Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Spravedlnost Volturiů

14.05.2011 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2227×

16. století, kdesi v Německu

Když mé zuby protkly kůži na mužově krku, ztlumila jsem jeho výkřik dlaní. Úžasně voňavá, horká a lahodná tekutina mi začala proudit do hrdla a hasila mou urputnou žízeň. Její zdroj vyschl až příliš brzy – jako pokaždé. S povzdechem jsem ho pustila a mužovo tělo se svezlo na zem jako loutka, jíž někdo odstřihl provázky.

Rozhlédla jsem se kolem, kam by se dal nejlépe ukrýt, a všimla jsem si nedaleké stoky. Skvělé, takhle tělo odplave, a pokud se o něj nepostarají hlodavci, nikdo brzy nebude umět rozeznat, kdo to byl a odkud se do stoky dostal.

Jakmile jsem se těla zbavila, ujistila jsem se, že mé šaty jsou bez poskvrnky – opravdu jsem si na nich zakládala. Tohle byla jedna z nejlepších věcí na tom, že jsem patřila do Hildina klanu. Nikdo nemohl soupeřit s rychlostí a precizností upíra, zvlášť pokud šlo o šití... a Noela s Mary byly v tomhle ohledu zvlášť šikovné. Dostat se k látkám bylo snadné – obchody v noci nikdo nehlídal - a přemýšlení nad novými střihy, abychom byly oblečeny podle poslední módy, nám vždy skvěle ukrátilo dlouhou chvíli než zapadne slunce.

Prošla jsem ulicí a zabočila do další, daleko širší, v tutéž chvíli se ke mně přidaly i mé „sestry“ Noela, Mary a Victorie a naše „matka“ Hilda. Vyměnily jsme si spokojené úsměvy koček nakrmených nejlepší smetanou – chybělo jen předení. Podle všeho měly i ony štěstí na dobrý úlovek.

Kromě naší tvůrkyně Hildy nás spojovalo jen málo věcí – jako upírky jsme byly krásné, milovaly jsme svou svobodu a pohrdaly jsme lidským životem - zvlášť muži. To jsme si přinesly už z našich lidských životů, upírství v nás jen pobořilo zábrany a nechalo nás projevit se naplno. Proč si mužů vážit, když z našich schůzek vycházeli jako slabší pohlaví, které podlehlo? Kdo jim dal právo řídit životy žen, spravovat jejich majetky, rozhodovat a dělat z nich své otrokyně? Mstily jsme se za všechny ty, které žily v manželově područí bez možnosti protestovat a vážně jsme si to užívaly.

Hilda se ujistila: „Byly jste opatrné?“

Všechny jsme přikývly. Odhadovala jsem, že ostatní sestry jsou stejně znechucené z jejího věčného strachování jako já. Co by se mohlo stát? Mrtvoly přece odklízíme tak, jak žádá zákon Volturiových a kromě nich nám nic nehrozí. Jsme přece nesmrtelné, chytré a opatrné.

Starost z Hildiných očí zmizela. „Dobře. Myslím, že je čas pohnout se z místa. V tomhle městě je trochu malý výběr,“ dodala s ironickým úsměvem.

Jako jedna jsme přikývly, rychlým pohledem se přesvědčily, že se nemusíme bát prozrazení a rozběhly jsme se plnou rychlostí.

Jakmile jsme se dostaly ven z města, ještě jsme zrychlily. Byl to náš soukromý závod jako pokaždé. I když jsme byly různě staré, všechny jsme se stále opájely rychlostí, kterou jsme byly schopny vyvinout. Tohle mě nejspíš nepřestane bavit nikdy.

Blížily jsme se k úpatí hor, jež jsme chtěly překročit. Jejich předhůří bylo pusté a skály se do něj řítily téměř kolmo. Zrovna jsem přemýšlela, jestli Hilda ví o nějaké cestě, která nebyla na první pohled vidět nebo zda se rozhodla šplhat.

Ze zamyšlení mě vytrhlo zavlátí rudých vlasů po mé pravici. Otočila jsem hlavu a spatřila Victorii, jak se s ostražitým výrazem zastavila na místě. Všimla si, že se na ni dívám a pohled mi opětovala. Její oči se do mých propalovaly sotva dvě vteřiny. Sálaly zvláštní naléhavostí, jako by chtěla, abych něco pochopila, neměla jsem však nejmenší tušení co. Ve chvíli, kdy jsem na ni chtěla zavolat, se otočila a neuvěřitelnou rychlostí zmizela mezi stromy.

Zaraženě jsem se za ní dívala a přemýšlela co dělat. Co se to děje? Jestli se rozhodla, že se trhne, mohla to snad udělat jednodušeji, ne?

Střízlivě jsem usoudila, že Victorii nedoženu, pokud o to nebude stát, a tak bude účelnější najít zbytek našeho klanu a oznámit jim její chování. Hilda si její chování možná bude umět vysvětlit lépe.

Nasadila jsem nejrychlejší tempo, jakého jsem byla schopna. Jen můj spěch mohl omluvit zbrklost, se kterou jsem přehlédla pach cizích upírů. Spousty upírů. Po dvou stech metrech se přede mnou otevřela planina pod horami, na kterou jsme měly namířeno a já jako kulka proletěla shlukem upírů, kteří byli shromážděni do kruhu. Kdybych byla schopna přemýšlet, zastavila jsem se určitě dřív a zmizela tak jako Victoria. Teď už mi její chování dávalo smysl. Určitě se o nich nějak dozvěděla. Proč nás ale nevarovala?

Nepřátelství z těch druhých, oblečených v temných pláštích s kápěmi přes hlavu, jen čišelo. Nepotřebovala jsem si je zvlášť prohlížet, abych poznala, co jsou zač. Měli velkou početní převahu – tolik upírů udrží bez zabíjení pohromadě jen královská rodina. My se ale přece ničím neprovinily.

Napůl tázavě, napůl se strachem jsem se otočila k matce, stejně jako ostatní sestry. Ta se napřímila, jako by chtěla ukázat, že je v právu. Že nad ní moc nemají. Hloupé a zbytečné gesto. „Aro, Marcus, Caius… čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

Její tón se těm třem zřejmě nelíbil, protože prostřední muž lehce kývl na malou postavu po pravici a Hilda se s děsivým výkřikem zhroutila k zemi. Vyděšeně jsme odskočily a zíraly na svou matku, jak se v křečích válí po zemi. Trvalo to sotva minutu, ale Hildiny výkřiky se mi vpalovaly do kůže. Netušily jsme, odkud se bere bolest, kterou cítila, ale musela být strašná.

Tmavovlasý muž opět pokynul a křik ustal. „Děkuji, Jane.“

Přísně na nás pohlédl. „Jistě víte, kdo jsme.“

Všechny jsme se trochu přikrčily, ale žádná se neměla k odpovědi. Ta malá, která teď přitahovala náš pohled, se pousmála, ale muž ji zastavil. „Ne. Já jsem Aro Volturi a toto jsou mí bratři Caius a Marcus a naše družina. Jsme tu proto, že na sebe přitahujete příliš velkou pozornost. Dáváte všanc náš svět, který musí být pro všechny skryt! Jistě tušíte, jak se takové chování trestá.“

Jeho pohled mrazil a zároveň vábil. Nedokázala jsem z něj odtrhnout zrak. Byl jako lampa a já se stala můrou.

Mary vzlykla. „Ale to není pravda, vždy jsme zákony ctily. Chováme se nenápadně.“

Tentokrát Jane zasáhla bez jakéhokoli zjevného pokynu. Mary se zhroutila stejně jako Hilda, která se jen těžko vzpamatovávala. Její týrání bylo však kratší.

Sladký hlásek se k té mučivé bolesti, kterou dokázala způsobit žena, z níž jsme stále viděly jen nehezky se usmívající rty, vůbec nehodil. „Nelži, upírko! Volturiovi mají vždy správné informace.“

Co jsem mohla dělat? Protestovat a skončit jako Mary? Co na tom, že jsem nevěděla o ničem, co jsme provedly? Jich bylo moc. Mohla jsem jen doufat, že se z toho dokážu dostat. Snažila jsem se přemýšlet, vymyslet strategii, něco, co by je přesvědčilo, aby mě ušetřili.

Najednou se mi ale o nohy otřela podivná mlha. Byla vlhká, vlezlá a ovíjela mě jako chapadla chobotnice. Nebyla jsem schopna pohnout se, zrak, sluch i čich mi vypověděly poslušnost. Stála jsem totálně ochromená, vyděšená a čekala jsem, kdy ucítím bolest, která bude tou poslední, co na tomto světě zažiju.

Místo ní se však náhle mlžná opona roztrhla a mně se opět vrátily smysly i hybnost. Ten muž – Aro, stál jen kousíček ode mě. Díval se mi přímo do očí, když natáhl ruku a beze slova mi ji nabídl. Chytila jsem ho za ni a v úžasu ustoupila krok zpět, když mě zahltily mé vlastní vzpomínky. Děsivou rychlostí mi probíhaly před očima a znovu mizely v běhu času. Za to mohl on?

Nakonec jsem opět spatřila jeho tvář. Povzbudivě se na mě usmál a hlasitě oznámil ostatním: „Tahle žena se ničím neprovinila. Heidi, chceš se stát členkou mé gardy? Tvá krása a skrytý talent vábit by u nás našla uplatnění. Chceš se stát Volturiovou?“

Jeho oči mě opět okouzlily. Slyšela jsem vlastní hlas nepřirozeně tiše přijmout. „Ano, pane. Ráda se k vám přidám.“

Spokojeně přikývl a pokynul jednomu z mužů, aby mu podal tmavě šedý plášť. Přehodil mi ho přes ramena a lehkým tlakem do zad mě pobídl, abych se přidala k těm, kteří vyrazili pryč. V tomtéž okamžiku jeho kouzlo pominulo a já si vzpomněla na zbylé členky svého klanu. Ohlédla jsem se spíš ze zvědavosti, tušila jsem, co uvidím. Na zemi doutnaly tři hromádky popela, ale já necítila vůbec nic. Byla jsem tak sebestředná, nebo mi radost z toho, že jsem přežila, zastínila další pocity? Nevěděla jsem, ale nijak zvlášť mě to neznepokojovalo. To důležité bylo, že vstupem do gardy Volturiových jsem si zajistila, že už se nebudu muset bát nikoho. Patřit k nim bylo lepší než se před nimi schovávat. Živote, vítám tě. Já, Heidi Volturi, dám svou krásu a talent k dispozici větší slávě našich králů.

♦ THE END ♦

Podle Twilight Saga Wiki se Heidi setkala s Volturiovými právě na trestné výpravě proti jejímu klanu, která vznikla jen kvůli jejímu talentu.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spravedlnost Volturiů: