Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sperenza

07.04.2012 (19:00) • VerCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 64× • zobrazeno 7076×

„Dva dolary,“ sdělila jsem mrzutě a natáhla ruku pro tu obrovskou sumu. Chlapec za pultem zalovil v kapse svojí značkové bundy a vytáhl z ní koženou peněženku.

„Tady,“ zašeptal chraptivým hlasem a položil mi na dlaň zmíněnou částku. Peníze jsem pečlivě naskládala do pokladny, centy k centům, dolary k dolarům. Když jsem zrak odvrátila od  kasy, všimla jsem si, že stále neodešel. Vlastně se ani nepohnul, jen se na mě upřeně díval. Kapku divné, lidé si většinou koupí nějaké noviny a rychle prchají, aby se nemuseli nacházet v tak tragickém prostředí. V prostředí, ve kterém já trávím osm hodin denně, každých pět dnů v týdnu. A bohužel ne dobrovolně. Co bych ale neudělala pro mizernou výplatu, že?

„Na shledanou, přeji příjemný zbytek dne,“ řekla jsem, aby pochopil, že si má buď něco koupit nebo odejít, ale můj záměr evidentně nepochopil, protože se mu místo toho nadzvedly koutky úst do pokřiveného úsměvu. Jak já nesnáším, když musím obsluhovat takové puberťáky. Asi bych si měla na čelo vytetovat, že nemám zájem, protože ty jejich pokusy o mě jsou neúnosné. Přitom ani nejsem hezká. Kdo ví, za co mě pokládají…

„Děkuji, vám taky. Jen se chci ještě zeptat…,“ odmlčel se a nasucho polknul.

„Ano?“ pobídla jsem ho ke slovům a ruce si zkřížila na prsou. Asi by si měl uvědomit, že na něj nemám celý den. No, možná, že snad i mám, vždyť sem skoro nikdo nechodí, ale povídat si s ním nechci – v tom je ten háček.

„Nebo radši nic. Nashle.“ Popadnul svůj žurnál, otočil se a těsně předtím, než zmizel za otřískanými dveřmi mi věnoval rychlý, pohrdavý pohled. Rozhodně se na mě takhle nepodíval jako první a ani jako poslední. Ale to mi nevadí, hlavně aby se sem zase někdy vrátil a koupil si přinejmenším zapalovač.

Pohodlně jsem si sedla na židli před pultem a zadívala se na zašlou fotku mojí rodiny, která se krčila v malém rámečku před kasou. Dívám se ni vždycky, když se cítím prázdná, osamělá. Ne, že by mi tedy samota nějak moc vadila – protože nevadí a nikdy nevadila – ale ta momentka ukrývá spoustu krásných vzpomínek. Ten den, kdy se to fotilo, mi utkvěl v paměti. Byla jsem malá, procházeli jsme se v zoo a mně se už z dálky šíleně zalíbily zebry. Bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla k jejich ohradě, a i když za mnou byly slyšet protestující hlasy rodičů, nemyslela jsem na nic jiného, než se dotknout srsti těch krásných tvorů.

Pohlazení se sice nekonalo, ale zvěčnění v podobě fotografie ano. Jak jsem později zjistila, v popředí obrázku jsem byla já, táta a máma, ne zebry. Přišlo mi to líto, ale když nad tím zauvažuji teď, jsem vlastně ráda, že je to rodinný snímek. Je to jediná památka, kde jsme jako rodina, kde jsme všichni tři. Nikdy jsem před foťákem nestála ráda, ale teď toho lituji. Je vlídné oživit si vzpomínky, alespoň za pomoci fotek. Zejména, když je současnost taková, jaká je. Jak moc bych se chtěla vrátit do minulosti, do dětských let a zařídit, aby máma nikdy nepotkala Phila a já se nemusela přestěhovat do Forks, protože bychom zůstali spolu. Nepoznat Edwarda… A teď být někde úplně jinde. Ale ne… Matka se musela rozvést, pro mě bylo nutné se odstěhovat a zamilovat se do ošidného upíra, který mě nakonec stejně opustil jako nějakou obálku bez obsahu. A o Charliem ani nemluvím… Ironie běhu života. Mé školní výsledky mi zajišťovaly znamenitou budoucnost, ale srdce pravilo, že bez Edwarda je život na nic, tak nač se ho snažit zlepšit, proč se učit. Rozum mi poroučel povstat z popela, ale cit měl asi lepší ambice, takže jsem zůstala tím, čím jsem teď… Koho by napadlo, že láska ustane a já si budu vyčítat bezesné noci nebo prohýřené dny…

Proč se ty diplomy nerozdávaly před jeho odchodem? Teď bych na tom byla, co se týče finančních prostředků, určitě jinak a neměla zapotřebí omezovat i samu sebe. Pořídit si tričko, abych vypadala trošku civilizovaně, nebo si sehnat svačinu? Takovými otázkami bych se určitě nemusela zabývat. S diplomem ne…

Z mých úvah mě vyrušilo hlasité zahřmění. Postavila jsem se a došla k okénku, ze kterým se na mě chmuřila mračna. Než jsem se nadála, už se celou trafikou ozývalo bubnování deště o parapet. Kdy se to počasí stihlo zkazit? Přiznávám, že sluníčko moc často nesvítí, ale takovýhle slejvák taky už dlouhou dobu nepamatuju.

Otočila jsem se na patě, obličej si schovala do dlaní a nanovo se nechala uvést do víru ne až tak úplně příjemných myšlenek.

Takhle jsem si dnešek nepředstavovala. Je fakt, že se mé idey většinou nenaplní, ale ten déšť si Bůh mohl odpustit…

S hlubokým povzdechem jsem se podívala na levé zápěstí a šokem málem nadskočila. To je už opravdu půl sedmé? Šichta mi skončí  za patnáct minut a ten nečas venku se rozhodně jen tak nespraví, tudíž mám jen dvě možnosti. Buď zůstat tady, anebo dojít domů a riskovat nemoc. Když omarodím, tak nebudu moct chodit do práce a to by znamenalo jediné – žádný prachy a následnou návštěvu exekutora, což by byla další rána osudu - asi se tu tedy pro jistotu zdržím… .

Společně s dalším zahřměním mě osvítil nápad… Jestliže tu trávím tolik času, mohla bych si to zde ozdobit, zkrášlit… Třeba ty kdysi bílé stěny nabraly už docela zašedlý odstín, pavučiny v koutech místnosti na kráse taky zrovna nepřidají a prach nepůsobí zrovna přívětivě. Takže rozhodnuto – místo bezcílného dumání nad životem se pustím do úklidu.

Nadšeně jsem poskočila k regálu s novinami a začala v nich dělat pořádek. Nechápu, co mě to popadlo, nikdy jsem neuklízela ráda, i když je pravda, že někde, kde je nějaký řád se budu cítit mnohem líp.

***

Propánakrále, co dělá dětská omalovánka mezi časopisy o motorkách? Prolétlo mi hlavou, když jsem vzala do ruky tenkou knížku s růžovými lvíčky na hřbetu. Už se ani příliš nedivím, že sem lidé chodí s nelibostí - ani já se tu nevyznám.

Omalovánku jsem položila na stojan s podobnými věcmi a natáhla ruku po dalším dílu Mladé ženy, který měl v příloze dárek – nebo ho tam aspoň měl mít. Je opravdu neuvěřitelné, že si někdo vezme tu kravinu, kterou tam redakce dá jen pro zvýšenou prodejnost – v tomto případu šperk, ale časopis nechá ležet, s tajemným úsměvem řekne - tohle číslo mám už doma - a s naprosto čistým svědomím odejde…

Mladou ženu jsem vrátila na polici s komiksy podobného charakteru a zkontrolovala si hodinky. Docela to uteklo, už bude čtvrt na osm. Mohla bych jít domů, podle ticha už asi neprší.

Oblékla jsem si lehký kabátek, uvázala šálu a s rukama vbok, zády ke dveřím, se naposledy rozhlédla po místnosti. Nedá se říct, že by to tady vypadalo špatně. Až zítra utřu prach, vymetu pavučiny a umyju okna, bude to tady docela přívětivé… Jak málo stačí k radosti. Jen trošku porovnat zboží a hned si člověk přijde jako v pohádce. No, to asi ne, avšak na pořádku se nikdy nic nepokazí. Mohla jsem se k tomu dokopat už dřív.

„Dobrý večer,“ ozvalo se náhle od vrat a já se automaticky otočila za tím vysokým hlasem. Pohled mi spočinul na holce, která rozhodně nebyla o moc starší než já, a přesto se mohla pyšnit věcmi, nad kterými si já nedovolila ani snít. Ta jasně zelená bunda, černá minisukně, zpod které jí přímo zářily šedé legíny. A co teprve ta taška přes rameno!

Vládla mezi námi trapná chvilka mlčenlivosti, kterou prolomilo až její odkašlání. Až potom jsem si uvědomila, že na ni nevkusně zírám. Omluvně jsem se usmála, i když to asi moc nezabralo, poněvadž na mě pohlédla jak na úchyla. To jí sice nemůžu vytýkat, ale na mém místě by se určitě nezachovala jinak. A já na jejím vlastně taky ne…

„Omlouvám se, co to bude?“ zeptala jsem mezitím, co jsem si svlékala kabát a odcházela za kasu.

„Pokud máte otevřeno, tak bych si žádala časopis Important moments of our history,” řekla a začala se prohrabovat ve stojánku. Takže chce historické počteníčko. Určitě to teda bude studentka.

„Otevřeno je, zůstala jsem tady déle. Important moments of our history je na polici vpravo.”

„A nemáte nejnovější díl?“ zeptala se, i když se ho pokoušela nalézt sama. To si ale velmi nepomůže – dodavatel se na mě s dějinami vykašlal.

„Ne,“ broukla jsem.

„Nevadí, do autobusu si vezmu to staré číslo, stejně ho doma ještě nemám přečtené.“ Vzala si časopis, došla ke mně, na talířek mi položila bankovky a vydala se k odchodu. Už už vzala za kliku, ale zastavila se v polovině pohybu a nejistě se na mě podívala. „Je mi to sice trapné, ale za optání nic nedám… Neznáme se my dvě takhle náhodu?“

„My?“ zopakovala jsem po ní, nadzvedla pravé obočí a sjela ji pohledem. Tak to asi ne. Na jazyku mi přímo tančila věta: Se podívejte na sebe a na mě, těžko byste se se mnou bavila! Co to zkouší, ksakru? „Pochybuji,“ zašeptala jsem a dál se věnovala už jen rovnání financí v pokladně za ten její magazín o historii. Je to docela dost velký obnos, já bych si nikdy nekoupila časopis, který je takhle drahý, navíc kdybych ho už měla doma…

„Bello, známe se!“ vykřikla bezpochybně a postavila se naproti mně. Z její pózy bylo jasně vidět, že je schopná obhájit každý svůj argument.

„Já jsem Jessica Stanleyová, chodily jsme spolu na střední! Copak ty si na mě nepamatuješ?“ zeptala se vyčítavě. „Bello, prosím…“ Chvíli jsem na ni jen tak civěla. Ano, Jessicu si pamatuju, vždyť jsme byly jako sestry, svěřila jsem se jí skoro se vším, co mě kdy trápilo, ale potom se odstěhovala kamsi do Kanady a už se mi neozvala, potom jsem se potkala s Culleny, umřel Charlie a mě krátce na to opustil Edward. Školu jsem tedy překvapivě nedodělala. Ale že tohle je Jess? Vždyť vypadá… jinak. Je fakt, že na vzhledu nezáleží, jen mě zaráží, co když se změnila i uvnitř tak moc, jako na povrchu? Na druhou stranu – jsem schopná to risknout. Všechno mě zklamalo, tak jedno zklamání navíc popřípadě snesu.

„Tebe jsem si v paměti uchovala,“ řekla jsem a pevně ji sevřela ve svém náručí. Hlavu jsem si zabořila do jejího ramena a zavřela oči. Úplně jsem zapomněla, jak je krásné mít někoho ráda, jak je nádherné cítit se dobře po boku milované osoby. Naprosto jsem zapomněla, jak moc mi chybí láska, a je jedno jestli kamarádská, romantická nebo rodičovská… Zapomněla jsem, že ve společnosti dobrých lidí mi bude blaho. A jedno objetí mi to všechno připomnělo.

„Jess,“ šeptla jsem. „Co ty tady a jak se to stalo a…?“

Jessica se ode mě pomalu odtáhla, nadechla se a spolu s výdechem začala vyprávět. „Musela jsem se s rodiči odstěhovat do Kanady - to od spolužáků asi víš. Táta dostal nějakou pracovní nabídku v Torontu, hnedka ji vzal, a proto to byl takový fofr, že jsem ti ani nestihla říct, kde budeme bydlet a podobně. Odmaturovala jsem tam na jedné střední a přišel další otřes. Zase jsme se kvůli tátovi museli přestěhovat. Až do Seattlu. Tam jsem začala studovat na vysoké, což dělám dodnes.“ Bylo zajímavé koukat se na její obličej po tu dobu, co mluvila. Každým slovem se jí rozjasnila tvář, nejdřív se vypařilo veškeré zoufalství, potom se jí po líci rozlil slabý lesk naděje a nakonec se usmála tím nejupřímnějším úsměvem, který jsem na ní kdy viděla. „A co ty?“

„Nic moc zajímavého… Povídej mi ještě o sobě. Moc ti to sluší, nepoznala bych tě…“

„Jasné, sluší mi to – změnila jsem se,“ zasmála se. „Vždyť jsem vždycky vypadala jako bezdomovec, hele, já tě chápu!“ pronesla se smíchem v hlase.

„Já to tak nemyslela,“ upozornila jsem ji, i když mi bylo jasné, že mě pochopila.

„Já vím… No, oblečení není moje. To školné je totiž drahé, a tak jsem si musela najít brigádu a při mém štěstí jsem nenašla nic jiného, než je práce služky v takové bohaté rodině. Ani nevím, proč služebnou potřebují, v domě mají čisto… Ale to je jedno, co chci říct je, že uklízím a vlastně i bydlím ve vile, kde mají dvě holky v mém věku a ty si nepřejí, abych jim dělala ostudu v teplácích, a jelikož na moderní a pěkné šaty nemám, půjčují mi je.“

„Aha, to jo… Takovou brigádu bych taky brala,“ řekla jsem zasněně, opřela se o pult a dál poslouchala Jessicu. Naše přátelství vždycky fungovalo na tento způsob – ona mluvila, já poslušně naslouchala. Nedá se říct, že by mi to vadilo, protože kdyby nechala hovor na mně, ani jedna si ho moc neužijeme. Každopádně si jsem už jistá, že se nic nezmění. Ona je uvnitř stejná. Naše přátelství je stejné. Někdo by možná nevěděl, o čem vést konverzaci s někým, koho dlouho neviděl, ale u nás tomu tak není. A jsem za to ráda.

„Já jim tam i vařím, jenže moje strava jim vůbec nechutná. Mají malou holčičku, která to jako jediná jí - oni se v tom jen tak přehrabují. Nejspíš bys jim tam mohla dělat kuchařku… Baví tě pořád opékat, grilovat a péct, že?“

„Baví, jenomže já si poslední dobou kupuju takové ty rychlovky v sáčku, víš?“

„Když ti to chutná,“ řekla a opřela se vedle mě. „Ta holčička se jmenuje Renesmé a je moc roztomilá. Určitě by ti sedla. Kdybys jim nebyla sympatická jako kuchařka, tak jako opatrovnice Nessie ano, protože ona lidi jako jsi ty, přímo zbožňuje… Ale dost o práci,“ zašeptala vážně. „Jak se máš, Bello?“

„V rámci možností to docela jde. Nikdo se se mnou moc nemazlí, ale tak nějak jsem se naučila, že hory zdolat jdou, jen musíš mít snahu to zvládnout. Charlie umřel, Renée a Phil mají svoje děti a mě si nevšímají, školu jsem nedodělala. Nedovedeš si představit, jak jsem šťastná, že tě znovu vidím. Jsi moje naděje pro nový začátek.“

„Začátek konce téhle trafiky.“

„Co?“

„Tady už nebudeš. Hned zítra si zkusíš, jaké to je se mnou pracovat, Esmé stejně hledá ještě nějakou výpomoc. A téhle trafice, tomuhle ošklivému místu, povíš jen krátké sbohem…“

Pokračování

Edit: Přidala jsem odkaz na prolog povídky, která na tuto navazuje.

 Korektorka: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sperenza: