Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastně vdaná...

24.02.2011 (18:00) • SiReeN • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3649×

Šťastně vdaná...

Byla jsem šťastně vdaná…

Líbánky na ostrově Esmé byly úžasné. Vrátili jsme se domů po třech týdnech. Tři týdny. A mně se to zdálo jako věčnost. Bylo to nejspíš to nejkrásnější v mém životě.

Když jsme se vrátili, čekalo na nás překvapení. Cullenovi nám darovali úžasný domeček v lese. Byl malý, ale krásný. Pokoje byly útulně a prakticky zařízené, přesně podle mého vkusu. A ložnice… Když jsem do ní vstoupila poprvé, nemohla jsem uvěřit svým očím. Skoro jako bych se znovu ocitla na ostrově, v té úžasné modré ložnici, ve které jsem toho tolik prožila…

Jedna místnost byla nezařízená. Prý pro děti, usmívala se Alice, když nás provázela domem. Když tento dům vybavovali, musela být ve svém živlu. Tak obrovskou šatnu snad nemají ani hollywoodské hvězdy!

A tak plynul čas. A já ho ani nevnímala. V našem lesním domku jako by se zastavil čas. Konečně jsem po letech byla opravdu šťastná. Konečně jsem poznala i to, jaké to je mít úplnou rodinu, ne jen život s jedním rodičem. Našla jsem své štěstí, a to v tom krásném, na slunci se blyštícím upírovi, kterého jsem bezmezně milovala a který mou lásku opětoval. Nemohlo být šťastnějšího člověka na zemi. Dokud se to nezkazilo…

Asi dva měsíce po naší svatbě přinesla Alice Edwardovi jakýsi dopis. Když přišla, tvářila se nezvykle vážně. Začala jsem cítit úzkost, ale tu potlačil Jasper, který se vynořil po chvíli z lesa. Najednou jsem se cítila malátná, klidná. Málem jsem začala cvrlikat jako ti ptáčci, co neustále poletovali kolem našeho domu.

Edward se od toho dne choval velmi zvláštně. Ani nevím proč. Nikdo mi nechtěl říct, co v tom dopise bylo. Všechny to však rozrušilo. A mě neuvěřitelně iritovalo, že jsem jediná, která nic neví. Připadala jsem si… zrazená. Jako by mě už ve své rodině nechtěli. Ale kdykoliv jsem na tohle téma zavedla řeč, všichni mě ujišťovali, že to vůbec nic není. Ale ono bylo…

Po dvou týdnech jsem to už nevydržela a zeptala se na dopis Edwarda. Byl neoblomný, neřekl mi ani slovo. Ani výhružky nepomáhaly. Byl pevně rozhodnutý mi to tajit i nadále. Ale to já nedokázala snést. Co když má například někde jinou manželku a ta ho teď vydírá, že ho udá za bigamii?

Utekla jsem. Nejdříve k Charliemu, ale když si tam pro mě za pár dní Edward přišel, šla jsem do La Push.

Smečka mě tam neviděla ráda. Jsem přece manželka upíra. Ale nakonec svolili s tím, abych tam pár dní mohla zůstat. A z pár dní se vyklubal týden, z týdne dva, ze dvou tři. Nakonec jsem tam strávila celý měsíc. Celý měsíc jsem neviděla Edwarda. Rvalo mi to srdce, ale nedalo se nic dělat. Když on může mít přede mnou tajnosti, můžu já bydlet u svého nejlepšího přítele! Myslela jsem, že spolu máme být v dobrém i ve zlém, ale očividně to u nás neplatí…

Po měsíci v La Push jsem se vrátila do našeho lesního příbytku. Byl tam. Ale ani na mě nepromluvil, natož aby mi řekl obsah toho dopisu. Rozhodla jsem se taky mlčet. A mlčení u nás trvalo další týden. A pokračovalo by, nebýt toho, že jsem při jedné z mých četných procházek po lese velice nešikovně zakopla. V ruce mi při pádu nepěkně zakřupalo a do hodiny mi ruka tak opuchla, že jsem nutně potřebovala lékařskou pomoc.

Protože jsem nemohla řídit, musel mě zavézt Edward. Zpočátku nemluvil. Poté mi začal spílat, jaká jsem nešikovná a že na sebe musím dávat pozor. Příště by to prý mohlo být něco mnohem horšího, než je zlomená ruka. Nenechala jsem si to líbit. Řekla jsem mu, že se má starat sám o sebe a o svůj dopis a ne o mě.

„Dobře, jak myslíš,“ rozzuřil se. „Když to musíš vědět, dostali jsme psaní z Volterry. Místní ‚šlechta' se velmi podivuje nad tím, že sladká Bella je ještě člověk. Tak. Je ti teď líp? Teď, když už to víš?“

„Já… Nevěděla jsem,“ vykoktala jsem a zaraženě se dívala před sebe.

„Tak teď už víš,“ odsekl. Najednou zastavil u kraje silnice. Na chvíli zavřel oči a na něco se soustředil. Poté se znovu, beze slova vysvětlení, rozjel. Jel jako kdyby oklikou, cesta trvala déle než obvykle, ale nekomentovala jsem to. Čím blíže jsme byli u nemocnice, tím víc se mi zdála postava stojící přede dveřmi povědomá. Když Edward zaparkoval, konečně jsem tu osobu poznala. Carlisle. Ale co tu dělá? Nakonec jsem nad tím přestala přemítat. Je to přece doktor, je logické, že je v nemocnici.

Nečekala jsem, až mi Edward otevře dveře, ostatně, dnes by to nejspíš ani neudělal, a vydala se ke Carlisleovi. Ani jsem ho nestihla pozdravit a už po mém boku stál Edward.

„Jsi si jistý?“ zeptal se ho Carlisle, ignoruje moji přítomnost. Teprve když Edward pokýval, podíval se na mě. Poté si letmo prohlédl moji ruku a poslal mě na rentgen. Nakonec mi ruku zasádrovali.

Když jsme vyšli z nemocnice, Edward se ke mně otočil a upřeně se mi zadíval do očí. V těch jeho jantarových jsem četla všechnu tu lásku, kterou ke mně cítil. Poté mě políbil. Dlouze. Když jsme se od sebe odtrhli, chytil mou hlavu do dlaní a zhluboka nasál moji vůni. A pak pronesl tu zvláštní větu.

„Bello, pamatuj si. Miluji tě. Za žádných okolností na to nezapomínej. Miluji tě, vždy jsem tě miloval a vždy tě budu milovat,“ pronesl pomalu a tiše, dívaje se mi přitom do očí. Přikývla jsem, a než jsem se ho stihla zeptat, co se děje, byl pryč. Otočila jsem se, abych se podívala, kam zmizel. Ten okamžik se mi vryl do paměti. Navždy.

V šoku jsem sledovala auto, které se vyřítilo přímo proti Edwardovi. On, silný a rychlý upír, by ho zvládl odvrátit nebo uhnout z cesty, ale něco bylo špatně. Edward stál na místě a čekal.

Ozvalo se kvílení gum a zvuk nárazu. Vtom se kolem mě prohnal Carlisle, který běžel k Edwardovi. Tady něco nehrálo. Jak mohl vědět, že Edwarda srazí auto? A jak to, že Edward skončil na zemi, místo aby se o něm auto rozdrtilo?

Nevnímala jsem nic kolem sebe. Jen jsem se dívala na místo nehody a přehrávala si ten moment pořád dokola.

Asi po půl hodině mi někdo položil ruku na rameno. Otočila jsem se a viděla osobu v bílém plášti. Nejspíš doktor.

„Vy jste Isabella Cullenová?“ zeptal se mě, a když jsem kývla, pokračoval.

„Je mi to líto. Váš manžel… Nešlo mu pomoci… Zemřel.“

Cože?! Měla jsem chuť mu začít řvát přímo do ucha. Můj manžel nemůže být mrtvý! Je to upír!

Nedovolili mi vidět jeho tělo. Jaké taky? Vždyť Edward žije! Když jsem se rozjela ke Cullenovým, nikdo nebyl doma. Bylo to více než podezřelé. A mě napadaly samé neradostné myšlenky. Zahnala jsem však chmury a jela domů.

Teprve po třech dnech se mi ozvali. Když jsem spatřila na displeji Alicino jméno, ihned jsem zmáčkla zelené sluchátko a nedočkavě ze sebe začala chrlit věty, které mi celé ty tři dny vrtaly hlavou.

„Alice? To je dobře, že voláš? Kde jste? A kde je Edward? Co jste to na mě nahráli? Proč jste se na mě domluvili? Vím, že ve Forks jste už dlouho, ale mohli jsme normálně odjet, ne hrát takové divadlo!“

„Bello,“ přerušila mě Alice, „zítra v deset hodin je pohřeb.“ A pak zavěsila.

Nechápavě jsem se dívala na telefon. Poté jsem jí zavolala zpátky. Nebrala to.

Povzdychla jsem si a s vědomím, že to je další z Emmettových žertů, jsem šla spát.

Nebyl to žert. Když jsem v o půl desáté přijela k místnímu kostelíku, byli tam snad už všichni obyvatelé Forks. Všichni se chtěli naposledy rozloučit s tím dokonalým a nepřístupným Edwardem Cullenem. Ale já ne. Rovnou jsem si to zamířila dovnitř, přímo k rakvi. Byla otevřená a uvnitř ležel Edward. Byl oblečený do černého obleku, který kontrastoval s jeho smrtelnou bledostí, a tvářil se naprosto pokojně. Jako kdyby jen snil.

„Edwarde, přestaň to na mě hrát! Okamžitě vylez z té rakve! Slyšíš?! Tohle ti nikdy neodpustím!“ šeptala jsem naléhavě, ale on se nehýbal. Když jsem se odvrátila a chystala se odejít, zaslechla jsem tiché miluji tě, a když jsem se na něj znovu podívala, nepatrně zahýbal rty. Ale to bylo všechno. Nevstal a neobjal mě. Vybral si. Nechala jsem ho tam ležet, ať si dál účinkuje v této frašce, a vzdálila se.

V deset hodin se všichni nahrnuli dovnitř a posedali si. Nechtěla jsem si sednout ke Cullenovým, kteří seděli v první lavici, tak jsem si sedla k Charliemu, který seděl na druhé straně ve třetí řadě. Po celou dobu obřadu mě táta držel za ruku a šeptal mi, že musím být silná. Ano, musela jsem být. Nevěděla jsem, proč to dělají, ale ubližovali mi tím. Chtěli snad zmizet beze mě?

Po obřadu se všichni přesunuli ke Cullenovým. Tam, na kraji lesa, byla postavena nová hrobka. Do ní Jasper, Emmett, Carlisle a Charlie odnesli rakev. Když vylezli a Jasper uzavřel hrobku, sevřelo se mi srdce. Jako by doopravdy umřel.

Všichni mi najednou začali přát upřímnou soustrast. Bylo to strašné. Už jsem to nemohla vydržet, tím, že to říkali, jako by mě přesvědčovali, že opravdu umřel.

Stoupla jsem si pár kroků od hrobky a dívala se na ni. Z očí mi začaly kanout slzy. Vtom mě někdo zezadu objal. Myslela jsem, že to je někdo z Cullenových, ale ti už byli dávno pryč. Byl to Mike Newton. Schoulila jsem se mu do náruče a rozplakala se. Začal mě utěšovat.

„No tak, Bello, musíš být silná. To překonáš. Vše jednou přebolí. My ti s tím pomůžeme,“ hladil mě po zádech a mě to nějakým zvláštním způsobem uklidňovalo. Tohle vždy dělal Edward, když mě něco trápilo.

Už se skoro stmívalo, když jsem se vrátila domů. Byla jsem zdrcená. Má mysl věděla, že Edward žije, ale srdce to odmítalo akceptovat. I když neumřel, podvedl mě. Hrál si se mnou. Byla jsem pro něj jen hračka. Voňavá hračka.

Na posteli jsem našla vzkaz. Byl od něj.

Má milovaná, to, co jsme udělali, nebylo zrovna čestné, ale bylo to to nejlepší. V době, kdy čteš tento dopis, už jsme nejspíš v letadle, které míří do Volterry. Dostali jsme ultimátum. Tvůj život nebo naše dary. Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv. Ty musíš žít. Nehledej nás. A pamatuj… Miluji tě. Navždy.

Ani se nemusel podepisovat. Bylo nad slunce jasné, kdo ten vzkaz psal. Nemohla jsem však uvěřit jeho obsahu. Musela jsem se o tom přesvědčit.

Rozjela jsem se k domu Cullenových. Vešla jsem a rozhlížela se kolem sebe, ale nikde jsem neviděla žádnou připomínku toho, že tu někdo žije. Jistě, byl tu nábytek, ale nebylo tu nic osobního, fotky, které dřív visely na zdích, zmizely a veškeré dekorace s nimi. Zmocnila se mě divná předtucha. Bezmyšlenkovitě jsem opustila dům a vydala se k lesu. Zamířila jsem k bílé hrobce, která ve tmě téměř zářila. Opatrně jsem vešla dovnitř a dívala se kolem sebe. Nic jsem však v té tmě neviděla. Teprve po chvíli mě napadlo posvítit si mobilem.

Má domněnka byla správná. Zde neleží Edward Cullen. Zde leží jen prázdná rakev.

Jako v transu jsem vyšla z hrobky, uzavřela ji, aby se do ní nedostala lesní zvěř a podobní lesní tvorové, a klopýtala k autu. Tam jsem se zastavila a opřená o kapotu jsem se znovu podívala k hrobce. Nechal mě tu samotnou. Slíbil, že nás nerozdělí nic než smrt, a svou přísahu porušil. Vzpomínala jsem na to, jaké to bylo před tím, než přišel ten zrádný dopis. Tehdy jsem byla šťastně vdaná. A teď jsem co? Šťastně vdaná… vdova?

Věnováno Neyimiss. Doufám, že tobě to jednou vyjde, ne jako Belle...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastně vdaná... :