Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Shledání na konci roku - 1. díl

06.01.2012 (16:00) • EdBeJa • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 3094×

1. díl

Dnes bylo 13. září a já měla narozeniny.

Mamka právě připravovala v kuchyni sváteční oběd. Kdyby to záleželo na mně, vůbec bych je neslavila. Ale rodiče byli jiného názoru. Táta koupil dokonce šampaňské, protože od dnešního dne jsem měla oficiálně povoleno pít alkohol. Jednadvacet. Dnes je mi jednadvacet.

Povzdechla jsem si a vstala z postele. Popadla jsem župan a přesunula se do koupelny, abych se v rychlosti osprchovala a trochu zkulturnila.

„Bello!“ vykřikl táta, jen co jsem se objevila v obýváku. „Všechno nejlepší, drahoušku,“ dodal a už se ke mně řítil s otevřenou náručí. Objal mě a vlepil mi mlaskavou pusu na tvář. Byl trochu teatrální, ale právě to jsem na něm měla tak ráda.

„Díky, tati,“ odvětila jsem mu a snažila se vyprostit z jeho sevření. Měla jsem pocit, že mě chce asi umačkat.

„Všechno nejlepší, Bello,“ houkla na mě mamka z kuchyně a za chvíli už jsem ji viděla, jak se blížila k nám. I ona mě objala a dala mi pusu na druhou tvář. „Po obědě ti předáme dárky,“ oznámila mi a přesunula se zase do kuchyně.

„Tak co, jak se cítíš? Nedáš si třeba pivko?“ zkoušel na mě táta. Ušklíbla jsem se.

„Ani ne, díky,“ odmítla jsem. „Možná po obědě.“ Otázku – Jak se cítíš? – jsem raději přešla. A táta se znovu neptal. Naštěstí.

Sedla jsem si vedle táty na pohovku. V telce běžel nějaký seriál.

Po obědě, který byl fakt výborný - ostatně jako vše, co kdy mamka uvařila nebo upekla -, jsme šli do obýváku. Mamka nenápadně zmizela a po pár minutách už volala taťku, aby vstal z pohovky. I já se postavila. Nastal čas dárků.

Oba mi znovu popřáli. Táta mi předal obrovskou kytici a mamka dárek zabalený do papíru s květinovým motivem.

A zatímco jsem rozbalovala dárek, slyšela jsem tátu, jak bral v kuchyni sklenice a z lednice zřejmě šampaňské.

Připili jsme si a já pak konečně dorozbalila dárek. Naši mi koupili krásnou zimní bundu v modré barvě a k tomu čepici, rukavice a šálu. Usmála jsem se na oba, znovu je objala – jednoho po druhém – a poděkovala jim.

„Bello, to ještě není vše,“ pronesla mamka záhadně po chvíli. Podívala jsem se na ni a nemohla si nevšimnout toho, že seděla napjatě a v obličeji byla najednou úplně bílá. Rychlým pohledem na tátu jsem zjistila, že vypadal dost podobně. Lekla jsem se.

Mamka si přesedla z křesla vedle mě na sedačku a pohladila mě po vlasech. Zhluboka se nadechla.

„Bello, tvoje pravá maminka pro tebe nechala v domově dopis. Přála si, aby ti ho rodina, která si tě adoptuje, předala, až ti bude jednadvacet,“ sdělila mi zastřeným hlasem.

Na sucho jsem polkla a otočila k ní hlavu. Dopis?

Mamka si utřela slzu a podívala se na mě. „Maminka tě musela moc milovat, Bello,“ zašeptala a sáhla si do kapsy. Vytáhla z ní lehce zažloutlou obálku, na které stálo: Mé milované dceři.

Rozklepanou rukou jsem si od ní obálku vzala.

„Nebude vám vadit, když teď půjdu do svého pokoje?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem rodičů. Oba mě utvrdili v tom, že chápou, že chci být sama.

Pomalu jsem se zvedla z pohovky a vydala se ke schodišti.

V pokoji jsem ztěžka dosedla na postel. Okamžitě se mi vybavil před očima smutný, zubožený a uplakaný obličej ženy, která mě porodila. Mojí pravé matky. Docela mě překvapilo, že jsem si na něj vzpomněla. Bylo to tak dávno…

Žili jsme v Everettu. Matka, já a o dva roky starší bratr. Jednou se bratr mamky zeptal, kde je náš otec a mamka mu řekla, že o nás nikdy neprojevil zájem, proto se s ním nestýkáme. Byla jsem tenkrát hodně malá. Pořádně jsem tomu nerozuměla.

Když mi bylo něco málo přes šest let, mamka si mě a bratra zavolala k sobě do ložnice. Sdělila nám, že je těžce nemocná, a proto budeme muset brzy do dětského domova. Začala jsem brečet.

„Ty umíráš, maminko?“ zeptal se jí Daniel. Mamku to rozplakalo. Po chvíli už jsme leželi vedle mamky na posteli - každý z jedné strany - a mamka si nás tiskla k sobě. Plakali jsme. Všichni.

Mamka hrozně chřadla. Každý den k nám několikrát chodila Mary a starala se o maminku. Netušila jsem, jak dlouho mamka věděla, že byla nemocná. Ale poslední týden vypadala stále hůř a hůř. Nedokázala jsem si představit, že s námi nebude. Nechápala jsem, proč tu s ní nemůžeme zůstat…

Uběhl asi týden a v domě se objevili cizí lidé, kteří se mě a bratra ptali, zda máme sbaleno. Odmítla jsem s nimi odejít a běžela za mamkou do ložnice.

„Bello, miláčku, pojď za mnou,“ vybídla mě mamka s pláčem. Během pár vteřin přišel i Daniel.

Opět jsme se tiskli k sobě a všichni jsme plakali.

„Děti, tak moc mě to mrzí. Ale nemám už sílu se o vás starat,“ šeptala mamka a hladila nás přitom po zádech. „Moc vás miluji. To se nikdy nezmění,“ pokračovala plačtivě. „Přála bych si, abyste si mě pamatovaly takhle. Proto musíte odejít s těmi lidmi.“

„My tu chceme být s tebou,“ zakňourala jsem.

„Nechceme od tebe pryč,“ dodal Daniel.

„Prosím, nedělejte mi to ještě těžší. Už takhle mi trhá srdce, že tu se mnou nebudete. Ale jinak to nejde. Tam se o vás postarají. Jste moc hodné děti, takže se určitě brzy najde rodina, která si vás adoptuje a vychová vás,“ říkala nám mamka teď už sípavým hlasem. Pak se rozkašlala.

Ve dveřích od pokoje se náhle ukázala hlava hnědovlasé ženy. Vešla dovnitř a hned za ní šel prošedivělý muž.

Držela jsem se maminky jako klíště. Rozhodně jsem se jí nehodlala vzdát bez boje.

„Děti, buďte rozumné,“ nabádala nás ta paní.

„Maminka potřebuje klid. A v domově už na vás čekají,“ přidal se ten muž.

Po pár minutách už nás s křikem a pláčem odnášeli z pokoje. Poslední pohled na maminku…

V dětském domově se nám s Danielem nelíbilo. Stranili jsme se všech dětí. Odmítali jsme jíst. Odmítali jsme všechno. Chtěli jsme jen jediné. Maminku.

Neměla jsem tušení, kolik uběhlo času. Zda to byl týden, dva, měsíc, dva… Paní, která nás měla v domově na starosti, si nás zavolala k sobě a oznámila nám, že maminka zemřela. Nic víc.

Uzavřela jsem se ještě víc do sebe. Vše jsem dělala automaticky. Jedla, chodila na záchod, spala...

Po nějaké době jsem si všimla, že se Daniel začal zapojovat do dění v domově. Chodil s ostatními do školy a odpoledne si s nimi hrál. Snažil se k tomu přemluvit i mě. Nikdy mi neřekl, jak se opravdu cítil, ale vypadalo to, že se s mamčinou smrtí srovnal lépe jak já.

Později jsem se zkoušela zapojit do her s ostatními i já. Ale kdykoli jsem si vzpomněla na maminčin poslední pohled, utekla jsem s pláčem pryč.

Jednoho dne se v domově objevili dva lidé. Ona a on. A aniž bych tomu jakkoli pomohla, vybrali si právě mě.

Cooperovi se jmenovali.

Problém byl však v tom, že si vybrali jen mě. Daniela nechtěli. A já zase nechtěla odejít bez něj. Copak jsem ho mohla opustit?

Daniel viděl, jak se trápím.

Přišel za mnou.

„Bello, běž s nimi. Já to tu vydržím. Hlavní je, že budu vědět, že ty se máš dobře. Ti lidé vypadají, že budou hodní,“ říkal mi rozklepaným hlasem. Snažil se mluvit jako dospělý, ale moc se mu to nevedlo.

„Nemůžu tě tu přece nechat. Mám jen tebe.“ Proč nás chtěli roztrhnout? Co to bylo za lidi? Nemohli si vzít i Daniela?

„Jednou se najdeme. Až budeme dospělí,“ sliboval mi můj devítiletý bratr.

Uvěřila jsem mu.

A za tři dny jsem odjížděla s Cooperovými do Port Angeles.

Několikrát jsem se je snažila umluvit, aby si vzali i mého bratra, ale oni měli stále jen jedno vysvětlení. Moc se jim teď v práci nedařilo a dvě děti by neuživili.

Přestala jsem doufat v to, že ještě Daniela někdy uvidím.

Cooperovým jsem začala časem říkat mami a tati. Nebylo to tak těžké. Pravého otce jsem nikdy nepoznala a maminka byla mrtvá. Jedinými rodiči teď pro mě byli právě Cooperovi.

Bratr měl pravdu. Byli opravdu hodní. Nemohli mít vlastní dítě, tak dávali všechnu lásku mně...

Nadechla jsem se a opatrně otevřela obálku. Vytáhla jsem z ní složený list papíru a do klína mi spadlo něco lesklého. Byl to náramek s maličkými srdíčky. Cítila jsem, jak se mi oči zaplavují slzami.

„Mami,“ zašeptala jsem a stiskla náramek v dlani. Otřela jsem si slzy a začetla se do dopisu.

Bello, holčičko moje,

promiň, ale musela jsem udělat to, co jsem udělala. Nebyl nikdo, kdo by se o Tebe a Tvého bratra postaral. A nemohla jsem dopustit, abyste mě viděli umírat.

Tak dlouho jsem se snažila nemoc překonat a doufala jsem, že Vám budu moct být dobrou matkou.

Ale bohužel. Osud tomu chtěl jinak.

Modlím se za to, aby si Tebe a Daniela adoptovala hodná rodina. Jen ta představa, že o Vás bude dobře postaráno, mi dovoluje zemřít s klidnou duší.

Velice dobře vím, že se vždy neodvíjí vše tak, jak bychom si přáli. A proto Tě chci požádat o jednu věc.

V případě, že by Vás s bratrem rozdělili, pokus se ho, prosím, najít. Jste jedna krev a máte jen jeden druhého. Věřím, že přijdeš na to, jak to udělat, abys ho našla.

Miluji tě, dceruško moje. Nikdy to nebude jinak.

Vše nejlepší k jednadvacátým narozeninám.

Máma

Zírala jsem na těch pár řádku a nedokázala zastavit pláč. Maminka na tom musela být moc zle, když ji to donutilo k tomu, aby se nás vzdala. Trhalo mi srdce, když jsem si uvědomila, jak hrozně těžké to pro ni tenkrát muselo být.

Na Daniela jsem myslela často.

Maminka si přála, abych se ho pokusila najít. Ale kde jsem ho měla hledat? A jak? Poznala bych ho vůbec?

Netušila jsem, v jaké rodině a kde žil. Mohli si ho odvézt klidně na druhou stranu Spojených států.

Možná, bych se mohla stavit do dětského domova. Třeba by mi tam byli ochotní povědět, co se dělo s bratrem po mém odjezdu.

K tomu jsem ale potřebovala rodiče. Neměla jsem ani páru o tom, kde se dětský domov nacházel.

Schovala jsem dopis a náramek pod polštář a vydala se do koupelny.

Opláchla jsem si obličej a rozešla se za rodiči do obýváku.

„Ráda bych se vás na něco zeptala,“ spustila jsem, jakmile jsem se posadila k nim. Mamka se na mě usmála a vybídla mě kývnutím hlavy, abych se ptala.

„Chtěla bych se pokusit najít svého bratra. A asi bych měla začít v domově. Jenže si nepamatuji, kde ten domov je,“ svěřila jsem se jim. „Pokud tam tedy ještě pořád je,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. „Řeknete mi, prosím, jak se tam dostanu?“

„Bello, asi bys měla vědět, že jsme se po roce s tatínkem do domova vrátili,“ pronesla mamka.

Vykulila jsem na ni oči.

„Viděli jsme na tobě, jak jsi nešťastná, že jsme tě s bratrem rozdělili,“ chopil se slova táta. „V práci se nám začalo dařit lépe. A tak jsme se rozhodli, že si do domova zajedeme i pro Daniela.“

„Vy jste si chtěli vzít i mého bratra?“ vyhrkla jsem a přejížděla očima z jednoho na druhého.

„Ty jsi byla tenkrát ve škole. S maminkou jsme si mysleli, že tě překvapíme. Přišla bys domů a našla nás tady i s Danielem,“ pokračoval táta zamyšleně. „Ale v domově nám bohužel sdělili, že jsme přišli pozdě. Daniela si prý adoptovala rodina ze Seattlu před dvěma měsíci. Zklamaně jsme se vrátili domů.“

„A proč jste mi to neřekli dřív?“ vykřikla jsem.

„Už tak jsi byla smutná. Daniel byl neznámo kde… Prostě jsme se rozhodli, že bude lepší, když o tom pomlčíme. Doufali jsme, že se ti na něj časem podaří zapomenout,“ vysvětloval mi táta.

„Nezlob se na nás, Bello, mysleli jsme to dobře,“ žádala mě mamka smutným hlasem.

„Omlouvám se, že jsem na vás křičela. A děkuji, že jste si chtěli vzít i Daniela. Mám vás ráda,“ vydechla jsem. „Jen... Nikdy jsem na něj nezapomněla," dodala jsem šeptem.

Popadla jsem dárky a vrátila se zase zpět do svého pokoje. Položila jsem je na postel a zamyšleně přecházela po pokoji.

Takže Daniela si tenkrát odvezla rodina ze Seattlu. Jenže to ještě neznamenalo, že tam musel být i nyní. Co když se přestěhovali? A co když od nich Daniel dávno odešel. Vždyť už byl dospělý. Řekli by mi v domově ještě něco víc než jen to, co už jsem věděla?

Pravdou bylo, že jsem od svých šesti let neopustila Port Angeles a také jsem neměla ani tušení, jak hledat někoho, koho jsem neviděla patnáct let.

A co si najmout detektiva? Jenže kolik si tak mohl detektiv účtovat? Měla bych na to? A jak najít toho nejlepšího?

Možná bych se mohla poptat v práci, zda někdo nemá zkušenost s detektivem. Třeba by mi mohli někoho doporučit. Anebo ne. Určitě by se mě vyptávali, proč to chci vědět a na to jsem jim odpovídat nechtěla. O mé minulosti v práci nikdo nic nevěděl.

Rozhodla jsem se tedy podívat se na internet.

Zapnula jsem notebook a do vyhledávače zadala detektivní agentura v Port Angeles. K mému překvapení se na stránce objevily hned tři. Zkusila jsem rozkliknout tu první.

Detektiv, který vedl agenturu, měl kancelář jen dva bloky od obchodního domu, kde jsem pracovala. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vyťukala jeho číslo.

„Dobrý den, tady je Bella Cooperová. Měla bych zájem o vaše detektivní služby,“ sdělila jsem do telefonu muži, který se mi představil jako Brown.

„No, slečno nebo paní, je mi líto, ale momentálně nemám čas. Zkuste mi zavolat tak za měsíc,“ odvětil mi mrzutý hlas pana Browna a ihned poté zavěsil. Kretén, pomyslela jsem si.

Ani druhý v pořadí neměl čas. Ten mě dokonce žádal, abych mu zavolala až po Novém roce.

Tak dlouho jsem teda čekat nemínila.

Adam Smith. Tak se jmenoval poslední detektiv.

Vytočila jsem jeho číslo.

Telefon vyzváněl hrozně dlouho.

Už jsem ztrácela trpělivost a chtěla zavěsit, když se na druhém konci ozvalo: „Smith, prosím?“

„Dobrý den. Tady je Bella Cooperová. Chtěla bych si vás najmout, ale nemůžu čekat měsíc,“ vychrlila jsem ze sebe.

Chvíli bylo v telefonu ticho a pak se ozval hluboký nádech.

„No, pravdou je, že mám rozdělaných několik případů,“ říkal mi pan Smith zamyšleně, „ale jeden navíc… Jo, to bych mohl zvládnout,“ dokončil myšlenku.

Nechtěla jsem mu říkat podrobnosti po telefonu, tak jsme se domluvili, že se za ním stavím zítra po práci.

Celou cestu do detektivní agentury jsem si připravovala, co panu Smithovi řeknu. Neměla jsem moc informací, kde by mohl najít mého bratra. A také jsem nevěděla, zda bude ochotný jet do Seattlu. A pokud přece jen ano, tak za jakou cenu.

„Smith, dobrý den,“ představil se mi, jakmile jsem zaklepala a na vyzvání vešla do jeho kanceláře.

„Bella Cooperová, těší mě,“ odvětila jsem mu nervózně.

„Posaďte se, prosím,“ požádal mě. Sedla jsem si na jednu z židlí připravených před jeho stolem. „A teď mi povězte, proč jste mě vyhledala.“

„Je to složité, ale doufám, že mi pomůžete. Ráda bych našla svého bratra, kterého jsem neviděla patnáct let.“

„Dobře. I takovéto případy už jsem řešil. Potřebuji znát všechno, co víte a co by mi mohlo pomoci při hledání.“

A tak jsem mu řekla o matce, která umírala, o tom, že nás odvezli do dětského domova, jak si mě pak adoptovali Cooperovi, a Daniel zůstal v domově. A pak také to, že se pro Daniela rodiče vrátili, ale on už tam nebyl, protože si ho adoptovala rodina ze Seattlu.

„Domníváte se tedy, že by mohl být bratr v Seattlu?“ zeptal se mě zamyšleně pan Smith. Celou dobu, co jsem mluvila, neřekl ani slovo, jen si dělal poznámky do malého sešitku a pokyvoval u toho hlavou.

„Abych řekla pravdu, tak nevím. A nevím ani to, zda tam ještě pořád žije rodina, která si mého bratra adoptovala,“ odpověděla jsem mu smutně.

„Nebojte se, udělám vše, abych vašeho bratra našel,“ sdělil mi pan Smith a mrkl na mě. Trošku jsem se zachvěla. Nepůsobil na mě moc mile, ale co jsem měla dělat? „Jen bych vás měl upozornit na to, že teď řeším velice složitý případ a k tomu vašemu se dostanu až na začátku října. Souhlasíte?“

Po chvíli uvažování jsem souhlasila. Pořád bylo lepší počkat si čtrnáct dní jak měsíc nebo dokonce tři a půl. A víc detektivů v PA podle internetu nebylo. Dohodli jsme se předběžně na ceně, která byla vysoká, ale ne tak, aby mě to zruinovalo.

Poté jsme se rozloučili s tím, že se mi pan Smith ozve začátkem října.

Nastal říjen a já už se nemohla dočkat, až mi zazvoní telefon a ze sluchátka se ozve hlas pana Smitha.

Stalo se tak až 10. října!

Pan Smith se mi omlouval, že se mu protáhl případ, který musel dořešit. Se sebezapřením jsem mu řekla, ať se pustí do hledání mého bratra a pravidelně mě informuje. Odmítla jsem pana Browna, který mi nabízel své detektivní služby za měsíc, a ve finále jsem stejně čekala téměř měsíc, až si udělá čas pan Smith. Do háje!

Trpělivě jsem každý den čekala, kdy mi detektiv zavolá a sdělí mi nějaké nové informace. Jenže kdykoli se mi ozval, nic nového pro mě neměl. Stále jsem si říkala, že mě třeba překvapí, ale po měsíci jsem toho měla dost. Jen ze mě tahal peníze. A nebyla jsem ani o kousek blíž tomu, abych našla Daniela.

Zajela jsem za ním druhý týden v listopadu. Snažil se mě přesvědčit, že některé případy potřebují více času, ale já si stála za svým. Vyplatila jsem mu částku, o kterou si řekl, a zklamaně jsem odjela domů. Na papíry, které mi předal, a týkaly se vyúčtování, jsem se ani nepodívala.

„Bello, a co kdybys zkusila požádat nějakého detektiva přímo ze Seattlu?“ navrhl mi táta večer, když jsme spolu sledovali televizi. Hned jakmile jsem dorazila domů, poznal, že jsem nebyla ve své kůži. A když se zeptal, co se stalo, řekla jsem mu pravdu.

„Tatínek má pravdu,“ houkla na mě mamka z kuchyně, která náš odpolední rozhovor slyšela.

„Já nevím. Už takhle mě to stálo dost peněz. A bylo to k ničemu,“ odvětila jsem jim mrzutě.

„Neztrácej naději. Ještě není vše ztraceno,“ nabádal mě táta.

„Tak jo, zítra se zkusím podívat na net. Třeba budu mít tentokráte štěstí s výběrem detektivní agentury,“ pronesla jsem rezignovaně, rozloučila se s rodiči a vydala se ke svému pokoji.

Ke konci pracovní doby jsem byla lehce nervózní. Tátův nápad, podívat se po detektivovi v Seattlu, se mi začal hodně líbit. Ale měla jsem také obavu z toho, že budu možná muset do Seattlu zajet. Po cestování jsem nikdy netoužila.

Hned, jak jsem přišla domů, zapnula jsem si notebook a zadala detektivní agentury v Seattlu. Na monitoru se mi objevily dvě strany odkazů, ve kterých se nacházelo spojení, které jsem napsala do vyhledávače.

Projela jsem v rychlosti obě stránky a skoro na konci mě zaujala agentura, kterou vedla žena. Všechny ostatní vedli muži.

Rozklikla jsem tedy odkaz, ve kterém bylo napsáno, že majitelkou detektivní agentury je jakási Rosalie Cullenová. Třeba to bude zrovna ona, kdo mi pomůže najít Daniela.

Rozhodla jsem se, že jí zavolám ještě dnes. Našla jsem si číslo do té detektivní agentury a už jsem ho vyťukávala do mobilu.

Po dvou zazvoněních se ozval v telefonu příjemný ženský hlas. Ta žena se mi představila jako Rosalie Cullenová. Stručně jsem jí sdělila, že bych chtěla využít služeb její agentury, protože potřebuji najít bratra. Překvapivě byla velice vstřícná a chtěla si se mnou domluvit osobní schůzku už na další den. Vysvětlila jsem jí, že nejsem ze Seattlu, takže si budu muset nejprve domluvit v práci dovolenou. Neviděla v tom problém.

„Slečno Cooperová, zavolejte mi tedy, až budete vědět, kdy přijedete. Na shledanou,“ pronesla Rosalie Cullenová do telefonu a zavěsila.

Rozhodně jsem z ní měla daleko lepší dojem jak z pana Smitha. Jen při vzpomínce na toho muže, který nic nezjistil, ale stál mě tolik peněz, jsem se oklepala.

Další den jsem si v práci domluvila volno. Na týden.

Zavolala jsem paní Cullenové, že za ní dorazím zítra v jedenáct dopoledne.

Do Seattlu to nebylo daleko, ale i tak jsem měla trochu strach z cesty.

Od rodičů jsem si vyslechla kázání, abych jela opatrně, že o mě mají strach. Slíbila jsem jim, že jakmile tam dorazím, zavolám jim, aby byli klidní.

Cesta mi s puštěným rádiem uběhla docela rychle. Horší bylo hledání agentury v Seattlu. Můj orientační smysl nestál za nic. Musela jsem se ptát třech lidí, jak se dostanu na Cherry Street.

Bylo za sedm minut jedenáct, když jsem parkovala před domem, ve kterém měla kancelář paní Cullenová.

Vyjela jsem výtahem do druhého patra. V rychlosti jsem zavolala našim, že už jsem na místě, aby neměli starost.

Před dveřmi agentury jsem se zhluboka nadechla a pak zaklepala na tmavě hnědé dveře.

„Dále,“ pozval mě dál hlas, který jsem ihned poznala. Patřil paní Cullenové.

„Dobrý den, paní Cullenová. Já jsem Bella Cooperová,“ představila jsem se jí.

„Těší mě, slečno Cooperová,“ řekla s úsměvem vysoká blondýna, která vypadala jako modelka. Zvedla se ze své kožené otočné židle a podala mi ruku.

Trochu jsem se při doteku s její pokožkou oklepala. Přišla mi daleko studenější, než by měla být. Nebo se mi alespoň zdálo, že bylo v kanceláři celkem teplo.

„Pojďte, posadíme se,“ vyzvala mě a ukázala na gauč pod okny. „Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptala se mě ještě před tím, než se posadila.

„Kávu, prosím. Děkuji,“ odvětila jsem jí.

„Jsem ráda, že vás poznávám osobně,“ říkala mi po čas toho, co mi nalévala kávu do hrnečku.

„V práci jsem se domluvila na týdenní dovolené, takže nebyl problém přijet,“ informovala jsem ji. O tom, že cestování nepatřilo mezi moje koníčky, jsem jí neříkala.

Rosalie přede mě postavila hrnek s kávou a posadila se na sedačku vedle mě.

„Vždy vyžaduji, aby bylo první setkání osobní, abych si s klientem či klientkou sjednala podmínky a také si vyslechla vše, co je k případu nutné. To se po telefonu domlouvá poněkud složitě,“ sdělila mi. „Takže nebylo nutné, abyste tu setrvávala déle. Samozřejmě pokud nemáte v plánu nějaké návštěvy nebo prohlídku města,“ pokračovala milým hlasem. „Moji detektivové s vámi budou komunikovat po telefonu. A v případě, že to bude případ vyžadovat, přijedou za vámi do Port Angeles,“ dokončila svoji řeč.

„To je skvělé,“ řekla jsem nadšeně v reakci na její poslední větu. „Ráda bych si prohlédla město. Mohla byste mi, prosím, doporučit nějaký hotel poblíž? Vůbec to tu neznám,“ svěřila jsem se jí.

„Ale jistě. To nebude problém,“ odpověděla mi s úsměvem Rosalie, zvedla se, došla ke stolu a na kus papíru mi napsala pravděpodobně adresu hotelu.

„Tady,“ řekla, podala mi lístek a zase se posadila vedle mě. „Řekněte, že vás posílám já,“ dodala.

„Moc vám děkuji.“

„A teď bych si ráda vyslechla váš příběh,“ vyzvala mě.

Natáhla jsem se pro hrneček, usrkla si kávy a poté jsem se pustila do vyprávění.

„Takže poslední informace, kterou máte, je ta, že si Daniela adoptovala rodina ze Seattlu pár měsíců poté, co si vás odvezli Cooperovi do Port Angeles,“ ujišťovala se.

„Přesně tak. Nic dalšího bohužel nevím.“

„Nevadí. Nasadím na hledání vašeho bratra svého nejlepšího detektiva.“

„Moc vám děkuji, paní Cullenová.“

„Zatím nemáte zač,“ odvětila mi. „Určitě vás také bude zajímat cena.“ Na sucho jsem polkla. „Nebojte se, nemám v úmyslu vás připravit o poslední dolar,“ slíbila mi. „Částka, kterou mi po skončení hledání zaplatíte, bude spíše symbolická,“ oznámila mi.

Zírala jsem na ni a nemohla uvěřit tomu, co právě řekla. Symbolická částka? Co jsem si pod tím měla představit?

„Víte, Bello. Moje rodina má dost peněz, proto dělá každý z nás to, co ho opravdu baví. A neděláme to kvůli penězům,“ dodala na vysvětlenou, když jsem na ni stále zírala jako pako.

Zamrkala jsem a pokusila se na ni usmát.

„Kdybych se na vás obrátila hned…“ zašeptala jsem a zakroutila u toho hlavou. „To už je jedno. Děkuji vám. Ani nevíte, jak moc si vážím toho, že mi chcete pomoct.“

Rosalie Cullenová, kráska se zajímavou barvou očí a chladným dotekem, se na mě usmála a pak jsme se rozloučily.

Z našeho setkání jsem měla více než dobrý pocit.

Před domem jsem se zeptala kolemjdoucích, zda znají hotel, který mi napsala na lístek paní Cullenová. K mému překvapení to byl dům jen asi padesát metrů od hotelu. Spokojeně jsem sedla do auta a popojela si ten kousek k hotelu.

Nebyl to žádný obrovský hotel, ale už když jsem vešla dovnitř, dýchla na mě rodinná atmosféra a cítila jsem se hrozně příjemně.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ optala se mě drobná dívka s černými vlasy. Při pohledu do jejích očí jsem se na chvíli zarazila. Měla je zbarvené stejně zajímavou – medově zlatou – barvou jako Rosalie Cullenová.

„Dobrý den. Ráda bych se u vás ubytovala. Byla jsem teď u paní Rosalie Cullenové a ta mi dala kontakt na váš hotel,“ sdělila jsem jí.

„Á, Rosalie. Pojďte se mnou, slečno,“ vyzvala mě ta malá tmavovláska. Šla jsem tedy za ní k recepčnímu pultu. „Rosalie je moje sestra. Já jsem Alice Cullenová,“ představila se mi a natáhla ke mně ruku. I já se představila. Při stisku jsem opět cítila – stejně jako u Rosalie – chladný dotek. Přišlo mi to zvláštní, ale ne až tak, abych se tím nějak víc zabývala.

„Dám vám pokoj číslo 7. Může být?“

„Jasně, děkuji.“

„Jak dlouho se zdržíte ve městě?“ zněla další její otázka.

„Týden. Pak se musím vrátit do Port Angeles,“ odvětila jsem jí.

Alice se mě ještě zeptala, zda mám nějaká zavazadla. Měla jsem jen jednu tašku, takže nebylo třeba, aby mi s ní někdo pomáhal. Předala mi tedy klíč a já se vydala k pokoji.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Nebyl to velký pokoj, ale působil hrozně domácky. A měl vše, co člověk, který se míní ve městě zdržet jen chvíli, potřebuje.

Vybalila jsem si věci, převlékla se do čistého trička a rozhodla se, že se projdu po městě. Bylo krátce po poledni. Venku bylo sice zataženo, ale nepršelo. Oblékla jsem si bundu a rozešla se ke dveřím.

Třetí den jsem měla Seattlu plné zuby. Kam jsem došla po svých, tam už jsem byla. Nikde jsem nic zajímavého neobjevila.

Ovšem, když mi volali naši, nadšeně jsem jim líčila, jak je Seattle krásné a velké město. Nebyla jsem na sebe hrdá, že jsem jim lhala, ale nechtěla jsem, aby si o mě dělali starost.

Paní Cullenová se mi zatím neozvala. Začínala jsem být trochu nervózní.

Přece jsem zase nemohla naletět!

Seděla jsem za stolem a pozorovala z okna déšť, když se rozezněl hotelový telefon.

„Prosím?“

„Slečno Cooperová, máte na recepci návštěvu. Přišel za vámi detektiv od Rosalie,“ oznámila mi Alice.

„Pošlete ho, prosím, nahoru. Děkuji.“

Celá natěšená jsem se řítila ke dveřím. Pootevřela jsem je a rozhlédla se po pokoji. Vše bylo uklizené. Nechtěla jsem, aby si o mně detektiv myslel, že jsem nepořádná.

Po pár vteřinách jsem slyšela klepání na dveře.

„Pojďte dál,“ vyzvala jsem ho, aniž bych se na něj podívala.

„Dobrý den,“ pozdravil mě velice příjemný mladý mužský hlas. Okamžitě mě to přinutilo, abych se podívala za zvukem toho hlasu. Zůstala jsem stát a civěla jsem - neschopná čehokoli - na toho kluka, který měl být detektiv.

Zavřel dveře a šel pomalým krokem ke mně.

Vlasy měl zbarvené do bronzova, na sobě černou koženou bundu, pod ní bílou košili a k tomu světle modré seprané rifle. Byl tak hezký.

„Edward Cullen. Dostal jsem na starosti hledání vašeho bratra, slečno Cooperová,“ řekl mi s lehkým úsměvem na tváři. Po větším přemáhání jsem si odkašlala, zamrkala a natáhla k němu ruku.

„Bella Cooperová,“ přestavila jsem se mu. „Ale to už víte. Těší mě,“ dodala jsem rychle.

Další Cullen. Napadlo mě, zda žil v Seattlu ještě někdo jiný, kdo by se nejmenoval Cullen. A zase ten chladný dotek. Jenže v případě Edwarda Cullena mnou projelo při podání ruky ještě něco dalšího. Bylo to lehce vzrušující. Zběžně jsem také pohlédla do jeho očí… Ano. Medově zlaté. Fakt zvláštní rodina.

Posadili jsme se do křesílek vedle postele.

„Máte pro mě nějaké nové informace?“ ptala jsem se ho nervózně. Snažila jsem se zachovat klid, ale v jeho přítomnosti to jaksi nešlo. Očima jsem hypnotizovala zem.

„Uklidněte se, slečno. Já vás neukousnu,“ pronesl klidným hlasem. Zvedla jsem pohled ze země a všimla si, že se uculuje. Zcela evidentně se bavil na můj účet. Měla jsem chuť se na něj zašklebit a vypláznout na něj jazyk, ale raději jsem to hned zamítla. Vypadala bych jako puberťačka.

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj.

„Tak co pro mě máte?“ Teď už zněl můj hlas vyrovnaněji.

„Byl jsem v Everettu v dětském domově. Ale tam mi bohužel řekli, že mi žádné informace sdělit nemůžou,“ začal Edward Cullen zamyšleně. „A i kdyby snad mohli, tak to by stejně nešlo, protože jim před deseti lety vyhořel archiv, ve kterém byly všechny záznamy o dřívějších adopcích,“ pokračoval. Na chvíli jsem přestala dýchat. To je tedy konec? Nebylo mi souzeno, abych Daniela našla? „Vyhořelý archiv mě ale nemohl zastavit,“ ujistil mě. „Trochu jsem se poptal kolem a zjistil jsem, že v domově stále pracuje žena, která byla přítomna vaší i bratrově adopci. A tak jsem si na ni včera odpoledne počkal.“

Netrpělivě jsem si poposedla. Visela jsem tomu pěknému mladému muži - Kolik mu tak mohlo být? Jako mně? Nebo byl o pár let starší? – na rtech.

„A?“ vyhrkla jsem, protože nepokračoval. Prohlížel si mě a připadalo mi to, jako kdyby snad zkoumal můj obličej.

„Paní Harrisová byla sdílná. Dala mi jméno rodiny, která si adoptovala Daniela. Ptal jsem se jí, jak je možné, že si zrovna na tuto adopci vzpomíná. A ona mi pověděla, že se Daniel po vašem odchodu uzavřel do sebe. A byla to právě ona, která se ho snažila přesvědčit o tom, že vás jednou najde,“ vyprávěl dál. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Snažil se být tenkrát tak silný, když mi říkal, abych odjela s rodinou, která si mě vybrala. Ale opak byl pravdou. „To je zatím vše, co jsem zjistil. Zítra se chystám navštívit Svobodovy. Naštěstí jsou v Seattlu jen jedni.“

„Edwarde… Teda… Pane Cullene, nemohla bych jet s vámi?“

„Klidně mi říkejte Edwarde, Bello,“ navrhl mi. S červenajícími tvářemi jsem kývla na souhlas. „Ovšem... Co se týče vaší otázky... Nemyslím si, že je to dobrý nápad, jet se mnou. Nevíme, v jakých poměrech rodina žije a zda je váš bratr stále s nimi. Možná by pro vás byla ta cesta velkým zklamáním.“

„Asi máte pravdu. Raději počkám, s čím dorazíte,“ řekla jsem mu po chvíli zamyšlení. Pokud by tam Daniel stále byl, mohla bych se za ním vydat hned další den. Ale pokud ne…

„Půjdu. Zítra nebo nejpozději pozítří se za vámi stavím. Doufám, že pro vás budu mít jen dobré informace. Na shledanou, Bello,“ rozloučil se se mnou a vydal se ke dveřím.

„Děkuji, Edwarde. Budu se těšit, na shledanou,“ křikla jsem za ním. Než zmizel za dveřmi, otočil se na mě a věnoval mi krásný úsměv, ve kterém odhalil bílé zuby bez jediné chybičky. Pak zavřel dveře a já se uvolněně rozvalila v křesílku.

Nikdy jsem neviděla muže, který by byl tak hezký jako on. Ani Mark, se kterým jsem chodila na střední, nebyl tak hezký. A to patřil mezi nejhezčí kluky ve škole.

Když jsem večer usínala, nedokázala jsem z hlavy vyhnat vzpomínku na Edwarda. Jakmile jsem zavřela oči, viděla jsem ho před sebou. Usmívajícího se. Přesvědčovala jsem se, že je to jen chvilkové poblouznění. Z mé strany. Třeba se mu podaří najít Daniela už zítra a pak už ho nikdy neuvidím…

Celý den jsem čekala, jestli se za mnou Edward staví. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, že se těším na něj stejně jako na to, s čím novým přijde.

Venku se setmělo. Povzdechla jsem si. Takže zítra.

Po rychlém obědě jsem se přesunula na svůj pokoj. Do odjezdu mi zbývaly dva dny. Už teď mě mrzelo, že se musím vracet zpět do PA. Ale v práci jsem si delší dovolenou vzít nemohla. Lidé už začali nakupovat knihy na Vánoce a každá ruka se teď v obchodě hodila. A také mamka bude chtít za pár dní pomoct s cukrovím jako každý rok.

Z mého rozjímání mě vytrhlo klepání na dveře. To musel být Edward. Tentokrát mi Alice nevolala, ale rovnou ho poslala nahoru. Určitě.

V rychlosti jsem se podívala v koupelně do zrcadla a už pomalejším krokem jsem se rozešla ke dveřím.

„Dobrý den, Bello. Sluší vám to,“ poznamenal Edward hned po pozdravu. Zčervenala jsem, jak jinak, a pozvala ho dál. Zase jsme si sedli do křesel a já se s pohledem upřeným do koberce snažila uklidnit. Proč mě jeho přítomnost opět vyvedla z rovnováhy?

„Nemám pro vás moc dobré zprávy, Bello. Omlouvám se,“ začal Edward. Podívala jsem se na něj. Neusmíval se. Skousla jsem si ret v očekávání toho, co přijde. „Byl jsem navštívit Svobodovy, jak jsem vám slíbil předevčírem. Oba rodiče na mě působili dobře. Pozvali mě dál, takže jsem si stihl všimnout, že měli doma naklizeno a celkem útulno,“ pokračoval. „Řekl jsem jim, proč jsem je vyhledal. Paní Svobodová mi potvrdila to, co už jsem věděl od paní Harrisové. Když si přivezli Daniela domů, byl zamlklý a trvalo měsíc, než se rozkoukal a rozmluvil. Svobodovi mají ještě další čtyři děti a domnívají se, že právě ostatní děti pomohly Danielovi dostat se z toho stavu, ve kterém byl. Poté mi vyprávěli o tom, že byl Daniel dobrý student. Základní školou prošel bez problémů a na střední měl malý problém pouze s matematikou. Po střední škole se rozhodl, že na vysokou nepůjde a rodiče ho do dalšího studia nenutili. Začal pracovat u otce v autodílně a ta práce ho prý bavila.“

„Mluvil někdy o mně?“ přerušila jsem Edwarda.

„Ano. Ale až když byl starší. Zřejmě ho vaše odloučení zasáhlo tak moc, že o vás nechtěl jako malý mluvit,“ odpověděl mi Edward. „Později, když už pracoval, uvažoval prý o tom, že by vás šel hledat. Dokonce jel do Everettu do dětského domova. Ale tam mu odmítli cokoli sdělit a na paní Harrisovou bohužel nenarazil. Vrátil se zklamaně domů a ponořil se ještě víc do práce. V den, kdy mu bylo 21 let, dostal od rodičů dopis, který mu napsala pravá matka, a byl zřejmě podobný tomu vašemu. To jsou ale jen mé domněnky. Rodiče dopis nečetli. Daniel jim ho neukázal.“

Takže maminka napsala dopis nám oběma. A Daniel měl odvahu a snahu mě hledat ještě předtím, než mu bylo jednadvacet a přečetl si dopis od mamky, kde ho jistě žádala o to samé, co mě.

„Nenapínejte mě. Byl doma? Mluvil jste s ním? Jak vypadal? Kdy ho můžu vidět?“ chrlila jsem ze sebe kupu otázek.

„Bello, je mi to líto, ale váš bratr odešel od rodičů krátce po svých jednadvacátých narozeninách. Rodičům sdělil jen jediné. Odešel, aby se vás pokusil najít. A rodiče nemají tušení, kde by teď mohl být. Několik posledních měsíců se jim totiž neozval.“

To tedy znamenalo, že mě hledal už dva roky. A mohl být kdekoli. Jak velkou měl Edward šanci, že se mu podaří Daniela najít? Vždyť se neměl čeho chytit.

Bylo mi na nic. Přemáhal mě smutek a zoufalství.

„Ale něco, co by vás mohlo alespoň trochu potěšit, pro vás přece jen mám,“ řekl Edward po chvíli a sáhl si do kapsy. „Tady.“ Zadívala jsem se na jeho nataženou dlaň, na které ležela fotka nějakého mladíka.

„To… To je… můj bratr?“ koktala jsem.

„Ano, to je váš bratr, když mu bylo jednadvacet,“ odvětil mi. Vzala jsem si od něj fotku a zírala jsem na Danielův obrázek. Byl tak hezký.

„Děkuji vám,“ zašeptala jsem se slzami v očích.

„Nemáte vůbec zač. A jestli souhlasíte, budu pokračovat v pátrání.“

„Ale mám, Edwarde,“ opravila jsem ho. „Vím, že to sice vypadá dost beznadějně, ale věřím, že se pokusíte udělat vše, abyste mi bratra našel.“

„Na to se spolehněte,“ ujistil mě. „Bello, nevím, zda to nebude znít troufale, ale rád bych vás pozval na večeři. Nevím, kdy se zase uvidíme. Je pravděpodobné, že teď budu hodně cestovat…“

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Že bych nebyla poblázněná jen já? Mohl na tom být podobně? Tak moc se snažil najít mého bratra, aby mi udělal radost.

„Ráda s vámi půjdu na večeři,“ řekla jsem mu šeptem.

„Skvěle. Vyzvednu vás tedy v sedm. Vyhovuje vám to?“

„V sedm budu čekat na recepci,“ odpověděla jsem mu nesměle. Srdce se mi tetelilo blahem. Ale to jsem mu nechtěla dát znát.

„Těším se, Bello. A teď mě omluvte, musím se ještě zastavit za Rose, abych ji informoval o tom, jak se váš případ vyvíjí. Na shledanou v sedm,“ rozloučil se se mnou. Ve dveřích si opět neodpustil věnovat mi ten krásný úsměv.

Měla bych být nešťastná, že se Edwardovi nepodařilo Daniela najít, ale cítila jsem se nabitá novu energií. A mohl za to právě Edward. Věřila jsem mu, že se pokusí najít mého bratra, i kdyby to mělo trvat několik měsíců. A také mě hřál pocit, že na tom byl asi podobně jako já. Což jsem tedy po pravdě moc nechápala, protože já byla na rozdíl od něj úplně normální holka. Dlouhé tmavě hnědé vlasy, čokoládově hnědé oči a světlá pleť. Postava štíhlá, ale tuctová. Nic na mě nebylo. Ale on si to zřejmě nemyslel. Alespoň tak na mě působil.

Pohladila jsem bratrovu tvář na fotce a obrázek jsem si schovala pod polštář.

Času jsem měla dost, tak jsem si dopřála dlouhou teplou sprchu.

Moc oblečení jsem s sebou neměla a také jsem doufala, že Edward neplánoval, že by mě vzal někam, kde je večerní róba nezbytností. Oblékla jsem si tedy čisté tmavě modré rifle a bílé triko s dlouhým rukávem. Vlasy jsem si vysušila fénem a nechala je rozpuštěné. Namalovala jsem si jen řasy, jak bylo mým zvykem a přesně v sedm jsem opustila hotelový pokoj a mířila na recepci.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Původně jsem tuto povídku začala psát do vánoční soutěže. Jenže jsem ji nestihla dopsat do uzávěrky. A tak jsem psala dál, a když jsem ji konečně dopsala, zjistila jsem, že ji budu muset vzhledem k délce rozdělit na dvě části.

Snad se vám první díl alespoň trochu líbil.

Děkuji vám za komentáře.

Budu se těšit u druhého dílu.

EdBeJa

2. díl

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Shledání na konci roku - 1. díl: