Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sama doma v New Yorku

29.11.2011 (21:00) • Lea24 • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 2710×

Sama doma v New Yorku

Zase jedny protivné Vánoce. Tyhle svátky opravdu nemusím. Co se naši rozvedli, tak každé svátky cestuji od jednoho k druhému. Prý bych se měla spíše radovat, že budu mít vše dvakrát. Stromeček, výzdobu a samozřejmě dárky... Rodiče si myslí, že si mou nepřítomnost koupí dárky. Jde jim ale spíš o kvantitu než o kvalitu. Teda hlavně táta. Mám od něj vždy soustu ponožek, spodního prádla, svetrů…

Letos v létě se mamka provdala za hráče baseballu Philla, a naplánovala pro ně děsnou romantiku: Vánoce v New Yorku. Spojí prý tak příjemné s užitečným - budou mít báječnou dovolenou, a on si po svátkách půjde zahrát přátelské utkání se svými kamarády.

Nejvíc mě ale překvapilo, že mi nabídla, abych jela s nimi. Prý bych měla svůj vlastní pokoj v luxusním hotelu s výhledem na Central Park. Na celé svátky, až do Nového roku… Nabídka to byla lákavá, ale co táta? Podivuhodně nebyl ani naštvaný, že bych celé svátky byla pryč. Prý, že on je stráví u svých přátel v La Push. To mě přesvědčilo, abych strávila týden v New Yorku.

Dorazili jsme 23. prosince. Hned po ubytování jsem šla prozkoumat hotel. Pro mě opravdu luxus. Bazén, masáže, kadeřník... S mamkou jsme si tohle všechno moc užily.

Po příjemných procedurách jsem rychle usnula. Postel jako pro princeznu.

Ráno jsme vyrazily do města. Mamka se rozhodla pro okružní jízdu. Taxík nás nabral přímo před hotelem. Jel pomalu ve spoustě dopravních zácp, ale i tak jsem se ani nestíhala rozhlížet. Spousta mrakodrapů, lidí, obchodů. Ale proč byla všude až tak přehnaně kýčovitá výzdoba? Santa, kam se podíváš…

Jen počasí se moc nevyvedlo. Nesněžilo už víc jak týden, kolem chodníků se povalovaly špinavé hromádky kdysi bílého sněhu. Byl to smutný pohled.

Už jsem byla trošku unavená, když jsme vystoupily prý kousek od našeho hotelu dokoupit poslední dárky. Obří obchoďák mě moc nenadchl. Ale ten strom! Přímo mezi mrakodrapy a nákupními centry stál ten největší a nejkrásněji nazdobený vánoční strom, jaký jsem kdy viděla. Ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout, když už mě mamka táhla dovnitř centra.

Pořád jsem na něj myslela. Nějak záhadně mě přitahoval. Musím ho ještě vidět, podívat se blíž!

Příležitost se mi naskytla po večeři. Hrdličky se tvářily až moc přehnaně unaveně, ale já je prokoukla. Nevím proč, ale docela dlouho jsem vybírala, co si obléknu, a dokonce se i lehce nalíčila. Půjdu se sama projít v cizím velkoměstě v nejkouzelnější večer v roce. Chci vypadat trošku k světu, co když potkám třeba Santova skřítka. Dnes se budu držet tátových rad. Peníze v menších obnosech rozmístit do kabelky a různých kapes a hlavně nezapomenout pepřák!

Všichni zaměstnanci hotelu se na mě zvláštně usmívali, když jsem vycházela z hotelu. Opravdu asi ta vánoční nálada zapůsobila. Ale jen na ostatní. Já pořád nic. Jen ten strom! Musím se k němu dostat. Kudy jsme se to ale vraceli? Byli jsme tak ověšeni krabicemi a nákupními taškami, že jsem spíš musela sledovat, jestli jsem něco neztratila, než koukat po okolí. Kdybych aspoň tušila, jak se jmenoval ten obchoďák, tak bych se někoho zeptala. Ale koho? Nikdo okolo mě nebyl.

Pár metrů přede mnou se najednou objevil mladý muž, spíš kluk mého věku. Byl pro mě zvláštní. Tak elegantní chůzi jsem ještě u nikoho neviděla. I když byl docela mráz, neměl čepici a jeho bronzové vlasy házely ve světlech pouličních lamp zvláštní odlesky. Šla jsem nenápadně za ním. Jak jsem tak studovala jeho postavu ani jsem si neuvědomila, že najednou stojím před tím nádherným stromem! Musela jsem se zastavit a aspoň na chvíli se podívat vzhůru. Asi jsem se kochala moc dlouho, protože kluk byl pryč.

„Škoda, docela mě zaujal,“ pomyslela jsem si. Zaměřila jsem se na symbol Vánoc. Nedokázala jsem odhadnout výšku, ale podle počtu pater okolních mrakodrapů byl opravdu úctyhodný. Byl nádherně nazdobený, žádná přeplácanost.

Dívala jsem se na tu úchvatnou krásu a začala taky myslet vánočně. Takový pocit už jsem dlouho nezažila. Začala jsem se pomalu usmívat, protože jsem si přestavila mamku, jak je s Phillem šťastná, tátu ve flanelové košili, když kouká u Blackových na zápas v televizi.

Ale co já? Proč jsou všichni okolo mě šťastní a já se pořád cítím tak sama? Co mi chybí? Nebo spíš někdo?

Rozhlédla jsem se kolem. Malinkaté náměstíčko, jen pár pouličních lamp a několik laviček. A na jedné z nich seděl on. Ten kluk s bronzovými vlasy. Tak nějak zkoumavě si mě prohlížel. Jak dlouho mě pozoruje? Sledoval mě, proč nešel dál? Nebo byl strom taky jeho cílem?

Možná to byl osud. Jako by se mi začala motat hlava, ale štěstím a spokojeností se mi do duše vkrádal klid. A k podtržení mé nálady začalo znenadání sněžit. Zaklonila jsem hlavu, abych se podívala na ty velké vločky proti osvícenému stromu a na jeho špici spatřila hvězdu.

Najednou mi na ledu ale podklouzla noha a já padala. Na zemi jsem se neocitla, protože mě chytily čísi ruce. I přes několik vrstev oblečení jsem cítila, jak jsou chladné... Zvědavost mi nedala a já se podívala na svého zachránce. V náručí mě držel ten záhadný kluk.

„Jak se ke mně tak rychle dostal, když seděl na druhé straně náměstí?“ Ta myšlenka mi proběhla hlavou.

Ale to už mě začal opatrně stavět na nohy, že jsem si nestihla dostatečně užít to chladné a přitom tak teplé objetí. Když jsme stáli naproti sobě, musela jsem si ho konečně pořádně prohlédnout. Vlasy husté, lesklé. Tvář ostře řezaná, ale zároveň tak milá. V medových očích se mu zračila úzkost.

„Jsi v pořádku?“ Ten hlas! Byl tak zvonivý a přesto mužný, až se mi málem podlomily kolena znovu.

Trochu divně na mě koukal, protože jsem se pořád nemohla vzpamatovat.

„Díky,“ pípla jsem. A on se usmál. Tak krásně a upřímně. To mě přimělo dodat si odvahu a říct mu svoje jméno.

„Jmenuji se Edward Cullen,“ představil se.

„Ráda bych tě za mou záchranu pozvala na kávu,“ vykoktala jsem ze sebe dost nervózně.

Ale jelikož byl Štědrý večer, bylo pochopitelně všude zavřeno (což mi předtím nedošlo), a tak jsem se zase ztrapnila. Jakoby si toho ani nevšiml, prohodil cosi o tom, že stejně kávu nepije.

„Proč jsi zrovna dnes večer tady tak sama?“ zeptal se, když už jsem nevěděla, jak dál s ním udržovat duchaplnou konverzaci.

Podívala jsem se na něj s úlevou a začala mu vyprávět můj příběh. Tvářil se zaujatě, ale za chvíli zkoumavě, protože si všiml, že začínám drkotat zuby.

„Půjdeme se trošku projít, abychom nepřimrzli na místě,“ řekl tak nějak ochranitelsky.

Byl to ten nejkrásnější večer, jaký jsem kdy zažila. Procházeli jsme se nočním vánočním New Yorkem, a i když jsem nevěděla, kam jdeme, vůbec jsem se nebála. Edward mě vedl na zajímavá místa, kterých si ale běžný turista nevšimne. Objevili jsme také fontánku uprostřed malého parčíku, krásně vyřezaný domeček s labutí a spousty malých památníků a soch.

Cestou mi vyprávěl taky o své rodině. Je adoptovaný, stejně jako jeho další čtyři sourozenci. Ale protože oni spolu tvoří páry, nechtěl se už dívat na to vánoční cukrování mezi nimi a špitání si o připravovaných dárcích pro ty ostatní.

Sněhu bylo pořad víc a víc. Když na kostelních hodinách odbíjela půlnoc, jako kdybych se probudila. Ale Edward pořád stál vedle mě.

„Měla bych se už vrátit do hotelu,“ řekla jsem mu smutně.

„Samozřejmě tě tam rád doprovodím,“ nabídl mi.

Měla jsem zvláštní náladu. Byla jsem unavená a prochladlá, ale s ním mi bylo tak příjemně, že jsem se nechtěla rozloučit… Možná cítil totéž, protože už tolik nemluvil. Najednou jsme stáli před rozsvíceným vchodem mého hotelu a ani jeden z nás nevěděl, co říct.

Podívali jsme se navzájem do očí, usmáli se a oba shodně vyhrkli:

„Sejdeme se zítra na stejném místě a ve stejnou dobu!“

Ráno jsem povinně rozbalila dárky. Ale ten hlavní jsem dostala už včera večer. Mamka na mně poznala, že se chovám jinak, ale já jí nechtěla nic říct. Těšila jsem se na večer, ale zároveň se bála. Co když nepřijde? Celý den jsem byla jako v mrákotách, už tři hodiny dopředu jsem se sprchovala, voněla, líčila, vybírala oblečení.

I když jsem vyrazila dřív, on už tam byl. Seděl na stejné lavičce jako včera. Asi už delší dobu, protože měl vlasy lehce zapadané sněhem. Jen mě viděl se přiblížit, vyskočil na nohy a běžel mi naproti. Setkali jsme se přesně pod vánočním stromem. Usmáli jsme se na sebe a poprvé se políbili. Pak si sáhl do kapsy a vyndal maličkatý balíček ovázaný růžovou mašlí. Rozbalila jsem si ho, když mi k tomu říkal:

„Získala sis moje srdce, tak ti ho dávám, abys ho měla pořád u sebe.“

Uvnitř bylo na řetízku malé srdce z růženínu.

Tuhle povídku jsem napsala už vloni a poslala ji do vánoční soutěže. Dostala se do první desítky. Komentářů moc nebylo, ale  mně se docela líbí a ráda bych ji měla u sebe na profilu.

Díky Huny za podporu.

Autor: Lea24, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sama doma v New Yorku: