Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt jako vysvobození

05.04.2010 (15:45) • Verony1 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2941×

Smrt jako vysvobození

Ležela jsem schoulená v klubíčku před hromádkou popela a utápěla se v žalu. Oči už jsme měla rudé a napuchlé od pláče, ale přesto jsem slzy stále nedokázala zadržet. Stále jsem se sama sebe ptala: Proč? Proč on?

Ležela jsem tu už bez pohnutí tři dny. Ano, tři dny už uběhli od bitvy, která kvůli mně skončila smrtí mé jediné lásky. Musel chránit nejen sebe, ale i mě a to se mu stalo osudným. Victorie toho využila a chladnokrevně ho před mýma očima zabila. Tu scénu mám neustále před očima a nemohu se jí zbavit.

Z mého hlubání mě vyrušilo tiché odkašlání.

„Bello,“ řekl zvonivý hlásek zlomený žalem. „Bello, prosím tě vrať se domů nebo pojď aspoň k nám. Vím, jak ti je. Taky se trápím, my všichni, ale to ho zpět nevrátí… Prosím, Bello, aspoň promluv!“

Bylo mi ji líto, ale co jsem ji měla říct. Domů jsem se vrátit nechtěla a ke Cullenům taky ne. Nemohla bych se jim po tom všem podívat do očí, to já za to mohla. Jak bych s nimi mohla mluvit, když vím, že mohu za smrt jejich syna a bratra. Jsem obyčejný člověk, který je jen přítěží.

„Tak nic, Bello, asi mi opět neřekneš ani slovo. Já půjdu, víš, kde nás najít. Budeme čekat,“ řekla sklesle.

„Promiň, Alice“ řekla jsem velmi tiše. Ale z místa jsem se nehnula. Já si žít nezasloužím ale Edward ano. Tak proč já tu stále jsem a on ne?

Ležela jsem tu dalších několik hodin bez jakékoliv známky života. Někdo by si mohl myslet, že jsem mrtvá. Ale to těžko takové štěstí já nemám!

V tom jsem uslyšela smích.

„Trp!“ řekl někdo výsměšným tónem.

Poprvé od té události jsem vstala a otočila se na osobu, která se mi vysmívala do tváře. Spatřila jsem ohnivě rudé vlasy. Byla tu zas, nikdy se jí nezbavím-Victorie. Ale teď jsem na ní nepohlížela jako na hrozbu spíš jako na naději.

Hleděla jsem do jejích krvavě rudých očí a čekala, co udělá. Ale nic se nedělo.

„Tak na co čekáš? Zabij mě, po tom přeci tolik toužíš!“ snažila jsem se jí vyhecovat.

„Ne, Bello, nepřišla jsem tě zabít, aspoň prozatím. Přišla jsem si vychutnat tvůj žal. Tohle je ještě lepší než kdybych tě zabila, trpíš a to se mi líbí,“ řekla chladným, ale spokojeným hlasem.

Vytřeštila jsem na ni oči. Nepřišla mě zabít? Takže ani ona mě nevysvobodí? Proč je život tak krutý?

„No tak, Bello, vážně si myslíš, že bych ti to tak usnadnila? Tak na to zapomeň! Jen trp, jako jsem trpěla já, když mi ten tvůj Edward zabil Jamese!“

Když mě nechce zabít dobrovolně, budeme tomu muset trochu pomoct. Už jsem se rozhlížela po nějakém ostrém předmětu.

V tom přese mě skočil obrovský rudohnědý vlk a tasil na ni zuby.

„Jaku, ne! Neděj to!“ prosila jsem ho, ale neposlouchal.

Vrhl se na ní a začal nelítostný boj na život a na smrt. Moc jsem toho neviděla spíš jen rozmazané čmouhy a tím to bylo horší. Nevěděla jsem, kdo vyhrává. Zavřela jsem oči a čekala, až to všechno pomine.

Konečně vše utichlo. Už jsem neslyšela žádné vrčení ani vytí. S obavami jsem otevřela oči.

Uviděla jsem Jaka už v lidské podobě, jak nosí poslední kousky Victoriina těla do ohně. Popadl mě vztek.

„Proč si to udělal? Ona byla mojí nadějí a tys to zhatil! Proč?!“ křičela jsem na něj.

„Co jsem zkazil, Bello, vždyť tě chtěla zabít!“ odporoval mi.

„No právě a tys to zhatil!“

„Bells-, ty… ty chceš zemřít? A co Charlie, René… a já? Nezáleží ti na nás?“ řekl sklesle.

„Ano, Jaku, chci zemřít. Bez Edwarda žít nemohu. Nechci Charliemu ani René ublížit, ale žít už taky nedokážu.“

„Bello, a co já? To zvládneš, uvidíš, já ti pomůžu.“

„Ne, Jaku. Už jsem se rozhodla.“

„Ale já tě miluju.“

„Já tebe ne. Jediný koho jsem kdy milovala, byl Edward a ten už není. Už nemám pro co žít. Je mi to líto, Jaku,“ řekla jsem tvrdě a chystala se k odchodu. Byla jsem k němu krutá, ale to je ke mně život taky tak proč bych měla být stále ta hodná holčička?

Když jsem se ještě naposled otočila, spatřila jsem zdrceného Jaka, který stál uprostřed mé a Edwardovy louky. Stál tam jak opařený a koukal do neznáma.

Ale já neměla čas ho teď utěšovat. Musím od něj co nejdál než bude mít zas potřebu mě zachraňovat.

Šla jsem lesem, aniž bych měla určený cíl. Prostě jsem bezmyšlenkovitě šla, až jsem spatřila známý útes. To už jsem v La Push? Ani jsem si nevšimla, kdy jsem sem vkročila.

To znamená, že mě Alice nevidí. Rozhlídla jsem se, ani vlci nejsou poblíž. Toho musím využít.

Přistoupila jsem až ke kraji útesu a pohlédla dolů. Moře bylo dost rozbouřené. Že by aspoň něco hrálo v můj prospěch?

„Jdu za tebou, má lásko. Bez tebe žít nedokážu,“ řekla jsem a s těmi slovy skočila.

Chvíli jsem letěla vzduchem, ale pak už jsem přistála v ledové vodě. Proud byl natolik silný, že mě okamžitě stahoval ke dnu, nevadilo mi to. Nebránila jsem se a po chvilce jsem ucítila, jak se mé plíce postupně zaplňují vodou.

Přede mnou se začala objevovat silueta anděla. Nebyl to však jen tak ledajaký anděl, byl to můj anděl - Edward.

Silueta se postupně měnila v jasný obraz a já už dokonale spatřila jeho vypracované tělo, rozcuchané bronzové vlasy, zlaté oči plné lásky při pohledu na mě. Byl tu, přesně tak jak jsem si ho pamatovala. Natáhl ke mně svou křídově bílou ruku, kterou jsem bez váhání okamžitě uchopila. Konečně jsem ucítila tolik vytoužený dotyk jeho studené kůže.