Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Setkání

25.07.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2972×

Carlisle:

Cítil jsem se tak bezmocně, když jsem se skláněl nad polámaným a zkrvaveným tělem mladé ženy před sebou. Přivezli ji před okamžikem, ale už když jsem se blížil k lůžku, na něž ji položili, věděl jsem, že je pro jakoukoli záchranu pozdě. Její srdce ještě bilo, ale tak slabě… Doufal jsem, že v hlubokém bezvědomí, v kterém díky pádu z útesu byla, jí nic nebolí.

A pak jsem se jí zadíval do obličeje a něco se změnilo. Kdyby nebyly její kaštanové vlasy zacuchané a plné zaschlé krve, jistě by nádherně padaly v jemným vlnách kolem nejkrásnější tváře na světě. Ani to ale ženě neubíralo na kráse. Pro mě byla v tu chvíli jedinou na světě. Nedokázal jsem odvrátit pohled od hladké sametové pokožky, velkých hnědých očí (ač byly teď zavřené, jejich barvy jsem si všiml, když jsem kontroloval její zorničky) a do srdíčka vykrojených rtů. Její rysy byly dokonalé, jako by právě sestoupila z filmového plátna. Takhle nějak vypadal ideál krásy těchto let, ale nádherná by byla i v kterémkoli jiném století.

Překvapil mě pocit, který jsem náhle ucítil. Jako by se mé kamenné srdce znovu probouzelo k životu. Jako by mohlo tlouct… a tlouklo jen pro ni. Toužil jsem sklonit se a zaměstnat své rty jinak, než pitím její krve – což by bylo přirozenější pro upíra, kterým jsem. Chtěl jsem ji políbit.

Místo toho jsem si však uvědomil, kde jsme a že ona umírá. Neměl jsem už čas. Kývl jsem na zřízence, kteří stáli opodál a potvrdil to, co si mysleli sami, už když ji sem vezli. Nemá šanci.

Doprovodil jsem je do márnice. Předstíral jsem, že vyplňuji nějaké papíry, ale sotva jsme osaměli, znovu jsem se nad ženu sklonil: „Omlouvám se, ale nemůžu tě nechat zemřít. Už teď pro mě znamenáš příliš.“

Jako by mě vnímala, její tvář náhle dostala uvolněný výraz a téměř se usmála. Modlil jsem se, aby jí bezvědomí ulehčilo bolest, kterou jí teď způsobím. Znovu jsem se odhodlal k tomu, co jsem poprvé zkusil před několika lety s Edwardem. K nejsobečtějšímu činu. Stvořil jsem upírku, abych jí zachránil život… a sobě srdce, které by se jinak s jejím posledním výdechem rozervalo na kusy.

Esmé:

Můj chlapeček je mrtvý. Už je to rok a stále to tolik bolí. Jako by čas ostří té bolesti vůbec neotupil. Můj manžel se mi snažil pomoct, podpořit, přemlouval mě dokonce, že si pořídíme jiné děťátko, ale já jsem nemohla. Nedokázala jsem se přes to přenést. Jako bych všechnu lásku, kterou jsem v sobě měla, dala během těch několika krátkých dní mému synovi. A když odešel, už žádná nezbyla.

Nepomohly ani prášky. Moje deprese byla čím dál horší. Neviděla jsem důvod, proč ráno vstát nebo proč se snažit něco sníst. Odmítala jsem žít, když důvod mé existence zemřel. Tomu, jehož jsem devět měsíců nosila a chránila ho vlastním tělem před světem a nebezpečím, přestalo tlouct srdce a to mé si vzal sebou.

Manžel to už déle nechtěl snášet a odstěhoval se. Nevyčítám mu to. Vlastně se mi docela ulevilo. Už jsem se nemusila ani snažit předstírat. Uvažovala jsem o sebevraždě delší dobu a dnes jsem konečně sebrala odvahu.

Skok z útesu se zdál tak snadný a jistý. Raději jsem se rozběhla, abych měla jistotu, že si to na poslední chvíli nerozmyslím. Bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Za chvíli už nebudu a skončí všechno mé trápení.

Na co jsem nebyla připravena, byla ta bolest. Nezemřela jsem, ale nebyla jsem se schopna pohnout. Cítila jsem, jak ke mně někdo přiběhl. Slyšela jsem, jak nad mým polámaným tělem diskutují a bezhlesně trpěla, když mě nakládali. Chtěla jsem je požádat, aby mě nechali být. Stejně už pro mě není záchrany… a ani jsem ji nechtěla. Bolest ale byla příliš intenzivní a stahovala mě do černé nicoty.

Nevím, jak dlouho jsem proti ní bojovala, ale nakonec se mi povedlo vyplavat nad ni. I když jsem nedokázala otevřít oči, viděla jsem skrz víčka blond anděla. Jeho smutná nádherná tvář mě zvláštním způsobem uklidňovala a zbavovala bolesti. Měl nádherný hlas, který jsem si okamžitě zamilovala, i když říkal zvláštní věci.

„Omlouvám se, ale nemůžu tě nechat zemřít. Už teď pro mě znamenáš příliš.“

Co to znamenalo? Andělé se snad nemohou zamilovat, ne? Nemají právo rozhodovat, zda zachovat život. Od toho jsou tu jiní a pak… já už se rozhodla!

Než jsem mohla zaprotestovat, bolest opět získala navrch a stáhla mě do temné hlubiny zapomnění.

…

Jestli jsem si myslela, že ta původní bolest byla agonizující, spletla jsem se. Po čase, který jsem nedokázala určit, jsem začala hořet. Jako by mě pálili za živa. Toužila jsem po smrti a teď jsem jí běžela vpřed. Nemohla jsem se dočkat, až přijde, protože tohle utrpení bylo nepopsatelné. V hlubokém bezvědomí jsem nemohla křičet, ani prosit o pomoc. Nechtěla jsem přežít, ale jen aby už to skončilo. Bylo mi jedno jak.

Edward:

Když jsem přišel domů ze školy, do které jsem se konečně dokázal vrátit, našel jsem Carlislea sedícího u postele, na které ležela nějaká žena. Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, co se tu děje. Carlisle se na mě podíval s provinilým výrazem a v myšlenkách mě prosil o odpuštění. Přeměnil ji a ona teď trpěla v ohni. Otřásl jsem se, když jsem si vzpomněl na vlastní přeměnu. Ještě to nebylo tak dávno, abych si ji nepamatoval, i když pochybuji, že tu vzpomínku někdy budu moct pustit z hlavy. Je příliš silná. Tím spíš, že jako upír mám dokonalou paměť.

Carlisle ji držel za ruku a vypadal, že trpí stejně jako ona. Vždy byl tak soucitný…

Zvedl jsem tázavě obočí a on mi rychle přehrál své vzpomínky z posledních hodin. Byl jsem rád, že je žena v bezvědomí. Teď bych její myšlenky a pocity slyšet nechtěl.

Co mě však překvapilo, byl Carlisleův pohled, když se na ni díval. Byl tak oddaný a něžný, když ji lehoučce pohladil po vlasech. Jako by se laskal s milenkou.

V tom mi to došlo – on se zamiloval. Proto ji změnil. Nedokázal ji nechat odejít. Nerozuměl jsem tomu. Ještě nikdy jsem ten pocit nezažil – ani jako člověk. A jakou jsem měl vyhlídku teď? Upírů jsme zatím moc nepotkali a do člověka se zamilovat nemůžu. Nic moc pro mě neznamenají a riziko, že je zabiji, je stále příliš velké, i když chodím na lov daleko častěji než Carlisle. Ani po lásce nijak netoužím. Jak mi může chybět něco, co neznám? Nehledám žádnou svou druhou polovinu, jak se zpívá v romantických odrhovačkách. Jsem celý sám v sobě… a jsem tak spokojený.

No, bude určitě zajímavé sledovat je, až se ta žena probere. A možná mi to dá i příležitost žít víc vlastní život. Mám Carlislea rád, ale začíná mi trochu vadit, jak krotí můj apetit. Možná je to jen pubertální vzdor, ale chci zkusit dospět… aspoň podle činů a samostatnosti, když mé tělo už se nikdy nezmění.

Odcházel jsem v pravidelných intervalech. Nechápal jsem Carlisleovy city k té ženě, ale chtěl jsem, aby měl soukromí. Po dvou dnech, kdy od ní prakticky nevstal, její srdce zrychlovalo. Běželo vstříc své smrti, jak jsme oba věděli. A jelikož pak bude silná, nehodlal jsem s ní nechat Carlislea samotného. Konec konců nic jsme o ní nevěděli. A novorození jsou nestálí, jak jsem si mohl ověřit i z vlastní zkušenosti.

Trvalo to bez mála další den, než její srdce dotlouklo. Venku už byla tma, když poprvé otevřela oči. I já jsem viděl eleganci, se kterou se pohybovala, když se zvedla do sedu a překvapeně se rozhlédla kolem. Carlisle jí teď nedržel za ruku, ale stál vedle její postele. Já byl jen kousek za ním, abych mu přispěl na pomoc, kdyby bylo potřeba ji usměrnit.

Její mysl zmateně vířila, ale byla překvapivě brzy schopna sformulovat otázku. Přeskočila pohledem od Carslislea ke mně a její hlas byl líbezný i mým uším: „Tohle je nebe nebo peklo?“

Neubránil jsem se uchechtnutí. Dobrá otázka. Ta žízeň, která nám všem spalovala hrdlo, ukazovala spíš na peklo.

Viděl jsem, jak Carlisle zaváhal, jestli se jí dotknout a nakonec to udělal. Přejel jí lehce po ruce: „Neboj se. Nezemřela jsi.“

Žena přesunula svou plnou pozornost na něj: „Ty jsi… anděl?“

Snažila se pospojovat události: „Ne, říkáš, že jsem nezemřela…“

Nevypadala agresivně. Spíš zmateně. Vzdálil jsem se tedy na druhý konec místnosti a lehce jsem se opřel o zeď. Chtěl jsem jim dopřát alespoň pocit soukromí. Kdyby se něco nepovedlo, dokázal bych tu vzdálenost překonat tak rychle, že by Carlisleovi nedokázala ublížit. I když už jsem nebyl novorozený, stále jsem byl rychlejší než kdokoli jiný – pokud můžu věřit Carlisleovu úsudku.

Esmé:

Takže teď jsem upírka. Ti dva muži… andělé, jak jsem si ještě před okamžikem  myslela, jsou upíři. I proto jsou tak krásní. Ten s bronzovými vlasy – Edward, jak mi ho Carslile představil, se na mě dívá dost obezřetně. Jako bych byla hrozbou. Ale já jsem přece žena… Je toho asi spousta, co se teď musím naučit. Momentálně je mi to ale jedno. I když svět, do kterého jsem se probudila, se tolik lišil od toho, který jsem opustila, ani jeho zkoumání mě teď nelákalo. Ignorovala jsem i tlumenou bolest ve svém hrdle. Jediné, na čem teď záleželo, byl muž stojící vedle mě. Carlisle.

Nemohla jsem se na něj vynadívat. Hltala jsem i jeho nádherný hlas a stále jsem se nemohla zbavit přesvědčení, že ani anděl není tak krásný a soucitný. Možná je to upír, ale cítila jsem z něj tolik dobra… Cítila jsem se s ním v bezpečí. Ušklíbla jsem se, když se mi v mysli vynořily vzpomínky na báchorky o upírech. Zatím co se větší část mé mysli zabývala vrýváním jeho rysů do paměti, menší částí jsem poslouchala zajímavé věci o své současné existenci. Náhle jsem měla obrovské možnosti…, ale také pár omezení. Je dobře, že mám takového průvodce.

Carlisle se mi znovu omlouval, že mě přeměnil a ptal se s ostychem, proč jsem chtěla zemřít. Takže to věděl. Trochu jsem se zamračila, když jsem se vracela do vzpomínek. Můj lidský život se teď zdál tak vzdálený.

Prozradila jsem mu své jméno (ti, kdo mě přivezli, mě neznali) a dodala jen: „Můj syn zemřel.“

Tolik citu… a nebyl to jen soucit, kolik jsem viděla v jeho očích, mě ohromilo. Krásný navenek, ale daleko krásnější je uvnitř. Jeho duše musí zářit jako maják.

Carlisle:

Má láska se tedy jmenuje Esmé. Krásné jméno. Zamiloval jsem si, jak zní.

Jsem šťastný, že se na mě nezlobí. A jsem rád, že znám i důvod, proč chtěla zemřít. Smrt dítěte musí být příšerná. To je pádný důvod!

Konečně chápu, co to znamená, svázat s někým svůj osud. Bez mrknutí oka bych pro ni skočil do ohně a hořel tak dlouho, jak by si přála.

Jestli jsem se do ní zamiloval, už když byla člověk, teď je ještě krásnější. Ale na vzhledu tolik nezáleží. Vím, že jsem měl pravdu, když jsem vycítil její duši. I teď vidím soucit v jejích očích, když jí vyprávím o žízni, kterou bude pociťovat. Cítí se mnou, když ochutnává vlastní bolest?

V jejích očích, když se na mě dívá, je tolik… rád bych řekl lásky, ale nesmím být tak domýšlivý. Možná bych se mohl zeptat Edwarda, ale proč podvádět? Máme přece spoustu času na to, být spolu a poznat se. Časem se určitě najde příležitost, jak jí své city projevit…, pokud dokážu odhadnout, zda jí tím nepřivedu do rozpaků. Nechtěl bych, aby se cítila zavázaná, že musí cítit totéž. Pokud se tak nestane, doufám, že se dokážu chovat natolik korektně, aby nechtěla odejít. Být jen jejím přítelem.

Ta představa bolí už teď, ale všechno je lepší, než ji znovu nevidět. Nebo rozdělit se byť na pár dní.  I pár hodin mě bolí.

Odjedeme. V nemocnici už jsem dal výpověď a Edward souhlasí. Na čas zmizíme někam, kde budeme moct lovit bez starosti, že se nám do cesty připletou lidé. Dáme jí dost času, aby se dokázala ovládnout. Nechci, aby trpěla žízní ani výčitkami svědomí.

Edwardův epilog:

Chci Carlisleovi pomoct a chci vědět, že jsou šťastní, ale jejich lásku dlouho nevydržím. Jakmile to bude jen trochu možné, zmizím. Jejich láska pálí a mění. Je možné, že někde někdo čeká i na mě? Zatím se mi to zdá bláhové, ale život je plný překvapení. Nebo aspoň byl, dokud jsem byl člověk. Teď se mi zdá poměrně fádní.

Změna prý je život, tak proč nevyzkoušet žít chvíli po svém a sám.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání: