Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Shledání na konci roku - 2. díl

08.01.2012 (15:45) • EdBeJa • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 2692×

2. díl

Zahlédla jsem Edwarda, jak se u pultu baví s Alice. Měl na sobě tmavé rifle, košili a přes ni ještě sako. Jen co jsem sešla z posledního schodu, oba se na mě podívali.

„Dobrý večer, Bello,“ pozdravili mě naráz. Oplatila jsem jim pozdrav.

„Užijte si večeři,“ popřála nám Alice a mrkla na nás. Poděkovali jsme jí a pak jsme se s Edwardem vydali ven z hotelu. Edward šel přede mnou a mířil ke stříbrnému Volvu. Otevřel dveře u spolujezdce a vyzval mě, abych se posadila.

„Restaurace je odtud patnáct minut autem,“ prohodil hned poté, co nastartoval.

Nějak jsem nevěděla, co říct a on také nemluvil, tak jsme celou cestu mlčeli. Před restaurací Edward vystoupil a zase mi otevřel dveře. Byl tak galantní.

Jen co jsme vstoupili dovnitř, už se k nám řítila malá hnědovláska.

„Dobrý večer, pane Cullene. Váš stůl už je připravený, následujte mě,“ vychrlila ze sebe nadšeně. Evidentně byla z Edwarda úplně mimo. A nebylo se čemu divit.

Zavedla nás k jednomu ze zadních stolků. Zapálila svíčku na stole a s úsměvem od ucha k uchu odešla. Neuběhla ani minuta a už byla zpátky s jídelními lístky.

„Co si dáte k pití?“ optala se nás stále tím nadšeným hlasem. Avšak koukala přitom jen na Edwarda.

„Já bych si dala neperlivou vodu, prosím,“ oznámila jsem jí a ona si to zapsala na lístek.

„Nechcete třeba víno?“ zeptal se mě Edward.

„Ne, víno si nedám,“ odmítla jsem. Netušila jsem, co by se mnou byť jen jedna sklenička udělala. S pitím alkoholu jsem neměla velké zkušenosti. Vlastně téměř žádné. Zatím jsem zkoušela jen pivo a to mi moc nechutnalo. Jo a měla jsem trochu šampaňského. Ale ten hlt ani nestál za řeč.

„Nancy, přineste tedy slečně neperlivou vodu a pro mě colu, díky,“ požádal hnědovlásku Edward.

„Jistě, hned to bude,“ zacukrovala Nancy, otočila se k nám zády a zmizela.

Otevřela jsem jídelní lístek. Měla jsem docela hlad, ale nechtěla jsem, aby tu za mě nechal Edward moc peněz.

Právě jsem si prohlížela bezmasá jídla, když mi Edward položil svou ruku na mou. Zadrhlo se mi dýchání. Doslova.

„Bello, jestli si děláte starosti s cenou, tak na to zapomeňte. Dejte si to, na co máte chuť,“ řekl mi šeptem. Hypnotizovala jsem očima naše ruce a snažila se dýchat. „Asi jsem vám neřekl, že ta restaurace patří mé matce,“ dodal.

Zvedla jsem oči od našich rukou a podívala se Edwardovi do očí. Detektivní kancelář, hotel, restaurace… V čem dalším ještě jeho rodina podnikala?

„Asi bych vám měl povědět o své rodině víc,“ řekl, jako kdyby vytušil, na co jsem právě myslela. „Matka je tedy majitelkou restaurace. Otec je výborný chirurg a pracuje v nemocnici nedaleko odtud. Moje sestra Alice, se kterou už se znáte, vede hotel, ve kterém jste ubytovaná. Druhá sestra Rosalie má detektivní agenturu, ovšem to už také víte. A moji bratři – Emmett a Jasper -  pracují stejně jako já pro Rose.“

„Máte tolik sourozenců?“ ptala jsem se ho udiveně.

„Ano. Rodiče si nás postupně adoptovali. Nemohli mít totiž vlastní děti,“ objasňoval mi. Takže byl také adoptovaný.

„A co vaši praví rodiče?“ zeptala jsem se ho opatrně.

„Oba zemřeli,“ odpověděl mi. Náhle mě pustil a pročísl si rukou vlasy.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem.

„Nic se nestalo. Je to už dávno.“

„Vybrali jste si něco k jídlu?“ ozval se vedle mě hlas Nancy. Na stůl nám položila vodu a colu.

„Můžete přijít za pět minut? Díky,“ odbyl ji Edward. Nezdál se z ní být jakkoli nadšený.

„Bello, opravdu si vyberte to, na co máte chuť.“

S povzdechem jsem přikývla a začala projíždět jídelní lístek zase od začátku.

Jakmile přišla Nancy, objednala jsem si steak s opečenými brambory. Edward si poručil také steak, ale s hranolky.

„Rád bych se vám teď s něčím svěřil,“ zašeptal Edward poté, co se Nancy vzdálila od našeho stolu. Zvedla jsem hlavu, podívala se mu do očí a usmála se na něj, čímž jsem ho chtěla povzbudit, aby pokračoval.

„I když se příliš neznáme a viděli jsme se jen párkrát,“ říkal mi váhavě, „i tak… Prostě jste mě okouzlila. A o to větší mám zájem na tom, najít vašeho bratra, protože bych vás chtěl vidět šťastnou,“ dokončil svoji řeč.

Zírala jsem na něj a nebyla schopná slova.

„Bello, asi jsem tě zaskočil,“ pronesl. „Teda vás, promiňte,“ opravil se v rychlosti.

Zhluboka jsem se nadechla. „Můžeme zůstat u tykání? Bella,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku.

„Edward,“ odvětil mi a skryl mou ruku ve své dlani. „Omlouvám se, jestli jsem tě zaskočil,“ zopakoval, aniž by mě  pustil.

„Trošku,“ přiznala jsem mu. „Ale bylo to milé,“ dodala jsem hned záhy šeptem a sklopila zrak. Okouzlila jsem ho. Okouzlila jsem tohohle úžasného kluka. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Vaše večeře.“ Nancy se objevila u stolu jako duch. Když před nás položila talíře, ušklíbla se a zmizela.

Popřáli jsme si s Edwardem dobrou chuť a pustili se do jídla. Nebo jsem si to alespoň myslela. O pár minut později, když už jsem měla skoro všechno snědené, mi padl pohled na Edwardův talíř.

„Nechutná ti?“ ptala jsem se ho udiveně. Jídlo sice bylo přehrabané, maso nakrájené, ale byla jsem si jistá, že z něj neubylo téměř nic. Možná vůbec nic.

„Ale jo, chutná. Jenže když jsem se stavoval za Rose, chtěla si o případu popovídat u jídla. A bohužel si nedala vysvětlit, že se chystám na večeři s tebou.“

„Aha,“ poznamenala jsem. Že by do sebe nedostal ani sousto? Kolik toho musel s Rose sníst?

Po jídle jsme se zvedli a došli k autu před restaurací. Edward mě dovezl k hotelu a doprovodil mě až před pokoj.

„Děkuji ti za krásný večer, Bello,“ řekl mi tlumeným hlasem.

„To já děkuji tobě za pozvání a krásný večer,“ opravila jsem ho. Napadlo mě, že bych ho mohla pozvat k sobě, ale nějak se mi nepodařilo najít v sobě odvahu, abych to vyslovila nahlas.

„Bello, zítra odjíždím. Rose poslala fotku tvého bratra všem známým po celých Spojených státech, a když jsem se za ní dnes stavoval, informovala mě, že dostala odpověď z města Redmond, které je nedaleko Seattlu. Prý ho tam viděli.“

„Vážně? Jak je to dlouho? Mohl by tam ještě pořád být?“ ptala jsem se ho překotně.

„Nic víc bohužel nevím. Ale jakmile se něco dozvím, zavolám ti nebo za tebou přijedu,“ sliboval mi.

Opřela jsem se o dveře svého pokoje. Edward se o ně zapřel rukama a rázem se jeho obličej ocitl jen pár centimetrů od mého.

„Budu čekat,“ pronesla jsem rozechvěle. Srdce mi bilo jako o závod a v ústech jsem měla úplně vyschlo.

„Už půjdu,“ řekl šeptem, ale nehnul se ani o milimetr.

„Hmm,“ zamručela jsem. Nic jiného jsem ze sebe nedokázala vypravit. Jeho blízkost mi svazovala ruce i jazyk.

Pozorovala jsem Edwardovy rty a najednou mě napadlo, jaké by to asi bylo je ochutnat. A právě v tom okamžiku se jeho rty přiblížily k mým a zlehka se o ně otřely. Uvědomovala jsem si jen jednu věc. I když byl jeho dotek chladný, moje rty hořely.

„Brzy na shledanou, Bello,“ zašeptal stále tak blízko, že jsem cítila, jak jeho rty při šeptání polechtaly ty mé.

„Na shledanou, Edwarde,“ vydechla jsem.

Pak už se vše odehrávalo jakoby ve snu. Pohladil mě po tváři, znovu mě lehce políbil na rty, usmál se a odešel.

Až po několika minutách jsem se vzpamatovala, zamrkala, otevřela dveře od pokoje a zapadla dovnitř. Jako v mrákotách jsem došla k posteli, sundala si boty a rifle a svalila se na ni.

Zkoušela jsem usnout, ale stále jsem měla před očima Edwardův obličej. Usmíval se.

Zabrat se mi podařilo až někdy po půlnoci.

Nastal den mého odjezdu. Alice si ode mě odmítla nechat zaplatit za ubytování, tak jsem jí poděkovala za vše a rozloučila se s ní. Nemělo smysl se s ní dohadovat.

Poté jsem se vydala za Rose, abych se rozloučila i s ní.

Cesta domů ubíhala docela rychle. Hlavu jsem měla plnou Edwarda, že se mi i na chvíli podařilo zapomenout na to, za jakých okolností jsme se vlastně seznámili. Zkrátka jsem na moment vypustila z hlavy Daniela.

Rodiče mě přivítali s otevřenou náručí a neustále mi opakovali, jak moc se jim stýskalo. A to jsem byla pryč jen týden!

Edward se neozval. Dva, tři… pět… sedm dní. Začínala jsem být zoufalá. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se na mě vykašlal. Několikrát jsem na mobilu vytočila jeho číslo, ale hned jsem to zase zbaběle típla.

Až desátý den, když jsem zrovna končila v práci, se mi rozezněl telefon a na displeji svítil nápis Edward. Srdce mi poskočilo radostí. Nevykašlal se na mě!

„Prosím?“ řekla jsem plna očekávání do telefonu.

„Ahoj, Bello. Tak rád tě slyším. Nezlob se, že jsem se neozval dřív, ale byl jsem neustále na cestě a neměl jsem pro tebe žádné nové informace, které by stály za to,“ vysvětloval mi. „A po pravdě... Slyšet tvůj hlas... Rozptylovalo by mě to při práci a já se potřeboval soustředit."

„Ahoj, také tě ráda slyším,“ pozdravila jsem ho. „A teď už pro mě něco máš?“ zeptala jsem se ho s neskrývaným nadšením v hlase. Rozptylovalo by ho při práci slyšet můj hlas. V duchu jsem si šťastně povzdechla.

„Co kdybych za tebou zítra přijel?“ položil mi otázku místo odpovědi. Tak moc jsem mu chtěla říct, aby přijel klidně ještě dnes, ale nedokázala jsem to. Jeho otázka mě překvapila, že se mi z toho zadrhl hlas a nevyšla ze mě ani hláska.

„Bello? Jsi tam? Jestli nechceš, tak nepřijedu.“ Zdálo se mi to nebo zněl jeho hlas smutně?

Odkašlala jsem si a pořádně se nadechla.

„Přijeď, určitě přijeď. Budu ráda,“ sdělila jsem mu ochraptěle.

„Tak zítra. Těším se na tebe.“

„Zítra.“ Byla jsem jako omámená.

V noci jsem nemohla usnout. Ostatně jako každou noc posledních pár týdnů. Ale teď to bylo jiné. Nemohla jsem se dočkat zítřka, až uvidím Edwarda.

Netrpělivě jsem seděla u stolu ve svém pokoji a zkoušela se začíst do knihy. Ale poté, co jsem četla už podesáté jeden řádek, jsem to vzdala. Mrkla jsem na mobil. Bylo osm večer. A Edward nikde.

Uběhlo půl hodiny a domem se rozezněl zvonek. To musel být on!

Vystřelila jsem z pokoje a řítila se po schodech ke dveřím.

„Jdu tam,“ křikla jsem na rodiče a hned vzápětí už jsem celá udýchaná otevírala dveře.

„Edwarde,“ vydechla jsem.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě, usmál se a trošku váhavě mě políbil na tvář.

„Po-pojď dál,“ vykoktala jsem ze sebe a ustoupila ze dveří.

Šli jsme do obýváku, kde jsem Edwarda představila rodičům. Oba se na něj usmívali, z čehož jsem usoudila, že se jim zřejmě líbil.

Pak jsme se vydali do mého pokoje. Byla jsem hrozně zvědavá, zda našel Daniela.

„Tak co jsi zjistil? Byl v Redmondu? Viděl jsi ho?“ spustila jsem na něj ihned, jakmile se za námi zavřely dveře.

„Tak rád tě zase vidím,“ pronesl a pohladil mě zlehka prsty po tváři. Rozpačitě jsem se na něj usmála a posadila se na postel. Edward si sedl naproti mě na židli.

„Takže…“ začal. Visela jsem mu na rtech. „Daniel byl opravdu v Redmondu. Ale už je to pár měsíců. Od Rose jsem dostal další tip, kde by mohl být a potom další a další,“ pokračoval. „Bello, Daniel se dost často přemisťuje. A zhruba půl roku není sám.“

„Není sám? A kdo s ním je?“ ptala jsem se ho nechápavě.

„Dívka. Zřejmě přítelkyně. Tedy podle těch, co je spolu viděli.“

„Hmm, tak to je dobře. Alespoň mu není na cestách smutno,“ poznamenala jsem zamyšleně. Můj velký bratr měl tedy pravděpodobně přítelkyni.

„Když jsem jel za tebou, opět mi volala Rose, že se jí ozvali známí z jednoho města ze státu Oregon. Myslel jsem, že bych se tu zdržel pár dní, ale bohužel. Zítra budu muset odjet. Ta stopa může být čerstvá. Nerad bych propásl příležitost setkat se s tvým bratrem,“ oznamoval mi.

„Už zítra?“ vypadlo ze mě zklamaně. Najednou jsem se přistihla, že bych byla radši, kdyby tu se mnou Edward zůstal třeba týden, než aby odjel hned zítra hledat Daniela. Vždyť on nebyl sám! A nějaký ten den by se mohlo jeho hledání pozdržet! Ale byla jsem srab, abych to řekla nahlas. Jen jsem smutně pozorovala Edwarda, který na mě koukal přimhouřenýma očima.

„Už zítra,“ zopakoval. „Ale ještě před odjezdem bychom se mohli sejít a třeba se projít po městě,“ navrhl mi s nadějí v hlase.

„Jo, to by bylo bezva,“ souhlasila jsem se stopou smutku v hlase.

„Ale teď už půjdu. Je pozdě. Uvidíme se tedy zítra. Stavím se pro tebe… řekněme… v jednu?“

„Dobře, v jednu tě budu čekat,“ odvětila jsem mu. „Jen si nemyslím, že už bys musel odcházet. Není tak pozdě,“ dodala jsem potichu.

„Bude to tak lepší. Vyprovodíš mě?“

Neochotně jsem na něj kývla, zvedla se z postele a vydala se ke dveřím. Edward šel hned za mnou.

„Na shledanou,“ houkl Edward na mé rodiče. Z obýváku se zvalo dvojí ‚Na shledanou‘.

„Těším se na zítřek,“ zašeptal Edward ve dveřích a lehce mě pohladil po tváři. Pak se ke mně nahnul a políbil mě. Zase jen na tvář. Ale i tak jsem se uvnitř tetelila blahem.

„Sympatický mladík,“ poznamenal táta, když jsem se s ním potkala v kuchyni.

„Jo, to je,“ zamručela jsem souhlasně. Proč musel tak brzy odejít? Vždyť ještě nebylo tak pozdě!

Po obědě jsem se v rychlosti osprchovala a oblékla se.

Byla přesně jedna, když jsem otevírala dveře od domu, kde už na mě čekal Edward.

Pozdravili jsme se a opět jsem dostala pusu na tvář. Po pár krocích, kdy jsme mlčeli, mě chytil Edward za ruku. Otočila jsem k němu hlavu a on se na mě krásně usmál. Jo, tohle se mi líbilo.

„V Port Angeles toho moc na koukání není,“ upozornila jsem ho.

„Mýlíš se. Zrovna teď koukám na něco, co za to fakt stojí,“ řekl tajemně a já hned na to zjistila, že tím „něco“ zřejmě myslel mě, protože mě sledoval stále s úsměvem na tváři. Okamžitě jsem zčervenala a sklopila zrak k zemi.

Bylo to hezké odpoledne. Prošli jsme snad celé PA. A kupodivu jsme u toho prohodili jen pár slov. I přesto jsem měla dojem, jako kdybychom si toho každým pohledem sdělili víc, než bychom to zvládli slovy.

Venku už byla tma, když mi Edward nabídl, že mě doprovodí domů.

„Nechce se mi domů. Nemohla bych se podívat k tobě na pokoj?“ zeptala jsem se ho. Jenže… hned vzápětí mi došlo, jak to vyznělo. „Já… Nikdy jsem tu na hotelu nebydlela, tak by mě zajímalo, jak tu vypadají pokoje,“ dodala jsem zbrkle. A zase jsem zčervenala. Trapas.

„Nemáš hlad? Mohl bych něco objednat na recepci a požádat je, aby nám to donesli nahoru,“ odpověděl mi Edward a totálně mě tou odpovědí šokoval. Copak mu to, co jsem řekla, nepřišlo ani maličko trapné?

„Trochu,“ přiznala jsem mu.

Na recepci jsem si vybrala z jídelního lístku kotletu s bramborem. Edward si objednal to samé.

„Takhle tu vypadají pokoje. Nebo alespoň ten můj,“ poznamenal Edward, jen co se za námi zavřely dveře. Zdálo se mi to nebo se u toho fakt uchichtl?

„Docela ujde,“ prohodila jsem. V pokoji bylo vše nutné, co host potřeboval. Postel, skříň, křeslo, stůl, židle a samozřejmě koupelna se sprchovým koutem a záchod. Pravdou bylo, že mě vybavení pokoje až tak moc nezajímalo. Důležité pro mě bylo, že jsem mohla být s Edwardem.

„Posaď se,“ vyzval mě a ukázal na křeslo vedle postele. Sám si sedl na postel.

„Edwarde, myslíš, že se ti skutečně podaří najít Daniela?“ vyrukovala jsem na něj s otázkou, která mě zrovna napadla. Zatím to vypadalo, že měl můj bratr před Edwardem slušný náskok.

„Slibuji, že se o to pokusím.“

„Ani nevím, zda by mě poznal. Je to tak dávno, co si mě naši odvezli z domova,“ říkala jsem mu zamyšleně. „On se tenkrát snažil být tak silný,“ pokračovala jsem smutně. „Mluvil jako dospělák a přitom byl stejně jako já dítě...“

„Netrap se minulostí. Dívej se dopředu,“ nabádal mě Edward. Natáhl se pro mé ruce a ukryl je ve svých.

Přikývla jsem a lehce se na něj usmála.

„Bello, chtěl bych se ti s něčím svěřit a nevím, jak začít,“ řekl po několika vteřinách ticha. Sledoval mě zvláštním pohledem. Nedokázala jsem rozluštit, co se za ním skrývalo.

„Známe se jen chvíli, ale mám pocit, jako kdyby to bylo celý život,“ spustil váhavě. „Hned při našem prvním setkání…“

„Pokojová služba,“ ozvalo se náhle za dveřmi. Kruci, proč zrovna teď? Co se mi to chystal říct?

Edward si povzdechl a vstal z postele. Došel ke dveřím, otevřel je a nechal mladíka, aby zajel do pokoje se stolkem, na kterém byly talíře s jídlem. Poté mu strčil do ruky nějakou bankovku – jejíž hodnotu jsem nezahlédla – a zavřel za ním dveře.

„Dobrou chuť,“ popřáli jsme si vzájemně, jakmile jsme začali jíst. Házela jsem do sebe sousta, až jsem se málem zadusila. Chtěla jsem mít co nejdřív prázdný talíř, aby mohl Edward pokračovat tam, kde skončil, než nás vyrušil ten mladík s jídlem.

Dojedla jsem, otřela si pusu, napila se a podívala se na Edwarda. Jeho talíř byl plný.

„Ty nemáš hlad? Vždyť jsme za celé odpoledne nic nesnědli,“ ptala jsem se ho udiveně.

„Ani ne. Sním si to později. Chtěl bych nejprve dokončit to, co jsem začal," odpověděl mi. „Bello, už jsem ti říkal, že jsi mě okouzlila. Ale není to jen okouzlení, co mě k tobě přitahuje.“ Skoro jsem nedýchala. „Zamiloval jsem se do tebe. Už při našem prvním setkání. Zkoušel jsem tomu odolávat, ale touha vidět tě znovu a znovu, byla silnější jak já.“

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou.

„Je to špatně?“ zeptal se mě s rozpaky v hlase.

„Ne, vůbec ne. Jen… Jen jsem to nečekala,“ přiznala jsem mu. „Já… Já…“ koktala jsem. Hrozně jsem se mu chtěla vyznat ze svých citů, ale hlas mě zradil.

Zhluboka jsem se nadechla, počkala několik vteřin a odhodlala se. „Já jsem na tom stejně jako ty. Také jsem se do tebe zamilovala,“ svěřila jsem se mu. „Ale mám strach. Ty jsi téměř neustále na cestách a já bydlím pořád ještě s rodiči, mám tu práci…“ dodala jsem sklesle, stoupla si a rozešla se k oknu. Tohle přece nemohlo fungovat. Jak často bychom se vídali?

„Neměj strach. Třeba bych se mohl pokusit domluvit s Rose, aby mi dávala jen případy, které by nevyžadovaly tak časté cestování,“ přemýšlel nahlas. „Určitě vymyslíme, jak být co nejvíce spolu,“ sliboval mi.

Náhle jsem ucítila na krku jeho chladný dech. Stál za mnou. Pomaličku jsem se otočila čelem k němu a zády se opřela o parapet.

„Čekal jsem na tebe tak dlouho. Nesmím tě teď ztratit,“ zašeptal, pohladil mě dlaní po tváři a svými rty se přiblížil k mým.

„Tak mě neztrácej,“ vysoukala jsem ze sebe tichým hlasem. V ten moment se naše rty spojily. Omotala jsem ruce kolem jeho krku a přitiskla se k němu blíž. Edward mě hladil rukama po zádech.

Maličko jsem pootevřela ústa a než jsem se nadála, jeho jazyk vyhledal ten můj. Bylo to tak smyslné, líbat ho.

Trvalo to jen vteřinu, než jsem si uvědomila, že mě vzal do náruče a zamířil k posteli. Opatrně mě na ni položil a lehl si vedle mě, aniž by mě přestal líbat.

„Jsi krásná, Bello,“ šeptal do polibku. „Je mi s tebou tak hezky,“ dodal udýchaně.

Touha po něm zaplavovala moje tělo. Mozek mi přestával fungovat, jak by měl. Ztrácela jsem se. Toužila jsem mu podlehnout. Teď a tady. Ale znali jsme se tak krátce...

„Ne, Edwarde,“ vypravila jsem ze sebe udýchaně, když jsem ucítila jeho ruku na svém nahém břichu.

„Proč ne?“ ptal se mě. „Udělal jsem něco špatně? Je to na tebe moc rychlé?“ kladl mi další otázky.

„Promiň, ale opravdu je to na mě rychlé. Nezlob se, prosím,“ vysvětlovala jsem mu.

„To ty promiň, nechal jsem se unést,“ odvětil mi, dal mi pusu na rty a lehl si na záda.

Naklonila jsem se nad něj. „Je to moje vina, nechala jsem to zajít daleko. Mrzí mě to. Potřebuji čas.“

„Bello, času máš tolik, kolik jen budeš chtít,“ ujistil mě. „Co kdybych tě teď doprovodil domů? Vaši budou mít určitě starost, kde jsi.“

Změnil téma. To nevypadalo dobře.

„Jsi zklamaný?“ zeptala jsem se ho šeptem.

„Trošku. Ale ze sebe. Vážně jsem se nechal unést. Jsi tak krásná a svůdná, že jsem nedokázal odolat,“ přiznal mi s úsměvem na tváři. On byl prostě dokonalý. Odmítla jsem ho a on se zlobil na sebe. Byl neskutečný.

Sklonila jsem se a vtiskla mu polibek na ústa. Pak jsem se zvedla z postele, spravila si tričko, oblékla si bundu a počkala, až se oblékne i Edward.

Po cestě k našemu domu jsme mlčeli. Oba zajati svými myšlenkami.

Já se přesvědčovala, že jsem udělala fakt dobře, když jsem ho odmítla. Ale úplně jistá jsem si tím rozhodnutím nebyla. Možná jsem i nyní trochu litovala toho, že jsem ho stopla...

„A jsme tu,“ poznamenal Edward potichu před vchodovými dveřmi. „Bello, byl bych rád, kdybys věděla, že to co se dnes mezi námi stalo… nebo spíš nestalo, nijak neovlivnilo to, co k tobě cítím,“ ubezpečoval mě tiše.

Stoupla jsem si na špičky a objala ho kolem krku. „Bude se mi po tobě stýskat. Ozvi se mi, prosím, co nejdřív. I když pro mě třeba nebudeš mít žádné nové informace,“ šeptala jsem mu do ramene.

„Zavolám, slibuji,“ řekl. „Měl bych jít. Musím se ještě sbalit, abych mohl vyrazit co nejdřív na cestu.“

„Pojedeš na noc?" zeptala jsem se ho s obavou v hlase.

„Rád jezdím v noci. Je menší provoz, takže mě nikdo nezdržuje." Raději jsem se víc neptala, ani to nekomentovala. Stačila mi jen představa toho, jak se řítí po silnici šílenou rychlostí...

Pomalu jsem se od něj odtáhla a položila mu ruce na ramena. Bylo tak těžké se s ním rozloučit, protože jsem netušila, kdy se zase uvidíme.

Edward mě políbil na ústa a popřál mi krásnou dobrou noc.

Poté se začal vzdalovat.

Už teď se mi po něm stýskalo.

Blížily se Vánoce. S mamkou už jsme měly všechno cukroví napečené. Zbývalo jen některé druhy dozdobit. Táta slíbil, že se postará o stromek.

Edward mi jednou volal a dvakrát psal. Pokaždé mě ubezpečoval o svých citech ke mně. Avšak žádné nové informace týkající se Daniela pro mě neměl.

„Tak ahoj zítra, Bello,“ rozloučil se se mnou Hank před obchodem.

„Měj se, ahoj,“ houkla jsem na něj a vydala se zamyšleně na parkoviště ke svému autu.

Po cestě mě napadlo, že bych mohla zavolat Edwardovi. Potřebovala jsem slyšet jeho hlas.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a vyťukala jeho číslo. Mezitím jsem došla k autu, odemkla si a sedla si za volant. Po třetím zazvonění se tón změnil na obsazený. Típl mi to?

Povzdechla jsem si a opřela se hlavou o opěrku. Kde mohl být, že nepřijal můj hovor? Nebo se mnou nechtěl mluvit? Do háje!

Z mého rozjímání mě vyrušilo zaklepání na okénko. Lekla jsem se, až jsem sebou trhla.

Kousek jsem ho stáhla a čekala, kdo se v něm objeví.

Jakým překvapením pro mě bylo, když se v něm ukázala Edwardova hlava.

„Co-co tu děláš?“ vyhrkla jsem, a jakmile poodstoupil, otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Nemohla jsem uvěřit tomu, že stál kousek ode mě.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě jakoby nic a políbil mě něžně na ústa.

„Proč jsi mi nedal vědět, že přijedeš? A kdy jsi vůbec dorazil?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„Chtěl jsem tě překvapit a koukám, že se mi to povedlo,“ prohodil laškovně.

„To teda jo,“ souhlasila jsem. „Jak dlouho se zdržíš?“

„Jen do zítřka,“ odvětil mi. Už se neusmíval.

„Hmm, tak to nemáme moc času,“ poznamenala jsem otráveně.

„Co kdybychom si zašli na večeři? Jestli máš teda hlad. Nebo bychom se mohli projít. Hodíš si domů auto, mým zajedeme k hotelu a pak můžeme vyrazit pěšky,“ navrhl mi.

„To zní dobře,“ souhlasila jsem. Nastartovala jsem a rozjela se domů. Edward jel hned za mnou.

Aniž bych chtěla, cítila jsem se trochu naštvaná. Kdykoli jsme se viděli, bylo to jen na chviličku. A tohle se mi teda vůbec nelíbilo. Chtěla jsem ho mít vedle sebe, trávit s ním svůj volný čas…

Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že by se mohl domluvit s Rose, aby mu dávala jen případy, u kterých by nemusel tak moc cestovat. Skutečně by byl ochotný přizpůsobit svou práci tomu, aby mohl být více se mnou? A co Rose? Souhlasila by s jeho návrhem?

„Mami, tati, jsem doma. Ale zase odcházím,“ zakřičela jsem na rodiče, když jsem dávala na věšák klíče od svého auta. „Přijel Edward, tak se půjdeme navečeřet. A nevím, kdy dorazím domů,“ dodala jsem rychle. Nečekala jsem na jejich odpověď a zabouchla dveře. Spěchala jsem za Edwardem, který na mě čekal ve svém Volvu před domem.

Sice jsem bydlela s rodiči, ale byla jsem dospělá. Holt mi budou muset trochu důvěřovat!

Poté, co jsme nechali Edwardovo auto před hotelem, přesunuli jsme se do nedaleké restaurace. Neměla jsem moc hlad, tak jsem si objednala jen dva kousky jablečného závinu. A k tomu jablečný džus. Edward mi tvrdil, že jedl cestou do PA, takže si poručil jen colu.

„Žádné novinky pro mě asi nemáš, co?“ vyrukovala jsem na něj.

„Bohužel,“ potvrdil mi. „Vždy, když dorazím na místo, kde viděli Daniela, zjistím, že už uběhl nějaký čas, co se tam zdržoval."

„A proč musíš odjet už zítra?“ zeptala jsem se ho přímo.

„Rose mě chce vidět. Potřebuje se mnou probrat něco, co nechce řešit po telefonu.“

„Týká se to Daniela?“

„Nevím, Bello. Rose mi po telefonu nechtěla nic říct. Ale trvala na tom, abych za ní dorazil do kanceláře zítra po poledni,“ vysvětloval mi.

„Pokud se to bude týkat mého bratra, dáš mi, prosím, vědět?“ ujišťovala jsem se. Že by měla Rose nějakou další stopu? Proč mu o ní ale neřekla po telefonu? Zdálo se mi to nějaké divné.

„Určitě,“ ubezpečil mě a pohladil mě přitom po ruce.

Číšník nám donesl pití a mně i závin.

„Kdyby zůstal Daniel doma, tak by nebyl problém ho najít,“ poznamenala jsem, jakmile jsem dojedla. „Ale to bychom se zase moc nepoznali,“ dodala jsem šeptem.

„Nemůžeš mu zazlívat, že se tě vydal hledat. Ten dopis od vaší matky ho nakopl. Stejně jako tebe. Jen se tě rozhodl hledat poněkud složitějším způsobem. A byla by náhoda, kdyby přijel zrovna do Port Angeles a potkal se s tebou v obchodě. Nejsem si ani jistý tím, zda byste se poznali. Ale co já vím. Nemám žádného pokrevního sourozence,“ uvažoval nahlas. „Ale neboj se. Najdu ho. I kdyby mi to mělo zabrat ještě několik měsíců.“

Na jednu stranu jsem si přála, aby našel Daniela co nejdřív. Ale na druhou… Až ho najde, jak to pak bude mezi námi dál? Udělá si na mě čas? Bude za mnou jezdit? Nechtěla jsem ho ztratit. Sice se toho mezi námi doposud tolik neudálo, ale i tak jsem věděla, že tenhle kluk stál fakt za to. Měla jsem ho ráda a bylo mi s ním dobře. Ne, byla jsem do něj zamilovaná až po uši. A to bylo víc, než mít ráda.

„Máš pravdu. A věřím ti, že ho najdeš,“ řekla jsem mu a usmála se na něj.

V restauraci jsme poseděli ještě asi hodinu. Edward mi vyprávěl o svých rodičích a sourozencích. Muselo být bezva mít tolik bratrů a sester.

I Daniel měl další čtyři nevlastní sourozence.

Já jsem od chvíle, kdy nás od sebe s Danielem v dětském domově rozdělili, vyrůstala jako jedináček. Rodiče by za mě i dýchali, ale sourozenecká láska mi i tak chyběla.

„Co teď? Chceš doprovodit domů? Nebo…“

„Nebo co?“ optala jsem se ho zvědavě.

„Nebo… půjdeš se mnou?“ vysoukal ze sebe. Bylo na něm vidět, že byl v rozpacích. Já se v nich topila.

Naznačoval mi snad, jestli bych nechtěla jít k němu na pokoj?

„Myslíš, že by to bylo rozumné?“ optala jsem se ho. Cítila jsem, jak mi hořely tváře, když jsem si vzpomněla na svoji poslední návštěvu u něj na pokoji.

„Rozhodnutí je jen na tobě. K ničemu tě nenutím,“ odvětil mi. „Můžeme si jen povídat. Zítra odjedu a nevím, kdy se zase setkáme. Rád bych byl prostě s tebou. Nic jiného v tom nehledej,“ dodal přesvědčivě.

„I já chci být s tebou,“ řekla jsem mu odhodlaně. Edward se na mě usmál, zaplatil číšníkovi a ruku v ruce jsme zamířili k hotelu.

Vešli jsme na pokoj a já si sundala bundu. Sedla jsem si nervózně na kraj postele a skousla si ret. Edward si sedl vedle mě a vzal mě za ruku.

„Zítra si promluvím s Rose o své práci,“ pronesl potichu.

„A co jí chceš říct?“

„Že bych si přál, aby mi dávala jen případy, které nebudou vyžadovat tolik cestování.“

„To-to kvůli mně?“

„Bello, když jsem na cestách, stýská se mi po tobě. Stále na tebe musím myslet. A někdy mě to opravdu rozptyluje od práce. Najdu tvého bratra a pak začnu brát jen místní případy. Zbude mi tak víc času pro tebe,“ vysvětloval mi zamyšleně.

Podívala jsem se na něj. On to myslel opravdu vážně. Čím jsem si zasloužila takovéhohle kluka? Nezdál se mi jen?

Zakroutila jsem hlavou a nahnula se k němu.

„Děkuji,“ pošeptala jsem mu do ucha a políbila ho na něj. Otočil ke mně hlavu a v tu chvíli jsem věděla, že už nechci na nic čekat. Že se mu chci plně oddat.

Naše rty se spojily a já se nechala unášet touhou a rozkoší.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ospale.

„Jedna v noci,“ zněla Edwardova odpověď. Zřejmě jsem musela na chvíli usnout.

„Měla bych jít domů. Ale nechce se mi,“ přiznala jsem mu s úsměvem. Přetočila jsem se na bok a opřela si hlavu o jeho hruď. Milování s ním bylo tak úžasné, že jsem se při vzpomínce na něj rozechvěla.

Políbila jsem ho do míst, kde bych měla slyšet jeho srdce. Avšak… Měla jsem dojem, že… Ne, to se mi muselo jen zdát.

„Můžeš tu zůstat do rána,“ navrhl mi a prsty pod mou bradou si přitáhl můj obličej k svému.

„Víš, že to nejde. Naši by měli starost,“ pronesla jsem smutně. „Možná už ji mají,“ dodala jsem hned vzápětí.

„Tak já tě alespoň doprovodím domů.“

Souhlasila jsem, ale až po sprše. Vtiskla jsem Edwardovi polibek na rty, zvedla se z postele a vydala se ke koupelně.

Netrvalo to ani minutu a už jsem cítila Edwardovy ruce kolem svého nahého a mokrého těla.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ zamumlala jsem toužebně.

Hrozně jsem si přála, aby byl Edward na Vánoce se mnou. Měla jsem pro něj dárek. Hodinky. Trvalo mi docela dlouho, než jsem je vybrala.

Ale bohužel. Volal mi, že má stopu, po které musí jít. Chápala jsem to, i když mě mrzelo, že nemůžeme být spolu. Rozhodl se, že najde Daniela stůj co stůj a dělal pro to vše. Obdivovala jsem ten jeho zápal.

Nastal poslední den v roce. Od rána jsme s mamkou připravovaly chlebíčky na večer.

Padla osmá hodina a já seděla s rodiči u televize. Program, který si vybrali naši, jsem moc nevnímala, protože jsem myslela na Edwarda. Už jsem ho neviděla přes dva týdny.

Náhle se domem rozezněl zvonek.

Vyskočila jsem ze sedačky. Edward? Že by mi zase nedal vědět?

„Jdu tam,“ oznámila jsem našim a hnala se ke dveřím.

„Edwarde!“ vydechla jsem, jen co jsem ho spatřila za dveřmi. Objala jsem ho kolem krku a nehodlala ho pustit.

„Zase jsi mi nedal vědět, že dorazíš,“ vyčetla jsem mu.

„Opět jsem tě chtěl překvapit a opět se mi to povedlo,“ odvětil mi laškovně.

Maličko jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje. Usmíval se. Ne, on zářil. Dal mi pusu na rty a opřel si své čelo o mé.

„Tolik se mi stýskalo,“ zašeptal.

„Kdo to je, Bello?“ houkl na mě táta z obýváku.

„Edward,“ křikla jsem na něj.

„Pojď dál. Doufám, že se tu zdržíš nějaký ten den,“ pozvala jsem Edwarda do domu.

„Mám pro tebe dárek,“ oznámil mi tajemně.

„Já pro tebe také. Pojď.“ Zatáhla jsem ho za ruku, ale on se nepohnul ani o milimetr. Zatvářila jsem se nechápavě.

Edward se usmál a otočil se ke svému autu. Zamrkala jsem do tmy, ale nic jsem nezahlédla.

„Co se děje?“ ptala jsem se ho teď už lehce nervózně.

Najednou se otevřely dveře a z auta vyšly dvě postavy. Jak se blížily k nám, rozeznala jsem jednu mužskou a druhou ženskou. Kdo to byl?

Edward mlčel a já nemohla odtrhnout oči od těch dvou. Dělily nás jen asi tři metry a já si začala uvědomovat, že mi byl ten muž povědomý. Odkud…

„Danieli?“ vyhrkla jsem a oči se mi ihned zaplavily slzami.

„Bello?“ Ten hlas jsem neznala. Ani jsem nemohla. Když jsem slyšela svého bratra naposledy, byl ještě dítě. Ovšem teď se ke mně blížil mladý a moc hezký muž, kterého jsem poznala jen díky fotce, kterou mi dal Edward. Tak moc se změnil! Tak moc vyrostl!

Rozběhla jsem se k němu a zastavila se až těsně před ním. I on se zastavil. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho tváře. Chtěla jsem se přesvědčit, že byl skutečný, že se mi jen nezdál.

„Danieli,“ vydechla jsem a otřela si slzy, které se mi kutálely po tvářích.

„Moje malá sestřičko. Už jsem ani nedoufal, že tě ještě někdy uvidím. Nebýt Edwarda…,“ šeptal Daniel. I jemu se leskly oči.

Objal mě kolem krku a přitáhl si mě k sobě. Omotala jsem mu ruce kolem pasu a vdechovala jeho vůni. Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech.

Možná jsme tam takhle stáli pár vteřin. A možná to byly minuty. Neměla jsem tušení, kolik času uběhlo.

Procitla jsem až tehdy, když si vedle nás odkašlala ta dívka, která byla zřejmě Danielovou přítelkyní.

Odtáhla jsem se od svého bratra a podívala se na ni.

„Sestřičko, dovol, abych ti představil Jasmin. Je to moje přítelkyně.“ Poté se otočil na Jasmin. „Jasmin, tohle je moje sestra Bella, o které jsem ti vyprávěl.“

Pustila jsem Daniela a podala ruku Jasmin.

„Těší mě,“ řekly jsme naráz.

„Bello, nebylo by lepší, kdybyste se přesunuli dovnitř?“ zaslechla jsem za sebou hlas táty. Měl pravdu. Byla jsem tak rozrušená a překvapená ze setkání s Edwardem a pak s bratrem a jeho přítelkyní, že mi ani nedošlo, že stále stojíme venku.

Pozvala jsem všechny dál.

„Děkuji. Tak moc ti děkuji,“ šeptala jsem zavěšená do Edwarda.

Představila jsem Daniela a Jasmin rodičům. Mamka se neubránila pláči.

Všichni jsme se posadili do obýváku. Z jedné strany jsem měla Edwarda - muže, kterého jsem milovala. A z druhé Daniela - bratra, kterého jsem také milovala. Připadala jsem si jako v krásném snu. Oba jsem chytila za ruku, abych si dokázala, že nesním.

Mamka nám všem nalila víno a potom jsem poprosila Daniela, aby mi pověděl, co se dělo poté, co jsem odjela s novými rodiči z dětského domova.

Něco už jsem věděla od Edwarda, ale slyšet to přímo z Danielových úst, to bylo úplně jiné.

„Stále jsem doufal, že mě k tobě dovede nějaká síla. Ale týdny a měsíce běžely a já pořád neměl ani tušení, kde bys mohla být,“ vyprávěl mi Daniel. „Posledních pár dní jsem měl pocit, jako kdyby nás někdo sledoval. A když mě včera Edward oslovil, ani na vteřinu jsem nezaváhal a rozhodl se jet ihned za tebou,“ pokračoval.

„Jsem tak šťastná, že jsi tu,“ řekla jsem mu. Pak jsem se podívala na Edwarda. „Děkuji,“ zopakovala jsem znovu a políbila ho na tvář.

„Pane a paní Cooperovi, chtěl bych vám moc poděkovat, že jste se postarali o mou malou sestřičku,“ pronesl Daniel k mým rodičům.

Mamka začala znovu plakat a táta se lehce zarděl.

Domluvili jsme se, že u nás Daniel a Jasmin zůstanou pár dní.

„Půjdu vám povléknout peřiny,“ oznámila jim mamka, zvedla se a vydala se ke schodišti.

„Tati, že nemusí Edward do hotelu?“ zeptala jsem se otce a skousla si přitom ret. „Mohl by být se mnou v pokoji,“ navrhla jsem mu.

Hrozně jsem se bála jeho odpovědi.

Táta přimhouřil oči, sjel pohledem ze mě na Edwarda a povzdechl si.

„Je mi jasné, že pokud bych nesouhlasil, šla bys s ním na hotel,“ říkal mi zamyšleně. „Dobře, může zůstat u nás. S maminkou to vyřídím,“ ujistil mě.

„Díky, díky, díky,“ vyhrkla jsem, vyskočila na nohy a dala tátovi pusu na tvář.

Čas utíkal tak rychle, že jsme se ani nenadáli a byla půlnoc. Všichni jsme si přiťukli šampaňským a popřáli si vše nejlepší do nového roku.

„Bello, v nemocnici v Everettu mi řekli, že naše máma zemřela dva měsíce potom, co nás odvezli do domova. A sdělili mi také, kam ji pohřbili. Jestli chceš, některý den tě tam vezmu,“ sliboval mi Daniel.

„Určitě chci. Díky,“ souhlasila jsem.

O půl jedné se s námi rodiče rozloučili a odešli do své ložnice.

„My už půjdeme také spát,“ pronesl Daniel a spolu s Jasmin vstal ze sedačky. „Na povídání budeme mít spoustu času zítra, pozítří…,“ dodal s úsměvem.

„Dobrou noc a krásné sny,“ popřála jsem jim a jednoho po druhém políbila na tvář. „Já tu ještě trošku poklidím a také půjdeme do hajan.“

„Mám tě moc rád, sestřičko,“ řekl mi Daniel, když mě míjel.

„I já tebe, bráško,“ odvětila jsem mu.

„Edwarde, jsem ti tak vděčná,“ zašeptala jsem směrem k němu. „Tohle byl nejkrásnější konec roku, jaký jsem doposud zažila. Věřila jsem, že Daniela najdeš, ale netroufla jsem si doufat, že bys to stihl do konce roku.“

„Tenhle případ byl pro mě hodně osobní, Bello. Dal jsem si za cíl, že najdu Daniela právě do konce roku.“

„Ještě jednou děkuji.“

Spolu jsme sklidili nádobí do myčky, uklidili do lednice zbytek chlebíčků a pak se i my rozešli k mému pokoji.

„Něco pro tebe mám,“ pronesla jsem potichu a otevřela šuplík u stolu. Vylovila jsem z něj zabalené hodinky a podala je Edwardovi.

„Také pro tebe něco mám,“ opáčil mi a sáhl si do kapsy.

Posadili jsme se na postel a začali rozbalovat dárky.

„To je krásné,“ vydechla jsem obdivně. V malé krabičce ležel řetízek s přívěskem srdíčka. „Připneš mi ho, prosím?“ Ihned mě napadlo, že se mi bude krásně hodit k náramku, který mi nechala u dopisu maminka.

Edward odložil svůj ještě nerozbalený dárek, já si zvedla vlasy a on mi zapnul řetízek vzadu na krku.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři.

„I já děkuji,“ oplatil mi poděkování Edward, když rozbalil můj dárek a z krabičky na něj vykoukly hodinky. Ihned si je připnul na ruku.

„Teď jsem konečně šťastná. Našla jsem lásku a té se podařilo najít mého bratra. Víc štěstí už bych snad ani neunesla,“ svěřila jsem se mu.

„Bello, jen díky tobě se cítím šťastný. Miluji tě víc než svůj život,“ vyznal se mi.

„I já tě miluji. Hrozně moc,“ přiznala jsem mu.

Ještě pár vteřin jsme si hleděli zamilovaně do očí a pak se naše ústa spojila v polibek.

------------------------------------------------------------------------------------------

A je tu konec povídky. :-)

Holky, pevně doufám, že jste si ji užily stejně jako já.

Moc vám děkuji za komentáře k prvnímu dílu a předem děkuji za ty k druhému.

EdBeJa

1. díl

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Shledání na konci roku - 2. díl: