Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sladké čekání

22.01.2011 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2507×

Věnováno mé nejlepší kamarádce Míše a její novorozené dcerce Mie…

V den, který Carlisle určil jako termín porodu – 14:00

Skoro každá budoucí maminka (minimálně prvorodička jistě) vám řekne, že se nejvíc bojí porodu. Ještě nedávno bych odpověděla stejně, jenže teď? To nejhorší pro mě bylo čekání. Jak na smrt, říkala jsem ironicky a vždycky se našel někdo, kdo mě okřikl. Mé milé mýtické příšerky (jak jinak taky pojmenovat upíry a vlkodlaky zároveň) byli do jednoho pověrčivé. Kdo to nezažil, nepochopí to. Jistě, že jsem se bála, jaké to bude. Bude to hodně bolet? Jak dlouho to potrvá? Bude všechno v pořádku? A pak to další… Porod je přece jen vstupenka do celého toho dobrodružství. Budu si umět poradit s miminkem? Na kolik bude po mně a kolik zdědí po Jakovi? Tolik otázek, které čekaly na odpovědi a mně nezbývalo než čekat.

Carlisle mě každý den ujišťoval, že je všechno v pořádku. Termín stanovil na dnešek, jenže já už málem chodila po zdi a pořád se nic nedělo. Cítila jsem se až děsivě normálně. Jak vůbec poznám, že to přichází?

Rodina u mě držela nepřetržitou službu. Snažila se o mě pečovat do roztrhání těla. Nemohla jsem si pomalu ani podat hrnek ze stolu. A nejvíc mě štvaly ty jejich otázky. Jak ti je? Něco nového? Nepřišel jsem o něco?

Proboha, jestli se něco brzy nezmění, tak se zblázním. Buď to, anebo jim uteču. Třeba by mi pomohlo být aspoň chvíli o samotě. Jenže to by mi neprošlo.

Táta mi hlídal i myšlenky. Bylo to vážně k zešílení. Byla jsem netrpělivá, nevrlá a na každého jsem vrčela. Ať už se něco děje!

O osm hodin později

Stále nic. Carlisle mě na mé naléhání znovu prohlédl a ujistil mě, že porod můžeme čekat každou chvíli. Miminko je připravené, záleží už jen na něm, jak se rozhodne. Ze sondy, kterou sledoval jeho srdeční akci (myslím si, že to bude syn) zatím však zjistil jen to, že se v pohodě uložil ke spánku. Doporučil mi to samé a Jake toho okamžitě využil. Odnesl mě do pokoje a uložil mě do postele, jako kdybych nebyla dost stará, abych čekala vlastní dítě. Naše dítě!

Chtěla jsem být protivná a protestovat, že jsem tak napjatá, že stejně neusnu, ale když mi urovnal deku a sklonil se, aby mě políbil na dobrou noc, změnila jsem názor. Raději jsem ho chytila za ruku a přinutila ho opatrně se položit ke mně. Teplo, které z něj sálalo, bylo tak příjemné… Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a přemýšlela jsem, že jsou to možná poslední chvíle, kdy tu takhle ležíme sami.

Jedna hodina ráno

Ani nevím, jak jsem usnula, ale první, co jsem po probuzení uslyšela, bylo Jakovo chrápání. Musela jsem se usmát, když v tom mě zabolelo v podbřišku. Aha, tak tohle mě asi vzbudilo. Opatrně jsem se vymotala z Jakova náručí a vstala jsem, abych si došla do koupelny. Když to znovu zabolelo, pevně jsem stiskla rty a bezhlesně zaúpěla. Podepřela jsem si okrouhlé břicho rukou. Najednou mi připadalo tak těžké…

Vykonání potřeby nepřineslo tu úlevu, co jsem čekala. Čas od času mě zabolelo v podbřišku, jako kdybych měla mít své dny, což byla v mém současném stavu hloupost.  Jedna z nejpozitivnějších věcí byla právě absence těchhle každoměsíčních radostí. Bolest sice nebyla nijak drastická, ale byla dost nepříjemná na to, abych nemohla znovu usnout. Mrkla jsem na hodiny a napadlo mě, že bych možná mohla zjistit, jestli jsou bolesti pravidelné. Co když je to ono? Ono s velkým o. Co já vím, jak to začíná?

Jak jsem tak přemýšlela, opět mě to zabolelo a já se zapomněla. Moje zakňourání ještě ani pořádně nedoznělo a už byly dveře koupelny dokořán. V nich stála bez výjimky celá moje rodina… v různých fázích oblečení. Zasypali mě všichni najednou takovou spoustou otázek, že jsem se nezmohla ani na slovo. Jakův výraz stál v tu chvíli za všechny peníze světa. Byl tak vyděšený… Kdybych právě nebyla zlomená v předklonu a nedržela si břicho, určitě by se mi smálo líp. „Klídek, všichni. Není to tak hrozné…“

Málem jsem se smíchem převážila. Táta mě zachytil a já se mu s úlevou pověsila kolem krku. Tahle poloha byla příjemnější. Táta se snažil najít pohledem Carlislea.

Když pochopil, že se k nám přes ostatní neprodere (nevypadali, že by se chtěli hnout byť o píď, jako by ze mě to dítě mělo vypadnout rovnou tady na dlaždičky), velitelským tónem prohlásil: „Edwarde, vezmi Nessie do pokoje, ostatní ven.“

Jake se rozhodně postavil proti a stejně tak mamka. Carlisle si povzdechl: „Nejdřív musím Nessie prohlédnout. K tomu nepotřebuji ani vás, ale jestli na tom Jaku trváš, udělím ti výjimku.“

Tázavě se na mě podíval a já přikývla. Jen ať tu Jake zůstane. Aspoň si vším projde spolu se mnou. Ostatní se s brbláním neochotně přesunuli za dveře. Sotva mě táta složil na postel, zmizel taky.

Prohlídka netrvala dlouho a svým způsobem mě potěšila. Konečně se něco dělo. Mimčo se rozhodlo opustit zázemí a mrknout se, jak se má mamka i z druhé strany. Zatím jsem byla otevřená na dva prsty. Carlisle mluvil o zkracování čípku, ale pro nás s Jakem to byla španělská vesnice. Co to, k čertu, znamená? Jak dlouho?

Ne, že bych to nemohla přežít… Carlisle i knihy slibovaly, že je to teprve začátek a na to „pravé ořechové“ se teprve můžu těšit, ale stejně to nebylo tak příjemné, abych v tomhle stavu chtěla zůstávat nějak dlouho. Málem mě porazilo, když mi Carlisle zopakoval, že u prvorodiček může první doba trvat i dvanáct hodin. Tak to tedy ne! Urychlíme to!

Vzpomněla jsem si, že holky na chatu (no jasně, jsem dítě internetu, tak kde jinde hledat radu na cokoli) doporučovaly, aby se chodilo. Mělo to zaručit, že kontrakce nezmizí a navíc přitažlivost zemská měla mimču pomoct, aby se rozhodlo pro další postup. Začala jsem tedy chodit a při každém stahu jsem se pověsila Jakovi kolem krku a prodýchávala. Musel to být pohled pro bohy, protože když k nám nahlédl Emmett, co by vyslanec zbytku rodiny, aby zjistil, jestli pro mě můžou něco udělat, nadechl se a vzápětí ho někdo vtáhl za dveře a zabouchl za ním. Vsadila bych se, že to byl táta, protože jen on mohl tak rychle zjistit, co ho pobavilo. Emmettův řehot zavřené dveře příliš neztlumily, ale ocenila jsem tátův takt.

O hodinu později

Kontrakce přes veškerou snahu zmizely. Nebyla jsem si jista, jestli mám být naštvaná, nebo ráda. Naštvaná proto, že se už zase nic nedělo a ráda proto, že jsem byla docela unavená. Tři hodiny spánku mi vážně nestačily, a tak jsem se se zpola zalepenýma očima a vypnutým mozkem rozhodla neřešit to a využít možnosti vyspat se.

Vyspávala jsem do devíti a byla bych možná spala ještě dýl, kdyby mě nevzbudil napjatý šepot. Otevřela jsem oči a spatřila Alici, tiše se dohadující s Jakem. Víc než kdy jindy ji štvalo, že nevidí naši budoucnost a kontrolovala nás tedy tím častěji.

Carlisle mě opět prohlédl a jen s krčením rameny potvrdil, co jsem už věděla. Může to začít kdykoli, ale otevřená jsem pořád jen na dva prsty. Den ubíhal jako kterýkoli jiný, až na to, že mě občas zabolelo v podbřišku. S těmi kontrakcemi z noci se to ale nedalo srovnat ani omylem, a tak jsem to ani nehlásila. Po obědě jsem se ale rozhodla, že se to pokusím urychlit jinak. Zalezla jsem si do vany napuštěné příjemně teplou (skoro horkou) vodou a strávila v ní dobrou hodinu, než skoro vychladla. Necítila jsem žádnou změnu, a tak jsem se snažila vetřít k Jakovi. Sotva však uslyšel, co po něm chci, zbaběle prchl. Prý by si nedovolil… co kdyby mi ublížil… a nebo co kdybych začala rodit přímo v tom nejlepším. Pcha! Je to prostě srab!

Poslední možnost byla fyzická námaha. Jenže kde v domě, který se blýská od sklepa až po půdu (to je jen takový obrat, nemáme sklep ani půdu), a je navíc plný upírů, co by vás nejradši i krmili, chcete vzít námahu? Dost dobře jsem nemohla vytáhnout štafle, abych se dala do převěšování záclon a nic jiného mě nenapadlo. Vydala jsem se tedy ven s úmyslem aspoň vyplít záhonek. Než jsem si stihla kleknout, Jake mě táhl zpátky do obýváku.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“

Naštvaně jsem se po něm ohnala, aby mě pustil.

 „Co bys tak řekl? Tohle čekání už mě nebaví. A jelikož mám muže, který není schopný ani trochu se pro dobro našeho dítěte obětovat, musím si najít něco dalšího.“

Jake na mě vytřeštil oči a já našpulila pusu: „No co? Chci, aby už se to konečně rozjelo a nejspolehlivější babské recepty říkají, použít tři H. Hot curry (pálivé jídlo), hot bath (horká koupel) a hot sex (vášnivý sex).“

Sjela jsem ho ironickým pohledem a Jake se začervenal. Rychle vykoktal: „No a co začít s něčím jiným? Napustím ti vanu…“

Odfrkla jsem si: „Díky za radu, ale přišla trochu pozdě. Kdybych v ní zůstala ještě o něco déle, narostou mi ploutve.“

Jake mě k sobě přivinul. Sice jsem chvilku vzdorovala, ale nakonec jsem mu položila hlavu na rameno. Hladil mě po vlasech a já se zas cítila jako malá. Trucovala jsem, ale bylo mi hezky. V jeho náručí to jinak ani nešlo - byla jsem v bezpečí.

Políbil mě na temeno, a když jsem k němu zvedla hlavu, díval se na mě s ohníčky v očích: „Tak jo, co takhle udělat kompromis, Ness? Teď se přesuneme do kuchyně a já ti udělám něco pálivého. A když to nepomůže…,“ povzdychl si.

Rozzářily se mi oči a šibalsky jsem se usmála: „Fajn. Ale když to nepomůže, tak si pamatuj, že jsi mi to slíbil.“

Dramaticky protočil oči a přidal svůj smích k mému. „No dobře, ale teď pojď, ty moje nastávající mamko.“

* * *

Byla jsem v půlce opravdu výborného a pálivého kuřete na mexický způsob, které jsem musela hasit chlebem, když se ozvala tak silná kontrakce, že mě donutila dýchat tak mělce a rychle, jak popisovali v knížkách. Nemusela jsem si dělat starosti, že to nebudu umět. Tohle se prostě jinak udělat nedalo. Bolest to nedovolila.

Jakmile to Jake viděl, přiskočil ke mně: „Lásko? Nessie, co se děje?“

Seděla jsem ztuhle a drtila v rukou stůl. Zuřivě jsem oddechovala a dokud bolest neodezněla, nevzmohla jsem se na slovo. Naštěstí netrvala nijak dlouho. Během těch pár vteřin se však kolem mě stačila opět shromáždit celá rodina. Starostlivě mě sledovali a nejspíš úporně přemýšleli, jak by mi mohli pomoct.

Jakmile bolest odezněla, usmála jsem se: „Jestli tohle není ono, tak ať už Emmett nepřepere medvěda.“

Emmett na mě vypláznul jazyk a Carlisle mrknul na mamku: „Taky si myslím. Bello, pojď, připravíme pokoj.“

Mamka přikývla a cestou ven mě pohladila po rameni.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, rozhodl si Carlisle udělat další atestaci – jako gynekolog, porodník a mamka se vrhla na kurz pro porodní asistentky. Díky tomu nebyl sebemenší problém rodit doma. Vlastně to bylo to nejmoudřejší. Carlisle obstaral všechno potřebné, takže jsme tu měli stejně dokonalé vybavení jako v nejlepší porodnici ve státě. Navíc nikdo nevěděl, co máme od našeho drobka čekat. Jestli se projeví naše odlišnost i v něm, dost těžko bychom ji v nemocnici vysvětlovali.

Když jsem zrovna neměla kontrakci, bylo mi skvěle. Určitě za to mohlo i vědomí, že tentokrát už je to určitě to pravé. Kontrakce byly dost bolestivé, ale naštěstí netrvaly déle než deset, dvacet dechů. Jake kolem mě kroužil tak, že jsem ho brzy musela usměrnit. Abych ho nějak zabavila, dala jsem mu blok a poručila mu zapisovat časy. Carlisle chtěl vědět, jak porod postupuje. Obvykle se jezdí do porodnice, když jsou pravidelné alespoň dvě hodiny po pěti minutách. U mě to bylo trošku jinak. Trošku dost jinak. Od první, kterou jsme zaznamenali, uběhlo k té druhé deset minut. Další mě překvapila už po devíti, pak po osmi, sedmi a šesti minutách.

V mezičase se mě Rose s Alicí snažily rozptýlit prohlížením věciček na miminko, které byly naprosto dokonale připravené v naší ložnici. Dlouho jsem to ale nevydržela a začala jsem znovu chodit. Rázným krokem jsem měřila celý dům, až jsem znovu skončila v obýváku. Všichni byli jako na trní a sledovali každý můj krok, což jim propůjčovalo vzhled dravců, sledujících kořist. Každý se s tím vyrovnával jinak. Alice štěbetala, Jasper s tátou trochu nejistě posedávali, Rose mě sledovala takovým tím hladivým pohledem – těšila se na dalšího prcka, Jake odložil blok a pohyboval se krok za mnou, aby mi byl oporou, když to přijde… A Emmett měl samozřejmě svou vlastní metodu. Se stresem se vyrovnával záchvaty smíchu. Snažil se je sice dusit, ale při dokonalém sluchu všech zúčastněných to bylo celkem zbytečné. Kdykoli viděl, jak prodýchávám, schoulil se do klubíčka, jako by měl stahy sám a otřásal se jako oslík – smíchy. Při jednom obzvlášť silném, jsem využila toho, že jsem právě stála za gaučem, na němž seděl, popadla jsem ozdobný polštářek a párkrát jsem ho s ním práskla do hlavy. Emmett zvedl hlavu a než stihl zaprotestovat, plácla jsem mu ho na obličej a přitlačila. Páni, to byla úleva. Uvolnila jsem ho, až když kontrakce ustala.

Sotva jsem to udělala a polštář odkryl Emmettův nevěřícný výraz. Všichni se rozesmáli, div nepopadali ze židlí, křesel a gauče.

Rose kuckala smíchy: „Ness, jestli ti to uleví, máš moje svolení, dusit ho takhle až do porodu.“

Emmett zamrkal, aby se probral. Pořád ještě byl tak trochu konsternovaný. Jeho milá malá neteřinka na něj zatím nikdy takhle hrubá nebyla. Ušklíbla jsem se. Jenže jsem taky ještě nikdy nerodila.

Než stihl promluvit, táta rázně přikývl: „Jasně, máš povolení, Ness. Dluží ti to.“ Vrhl po Emmovi výhružný pohled. „A jestli se bude cukat, přidržím ti ho.“

To už jsem nevydržela ani já a znovu jsme se rozesmáli. Ve smíchu zanikl Emmův ublížený hlas: „No dobře, tak já se teda obětuju pro dobro toho pišišvora, ale trvám na tom, aby mi za to bylo přiznáno kmotrovství.“

Natáhla jsem ruku a prohrábla mu vlasy: „Neboj, strejdo.“

Dala jsem mu pusu a Emm se zazubil. Vzápětí ale zase přišla bolest. Jake zakryl Emmův obličej polštářem a já se o něj opřela. Vůbec mi nevadilo Emmovo přidušené pyskování. Tohle vážně pomáhalo.

Když Carlisle zkontroloval časy, usoudil, že není na co čekat. Pomohli mi s Jakem do pokoje, upraveného jako porodní sál. Držela jsem Jaka za ruku, ale když mě chtěl pustit, aby mě mohl Carlisle prohlédnout v soukromí, chytla jsem ho ještě pevněji.

Carlisle mě uklidňoval: „Nech ho, Ness. Jen tě prohlédnu, abych se podíval, jak postupujeme. Bude mít čas se vrátit.“

Nakonec jsem přikývla a procedila skrz zuby: „Nemysli si, že se z toho vykroutíš. Budeš u toho!“

Jake mi políbil ruku, která ho stále ještě svírala: „Jasně, lásko. Byl jsem u toho na začátku, tak si přece nenechám ujít finále.“

Střelil pohledem po Carlisleovi jako po poslední záchraně. Ten na něj kývl: „Tak už jdi.“

Ráda bych řekla, že porodní křeslo bylo pohodlné, ale neměla jsem právě čas jeho pohodlí ocenit. Jakmile mě Carlisle zvedl do správné polohy pro co nejjednodušší prohlídku, ucítila jsem podivný tlak v břiše, pak jsem uslyšela zvuk, jako když prasknete balónek a vzápětí se ze mě vychrlila voda.

Jen upíří rychlost zachránila Carlislea od toho, aby byl mokrý jako myš. Musela jsem vypadat totálně překvapeně a vyděšeně. Mamka ve dveřích zakřičela na Jakea: „Pospěš si. Tvoje dítě chce ven a nevypadá, že hodlá čekat, až se vyčuráš!“

Carlisle se na mě povzbudivě usmál: „Tak, kontrola už je zbytečná. Jdeme na to, Nessie.“

Vyplašený Jake se zjevil u mé hlavy. Mamka mi rychle připnula pás s elektrodami, aby bylo jednodušší odhadnout stahy a Carlisle mi vysvětlil, že jakmile ucítím stah, mám tlačit. Jakovu ruku položil na mé břicho a ukázal mu, jak mi má pomoct, až dostane pokyn. Druhou rukou mi Jake držel hlavu na prsou, aby se mi lépe tlačilo. Mamka zaujala podobnou pozici z druhé strany mého břicha. Možná bych se jindy styděla, nebo smála, protože jsme museli vypadat vážně komicky, ale teď jsem měla jiné starosti.

Tělo reagovalo samo. Jakmile se to spustilo, neměla jsem nad celým procesem žádnou kontrolu. Svaly se mi zatínaly samy, dýchání se zautomatizovalo… Připadala jsem si jako ve snu. Moje hlava to totiž mohla jen sledovat, jako kdyby ani nebyla mojí součástí.

Netrvalo dlouho a mamka se na mě povzbudivě usmála. „Už to bude. Ještě jednou pořádně zatlač a hlavička bude venku.“

Poslechla jsem a zatnula zuby. Oba mi s Jakem pomohli a já ucítila, jak nejhorší tlak povolil. A s druhým zatlačením bolest ustala. Miminko bylo na světě a vůbec se mu to nelíbilo. Křičelo jako o život… a byl to ten nejkouzelnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela.

Mamka ho převzala od Carlislea, zatím co on podvázal pupečník a dovolil Jakovi, aby ho přestřihl. Pak se znovu věnoval mně.

Mamka nám miminko dojatě ukázala: „Je to nádherný syn. Máte pro něj jméno?“

Vyměnili jsme si s Jakem rozzářené pohledy a slova se ujal Jake (já si nebyla jista, jestli dokážu promluvit). „Rozhodli jsme se pro Williama Anthonyho – po obou dědečcích.“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké čekání: