Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt Edwarda - Nový Měsíc

04.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2565×

Opravdu, ruce jakmile jsem otevřela oči, uviděla jsem nad sebou svého tátu. Moc mi nedocházelo, proč je tu, když se ke mně nechodí dívat už dlouho. Musela jsem křičet pořádně. „Charlie?“

„Bell, to byl jenom sen.“

„Kde je Edward?“ Pak mi to došlo. Cullenovi odjeli bůh ví kam. Jako, vždycky když se o nich někdo zmínil, cítila jsem prázdnotu. Potlačila jsem nutkání obejmout si hrudník, zela tam nepředstavitelná díra. Po tváři mi tekly slzy, už tak nějak samovolně.

„Promiň, holčičko.“

„Ne ty promiň, tati přidělávám ti starosti, když je teď ten pohřeb.“

„Ale kdeže, ty mi práci nepřiděláváš, nikdy.“Zasmál se. Nechápu to, táta se směje. Po jaké době neviděla jsem ho smát se snad celou věčnost. „Musím ti něco říct, Bello.“ Tvářil se vážně hodně vážně.

„Ano?“

Pak, sotva znatelně zavrtěl hlavou. „Dole máš snídani.“

„Né tati já se najím v La Push, čeká na mě Jake.“Vypotácela jsem se z postele jako chodící mrtvola téměř.

Táta se né a né hnout s postele na, které seděl.

„Tati ráda bych se převlíkla, víš?“

Nereagoval.

„Ježiši tati nechceš jít ven?“

„To mě jako vyhazuješ?!“Nepatrně zvýšil hlas.

„Spíš naznačuju, že se chci oblíknout a jet za Jakem chápeš?“ Použila jsem tón, kterým se mluvívá na malé děti. Když, se Charlie konečně zvedl, měla jsem chuť zatleskat. Když, bouchli dveře pokoje, usmála jsem se. Konečně zas sama.

Asi, sem vážně blázen, ale do La Push musím Samova smečka mě hlídá. Jsou jako neuvěřitelně velcí hlídací psi. Ikdyž někteří vypadají docela hezky. Oblékla jsem se a pohlédla do zrcadla. Málem jsem se sama sebe lekla. Pak jsem ješte navštívila koupelnu. Seběhla jsem schody. Charlie, už tam nebyl. Vzala jsem si klíčky, a vyšla do neobvyklého počasí svítilo sluníčko za tenkým příkrovem mraků. S hlukem jsem vyjela po silnici k La push. Jacob na mě měl, čekat u sebe doma.

Když jsem tam dojela, vyjel mi vyříct Billy Black na jeho vozíčku. „Jake tu teď není, má hlídku.“Věděl, to jak by taky ne, jen já sem se to, dověděla poslední Jacob je vlkodlak. „Dobře, počkám na něj dole na pláži.“ Stím jsem se vydala. K pláži. Prošla jsem lesem, cítila jsem moře. Důvěrně známou vůni. Pak, mě to napadlo, než Jake přijde, mohla bych to zkusit. Můj pohled se zaměřil na útes.

Ano, to je dobrý nápad šla jsem tam. Pomalu a jistě jsem se přibližovala útesu. Alespoň všechno skončí. Budeme opět spolu. „ Bello, co chceš dělat?“Uslyšela jsem důvěrně známí hlas.

Ve své mysli jsem mu odpověděla. Co myslíš, že chci dělat?

„Hlavně neskákej.“

Zabráníš mi v tom? Řekla bych, že ne protože si jen krásný výplod mé choré mysli. „Sakra Bello nesmíš skákat prostě ne.“ Bavila jsem se jeho hlas zněl přesně tak jak měl, a to naštvaně jako by nechtěl, abych to udělala. Zakazuješ mi to?„Ano zakazuju, Bello neblázni.“ Ale lásko já už blázen jsem, usmála jsem se pro sebe. Došla až k okraji. Projevil se zvyk s koupaliště. Jako bych stála na skokanském můstku. Skočila jsem. „Né!“Padala jsem sotva pár sekund, pak se nade mnou zavřela hladina. Propadala jsem se hlouběji a hlouběji a vůbec mi to nevadilo. Já umřu hurá.

Jenže, mi to nebylo přáno. Uviděla jsem nad sebou někoho něčí tělo. Musí to být on má láska můj Edward. Och ano viděla jsem ho je to on. Vypadal jako anděl. Tak jako vždycky, snad líp než vždycky. Pak, jsem ucítila něčí ruku na obličeji. To co jsem cítila, byl vzduch.

Když, jsem konečně otevřela oči, skláněl se nade mnou Jake a Sam. „Jsi v pořádku Bello?“

„Jo jsem, musím domů. Charlie.“

„On je v pořádku hlavně, že ty taky.“

„Můžeš vstát?“ Pak, promluvil, Sam něco řekl rychle v jejich jazyce. „Bell, neměla by ses hýbat.“

„Ale já chci, musím za Edwardem.“ Jak jsem to řekla, něco se změnilo. Sam i Jake na mě koukali jinak. „Proč za ním?“

„Snad do nemocnice ne.“ Věděla jsem, že asi nemá cenu se s nima hádat. „Ne, chci domu, mám akorát trochu hnutej krk.“ Jacob mi pomohl na nohy, tvářil se no divně. Pak mě odvezl domů. Během cesty bylo naprosté ticho, já si přehrávala svůj hovor s mým přeludem Edwardova hlasu.

Když, už jsme byli na dohled domu, Jake skoro zastavil. Konečně jsem prolomila ticho. „Ješte nejsme u nás.“

„Já vím Bells.“Uvědomila jsem si nepřijemnou věc auto se třese. Pak, jsem pohlédla na Jacoba to ne auto ale on. „Co je?“

„V tvém domě je upír.“Temně zavrčel. Naproti, přes ulici stálo Carlislovo BMW. Nečekala jsem, až Jacob něco řekne. I přes pálení v krku po slané vodě, kterou jsem spolykala a i přes hnutý krk jsem vystoupila s auta. Bez rozloučení a rozběhla se k domů. Jacob, se bez váhání rozjel za mnou.

„Bello, neblázni je tam on, že jo?“

„Co já vím, Jacobe.“Odsekla jsem, moc jsem si přála, aby tam byl Edward. Jake, zastavil před domem. „Počkám tady, kdyby to byla past.“

„Dělej, jak chceš.“ Vzala, jsem za kliku bylo odemčeno. Co, když to je past. Tak, stačí zaječet a bude tu pejsek, promiň Jaku, usmála jsem se pro sebe. Jenže, tam nebyla jen Alice, kterou jsem poznala i ze zadu. Na pohovce ležel nahý táta a cože Billy Black?

„Tati? Billy? To nemyslíte vážně?!“Je jasný co dělali. Raději na to nemyslet.

Pak, se ke mně otočí i Alice. „Bello.“Na chvíli jsem na všechno úplně, zapomněla a rozběhla se k ní. Objali jsme se. Alice, se po chvíli odtáhla. „Omlouvám se, že jsem tu v tak nevhodnou chvíli.“Vymanila se ze sevření, chtěla jsem se zeptat proč, pak sem se jí podívala, do očí měla je černé. „Budu tu za hodinu, musím s tebou mluvit.“Stím zmizela. Doufám, že se mi to celý nezdá, protože jestli ano nechci se vzbudit, i přes to s tátou pohled se mi stočil k němu.

Táta mezi tím přes Biliho hodil deku a sám si natáhl kalhoty. „Tati, to je odporný, nechápu tě!“ Začínala jsem hysterčit, můj táta je gay. To přeci není možný.

Najednou obrovská rána.Předemnou na koberci přistál obrovský vlk. Začal vrčet. „Zatraceně Jacobe, nehraj si na Jamese Bonda!“Předemnou se zhmotnil nahý Jacob Black. „Do háje Jacobe, obleč si něco!“Jako by mě ignoroval.

Pak se ozvalo zazvonění telefonů Jacob tam šel. „Swanovi.“ Ozvala se čí si odpověď. „Ne večer jde na pohřeb, zařizuje formality.“ Ať Jacob mluvil s kým koliv nechtěl mu vysvětlovat sexuální orientaci našich otců.

„Kdo to byl?“ Neříkal nic. „Sakra Jaku, s kým si právě mluvil?“

„S doktorem Cullenem.“ Procedil skrz zuby.

Hodila jsem po něm tátovo triko. „Proč si mi ho nedal k telefonu!?“

Pak jsem uslyšela dveře. Během pár sekund se o futra opírala Alice, s tváře jí ale zmizel, její usměv co měla, než odešla. Vypadala, že kdyby byla člověk asi se zhroutí „Bello Edward, on odjel do Itálie.“

Vybavili se mi jeho slova těsně před rokem pro nesená v tomhle pokoji. No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít.

Pokud ovšem nechceš umřít.

„Tak, to je pěkný problém musíme ho zastavit!“Chtěla jsem ho vidět, možná to je vědomí toho, že ho už jinak nikdy neuvidím. Mohou ho zabít. A pokud ho pojedeme zastavit, mohou zabít i nás. Nevadilo mi to ta možnost, se mi líbila. Alice, vypadala chvíli překvapeně. Pak se podívala na Charlieho na Billyho a i na Jacoba. „Alice jestli nechceš, abych jela stebou neměla si to říkat, pojedu sama, jestli se bojíš!“Billy byl ticho jak šlechetné. Jacob, se vražedně díval na Alici a táta neříkal nic, asi se nevzpamatoval s toho, že jsem ho viděla s jeho milencem.

„Ne, Bello ale můžeme skončit špatně.“

„Jestli je to jediné co nás tu drží tak pojeďme už.“ Podívala se na mě, divně pak kývla. „Charlie přivezu sem Bellu v pořádku.“Pověděla otci.

„Pas, mám.“Předběhla sem jí.

„Dobře, jdi pro,něj čekám venku.“Slyšela, jsem, jak venku startuje auto.

Nahoře jsem vzala pas. Běžela jsem dolu po schodech. Pocit de-javu mě dusil skoro. „Tati já se vrátí, domácí vězení mi můžeš udělit až po tom!“Vyběhla jsem ze dveří. Alice, přistavila auto a rychle otvírala dveře. Jakmile jsem nastoupila, rozjela se, tak jak tohle auto umělo nejrychleji.

Cestou na letiště, jsem jí musela vysvětlit, jak vím o Volteře. Kývla, že to všechno sedí. Hned, jak jsme koupili lístky. Alice upadla do transu. Lidé po nás divně koukali. Po chvíli promluvila, tichým hlasem, musela jsem napínat uši. „Edward, mluvil s Arem, on je na rozpacích nechce ho nechat zabít. Kvůli Carlislemu.“

„Jooo!“Vykřikla jsem.

„Bells pštt.!“ Tišila mě jako malou. Polovina, letadla se na nás ohlédla. Musela jsem něco říct. „Víte naše matka se zázračně uzdravila.“Pak, si lidé zas všímaly svého. „Je to dobré né?“

„No možná, jestli se Edward podá svým sklonům k teatrálnosti, vynutí si zásah Volturiových tím, že naruší klid v jejich městě.“

Doplnila jsem jí. „A potom…zemře. „

Kývla. „Ale teď Bells odpočiň si.“ Povzdechla jsem si. Zavřela jsem oči. Alice taky, jenže s tím rozdílem, že ona sledovala osudy, a já se snažila na nic nemyslet. Nevím, jak ale povedlo se mi usnout. „Bells vstávej.“Probudila mě Alice, museli jsme běžet, abychom stihli další letadlo.

Bylo, to ale lepší než sedět na zadku. Když, jsme doběhli. Znovu jsme se usadili v letadle Alice, se ke mně naklonila. „Vím, co chce, dělat musíme se do Voltery dostat před úderem dvanácté, Edward chce vystoupit na slunce přesně na hlavním náměstí.“ Málem jsem vyjekla. Alice mě objala.

„To nemůžeme stihnout.“

Zavrtěla hlavou. „Ale můžeme.“

Podívala, jsem se na hodiny, bylo něco kolem desáté ráno. Alice, si položila hlavu na moje rameno a opět sledovala budoucnost.

Já opět, po chvíli usnula. „Bello, už jsme v Itálii.“Jak jsem to slyšela, otevřela jsem oči. Vyběhli jsme s Alicí s letadla. Dýchala jsem rychle, opravdu byl to závod. „Bells máš něco proti krádeži auta?“Jen jsem zavrtěla hlavou. Než jsem vylezla, ven s letištní haly slyšela jsem zvuk brzd. Pak jsem to uviděla.Žluté porsche turbo.

Rychle se, otevřely dveře. „Dělej Bello!“Prosmýkla jsem kolem jednoho páru a skočila do auta. Málem jsem si při tom zlomila nohu.

Ona, šlápla na plyn, ujížděli jsme letiště dávno zmizelo za námi. Kolem nás ubíhala Toskánská krajina. „Bells až dorazíme do Voltery musíš zastavit Edwarda než výjde na slunce, a to znamená přeběhnout celé náměstí, bez zlomené nohy nebo kotníku.“

Kývla jsem.

„Musíš mýt na paměti, když to nevyjde, uvidíš jeho smrt, nejspíš i mojí a zažiješ i tu svou.“

„Jo.“Kousla jsem se do rtů. „To jak volal Carlisle to nebyl on, že jo ?“

„Bells neptej se tak blbě.“

„Jistě, že to nebyl on, byl to Edward“. Pak, už v autě bylo ticho. Než se Alice zeptala. „Kolikátého dnes je?“ Musela jsem zapátrat v paměti.

„Asi patnáctého.“

Nejspíš něco viděla a taky že ano. „No, to je ironie. Je svátek svatého Marka.“

„Což znamená?“

Temně se uchechtla. „Ve městě jsou každoroční oslavy. Podle legendy před patnácti sty lety jeden křesťanský misionář, otec Marcus – totiž Marcus Volturi – vyhnal z Volterry všechny upíry. Příběh praví, že byl umučen v Rumunsku, které se stále snažil zbavit upírské metly. Samozřejmě je to nesmysl. Ale upíři Volterru nesužují, takže to musí fungovat.“ Její úsměv byl křečovitý. „Svátek se stal spíš městskou slavností a projevem uznání policejním silám – konec konců, Volterra je mimořádně bezpečné město. Policie má velký kredit.“

Pak, už bylo opravdu ticho celou cestu. Obě jsme stísněně koukali každou chvíli na hodiny na přístrojové desce. Blížila se dvanáctá, když Alice ukázala na město, ke kterému jsme jeli. „Voltera.“ Přidala, protože věděla kolik je. Sluníčko se nám opíralo do zad. Do, města proudili davy lidí. Projížděli jsme opravdu hodně pomalu. Když jsme se tam konečně dostaly odevšad se ozývalo nadávání. „Běž Bello a ptej se po náměstí s hodinami.“ Pověděla mi Alice a v jejím hlase byla znát nervozita. Než sem vylezla, slyšela jsem jí ješte říct. „Zatraceně jsou všude.

Nemyslela, jsem na ně ale na něj.Rozběhla jsem se. Tlačila jsem se lidmi. Všude byla přítomná červená barva. Když jsem narazila do jedné ženy, všimla jsem si že má v puse umělé upíří zuby. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost a snažila se běžet.Věž začala odbíjet. Poprvé, Podruhé. Ješte desetkrát. Běžela jsem když, jsem to uviděla fontána. Potřetí. Skočila jsem do ní. Po čtvrté. Lidé začali uskakovat. Po páté. „Edwarde né !“Snažila jsem se volat. Po šesté. Podklouzla mi noha. Bouchla jsem se do hlavy. Ucítila jsem krev. Po sedmé.

„Slečno vy krvácíte!“Po osmé. „To nic.“ Po deváté. Přemáhala jsem se. Vyskočila, na druhý břeh fontány a skočila. Po desáté. Jak, jsem skočila, připletl se mi do skoku nějaký kluk.

„Kam pak slečno?“ Po jedenácté. Nezdržovala jsem se s odpovědí. Běžela jsem dál. Po dvanácté odbylo. Sakra je pozdě. Pak, jsem to uviděla. Edward, už to udělal, stál na slunci a zářil. Kolem něj stál kruh zvědavých lidí. Vedle mě se oběvil, ten kluk a po boku měl nějakou malou holku. Měla na hlavě kápi pak promluvila.

„Ale, ale Cullen.“Zasmála se. „Nechám, ti ho Jane.“Usmál se na ní ten kluk pak se podíval na mě. Ona, se blížila pomalým krokem k Edwardovi.

„Jane, jaká pocta.“

Jane byla, zřejmě hodně teatrální. „Co myslíš, že teďka příjde Edo?“

„Že by nic.“ Sledovala, jsem to s otevřenými ústy. „Anebo, ta zubatá?“

„Neurážej mě ano?“Ozvalo se jí s hrudi zavrčení. Lidé, co byli okolo se dávno rozprchli.

„To nebylo mířeno, na tebe Jane.“

„Vážně tak na koho snad na tvojí Bellu, co si do teď užívala s Alecem?“

Edward, se sem nepodíval. „Moje Bella je mrtvá Jane, říkáš nesmysli, vypila si moc krve či co?“

„Ne, Edo…nevypila, jen mám dobrou náladu.“

„Ale já ne, a chci umřít tak dělej už sakra.“

„Cože?“Dívala se na něj překvapeně.

Přecházeli spolu v kruhu, takže jsem uviděla, Jane do tváře. „Už si koleduješ!“Zvláštně se na něj dívala. Pak, se Edward zhroutil k zemi. Po chvíli její slastné péče, umřel.

Zalapala jsem po dechu.Můj hrdina, zemře s tý holky co vypadá tak na sedm, to není možný!Volterou se nesl smích Jane. Doufám, že i vy se zasmějete.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Edwarda - Nový Měsíc: