Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Střípky minulosti - 1. část

01.03.2011 (20:00) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1378×

1. část

Střípky minulosti

Tiše našlapuji v temné noci, aby mě nikdo nezaslechl. Ohlížím se, zda mě někdo nesleduje. Musím být stále a stále v pozoru. Ve světě, ve kterém žiji, není nic jednoduché a bezpečné. Nejsem obyčejná. Neznám svoji minulost. Jen vím, že jsem byla poskládána z lidských ostatků. Jsem lidička. Ne, zrovna hezký tvor. Všichni si drželi ode mě odstup, protože ke mně měli odpor a báli se mě. Chápala jsem ty lidi. A snažila jsem se jim tedy vyhnout a ukrýt tak svoji existenci.

Obklopena temnotou,

nenáviděna,

osud ji ponechal samotnou,

stále před strachem utíká,

nechal ji bezbrannou,

ta samota věčná.

Žít ve strachu,

žít v domnění,

takhle to ale nemusí být.

Byla jsem s tím vším smířena. Kdybych sama sebe viděla, chovala bych se stejně. Už je to přesně 1000 let, co tímto způsobem žiji.

Tam, kde slunce vychází,

dívenka z jiné dimenze přichází,

nepatří do světa lidí,

zdali pak, až se to dozví, se s tím smíří?

Kdo ji z toho prokletí vysvobodí?

Střípky minulosti ztracené,

zahalené temnotou,

zatím jsou nenalezené...

Začala mě obklopovat temnota, ze které vystupovaly temné postavy. A já zrychlila na kroku. Chtěly mě, snažily se mě lapit do své náruče a už mě nikdy nepustit. Byla jsem jejich nedílnou součástí, blíže jsem měla ke světu mrtvých. Oni to věděli. Ať už jsem od nich byla daleko sebevíc, smířila jsem se s tím, že přijde smrt. Ze samého zoufalství jsem klekla na kolena a prosila. Nevím, co mě to popadlo. Proč bych se zrovna já měla bát smrti, když jsem ji už jednou prožila?

Prosila, plakala,

zbytečně,

před smrtí neuteče.

Ona se jí však nebojí,

je to přece lidička,

ona se ubrání.

Smrt ji už jednou potkala

tak nad čím přemýšlí?

andělé ji znovu vyslyší.

Temnota přišla. Temné stíny mě dostihly a nesly mě do neznáma. Nebránila jsem se, nebyl důvod. Pousmála jsem se a zavřela spokojeně oči. A vpadla do neskonalé tmy, kde na chvilku budou v bezpečí. Však je to jen spánek. Možná věčný a nebo krátkodobý. Nezáleželo mi na tom.

Brána se otevřela,

temnota ji pohltila,

do neznáma odnášela.

Do světa zla a mocné magie,

před mocnými silami se neskryje.

Myslela jsem si, že to je konec, že ta tma, která mě obklopuje, je branou do nebe. Jenže jsem se bohužel mýlila. Probudila jsem ve špinavé zatuchlé kobce, kde to všude smrdělo štiplavou zatuchlinou. Ležela jsem na tvrdé podlaze, a když jsem se zvedala, moje tělo bolestně zaprotestovalo. Měla jsem ztísněný pocit a necítila se dvakrát nejlépe. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale všude kolem byla nesnesitelná tma, já však stejně měla velice skvěle vyvinutý zrak, takže jsem viděla bez problémů. Místnost nebyla moc velká - v rohu stál dřevěný stůl, na kterém ležel džbán s vodou. Stěny byly šedé a porostlé mechem, protože tady všude panovalo vlhko. Mříže byly kousek ode mě a byly celé zrezivělé a s mojí silou by se daly snadno vyrvat. Nemělo by to však smysl, protože sotva bych se k nim přiblížila, tak by mě zabil jeden z kůlů, které mi visely nad hlavou. Byly ze dřeva a měly velice ostré hroty. Ani jsem nemusela přemýšlet nad tím, na jaký mechanismus vlastně pracují. Takže jsem byla bezmocná. Ti, co mě sem odvlekli, to měli skvěle promyšlené a šlo vidět, že zřejmě počítali s každým mým krokem. Jak rafinované. Jako by studovali celý můj život a čekali na onen den, kdy mě budou moci lapit do svých pavučin. K čemu jim ale budu? Proč mě unesli? Otázky na toto téma mi vířily hlavou v plném proudu. Chtělo se mi křičet, nadávat, ale vím, že by se tím nic nevyřešilo. Takže, co bych teda měla dělat? Sedět a čekat než někdo přijde? Stále se divím tomu, proč mě rovnou nezabili.

Mocné síly si s ní hrají,

to kam ji odvedly,

jí neprozradí.

Bezmocně bude přihlížet,

bude jim jedno, že bude

zoufale křičet.

Kdo jsou oni?

To nikdo neví,

mají důvody k utajení.

Svět temna a zla,

ona se v něm nevyzná.

Udeřila mě z ničeho nic otupující a nesnesitelná bolest hlavy a začal ke mně promlouvat něčí hlas. Byl chraplavý, hnusný a nepříjemný, až se přiznám, že mi z něho lezl mráz po zádech. Ale věděla jsem moc dobře, že to nejhorší má teprve přijít. Tohle byla pouze předehra toho všeho, co se mělo právě odehrát. A neptejte se mě odkud toho tolik vím.

„Tak co, Isabello, jak se ti tu líbí? Vybral jsem ti ten nejlepší pokoj, který tady máme,“ promluvil ten hnusný slizký hlas, ze kterého se mi dělalo špatně.

„Co mi lezete do hlavy! Odkud znáte moje jméno? Kdo jste a co jste zač? Proč jste mě sem odvlekli? A tomuhle jako říkáte, že je nejlepší pokoj? To je i hladomorna snad lepší, než tohle!“ vykřikla jsem z plných plic.

„Jsem samotný vládce temnoty a upírů, Aro. Mám za úkol likvididovat a zkoumat lidičky, jako jsi ty. No, spíše moje dušička Jane. Ta tě má na starost. No, znám tě celý život. Jak můžeš být tak nevděčná? I vodu jsem ti sem donesl a ty na mě takhle,“ řekl rozhořčeně.

Z ničeho nic, jsem se začala svíjet ještě ve větších bolestech než dosud. Připadala jsem si, jako by se do mého těla zapichovalo tisíce nožů. To už bych raději umřela rychlou smrtí než snášet tuhle bolest. Snažila jsem se křičet, jenže jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Po chvilce ta bolest přešla a já se bezmocně zkroutila do klubíčka a čekala na to, co bude dál. Neměla jsem sílu mluvit, ani jsem se o to nepokoušela. Vím, že bych to mučení podstoupila znovu. Po chvilce opět promluvil: „Než něco řekneš, tak si to raději rozmysli. Rád si totiž se zlobivými lidmi hraju a dívám se na to, jak trpí. Je to velice zajímavá podívaná. Vždy se přitom velice bavím,“ řekl s pobavením. Ono existuje více lidičků? A proč je zabíjí? A čemu se vlastně divím? Vždyt', když mě někdo spatřil, tak nade mnou ohrnoval nos. A ti z temnoty mě berou jako škodlivý odpad. Taky co jiného se dalo očekávat, že?

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Střípky minulosti - 1. část: