Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sen nebo realita? Pokračování

11.08.2009 (11:00) • Maja • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3386×

Pokud jste nečetli první část, najdete ji zde → První část

 Pisen k povidce

Charlie

Zaparkoval jsem na volném místě a pozoroval tu bílou budovu.

Byla krásná a při tom, tak prázdná.

Ruce jsem měl položené na volantu, ale klepaly se mi neustále. Nechápal jsem proč. Vždyť už jsem tu byl snad po sté, ale... Z hluboka jsem se nadechl a vyšel z auta. V hlavě jsem si cestou k té budově promítal tu scénu.

Prošel jsem chodbou a rozhodl se, že zkontroluju Bells.

,,Bells?“ Zaťukal jsem na dveře, když se nikdo neozval, pootevřel jsem je. Ovanul mě studený vánek, tak jsem dveře otevřel úplně. V pokoji byla příšerná zima. Rozsvítil jsem, ale Bella tu nebyla, trochu mě to zaskkočilo, ale uklidnil jsem se tím, že by Bells žádnou hloupost neudělala. Došel jsem k otevřnému oknu a zavřel ho, cestou ke dveřím jsem se podíval na jijí postel, ale deka byla shozená a pár daších věcí taky. Posbíral jsemjea vrátil věci na svá místa.

,,Bells?“ Zavolal jsem do domu, ale žádná odpověď.

,,Bello?“ Zavolal jsem naléhavěji a seběhl schody, bral jsem je po dvou.

,,Bello?“ Mysl mi chvátila panika. Odešla? Co se stalo? Ublížila si?

Dole nebyla, ještě jsem se nepodíval do koupelny. Rychle jsem vyběhl do patra a cestou odříkal pár modliteb. Opravdu jsem se o ni bál.

,,Bells?“ Zaťukal jsem na dveře koupelny. Slyšel jsem sprchu a tekoucí vodu, ale nic jiného.

Zavolal jsem ještě několikrát ale nikdo se neozval. Pevně jsem sevřel do dlaně kliku a rychle s ní škubl, zámek vypadl.

,,Bells?“ Zavolal jsem znovu. Třeba mě jen neslyšela nebo co já vím.

,,Bello?“ Nic, žádná odezva.

Vstoupil jsem dovnitř.

,,Bože Bello...“ Vydechl jsem. Neměl jsem slov, nemohl jsem n ic říct.

Naskytl se mi šílený pohled. Vzal jsem první ručník, co jsem dostal pod ruku a doběhl ke sprchovému koutu. Rychle jsem ji obmotal.

,,Tati...“ Šeptala a vzlykala.

Pomalu jsem holem ní obmotal ruce a výtahl ze sprchového kouta. Byl jsem strašně opatrný, jají kůže byla průsvitná křehká. Nechtěl jsem ji nijak ublížit a sebevětší stisk ruky by ji udělal modřinu.

,,Bells.“ Šeptal jsem . Neměla sílu mě obejmout, jen si položila hlavu na moji hruď.

Odnesl jsem ji do pokoje a obmotal několika dekami.

Celá se třásla, zuby ji drkotaly a z očí jí kanuli slzy.

Doběhl jsem do kuchyně pro nějaké přášky na uklidnění a vodu.

,,Na, vypij to.“ Ruce se ji tak třásly, že nedokázalaudržet skleničku, musel jsem ji pomoct.

I mě se třásly ruce.

,,To bude dobré.“ Šeptal jsem a políbil ji na spánek.

Když jsem se ji podíval do očí, nic tam nebylo. Dřív jsem tam viděl i malinkatou jiskřičku naděje, ale teď už nic. Prázdno, hloubka a tma.

Natáhl jsem se pro telefon, který stál na nočním stolku a vytočil číslo.

Zakroutil jsem hlavou a doufal, že tu vzpomínku zaženu.

U dveří jsem se zapsal a prošel chodnou.

,,Pan Swan?“ Zeptal se ženský hlas a já se za ním otočil. Přede mnou stála vyšší černovlasá žena a velice ůvabná.

,,Ano. Charlie Swan.“ Představil jsem se a natáhl jsem k ní ruku.

,,Doktorka Angels.“ Potřásla mi s nataženou rukou.

,,Těší mě, pojďte prosím za mnou.“ Šel jsem za ní. Prošli jsme několika chodbami a zastavyli se v jedné.

Byla poměrně dosti dlouhá a prázdná. Levá strana byla zcela prosklená, tudíž jsme měli výhled do obrovské zahrady.

,,Jsem ošetřující lékařka vaší dcery.“ Prolomila chvilkové ticho.

,,A pan Nearman?“

,,Musel odjet na pracovní cestu.“

,,Aha.“

,,Víte, pane Swane-“ Zarazil jsem ji.

,,Jen Charlie.“ Usmála se na mě.

,,Danielle.“ Úsměv jsem ji oplatil.

,,Charlie, jde o Bellu.“ Zmlkla a podívala se na dívku, za sklem.

Seděla na lavičce a pozorovala okolí. V ruce měla spadlý list. Vypadala zamyšleně a mimo realitu.

,,Bojím se, že ji budeme muset převést do Vacouveru.“

,,Vencouveru?“

,,Ano.“

,,Proč?“

,,Přestala komunikovat, nejí, má křeče a nedokáže díky ním spát. Vymyká se nám to kontrole.“

,,Ale vždyť...“

,,Já vím, ze začátku to vypadalo nadějně, jenže se zcela vzepřala. Přestala vnímat realitu, blouzní.“

Podala mi několik papírů podložený deskami.

,,Když to podepíšete, ještě dnes ji převezeme, je to jen na vás.“

Vnímal jsem jen klapot jejich podpatků, když odcházela. Renne jsem volat nemusel, navštěvovala Bellu jen zřítka kdy a po té, co se ji narodil syn, sem jezdila dvakrát měsíčně. Bella už tu strávila dva roky a nedokázali ji pomoc.

Podíval jsem se na ni, zrovna k ni šla sestřička s léky, ale něco mě udivilo. Měl jsem pocit, jako kdyby se tam myhl...on... Ale to není možné.

Z přední kapsy jsem vytáhl pero a podíval se na papír.

Bella

Všechno je tu tak jiné, tak smutné a oni mi nerozumí. Nevědí, co jsem prožil a nechápou, že je to pravda. Jenže já jen mlčím a nevnímám je. Už je mi to jednu. Jsem tu tak dlouho, že už mě okolní svět přestal zajímat.

Zavřela jsem oči, stiskla barevný list, který jsem měla v ruce.

,,Je mi smutno.“ Šeptala jsem.

,,Já vím.“ Odpověděl svím sametovým hlasem.

,,Proč si mě neodvedeš?“

,,Nemůžu.“

,,Už mě nemiluješ?“

,,Miluju.“

,,Nevěřím ti.“

,,Dokážu ti to.“

,,Lžeš.“

,,Ne.“

,,Budeme někdy spolu?“

,,Ano.“

,,Kdy?“

,,Na to ti nemohu odpovědět.“

,,Nemiluješ mě.“ Šeptala jsem.

,,Miluju tě, jako nikdo na tomto světě. Jsi důvod mé existence a jedině pro tebe žiju.“

Něco ledového mě pohladilo po tváři, ale neotevřela jsem oči.

,,Bello?“ Někdo mě vzal za ruku a já konečně otevřela oči.

Byla to Cler, moje ošetřovací sestřička.

,,Máš tu léky.“ Zašeptala a podala mi dvě bílé pilulky a skleničku vody.

Mlčky jsem je vzala a spolkla.

Cler se na mě usmála a odešla.

,,Vítej realito.“ Zašeptala jsem a znova zavřela oči, ale sen byl pryč. Sen...On...Můj život se rozplynul.

Byly jsme jako listí. Listí, které jednou odvane vítr pryč a daleko.

Nikdo

Nevzpírala se a nedožadovala se svých odpovědí, když ji odvedli pryč. Té dívce to byl jedno, už ji na tom nezáležělo. Věděla, že ho nadobro ztratila a tak začala vnímat mlčky realitu.

Nedokázala se lidem dívat do obličeje, do očí, do tváře, jelikož každý obličej se tolik odlišoval od toho jeho. Nemohla bez něj žít a oni to věděli. Doktoři, sestřičky i její otec. Věděli to, ale nechtěli si to přiznat.

Jí zbyly jen vzpomínky.

Jenže, kdo jí řekne, že se tam opravdu objevil a že byl celou dobu s ní? Že to on ji pohladil po tváři a šeptal odpovědi, kterým nevěřila, do ucha.

Kdo jí řekne, že to nebyl sen?

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo realita? Pokračování: