdal?!

Odpověď přijde zanedlouho. Snad. Za pár dní ho uvidím, budu mít možnost si s ním promluvit. Té chvíle jsem se popravdě nemohla dočkat. Doufám, že si na mě najde minutku. Nechtěla bych to probírat přede všemi. Nebylo by to příjemné ani pro mě, ani pro něj…

„Neboj. Zanedlouho už budeme zase všichni spolu. To bude dobré,“ konejšil mě Jasper. Ani jsem nezaregistrovala, jak jsme se dostali do pokoje. Nevnímala jsem ani to, když mě převlékl do noční košilky a uložil do postele. Může být upír tak nevšímavý? Nejspíš ano, nebo jsem čestná výjimka. Což je více pravděpodobné. Vždycky výjimka, jedinečná… To jsem já, Alice Cullenová Haleová.

„Já vím,“ zamumlala jsem do jeho hrudi. Byla jsem k němu namáčknutá jako klíště, ale ani jednomu to nevadilo. Potřebovala jsem ho cítit u sebe. Byl to skvělý pocit vědět, že se o něj můžu opřít. Myslím, že pomalu začínám chápat Edwarda. Chybí mu osoba, která by ho podpořila. Které by mohl bezmezně důvěřovat, ať by šlo o cokoliv. Kterou by mohl rozmazlovat. Nejspíš proto chtěl udělat ten neuvážený krok. Ale když si to tak vezmu… je to jeho život, má nárok na svoje chyby, životní omyly. A jsem si jistá, že minimálně jedné chyby se dopustí a to vcelku brzy. Nebude to dlouho trvat. Tím jsem si jistá.

* * *

„Bello? Nepotřebuješ něco?“ zeptala jsem se jí. Měla jsem otočenou hlavu dozadu, abych na ni viděla. Zakroutila hlavou na znamení, že si nemám dělat starosti. Právě jsme se řítili dálnicí v mém novém autíčku. Koupila jsem si ho celkem nedávno a tohle je první příležitost, kdy jsem ho mohla vyzkoušet. Vlastně, nezkouším ho tak docela já. Řídí totiž Jazz. Domluvili jsme se, že to bude jednodušší, protože já s Bell vystupujeme ve městě, zatímco on s ostatními pojedou napřed.

V tichu, které rušilo jen puštěné rádio, jsme jeli celý den a půl. Sem tam jsme zastavili, přece jen Isabella byla člověk a měla jisté potřeby, jinak jsme jeli v kuse. Tak jak bylo v plánu.

Jelikož auto bylo pohodlné a dá-li se to tak říct, vcelku i uzpůsobené na spánek, nestěžovala si. Podstatnou většinu cesty prospala a nevěděla o světě. To bylo dobře. Bude potřebovat hodně energie, hodně sil. Bude náročné strávit byť jen jeden den s několika desítkami upírů. Byla to Tanyina svatba, nedělala jsem si iluze, že by se konala v kruhu rodinném. Na to ona nebyla, potřebovala velkou svatbu, která upoutá pozornost.

„Jsme na místě,“ oznámil Jasper a tím upoutal mou pozornost. Doteď jsem zírala před sebe a vypouštěla okolí. Takový můj druh relaxace.

„Dobře. Běž prosím vytáhnout zavazadla. Víš jaké,“ řekla jsem mu a už otevírala zadní dveře a budila Bellu.

„Vstávej, ospalče. Jsme na místě. Pojď, ubytujeme se a pak můžeš zase spát,“ usmála jsem se na ni. Kupodivu mi úsměv oplatila. Jak mohla být tak čilá? To většinou lidé hned po probuzení nejsou.

Rozloučila jsem s Jasperem polibkem a o chvíli později už stála u recepce a vyzvedávala klíče. O dalších pár minut později jsme obě stanuly ve velkém apartmá. Mělo k dispozici úplně všechno, na co jsme si vzpomněly. Tady se mi líbí…

Zatímco se Bella sprchovala, prohlédla jsem si vybavenost pokoje. Opravdu luxusní, musela jsem uznat. Vybrali jsme pro Bellu to nejlepší. Přece jenom, bude tu chvíli sama. Nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat? Edwardovi by bylo divné, kdyby pořád někdo chyběl. Alespoň chvíli musíme být všichni pohromadě. Pro prozatímní uchování tajemství. Bude o to více překvapen. Na svatbě…

„Dobrou noc, Bello,“ s těmi slovy jsem se zvedla a zamířila ke dveřím. Už byla pomalu vtažena do hlubin spánku, takže jsem si mohla dovolit na pár hodin zmizet. Přinejhorším zavolá, přesně podle domluvy.

O pár minut později už jsem utíkala lesy podél silnice, jen abych byla co nejrychleji tam a ještě rychleji zpátky. Ne že bych nebyla ráda, že po dlouhé době uvidím svého bratříčka, ale zítra si ho užiju dosytosti.

Netrvalo dlouho a v mém zorném úhlu se objevil dům. Na nic jsem nečekala a co největší rychlostí překonala těch pár metrů, které mě dělily ode dveří.

„Edwarde!“ Jakmile jsem ho zahlédla, běžela jsem se schovat do jeho náručí. Tiskl mě k sobě, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. Skoro jsem zapomněla, jak bylo jeho objetí příjemné.

„Alice, ani nevíš, jak jsi mi chyběla.“ Cítila jsem, jak sklopil hlavu a položil ji do mých vlasů. Nevadilo mi to. Proč taky?

„Myslel jsem, že nepřijedeš,“ uslyšela jsem ho mluvit vyčítavým tónem a nesnažila se maskovat smích.

„Nepokoušej se to zjistit, nepřijdeš na to,“ ušklíbla jsem se. Moc dobře jsem věděla, co dělal. Nedovolila jsem mu, aby mi četl v mysli. To by se mu líbilo.

„Když myslíš,“ vzdal to po chvíli. Vyhrála jsem, pomyslela jsem si a můj úsměv se prohloubil. Namáčkla jsem se k němu ještě víc. Taky jsem ho nechtěla pustit, přesto jsem věděla, že za pár hodin musím odejít. Alespoň na chvíli.

„Chyběl jsi mi, bráško,“ přiznala jsem.

Objímali jsme se dlouho, hodně dlouho. Drželi jsme se u sebe, jeden bez druhého neudělal jediný krok.

Držel mě v objetí ještě další dvě hodiny. Když uplynuly, začala jsem myslet na návrat. Nemůžu ji tam nechat samotnou ještě déle…

„Alice?!“ ozval se vedle mě podrážděný hlas. Edwardův. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem jinak.

„Edwarde, já musím,“ řekla jsem smutně a vykroutila se ze zajetí jeho paží. Naposledy jsem se na něj podívala a dala se na cestu.

„Bello, jsem tady!“

„Mohla jsi tam zůstat déle,“ ozvalo se z kuchyně. Přišla do chodby a dokonale mi vyrazila dech. Byla… okouzlující. Nevím, co se sebou udělala, ale bylo to fascinující. Vlasy měla vyčesané, leskly se při sebemenším pohybu. Tvář měla rozzářenou, zdobil ji úsměv. O oblečení nemluvě. Že by ta holka dostala rozum? Konečně si oblékla něco, co jí slušelo. A to bez pomoci s výběrem!

„Spokojená?“ ozvalo se přede mnou. Znělo to pobaveně. Ani se nedivím, zírala jsem na ni s otevřenými ústy. Jenom jsem kývla a po přemístění na postel si nechala popsat, co všechno se sebou udělala.

„Bello? Za chvíli se vrátím i s ostatními,“ oznámila jsem jí a vydala se stejnou cestou jako předtím. Za pár minut jsem opět stála v domě, který byl teď domovem mého bratra. Hned, jak jsem ho uviděla, jsem ho objala a šla do kuchyně. Rekvizitní místnost. Nikdy ji nikdo nepoužíval. Po chvíli za mnou přišli i ostatní.

„Je v pořádku,“ oznámila jsem jim a slyšela nejedno oddechnutí. Poté jsem s nimi chvíli poseděla v obýváku a pak se vydala za Edwardem. Šla jsem po jeho vůni a našla ho během několika minut. Sedla jsem si vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Jsi šťastný?“ položila jsem mu otázku, která mě trápila od té doby, co jsem se dozvěděla o té svatbě.

„Já… Já nevím,“ dostalo se mi tiché odpovědi. Stejně tichý tón jsem použila i já.

„To bude dobré, uvidíš.“

Musíme jít, pomyslela jsem si. Jenom přikývl a pak jsme se pomalou chůzí vydali k domu Denaliových. Tam se naše cesty rozdělily a já se spolu s ostatními členy rodiny, pokud nepočítám Edwarda, vydala zpátky do hotelu.

* * *

Přípravy byly opravdu šílené, ale konečně už za námi. Před chvíli jsme zaujali svoje místa. Byli jsme připraveni na obřad. Byl-li připraven Edward, to jsem nevěděla. Doufala jsem, v jeho vlastním zájmu, že byl. Ještě pár minut…

Zrovna přicházel po červeném koberci a zastavil se těsně před oddávajícím. Chvíli po něm se k němu připojila jeho nastávající a Irina společně s Jeremym. Byl to známý Edwarda, netušila jsem ale, proč si vybral zrovna jeho. No, myslím, že na podobné úvahy není zrovna nejvhodnější čas…

Oddávající začal svou řeč. Neposlouchala jsem nijak pozorně, zpozorněla jsem až při jeho „slibu“. Když se ho muž před ním zeptal na klasickou otázku, znatelně zaváhal. Rozhlédl se a pohledem se zastavil na Carlislovi a Esme. Potom jeho pohled putoval přes Emmetta až k Rose a následně zamířil k Jasperovi. Ten se na něj usmál a nasadil ten pohled, který umí snad jen on. Ach… Alice, ovládej se! okřikla jsem se v duchu. Pak se otočil na mě a zalapal po dechu. Moc dobře jsem věděla, co to zapříčinilo. Onen důvod seděl vedle mě. Byla to Bella. Opět vypadala úchvatně, vlastně ještě mnohem lépe než včera, když jsem ji potkala v hotelu. Bleděmodré šaty pro družičky podtrhovaly její štíhlou postavu. Decentní líčení laděné k nim. Zkroucené tmavě hnědé vlasy sahající až k pasu. Byla snad ještě hezčí než Rosalie, a to je co říct. Ale Rose to bylo jedno. Hlavní bylo, že viděla Bellu šťastnou, alespoň v rámci možností. Usmívala se, sice jen koutky úst, ale úsměv to byl. Ale v očích měla smutek, který nedokázala plně skrýt. Moc dobře jsem věděla, na co myslí. Svěřila se mi s tím nedávno. A všechno tady jí je muselo připomínat. Její mrtvé rodiče. Doteď se nevyrovnala s představou, že už je nikdy neuvidí. Po nocích často brečela do polštáře, samozřejmě v domnění, že o tom nemá nikdo ani potuchy. Nechali jsme ji při tom. Potřebovala ze sebe nějak dostat emoce a tohle byl ten nejlepší způsob.

Moc dobře jsem věděla, že mého bratra okouzlila. Byla jeho typ, jak jsem si dovolila tvrdit. Nikdy se mu nelíbili blondýnky, to jsem věděla. Nejednou se mi s tím svěřil. Ale je to jeho volba, ať je jakákoli.

Po chvíli jsem slyšela to odporné slůvko, které mu vůbec, ale vůbec nešlo přes rty. Bylo to vidět, dokonce se i zakoktal, což vyvolalo vlnu pobavení.

„Ano,“ řekl nakonec polohlasně. V duchu jsem potlačila zaúpění. Přece jenom to udělal…

„Pokud má někdo důvod, pro který by neměl být tento sňatek uskutečněn, nechť promluví, nebo ať mlčí navždy.“

Dotaz oddávajícího, jestli někdo má něco proti sňatku, zcela jistě sjednotil myšlenky moje a ostatních členů mé rodiny. Dokonalá shoda. Oddávající opět promluvil.

„Prosím, vyměňte si prstýnky.“  Hned, co tak učinili, pokračoval.

„Tímto prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Nyní můžete políbit nevěstu.“ S těmi slovy zaklapl desky, které měl celou dobu před sebou a nechal jim prostor k novomanželskému políbení.

Musela jsem se odvrátit, nemohla jsem se dívat, jak byla ta blonďatá Barbie nalepená na Edwarda. Ten pohled se mi příčil. Z hloubi duše.

Obřad skončil. Bylo nařadě blahopřát novomanželům. Edward přišel k naší skupince a koloval mezi námi. První ho objal Carlisle, který ho předal Esme. Ta ho objímala a zároveň přitom vzlykala. Pak postoupil dál, tentokrát přišel na řadu Emmett, který si neodpustit ty svoje legrácky. Samozřejmě tím přilákal pozornost, která se po pár okamžicích zaměřila opět někam jinam. To už Edwarda objímal Jasper, následovaný Rosalie.

„Doufám, že jsi neudělal něco, čeho by jsi mohl litovat,“ řekla mu a nečekaně ho políbila na tváře. Poté si ho přitiskla k sobě a chvíli držela. Pak jsem přišla na řadu já. Schoulila jsem se mu do náruče a odmítala ho pustit.

„Hodně štěstí, šťastné manželství a pevné nervy,“ popřála jsem mu a nepříliš šťastně se usmála. Po chvíli přišla Barbie a vymotala ho z mých paží. Stoupla si po jeho boku a čekala, co bude dál.

„Edwarde, tohle je Bella,“ představila jsem mu ji a čekala na… na co vlastně?

Bella natáhla vpřed svou útlou ručku a sotva slyšitelně zamumlala blahopřání. Její ruku stiskl a za chvíli zase pustil. S celkem zmateným výrazem, řekla bych.

Poté, co přetrhli spojení jejich rukou, jsem ji chytla pro změnu já a šla k lavičce, aby si mohla sednout.

Chvíli jsme tam seděly, když v tom k nám přišel Edward a zcela nečekaně požádal Bellu o tanec. Ta se po mě podívala a poté, co jsem kývla, se s ním vydala na parket. Musela jsem uznat, že jim to slušelo. Mnohem víc než jemu s Tanyou. Nehodili se k sobě, to by poznal snad každý. Zato s Bellou, zasnila jsem se…

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na parketu. V náručí mě svíral jak jinak než Jasper. Tančili jsme spolu ale jen jednu píseň. Pak jsme se přesunuli k Belle. Dívala se nahoru, na ty temné mraky a mě bylo jasné, že zase vzpomínala. Po tvářích jí stékaly slzy. Rosalie ji objímala kolem ramen a konejšivě houpala. Evidentně to pomáhalo. To už tu byl i zbytek, až na Jaspera, který šel ohlásit náš odchod. Přesunuli jsme se na hotel, kde jsme setrvali až do dalšího rána.

Narozdíl od ostatních už jsem nejela do Edwardova nového domova. Raději jsem zůstala s Bellou v našem apartmá. Rozhodně to bylo příjemnější než setkání s Tanyou. Z „neznámého“ důvodu jsem ji najednou nemohla ani cítit. Předtím mi nevadila, vůbec, ale najednou jsem ji nechtěla mít před očima.

Den uplynul až překvapivě brzy. A to jsme se celé odpoledne jen procházeli. Jako velká, šťastná rodina. A pomalu nastávala ta chvíle, kdy se budeme muset opět rozloučit. Ani za mák se mi to nelíbilo, ale co jsem mohla dělat? Zbývalo mi něco jiného než odjet? Co bych tu asi tak dělala?

Samozřejmě jsem věděla, co se u nich včera stalo. Emmett si to nemohl nechat pro sebe. To byl celý on, nepověděl jen to, co nevěděl. Ale přesto jsem ho měla ráda, i když jiným způsobem než Edwarda. Bůhví, kdy ho zase uvidím…

A bylo ráno. Ručičky na hodinách se škodolibě posouvaly vpřed až nebezpečně rychle. Tohle mi snad někdo dělá naschvál. Nesnáším loučení. Nejvíc ze všeho.

Za půl hodiny jsme byli naskládaní do aut a jeli směrem k obydlí Denaliových. Teď nás čekalo to nejtěžší.

Jeli jsme rychle, snad kvůli tomu, aby to bylo za námi? Nebo kvůli tomu, abychom byli co nejdřív u Edwarda? Možná oboje, těžko říci…

Dojeli jsme k domu a čekali, až Edward dojde k nám. Pak začal ten hnusný okamžik. Počkala jsem, až se u něj vystřídají všichni, dokonce i Bella, která se následně přesunula k Esme a pak do mého auta. Nakonec jsem zůstala jenom já.

Objali jsme se navzájem. Pevně, nebylo mezi námi ani centimetr místa. Nevědomky jsem začala vzlykat. Stýská se mi už teď, natož pak potom!

„Mám tě ráda, bráško,“ zašeptala jsem mezi vzlyky.

„A já tebe, sestřičko. Budeš mi chybět,“ dostalo se mi odpovědi. Pak nás šel vyprovodit skoro až ke dveřím našich aut. Naposledy všechny objal, samozřejmě až na Bellu. Tou dobou už se krčila na zadním sedadle mého Porsche, kam jsme se přesunuli i já s Jasperem. Za chvíli jsme s hlasitým troubením opustili lesní cestu a následně i celé město. Sbohem, Edwarde…

* * *

Byly to už dva měsíce. Dva měsíce, ale přesto jsem to nedovedla doteď zkousnout. Nešlo to. Nevěděla jsem proč. Byla jsem, mírně řečeno, apatická, zahloubaná do svých myšlenek, vzpomínek, teorií. Jasper ze mě byl celkem na nervy. Ale naštěstí mě chápal. Tak jako ostatní. Ani jeden nebyl jako dřív. Dokonce i Bella jako by pocítila změnu a přizpůsobila se jí. Když už jsme u Belly…

„Bello!“ vykřikla jsem. Ta vize… to ne. To nemohlo být skutečné. To se nestalo. To nemůže být pravda. Tohle… tohle je nereálné! Není, nesmí být!

„Prosím, to ne!“ zaúpěla jsem a se vzlykotem sklouzla na zem. Ne, to ne. Nechci přijít i o sestru. To bych už nezvládla. Stačí Edward, několik mil daleko… Nehodlám ztratit ještě ji, tentokrát nadobro. To nedovolím.

Už už jsem chtěla vyběhnout ven a jít ji hledat, když v tom se ze stínu lesa vyloupl Emmett s bezvládnou postavou v náručí. Proboha…

„Carlisle!“ zakřičela jsem z plných plic a o pár minut později se jí dostalo jeho lékařské péče. Po celém těle měla oděrky, kousance, všechno oblečení zkrvavené… Nikdo si toho ale nevšímal, teď šlo hlavně o ni, ne o to zasytit svoje hrdlo.

„Bude v pořádku. Zatím…“ dodal po chvíli Carlisle. Přesunuli jsme se do obýváku, zatímco Bellu jsme nechali ležet v Edwardově bývalé posteli. Usoudili jsme, že je zbytečné ji zatím stěhovat. Jí nevadilo tam být a my neměli jediný důvod jí to zakazovat.

Když jsme si posedali takřka po celém obýváku, nechali jsme Emmetta, aby nám vysvětlil, co se stalo. Když dopověděl, všichni zatajili dech. Tohle se nemělo stát…

Celým domem se roznesl zvuk rychle bijícího srdce. Co je zase tohle?! Všichni vyskočili na nohy a co nejrychleji utíkali do pokoje, ve kterém ležela Bella. V obličeji měla pokojný výraz, nehýbala se a možná se i maličko usmívala. Ale co to proboha vyvádělo její srdce?

Carlisle ji vyšetřil, znovu. Poté usoudil, že je možné, že se do ní dostala troška jedu a že se s tím její tělo snaží vyrovnat. Jak logická odpověď, že…?

Nezbývalo nic než čekat. Tak jsme čekali, čekali a opět jenom čekali…

* * *

Uplynul týden od té nehody. Všichni si o Bellu dělali starosti. Neprobírala se, pořád jako by spala. Asi jako Šípková Růženka. Že by taky potřebovala políbení, aby se probudila?

V domě panovala poněkud dusná a tísnivá atmosféra. Všichni se o ni báli, to bylo pochopitelné, jenže… V tomhle se nedalo být. Já tam nemohla být. Nedalo se tam dýchat. Nepotřebovala jsem to, pravda, ale nebylo to příjemné, vůbec…

Potřebovala jsem se uklidnit. Potřebovala jsem být sama, alespoň chvíli. Potřebovala jsem být chvíli mimo dům. Ani nevím, proč přesně, prostě jsem pocítila potřebu vypadnout. Možná to bylo kvůli tomu všude vládnoucímu napětí. Kvůli věčným starostem o ni. Věděli jsme, že se probere, ale kdy? To mé vize neříkaly, bohužel…

Rozhodla jsem se pro „procházku“ lesem. Možná, že to mi pomůže pročistit si hlavu. Obvykle to pomáhalo, ale co teď? Pomůže to? Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem tohle dělala. Už je to hodně dávno…

Zarazila jsem se uprostřed běhu. Dostala jsem vizi. A ne ledajakou. Vizi, kterou jsem si přála vidět už hodně dávno, i když momentálně byla ta věc odsunuta do pozadí. Přesto mi dokázala zvednou náladu o sto procent. Vrátí se. Můj milovaný bratříček se vrátí, sám. Ne hned, ale jednoho dne určitě. Rozhodl se, i když o tom ještě nemá ani tušení. Nejspíš začíná dostávat rozum. Konečně…

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhodnutí aneb Správná volba :