Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Růže, ze které už zbylo jen trní...

12.07.2012 (16:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2504×

Rok 785, Anglie

Asi sedmiletá dívenka s blonďatými vlásky běžela po poli. Zvesela se smála a každou chvíli se ohlédla za sebe. Pak se zastavila. Hlasitě oddechovala a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Pak kus od ní zašramotilo křoví, ze kterého vyskočil hnědovlasý chlapec ve stejném věku. Vybafl na dívku a začal se smát, když viděl, jak se lekla.

„Alecu! Proč se mi pořád schováváš?!“ začala mu nadávat. Ale nemyslela to zas tak vážně, protože přitom měla rty roztažené do lehkého úsměvu.

Chlapec se zasmál. „Protože, sestřičko, je hrozná zábava tě vidět, jak jsi vylekaná…“

Dívka se trochu zamračila a začala přemýšlet, jak to svému dvojčeti oplatit. Nakonec se celá rozzářila. Na tváři se jí objevil mazaný úsměv. „Teď honíš ty!“ křikla a už běžela do mlází. Přitom se nepřestávala smát.

„Ale Jane!“ snažil se odporovat Alec, ale jeho sestra ho už dávno neslyšela. Rozběhl se za ní a snažil se být co nejvíce ostražitý. Nechtěl, aby ho Jane dokázala překvapit tak, jako on ji.

Nakonec mu to ale nebylo moc platné. Jane trpělivě vyčkávala za stromem a ani nedutala. Když šel její bratr kolem ní, vyskočila a s pokřikem se na něj vrhla. Alec to nečekal a svalil se na zem. Tohle zase nečekala Jane a spadla s ním. Alec se tvářil chvilku nazlobeně, ale když uviděl sestru, s vlasy plnými listí a hlíny, začal se šíleně smát. Jeho sestra nechápala, čemu se směje, ale jak to bývávalo, za chvíli se smála s ním.

Po chvíli se Alec napřímil. „Jane! Musíme domů, matka na nás už musí čekat s obědem!“

Jane beze slova rychle vstala, oprášila si hnědé šaty a pak pomohla na nohy i bratrovi. Pak se vzali za ruce a rozběhli se ven z lesíka. Běželi přes zlatavé pole až k malé vesničce, kde na ně už jistě nazlobená matka čekala k obědu. Ale oni si z toho moc hlavu nedělali. Domů rozhodně nespěchali a po cestě se ještě za hlasitého smíchu poštuchovali.

Rok 790, Anglie

„Jane!“ křičela žena, která stála v malé světničce u kotlíku. Potřebovala pomoct, ale její dcera už zase někde lítala – jistě se svým bratrem. Poslední dobou si stále častěji říkala, že ty děti jsou jak z divokých vajec.

Jane vpadla celá uřícená do místnosti, úsměv od ucha k uchu a vlasy rozcuchané. „Co potřebujete, matko?“

Žena si založila ruce v bok. „Volám tady na tebe už asi hodinu! Co zase tropíte za lumpárny?“ zeptala se zprudka. Své děti z celého srdce milovala, ale někdy to s jejich výchovou chtělo pevnou ruku.

„Promiňte, matko, my… byli jsme na poli…,“ zamumlala Jane se sklopenou hlavou. Cítila se hrozně provinile, protože věděla, že se matka zlobí.

„Dobře, ale teď už mi konečně pomoz…,“ řekla žena a na okamžik se usmála. Jane se občas chovala jako rozpustilý kluk, ale jinak to byla její pravá ruka. „Potřebuju přinést vodu z potoka, na – tady máš vědro…,“ pokračovala a podala dceři hnědou nádobu.

Jane už na nic jiného nečekala a vystřelila ze dveří rychlostí blesku. Její matka jen nechápavě zakroutila hlavou, usmála se a pak pokračovala v rozdělané práci. Přitom doufala, že se Jane vrátí s vodou brzy…

„Kam ses ztratila, sestřičko?“ ozvalo se za ní, když se chystala nabrat vodu. Vědro jí přitom málem vypadlo z rukou. Odložila ho a pak se obrátila na svého bratra. Ušklíbla se. „Já mám, oproti tobě, nějaké povinnosti, Alecu.“

Chlapec se zatvářil na oko uraženě. Pak ale na Jane mrknul, přiskočil k potoku a cáknul po ní vodou. Jane se už nadechovala, aby mu řekla něco hodně peprného, ale nakonec usoudila, že nejlepší obrana je útok.

Za chvíli už byly obě děti od hlavy až k patě úplně promočené. Sedly si na břeh a pozorovaly tekoucí říčku, přičemž se snažily trochu oschnout. Voda nebyla zrovna nejteplejší a už jim z toho začínaly drkotat zuby.

Vtom si na něco Jane vzpomněla. „Voda!“ vykřikla a začala se zvedat.

Alec se tvářil pobaveně. „Ano, všude je tu voda…“

„Ne!“ okřikla ho Jane, když nabírala vodu do vědra. Úplně zapomněla na matku a ta teď už musí být opravdu naštvaná – vždyť ji nechala čekat tak dlouho!

„Zapomněla jsem matce donést tu vodu,“ vysvětlila Jane, když už táhla těžké vědro zpátky na břeh. Alec k ní hned přiskočil, aby jí pomohl. Chytl vědro za jedno ucho a pak se společně vydali k domovu.

„Čarodějná dvojčata!“ ozvalo se najednou za nimi. Jane se tak lekla, že upustila své ucho a voda se rozlila. Dvojčata se otočila. Za nimi stál hlouček dětí, které byly asi ve stejném věku. Před pár lety se s nimi ještě kamarádili, ale od té doby se toho hodně změnilo…

Alec se zamračil na obtloustlého kluka, který stál vepředu a řekl ta slova. Kluk o pár kroků ucouvl. „Snaží se mě proklít!“ zavřeštěl a dal se na útěk. Děti se rozestoupily a on se za okamžik ztratil za jedním z dřevěných obydlí.

Všechna pozornost se zase obrátila na Jane a její dvojče, Aleca. Alec si stoupl nebojácně před Jane a posměvačně a zároveň tajemně řekl: „Být vámi, tak taky utíkám, jinak vám garantuju, že vám do týdne vypadají všechny vlasy!“

Děti na něj vykuleně koukaly. Alec přimhouřil oči, takže to opravdu vypadalo, že už se začíná soustředit na nějakou kletbu. Jedno dítě zděšeně vykřiklo a začalo utíkat pryč. Ostatní děti ho hned následovaly.

Když Jane sbírala ze země vědro, uslyšela za sebou ještě nazlobené volání: „Čeká vás hranice, čarodějnice!“ Snažila se potlačit slzy. Nechápala, proč se k nim ostatní chovají takhle. Vždyť nic zlého neudělali.

Popotáhla nosem a ucítila, jak ji Alec objal. Položila mu hlavu na rameno a začala potichu plakat. Její bratr ji konejšil. „Jane, to nic… to oni to jen tak říkají…“

Jane se na bratra podívala uslzenýma očima. „Ale co když mají pravdu?!“ kníkla vyděšeně. Alec na ni zůstal překvapeně koukat. Nic takového ještě jeho sestra nikdy neřekla.

„Nemají,“ odpověděl okamžitě a pozorně se zadívala na svou sestru. „Já tě znám a ty rozhodně čarodějnice nejsi… Jsi moje báječná sestřička, která by ani mouše neublížila…“ Jane se plaše usmála a chytla Aleca za ruku.

Pak se spolu vrátili k potoku, nabrali vodu a rychle běželi domů. Doufali přitom, že se na mě matka nebude moc zlobit – i když by to bylo oprávněně.

Rok 791, Anglie

„Do pekla s vámi!“

„Zasloužíte trpět, čarodějnice!“

„Bůh nás ochraňuj, ať zhynou ty ďáblovy děti!“

Jane uslzenýma očima pohlédla na svého bratra. Právě ho dva muži přivazovali ke kůlu. Vedle něho byl ještě jeden – pro ni. Před rokem ji Alec utěšoval, že děti jim nadávají do čarodějnic jen tak… Ale teď, když Jane viděla ohromnou hranici a tváře nazlobených lidí, toužících po spravedlnosti boží… bylo to už něco jiného. Tohle – byl konec…

Když uvazovali Jane, pohlédla na svého bratra. Alec se na ni usmál a začal jí něco říkat, přes ten hluk ho neslyšela, ale pochopila, že se ji snaží uklidnit. Smutně se pousmála a po tváři jí stekla další slza.

„Miluju tě, Alecu…,“ zašeptala směrem k bratrovi. Alec se usmál a němě řekl: „Taky tě miluju, sestřičko.“

Pak Jane obrátila pozornost k rozběsněnému davu. Staré ženy se křižovaly a někteří lidé po nich dokonce začali házet shnilé ovoce. Jane z toho bylo smutno. Snažila se v davu lidí najít matku, ale nebyla tu. Možná se nedokázala dívat na smrt vlastních dětí, anebo se za ně tak styděla… Jane popotáhla a zavřela oči. Chtěla, aby to už skončilo. Doufala, že existuje nebe nebo nějaké místo… Bylo jí jedno kde, hlavně kdyby tam byla ona a její bratr, nikdo jiný.

Pak dav ztichl. Do popředí vystoupil uctivě vypadající muž. „Tyto děti!“ křikl a ukázal na nás. Jane se snažila jeho slova neposlouchat, protože se jí propalovala až do duše. Jako by už hořela…

„Jsou to děti ďábla a my je tady nesmíme trpět! Musí se navrátit do plamenů, ze kterých vzešly! Nemám pravdu?!“ křičel a dav mu přizvukoval. Pak pokynul jinému muži, který v ruce držel hořící pochodeň. Jane naposledy pohlédla na svého bratra a usmála se. Milovala ho – tak strašně moc… Byl to úžasný bratr a Jane byla tak strašně moc ráda, že ho má…

Muž přistoupil k ní a ještě než zapálil hranici, pošeptal k ní posměvačně: „Pozdravujte v pekle.“

Pak Jane ucítila pach kouře. Pohlédla dolů a uviděla rychle se rozšiřující oheň, ze kterého stoupal černý kouř. Rozkašlala se. Za chvíli se rozkašlal i její bratr a dav se začal smát.

Najednou Jane vykřikla, bylo to v tu chvíli, kdy jí oheň olízl nohy. Bolest to byla nepředstavitelná a Jane měla pocit, že každým okamžikem zešílí. Pohlédla do očí lidem, kteří za tohle všechno mohli. Byli to pověrčiví blázni… a v Jane se s tím pálivým pocitem něco změnilo… Jak se dívala do těch očí, chtěla najednou, aby ti lidé trpěli jako ona. Chtěla, aby se před ní svíjeli v plamenech a na kolenou ji prosili o smrt. Už nevydala ani hlásku, jen zírala do těch očí a představovala si, jak je mučí. Jane už nebyla malá holčička, která se bála ublížit i mouše. Změnila se… a mohli za to oni…

Současnost, Volterra

„Jane! Aro chce, abys šla vyslýchat jednoho upíra! Pohni sebou…!“ ozvalo se pootevřenými dveřmi z chodby.

Jane seděla před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Při Felixových slovech se ušklíbla. Když si ji její pán žádá, tak tedy půjde… „Hned tam jsem, Felixi.“

Dveře zaklaply. Jane ještě chvíli seděla před zrcadlem, ale pak si už oblékla svůj plášť nejtemnější černě a pomalu opustila svůj pokoj - nespěchala. Jako upír se za ta staletí naučila, že nedochvilnost se nevyplácí. Ale u ní… se to naopak očekávalo… Bylo to vlastně něco jako Arovo soukromé divadélko.

Jane se ušklíbla a pak s hromovou ránou rozrazila dveře do sálu. Za klapotu svých podpatků došla až k trůnům a uklonila se. Pak její pohled zalétl k drobné postavě napravo od trůnů. Usmála se a její bratr Alec jí úsměv opětoval. Všechno se změnilo, ale jejich vztah zůstal stejný – víceméně…

„Jane!“ vykřikl Aro šťastně a rozpřáhl náruč, jako by ji chtěl obejmout. To se ale ještě nikdy nestalo…

„Můj pane…,“ odvětila Jane ledovým hlasem.

„Potřebuji tvoje služby…,“ řekl Aro a kývl na upíra, kterého z každé strany držel jeden gardista. Jane se usmála, jako by právě dostala novou hračku. Vlastně to tak i vnímala…

Upřela na upíra své rudé oči...

A upír začal najednou vřískat jako smyslů zbavený a škubat sebou. Spadl na zem a svíjel se v nesnesitelné agónii. Jane to s úsměvem sledovala a cítila jakési uspokojení. Konečně měla moc – konečně mohla všem lidem a upírům oplatit to, co oni udělali jí a jejímu bratrovi…

Doufám, že se vám to aspoň trošičku líbilo a zanecháte mi nějaký komentář. Musím ještě dodat, že takhle si to představuji já – že Jane neměla sadistické sklony odjakživa. Snažila jsem se ukázat, jak mohla vypadat jako člověk – jako šťastné dítě. No… jen do té doby než… všichni už víte, jak to pokračovalo. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Růže, ze které už zbylo jen trní...: