Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sun, the beautiful killer

13.08.2010 (20:00) • Veruuuu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2548×

Mé velké poděkování patří Hanulce. Děkuju, sestři.

„Paní Swanová, je čas,“ zašveholila Holly. Velmi půvabná, mladá dívka. Měla jsem ji ze všech ošetřovatelek tady nejraději. Sedla jsem si na postel a nohy svěsila dolů. Holly ke mně přistoupila a nazula mi papuče, poté mi pomohla do mého křesla.

„Dnes je chladno, raději přes Vás dám ještě deku,“ řekla a tak také udělala. „Jinak je jasná obloha, určitě se Vám dnes bude líbit. Hvězdy zářivě osvěcují jezírko a měsíc už je téměř v úplňku.“ Pokývala jsem hlavou. Holly mě vyvezla z pokoje a poté jsme tiše projely chodbou až k hlavním dveřím.

„Teď mi musíte pomoct,“ řekla a popojela se mnou k jednomu křídlu dveří. Otevřela ho a požádala mne, abych ho přidržela, zatímco ona mě dopraví přede dveře. Odehrávalo se to každou noc, i tak mi to stále připomínala. Asi si myslela, že už jsem senilní a zapomínám… Já si bohužel vše pamatovala příliš dobře. Venku dnes bylo opravdu krásně. Zvedla jsem hlavu a nechala si na tvář dopadat záři měsíce a hvězd.

„No není krásně?“ ptala se Holly.

„Ano,“ řekla jsem a oči nechala zavřené. „Vím, že tu jsi,“ zašeptala jsem v duchu. Měsíc hladil mou tvář a já ho nechala…

„Povíte mi někdy Váš příběh?“ zeptala se Holly. Otevřela jsem své staré oči a upřela jsem na ni zrak. Asi pochopila, že čekám na odpověď, proč by to ráda věděla, a začala.

„Omlouvám se, pokud je Vám to nepříjemné,“ řekla a pokračovala, „ale já si Vás oblíbila. Chtěla bych vědět, proč jsem Vás musela potkat zrovna tady.“ Smutně jsem se na ni usmála.

„Holly, drahoušku, to je dlouhý příběh a spoustu věcí bys mi nevěřila,“ odpověděla jsem jí.

„Chtěla bych ho slyšet.“

„Bylo mi tehdy osmnáct let,“ začala jsem. Šlo to těžce, už padesát let jsem s nikým takhle nemluvila. Ne, že by se se mnou o tom nikdo nechtěl bavit, to já v nikoho neměla důvěru.

„Opustil mne ten, koho jsem jako jediného milovala. Řekl mi, že už mě nemiluje, a odešel i s celou jeho rodinou. Nechal mě samotnou. Jedinou oporou mi byl Jacob, můj nejlepší kamarád. Dělala jsem hlouposti, které mne ohrožovaly, jen abych ho znovu viděla. Zjevoval se mi, když jsem dělala něco nebezpečného… Jednou jsem skočila z útesu…“ odmlčela jsem se. Holly se na mě nevěřícně dívala. Vyčkávala na mé pokračování. Mně šlo však velmi těžce mluvit. Hruď se mi svírala jako tenkrát…

„Alice, sestra mé lásky, měla dar… Už teď začneš pochybovat o pravdivosti mého příběhu, ale já tě varovala, že to tak bude… Tak nebuď zklamaná,“ řekla jsem jí ještě.

„Ne, nebojte se, nebudu. Pokračujte, moc pěkně vyprávíte.“

„Tak tedy, Alice měla dar, viděla budoucnost. Viděla, jak skáču z útesu… Myslela si, že jsem zemřela.“ Znovu jsem se odmlčela, musela jsem sebrat všechnu odvahu, co jsem měla. A i když mi nebude věřit, tak co… Stejně jsem jen stará paní, co je už spoustu let v tomto ústavu, takže nic překvapujícího.

„Já však nezemřela, Jacob mě zachránil. To však už neviděla, protože Jacob byl jiného druhu. Odvěcí nepřátelé. Vlkodlaci a upíři.“ Na tváři Holly se nic nezměnilo, dál napjatě poslouchala a já věděla, že svůj příběh vyprávím té správné osobě.

„Když jsem se s Jacobem vracela domů, tak jsem před domem zahlédla Alicino auto. Přijela. Vrátila se za mnou. Když jsme se konečně shledaly u mě doma, vylíčila mi celý příběh. Viděla, jak skáču a musela se přesvědčit, jestli se to opravdu stalo. Poté mi však pověděla něco, co změnilo můj život.“ Slyšela jsem, jak Holly zatajila dech.

„Co to bylo? Necháváte mě napnutou,“ vyčetla mi.

„Alice mi řekla, že Edward, má láska, si myslí, že jsem mrtvá. Odjel do Volterry, což bylo městečko, kde sídlila královská rodina upírů, jestli to tak můžu nazvat. Volturiovi.“ Při vzpomínce na ně jsem se oklepala.

„Je Vám zima?“

„Ale ne, děvenko, jen to jméno nemůžu ani slyšet… Tak jsme se s Alicí vydaly do Volterry. Edward se chtěl zabít, kvůli mně. Musel je vyprovokovat, musel nějak zařídit, aby se ho chtěli zbavit. Aby se stal přítěží, hrozbou… A tak se rozhodl vystavit na slunci. Abys chápala, upíři se na slunci třpytí a v té době ve Volteře zrovna probíhaly slavnosti, takže tam bylo spoustu lidí a tajemství upírů mohlo být prozrazeno…,“ pokračovala jsem ve vypravování a sama si vybavila to, na co bych nejradši zapomněla. Volterru a vše, co se v ní odehrálo.

***

„Bello, utíkej rychle! Není moc času. Bude u hodin, hledej je,“ křičela na mě Alice.

Na nic jsem nečekala a prodírala se červeným davem okolo mě. Utíkala jsem a cítila, jak mi srdce buší, jakoby mi pulzovalo přímo v hlavě. Dostala jsem se na velké náměstí. Rozhlížela se kolem sebe, ale žádné hodiny jsem neviděla.

Nemohla jsem však propadat depresím, instinktivně jsem se vydala napříč celým náměstím. Stále jsem nezastavovala a běžela ze všech sil.

Najednou jsem je spatřila, velké hodiny na věži. Byly přímo naproti mně. Jenže mě od nich dělilo obrovské množství lidí a také několik set metrů. Rozrážela jsem dav okolo mne a prodírala se k hodinám, k němu…

Srdce zvonu mohutně udeřilo do pláště a celé náměstí ovládl hlasitý, dutý zvuk. Otřásla jsem se a dál se snažila prodírat k místu, kde měl být Edward. Hodiny odbíjely a okolo mne vypukl, již s prvním odbitím, velký jásot.

Stál tam! Odhodil rozepnutou košili a vystavil se slunci.

„Edwarde!“ křičela jsem, ale dav okolo mne byl hlasitější, že ani já sama jsem se neslyšela. Stále mě od něho dělila velká vzdálenost… Snažila jsem se zrychlit, ale už jsem běžela moc dlouho a mé síly mi pomalu ubývaly. Edward zvedl hlavu směrem ke slunci.

„Edwarde!!!“ křičela jsem znovu ze všech sil. Konečně mi zbývalo posledních pár metrů a najednou jsem za ním uviděla stát dvě postavy v kápích.

„Edwarde! Podívej se na mě! Jsem tady! Jsem tady s…,“ volala jsem, když najednou do mě někdo vrazil a já dopadla na zem. Chvíli jsem ležela, neschopná jakéhokoliv pohybu. Dlažební kostky, jimiž bylo vydlážděno celé náměstí, mě tlačily do mého ochablého těla.

Pomalu jsem zvedla hlavu a uvědomila si, kde to vlastně jsem a proč tu jsem… Oči se mi samovolně zalily slzami. Hledala jsem ho a nemohla ho najít.

A potom jsem ho spatřila. Dva muži v kápích ho zatáhli do temné uličky vedle věže.

„Edwarde…,“ zašeptala jsem a chtěla se postavit na nohy. Něčí ruce mne však přidržely, abych to nedělala. Otočila jsem se a spatřila Alici. Zkroušeným pohledem se na mě podívala a pak rychle uhnula očima.

„Alice, musíme za ním!“ křikla jsem a znovu se pokoušela vstát. Její ledové ruce mne však dál přidržovaly u země a nedovolovaly mi vstát. Nechápavě jsem se na ni dívala.

„Bello, musíme pryč…,“ vydala ze sebe utrápeným tónem.

O čem to sakra mluví??? honilo se mi hlavou a já se vrátila pohledem zpět na Edwarda.

„Nedívej se tam,“ řekla Alice a pokoušela se odvrátit mou pozornost. Já se však stále dívala na scénu odehrávající se v uličce. K Edwardovi přistoupila drobná postava, pohladila ho po vlasech a najednou se sesunul k zemi.

„Ne!!!“ vykřikla jsem a pár lidí okolo mne se otočilo. „Alice! Proč tu jen tak klečíš?!! Pusť mě! Copak nevidíš, že mu ubližují?“

Viděla jsem, že kdyby to bylo možné, tak by dávno její oči zdobily ty malé, křišťálově průzračné a tolik bolestné kapky vody… Jenže ona nemůže plakat, nemůže uronit ani jedinou slzu…

Smutně jsem se na ni podívala a zašeptala: „Pusť mě, prosím, nenechávej mě tu ležet, zatímco mu ubližují.“

„Nemůžu, právě kvůli němu…“

Hráze mých očí byly v tu chvíli zbořeny. Mlhavým pohledem, plným slz, jsem ho zahlédla, ležel tam už téměř nehybně. Sevřela se mi hruď.

„Zvedni se, prosím…,“ šeptala jsem mezi slzami a můj hlas téměř nešel slyšet. Slyšela jsem, jak Alice vedle mě hlasitě vzlykla.

A pak se to stalo… Ten větší ze dvou mužů zvedl Edwarda ze země. Držel ho, jeho tělo bylo příliš ochromené, aby mohl stát sám. Ta drobná postava se k němu znovu přiblížila, až úplně k obličeji, poté se odtáhla a zmizela v uličce, kam už jsem neviděla. Druhý muž v kápi uchopil Edwardovu hlavu a trhl…

„Neeeeeee…,“ zakřičela jsem a ucítila Alicinu ruku na své puse.

Mé smysly ochably, přestala jsem vnímat okolí. Viděla jsem jen tmu. Hruď se mi svírala a já nemohla popadnout dech. Vždyť ještě před chvílí tam stál, ještě před chvílí jsem ho měla téměř na dotek… A teď ten velký muž v kápi mizí s jeho nehybným tělem v té tmavé uličce.

Najednou mi hlavou projela vzpomínka…

„Myslel jsem na to, že chci něco zkusit,“ řekl a vzal můj obličej do dlaní. Zaváhal, ale pak se svými mramorovými rty něžně dotkl těch mých. Projela mnou vlna elektřiny a nemohla jsem popadnout dech… Všechny pocity se ve mně mísily s tím chladným a přece tolik hřejivým polibkem. Svět okolo mne mizel, byla jsem jen já a on, jen my. Zamotala jsem své ruce do jeho vlasů a vychutnávala si tu nádhernou chvíli, kdy se naše rty poprvé spojily.

Bodlo mě znovu v hrudi, tam, kde dříve bývalo mé srdce. Teď tam je jen obrovské prázdno. Nic… Slzy skapávaly z mého obličeje a já ucítila dvě ledové ruce, které mě zvedaly. Nesnažila jsem se rozpoznat obličej, věděla jsem, že je to Alice. A i kdyby nebyla, bylo mi to jedno. Má hlava se samovolně zaklonila a mně do očí vnikly sluneční paprsky. Snažila jsem se zaostřit můj pohled na slunce, na vraha mé lásky…

***

„Paní Swanová…,“ vydechla Holly s očima, které byly zalité slzama. „Tak proto… Proto nechodíte na slunce?“

Pokývala jsem hlavou a rukama si setřela slzy, které se mi objevily na tváři.

„Je mi to tak strašně moc líto…,“ řekla a objala mě. Zavřela jsem oči a tvář opět vystavila měsíci, který se pomalu ztrácel. Strávily jsme tu moc času. Pomalu přicházelo ráno, za chvíli na oblohu jistě vyjde slunce.

„Asi bychom měly jít,“ řekla Holly, „musíte se prospat a za chvíli vyjde sl- ," odmlčela se.

„Ale no tak, zlatíčko, můžu to slovo slyšet,“ řekla jsem jí a pohladila ji po vlasech. „Dnes bych tu chtěla zůstat až do východu,“ řekla jsem.

„Jste si tím jistá?“ otázala se mě Holly.

„Ano, kdybych usnula, drahá, tak mě vzbuď.“ Holly jen kývla. Sedla si zpět na židli, kde seděla celou dobu. Zírala jsem na oblohu, pozorovala zacházející měsíc a vycházející slunce.

První paprsek ozářil mou tvář. Zavřela jsem oči, byla jsem unavená. Cítila jsem slunce opírající se do mé tváře. Přestávala jsem vnímat…

Ten den na nástěnce, kde se oznamovala úmrtí, přibylo další jméno.

Pacientka Isabella Swanová zemřela ve věku 69 let, dne 21. 3. 2058.

Shrnutí povídek => Pokud byste měli chuť na něco dalšího z mé dílny. :)

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sun, the beautiful killer: