Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sbohem Itálie

26.06.2011 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 2046×

1917, kdesi v Itálii - zraněný:

Okolní svět jsem viděl přes rudou clonu nesnesitelné bolesti. Ne, že bych se o něj zvlášť zajímal. Držel jsem se rukama za břicho a ignoroval snahy těch, co na nás dohlíželi, aby mi ruce odtáhli od rány. Věděl jsem, že umírám a proklínal se za to. Teď už jsem si byl jist, že Bůh, ten dobrotivý a všeodpouštějící pán, jejž nám každou neděli popisovali v kostele, neexistuje. A jestli ano, je to chlápek, kterého bych nechtěl potkat. Musí mít hodně černý smysl pro humor a trochu sadistické sklony. Jak jinak by se vydržel dívat na tolik nenávisti, bezmoci a bolesti? Viděl jsem ji všude kolem nás už od chvíle, co jsem vstoupil na tenhle zatracený kontinent.

S dalším návalem bolesti jsem se proklel za ten stupidní nápad přihlásit se jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. Co mi bylo do války v Evropě? Já si žil pěkně v Americe, daleko za oceánem, v bezpečí a izolaci. Mohl jsem…, ale k čertu s tím. Já měl pocit, že když je mi osmnáct, měl bych poznat svět a dát lidem v něm vědět o tom, co jsem zjistil. Ještě před pár měsíci jsem byl mladý idealista s trochou literárního talentu, který jsem ale až dosud vyžil jen párkrát.

A teď tady ležím na nosítkách, v káře, která vymete každý výmol, a snažím se přežít aspoň do chvíle, než se na mě podívá doktor. Bolest se stávala nesnesitelnou a mě napadlo, jestli by nebylo lepší se jí poddat. Třeba přece jen existuje ještě něco dalšího než jen tenhle svět. Možná by to nebylo tak špatné místo k žití… Vzápětí se má rozumná část probudila k životu a surově okřikla snílka ve mně, který byl hotov se vzdát. Musím přežít! Prostě musím! Chci znovu vidět les tam u nás, nadýchnout se vzduchu, který tak nevoní nikde jinde, ochutnat vodu z potoka, ulovit si medvěda…

Nevšiml jsem si, že mě vynesli z auta, dokud jsem nad sebou nespatřil mužskou tvář. Zpoza jeho hlavy zářilo světlo, jako by měl svatozář. Nebyl jsem si jist, jestli blouzním, ale v tu chvíli jsem nedokázal rozumně uvažovat. Zakoktal jsem: „Jste anděl?“

Rozhodně tak vypadal – nikoho krásnějšího jsem neviděl. Vzápětí jsem si ale všiml bílého pláště. Doktor se soucitně podíval na muže, který držel moje nosítka u hlavy, a já viděl, jak lehce zavrtěl hlavou. To mě probralo natolik, že jsem se dokázal trochu pozvednout. Bolest v ráně to ještě zhoršilo, ale já věděl, že mám jedinou šanci. Chytil jsem toho doktora za rukáv a hlasem, do nějž se prodírala panika, jsem ho naléhavě požádal: „Chci žít, doktore! Zachraňte mě.“

Současnost, Amerika - Carlisle:

Usmál jsem se při té vzpomínce. Ani teď po těch desítkách let a operací dost dobře nechápu, čím mě ten muž přesvědčil. Takových jako on jsem tehdy vídal stovky, ne-li tisíce. Mladí, nerozvážní a téměř bez šance. Rozhodně při tom nedostatku všeho materiálu, ale především času a zkušeností doktorů. Jeho oči prosily stejně jako stovky dalších, něco v jeho výrazu mě ale donutilo alespoň se o to pokusit.

Metody, které jsem použil, byly nové a neortodoxní, ale tady, ve válečné zóně, byly nejlepší podmínky pro jejich vyzkoušení. Pokud byla možnost, že zachrání životy, bylo to právě tady, kde si zasloužily novou naději. Musel velmi trpět – operoval jsem ho prakticky zaživa, a tak se všem ulevilo, když bolestí omdlel. Další příval zraněných mi nedovolil, abych u něj seděl a hlídal, jestli přežije. Dal jsem instrukce sestrám a předal ho do rukou Božích. Věděl jsem, že jestli zvládne pár následujících hodin, má naději.

K mému nemalému překvapení vydržel. Jeho touha žít byla silnější než ta druhá – poddat se a konečně se zbavit bolesti. Jak se uzdravoval, zvykl jsem si s ním trávit většinu svého volného času. I když byl mladý, byl vzdělaný. Nenáviděl tuhle válku a zvěrstva, která viděl. Toužil zapomenout – a tím jsme si byli podobní. Oba jsme viděli až příliš věcí, které jsme vidět neměli. Jeho zoufalství a nenávist ale vždy odvály vzpomínky. Jakmile mi začal vyprávět o Americe, jeho výraz se změnil tak dramaticky, že to vypadalo, jakoby si nasadil masku. Zářil a touha v jeho hlase byla naprosto hmatatelná. Popisoval kraj, kde žil – pro něj tam bylo nebe modřejší, slunce zářivější a voda čistší. Lesy plné nejrůznější zvěře a svoboda! Svět bez války. Možná to bylo řešení. Ačkoli jsem byl upír, začínal jsem být vším tím šílenstvím unavený. Pocit samoty se tu ještě prohloubil, když přes naši snahu odcházela na druhý břeh dobrá polovina našich pacientů.

V den, kdy ho převezli do vnitrozemí, aby se doléčil, jsem se rozhodl. Odjedu a zjistím, jestli mě za oceánem nečeká přece jen trocha štěstí!

Trvalo jen pár měsíců, než jsem se odvážil a přeměnil Edwarda… a dalších pár let, než jsem našel Esmé, lásku mého života. A ten muž? Ten, který mi ukázal, že na životě záleží? Už nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jeho jméno mě provázelo dalších více než čtyřicet let. Nakonec ukázal, že si opravdu zasloužil zachránit. Jeho jméno bylo Ernest Hemingway.

♦ THE END ♦

Vysvětlení: Ernest Hemingway byl v té době opravdu v Itálii, pracoval jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže a byl vážně zraněn. Později pracoval jako válečný zpravodaj. Po návratu domů napsal spoustu knih, ve kterých často zúročil vlastní zkušenosti a v roce 1953 získal Pulitzerovu cenu a o rok později Nobelovu cenu za literaturu. Bylo by hezké, kdyby se to dozvěděl doktor, který ho tehdy zachránil – byl by na něj hrdý stejně jako Carlisle.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem Itálie: