Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svalovec, nebo hezoun?

04.05.2010 (18:00) • Petulle • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 5342×

Bella:

Vcházela jsem do dveří velké Forkské střední školy. Zastavila jsem se ve vestibulu a pohlédla jsem do dlouhé chodby se skříňkami. Opřela jsem se o stěnu a tiše jsem si povzdechla. Co tady vůbec dělám? Nesnáším zimu, nesnáším déšť, Forks je deštivé město. Vstoupím do druhé poloviny semestru a navíc tu ani nikoho neznám. Skvělé vyhlídky na nový začátek. Pomalu jsem se narovnala a odloudala jsem se do chodby k šatní skříňce, která mi byla přidělená. Otevřela jsem její dvířka, zatím byla samozřejmě prázdná, a pověsila jsem do ní svou bundu. Pak jsem dvířka zase zavřela a rozhlédla se kolem sebe.

Hledala jsem učebnu číslo patnáct, učebnu Dějepisu. Mezitím jsem si prohlížela tváře přítomných lidí. Ucítila jsem na sobě něčí pohled a donutilo mě to pootočit hlavou. Kousek ode mě stál vysoký mladík s medově hnědými vlasy a upřeně mě pozoroval. Naprosto mě fascinovaly jeho oči… Měly zvláštní zlatavou barvu, nikdy předtím jsem takové oči neviděla. Nějak jsem z něj nemohla spustit zrak. A tak to vyřešil za mě, odvrátil pohled a odešel. Zatřepala jsem hlavou, otočila jsem se a šla hledat učebnu Dějepisu.

Byla to neuvěřitelně nudná hodina. Měla jsem co dělat, abych nepraštila hlavou o lavici a na místě neusnula. Neustále jsem pokukovala po hodinkách a doufala, že zaslechnu zvonek. Když se mé přání po tři čtvrtě hodině stalo skutečností, vstala jsem z lavice a hbitě vyrazila na chodbu. Sáhla jsem do tašky, abych v rozvrhu zjistila následující hodinu, a otráveně jsem si odfrkla, když to byla Biologie. Tu jsem odjakživa nesnášela. Zatímco jsem pomalým krokem mířila na konec chodby, zkoumala jsem, jaké další předměty mě dnes ještě čekají. A najednou jsem do někoho vrazila.

„Dávej bacha,“ utrousil ten někdo otráveně.

Zvedla jsem zrak od rozvrhu a rychle zamrkala.

„Promiň,“ řekla jsem rozpačitě.

Byl to nějaký kluk o celou hlavu větší než já, urostlý s bledou pletí a černými na krátko ostříhanými vlasy. Podmračeně vzhlédl a podíval se na mě. Jeho výraz se okamžitě změnil. Ty oči… Měly barvu sladkého medu. To mají všichni ve Forks zlaté oči? Jak je to možné?

„Nic se přece neděje, já se omlouvám, měl jsem dávat pozor,“ uculil se.

Najednou už mu očividně nevadilo, že jsem do něj vrazila.

„Jsem Emmett Cullen,“ podal mi automaticky ruku.

„Bella… Swanová,“ vykoktala jsem a nesměle jsem přijala nabízenou ruku.

„Těší mě, jinak se ještě jednou omlouvám, jsem prostě tak velký, že do mě holky vrážejí, mám prostě štěstí,“ řekl pobaveně.

Uchechtla jsem se. Nejprve mi připadal arogantní, teď se můj názor na něj absolutně změnil.

„Jsi tady nová, co? Ještě jsem tě tady neviděl,“ zkonstatoval.

Přitakala jsem.

„Fajn, takže, Bello, jak ti tohle můžu vynahradit? Co říkáš tomu, kdybych tě někam pozval, třeba na večeři?“

Byla jsem překvapená. Ten na to šel opravdu rychle. Šlo vidět, že byl sebevědomý a rozhodně se neostýchal. No, ale proč nejít? Může to být fajn, vypadal mile a vtipně, alespoň budu konečně někoho znát.

„No, proč ne,“ trhla jsem rameny.

„Super,“ řekl spokojeně, sáhl do kapsy a vytáhnul moderní už od pohledu určitě drahý mobilní telefon, něco na něm nacvakal a podal mi jej. „Napiš mi, kde bydlíš, vyzvednu tě v šest,“ oznámil mi.

Vyťukala jsem svou adresu a mobil mu vrátila. Zběžně si prohlédnul display a zastrčil jej do kapsy.

„Fajn, takže v šest, zatím se měj, Bello,“ usmál se, otočil se a odešel.

„Ty taky,“ hlesla jsem ještě.

Celý den jsem na to musela myslet. A byla jsem sakra nervózní. A to proto, že při pohledu na Emmetta, jeho oblečení, mobil i auto, kterým později odjížděl z parkoviště domů, mě napadlo jedno jediné slovo – bohatý. Co tím chci říct? Chci tím říct, že člověk jako on bude určitě znát ty nejlepší restaurace. A taky tím chci říct, že zoufale doufám, že mě nebude chtít vzít do jedné z nich. Hned na to nastoupila další nervozita. Bude o mě vůbec stát? Co když počítá s tím, že do jeho auta vejdu vystrojená ve značkovém oblečení, nějaká ta sukýnka nebo nedej bože šaty a k tomu vysoké podpatky? A jaké bude jeho zklamání, až nastoupím v džínách, mikině a černých converskách?

Ano, tohle byl fakt. Můj pokoj bohužel (bohudík?) nevlastnil obrovskou šatnu s róbami ze všech historických dob, včetně nějakých těch z nových moderních let. A neobsahovala – kupodivu – žádné nepřeberné množství střevíců na různě vysokých podpatkách, platformách a klínech. Ani jsem nevlastnila desítky druhů kabelek – každá samozřejmě v jiných barvách, aby se nedej bože nestalo, že bych neměla k nějakému oblečení žádnou kabelku, která by barevně ladila. Ne, tohle opravdu nejsem já.

A co jsem já? Pár ošoupaných (ale dokonce i neošoupaných pro trochu slušnější chvíle) džínů, několik mikin s kapucí, pár svetrů, zase z důvodu, abych nepůsobila jako hastroš, když jdu do jiné společnosti lidí, než byla škola, nějaké trička, halenky, košile, dva druhy conversek a jedny slušněji vyhlížející bílé tenisky. Takže snad Emmett nedoufá v to, že věci, ve kterých mě dnes viděl ve škole, nosím jen, když se mi po ránu nechce strojit. Protože tohle oblečení bylo mým denním chlebem. Někdo by řekl mužatka, protože nemám ve skříni sukně a boty na stylové jehle. Ale to nebyla pravda! Byla jsem dívčí, chovala jsem se jako každá normální holka, vypadala jsem po tváři jako normální holka, vlasy jsem nosila jako normální holka… Jen jsem se prostě ráda cítila pohodlně a šaty a sukně pro mě prostě nebyly.

Tyto úvahy mě znervóznily natolik, že jsem už dvě hodiny v kuse seděla ve svém pokoji na posteli a okusovala si nehty. Po očku jsem sledovala hodiny. Bylo pět hodin, za hodinu tady bude. A já absolutně neměla představu, co si vzít na sebe, abych vypadala alespoň trochu lépe. Hbitě jsem vstala, otevřela skříň a začala se v ní přehrabovat. Postupně jsem si prohlížela vše, co se v ní nacházelo a pak jsem se zarazila. Došlo mi, že mi doopravdy záleží na tom, jak na něj zapůsobím. On se mi vážně líbil? Při tom faktu jsem se potutelně usmála a začala jsem na postel házet pár přijatelných kousků oblečení. Po půl hodině jsem konečně vybrala něco, co alespoň trochu ucházelo. Nakonec to byly jedny z novějších a slušněji vyhlížejících džín, obyčejná bílá mírně přiléhavá košile a lehký šedý svetr. Na nohy jsem nahodila bílé tenisky a prohlédla jsem se v zrcadle. Ano, tohle by šlo. A vlasy? No, nebudu si tu česat žádné drdoly…

Zamířila jsem do koupelny, do dlaně si vymáčkla hrst tužidla, jemně jsem jím vlasy prohrábla, trochu pročesala a hotovo. Dostaly hezký objem a jemně se vlnily. Byla jsem jakž takž spokojená. Nikdy jsem se nelíčila, jediným mým líčidlem byla řasenka na vytvarování řas a zvýraznění očí. Super. Celkový dojem se docela vydařil. Podívala jsem se na hodiny. Časově jsem na tom byla dobře. Bylo tři čtvrtě na šest. Ještě budu chvíli čekat. Nervózně jsem přešlapovala po pokoji, a co chvíli vyhlížela z okna. Bylo za pět šest, když jsem zaslechla troubení před domem a vrhla se k oknu.

Stříbrné sportovní audi a v něm Emmett. Rychle jsem sáhla do skříně pro černou koženou bundu. Byl začátek března a venku už bylo sice trochu tepleji, večery však byly stále chladné. Prohlédla jsem se v zrcadle. Bunda mému vzhledu dodala dívčí vzhled. Rychle jsem vyšla z pokoje a seběhla schody.

„Kam jdeš?“ zaslechla jsem tátův hlas.

„Ven. Řeknu ti to pak, spěchám, tak zatím,“ a už jsem vyšla ven.

Sešla jsem schody, došla až k autu, nervózně jsem sáhla po klice a otevřela.

„Dobrý večer,“ zazubil se Emmett.

„Ahoj,“ hlesla jsem jen a posadila jsem se vedle něj.

Nesmírně mě uklidnilo, že byl oblečený v normálních tmavě modrých džínách a bílém svetru. Avšak rozdíl mezi mým a jeho oblečením byl v tom, že to jeho bylo opravdu poněkud dražší, než to moje. Vypadal dobře, o tom nebylo pochyb…

Pomalu jsme vyjeli. Byla jsem značně nervózní. Emmett si toho očividně všiml.

„Možná tě uklidní, že nás nehodlám zavést do nějaké desíti hvězdičkové restaurace,“ ušklíbnul se.

„No, vidím, že sis všimnul, že já na to zrovna nejsem,“ řekla jsem trochu rozmrzele. „Ani bych se tam nehodila. Myslím, tak nějak celkově… Nejsem na to ani oblečená,“ pletla jsem páté přes deváté a v duchu jsem se proklínala, že raději nemlčím.

„Oblečení není všechno,“ opravil mě. „Ale neměj strach, však uvidíš,“ mrknul na mě.

Když jsme očividně dorazili na místo, zastavil a vystoupil. Hleděla jsem na restauraci před námi. Vypadala hezky, ne nijak přehnaně přepychově, ani jako laciný pajzl. To už otvíral dveře a já vystupovala ven. Pomalu jsme vešli dovnitř. Vypadalo to tam moc hezky, vše bylo stylově zařízené, na slušné úrovni, zároveň to však bylo příjemné a tak trochu domácké prostředí. Posadili jsme se u jednoho z volných stolů a už k nám přitančila mladá servírka v upravené uniformě a podávala nám lístky.

„Děkuju,“ řekla jsem tiše a přijala jídelák.

„Mě ne, díky,“ odmítnul ji Emmett.

Usmála se na něj, otočila se a odešla. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Ty nic nechceš?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Je mi to fakt líto, ale jsem úplně přejedený, zrovna dneska mamka uvařila svou specialitu, kterou strašně zbožňuju, taky ji dělá jednou za uherák… A tak jí říkám, ‚mami, proboha, tos musela uvařit zrovna dneska, když mám rande s nejkrásnější holkou ze školy?‘ A ona na to ‚ale Emmette, rande máš každý den, s takovou bych to neuvařila nikdy‘,“ řekl a potutelně se zašklebil.

Zrychleně jsem zamrkala. Pobaveně se uchechtnul.

„To s tím, že mám rande každý den, byl samozřejmě vtip. Nechodím jen tak s holkami na rande, aby sis nemyslela. Ale s tou nejkrásnější holkou ze školy jsem nelhal,“ uculil se.

Cítila jsem, jak se mi do tváří nalévá horko. Jeho slova mě více než překvapila. Vždyť to vůbec není pravda, nejkrásnější holka ze školy… Kolik jsem viděla mnohem hezčích holek, než jsem já. Podpatky, sukýnky, make-up… A já chodím ve vyšlapaných teniskách, džínách, volné mikině a make-up jsem snad v životě neviděla a on si myslí, že jsem nejkrásnější holka ze školy?

Zavřela jsem jídelní lístek a odložila jej na stranu.

„Tak to já taky nebudu jíst…“ podotkla jsem a odložila jídelák. „Je mi blbé něčím se cpát, když ty nebudeš.“

„Blbost, neblázni, pozval jsem tě na večeři a čekám, že něco zaplatím, tak to hezky rychle otevři a něco si vyber. I kdyby to bylo to nejdražší, co tady mají, zaplatím to. Na cenu se vůbec nedívej,“ mrknul na mě a podstrčil mi lístek zpět.

„A ty si nedáš ani nic k pití?“ zeptala jsem se nejistě.

„Bojím se, že by se do mě ani nevešlo,“ ušklíbnul se.

A tak jsem začala listovat jídelním lístkem. Absolutně jsem neměla představu co si dát, bylo mi hloupé jíst, když Emmett seděl o suchu.

„Vybrala jste si?“ ozval se vedle mě hlas mladé servírky.

„Ech, jo… dám si těstoviny se sýrovo – žampionovou omáčkou,“ řekla jsem a podala jí lístek.

„Samozřejmě,“ kývla, podívala se na Emmetta a svůdně se uculila.

Překvapilo mě, že se na ni jen podíval a suše se ušklíbnul. Očekávala jsem, že se třeba usměje, jenže ona jej podle všeho nezajímala. Tímhle u mě stoupnul, hlavně proto, že byl ten typ, který mohl každou dostat do kolen, ale on toho očividně nevyužíval.

Byla jsem nervózní, sklopila jsem pohled do stolu a začala roztržitě ťukat prsty o jeho desku. Emmett mě pobaveně sledoval.

„Jak vidím, nemáš se moc ke slovu, takže se začnu ptát já. Máš sourozence?“

„Ne. Jsem jedináček,“ kývla jsem hlavou.

„Kolik ti je?“

„Sedmnáct.“

„Takže jsi ve třeťáku?“

„Jo.“

„Jsi vegetariánka? Soudím podle toho, co sis dala k jídlu.“

„Jo, to jsem.“

„Co tě napadlo jako první, když jsem tě pozval na rande?“ zeptal se najednou a potutelně se uculil.

Zarazila jsem se. Uvažovala jsem o tom, co mám říct, abych se úplně neznemožnila.

„No… byla jsem překvapená,“ řekla jsem trochu rozpačitě.

„Proč?“ zareagoval okamžitě.

„Asi proto, že… nikdy by mě nenapadlo, že někdo jako ty si všimne někoho, jako jsem já…“ řekla jsem a sklopila jsem pohled do stolu.

Pobaveně se usmál.

„Jsi roztomilá, když nevíš, co říct.“

Skvěle jsme si povídali a mě najednou zcela opustila nervozita. Zjistila jsem, že Emmett je skvělý, zábavný kluk, se kterým se dá mluvit úplně o všem. Rozuměli jsme si čím dál víc, jako bychom se znali celou věčnost. Mezitím už mi konečně dorazilo jídlo a tak jsem se do něj malými sousty pustila.

„Teď se budu ptát já,“ řekla jsem.

„Kolik ti je let?“

„Osmnáct.“

„Takže jsi maturitní ročník?“

„Přesně,“ přitakal.

„A co sourozenci?“

„Jo, mám dva, brácha Edward a sestra Alice, oba jsou mladší, je jim sedmnáct, jako tobě,“ kývnul.

Na chvíli jsem se zamyslela. Na jazyku mě pálila otázka, nevěděla jsem však, jestli ji mám vyslovit. Ale co, vždyť za to nic nedám.

„Proč jsi mě pozval na večeři?“

Pomalu se na mě podíval a smyslně se pousmál. Až mi z toho šla hlava kolem.

„Zaujala jsi mě,“ řekl s úsměvem.

„Vrazila jsem do tebe,“ opravila jsem jej a pobaveně se ušklíbla.

„Asi to byl osud.“

Pomalu jsem dojedla svou porci a rozhlédla se kolem.

„Nepůjdeme už? Zašla bych se třeba projít,“ navrhla jsem.

Pak jsem mírně zčervenala, když mi došlo, jak to nejspíš vyznělo a o co mi jde. Samolibě se usmál.

„No klidně se můžeme projít, nemám nic proti.“

Mírně jsem si odkašlala a raději od něj odvrátila pohled. Mávnul na servírku, nechal si vyslovit částku a zaplatil i se spropitným. Pak jsme se zvedli a vyšli ven z restaurace. Emmett se rozhlédnul kolem.

„Fajn, můžeme třeba do lesa,“ navrhnul a ukázal do temnoty za restaurací.

Naskočila mi husí kůže.

„Do té tmy? Och, no, nevím…“

„Ale přece by ses nebála, jsem tu já, já tě ochráním,“ řekl samolibým hlasem a pobaveně na mě mrknul.

Hned na to mě chytil za ruku. Při tom doteku mnou projelo příjemné mrazení, to už mě vedl přímo dovnitř lesa. Všude byla tma, jen občas mezi stromy prosvítalo měsíční světlo, takže jsme alespoň trochu viděli. Zastavil se uprostřed lesa a spokojeně se rozhlížel. Já už tak spokojená nebyla. Neustále jsem se otáčela a koukala kolem sebe, jestli v naší blízkosti náhodou není někdo, kdo nás hodlá nejbližší době vyděsit.

„Jdeme dál, ne?“ zeptal se se samozřejmostí.

„Blázníš? Mám z toho divný pocit…“ zamumlala jsem.

„Se mnou divný pocit mít nemusíš,“ uculil se.

V tu chvíli mě jednou rukou chytil kolem pasu a pevně mě k sobě přivinul. Překvapeně jsem vydechla a zadívala se mu do očí. Spokojeně se usmíval.

„A jdeme,“ řekl a už mě chtěl vézt hlouběji do lesa.

„Nejdu nikam,“ řekla jsem rázně.

„Ale, Bella se nám bojí?“ protáhnul a vysmíval se mi pohledem.

„Nebojím, jenom prostě nemám ráda tmu,“ bránila jsem se dotčeně.

Zasmál se.

„Strašpytel,“ trhnul rameny.

Naoko jsem se zamračila.

„Namyšlenče,“ odsekla jsem.

Vyjeveně vyvalil oči.

„Cože si to řekla?“

„Co bych říkala? Řekla jsem, že jsi namyšlenec. Arogantní sebevědomý namyšlenec,“ zopakovala jsem a spokojeně jsem se zazubila. „Moc si o sobě myslíš,“ nešetřila jsem jej.

Nestačil se divit.

„Tak to odvoláš!“ řekl a zatvářil se dotčeně.

„Neodvolám, je to pravda,“ zasmála jsem se.

„Odvoláš, nebo se neznám,“ řekl varovně.

Uchechtla jsem se.

„Tak se neznej, ale beze mě,“ usadila jsem jej, otočila jsem se k němu zády a odcházela jsem.

Sotva jsem udělala pár kroků, zezadu mě přepadnul a povalil na zem. Překvapeně jsem vyjekla, to už mě otáčel na záda a ruce mi špendlil nad hlavou. Teď klečel nade mnou a samolibě se culil.

„To bylo tak podlé,“ řekla jsem uraženě, ale nemohla jsem na něj být naštvaná, bylo mi do smíchu.

„Já ti říkal, že se nebudu znát,“ zazubil se. „Tak odvoláš to?“

Musela jsem se zasmát.

„Ani mě nehne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ještě aby tě hnulo, když nemáš šanci se pohnout,“ ušklíbnul se pobaveně.

Měl pravdu. Měl nade mnou převahu, ani kdybych chtěla, nedokázala bych se mu vyprostit.

„Říkám, že si namyšlenec. Stačí mi jeden večer, abych to poznala. Jak se pořád vychloubáš, jak jsi neporazitelný,“ řekla jsem provokativně. „A vůbec, proč mě prostě nepustíš?“

„Protože chci být ve tvé blízkosti,“ řekl tiše a pomalu se pousmál.

Nevěděla jsem, co říct. Absolutně mě opustila řeč. Jeho odpověď mě překvapila, jen jsem němě hleděla do jeho úžasných zlatavých očí. Pomalu se ke mně sklonil a zlehka mě políbil. Mým tělem projel neuvěřitelný elektrický náboj. V tu chvíli se mi naprosto zatemnil mozek, jediné, nad čím jsem momentálně dokázala přemýšlet, bylo to, že mě líbá. A nemohla jsem tomu uvěřit. Pustil mi ruce, abych se jej následně mohla chytit kolem krku. A po chvíli se ode mě odtáhnul. Jen se svůdně usmál a pohladil mě po tváři.

„Měli bychom jít,“ řekl jen, chytil mě do náruče a vstal. „Teď si tě odnesu do auta,“ zazubil se.

Ani jsem nebyla proti. Stále mi hořely tváře a zrychleně jsem dýchala, jako bych právě uběhla maraton. Vyšli jsme z lesa, Emmett otevřel dveře u spolujezdce, posadil mě dovnitř a zavřel za sebou dveře. Hned na to nastoupil a konečně jsme se rozjeli. Celou cestu jsme mlčeli, rozuměli jsme si i beze slov. Myslím, že nějaké zbytečné řeči by tu atmosféru a příjemné jiskření pokazilo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdo dokáže pobláznit během jednoho večera. Takhle jsem se dlouho necítila. Věděla jsem, že mě po očku sleduje a spokojeně se usmívá. Když jsme dojeli před náš dům, zastavil a chvíli jsme jen tak seděli. Položil ruku na mé koleno a usmál se na mě.

„Jsi skvělá.“

Nesměle jsem mu úsměv oplatila. Bylo mi s ním opravdu dobře. Až mi bylo líto, že musím jít domů.

„Díky za hezký večer,“ pohladil mě po tváři a na rozloučenou ještě políbil.

„Já děkuju,“ usmála jsem se a pomalu vystoupila z auta.

Vystoupala jsem schody, u dveří jsem se ještě zastavila a podívala se na stříbrné audi mizící v zatáčce. Za chvíli se vzdálil i zvuk motoru. Pomalu jsem vešla dovnitř.

„Jsem doma,“ zvolala jsem do éteru.

„Kde jsi vůbec byla?“ zaslechla jsem tátu z obývacího pokoje.

Došla jsem za ním. Sledoval nějaký akční film v televizi, jak jinak.

„Byla jsem… no s jedním…“

„Aha, takže s jedním,“ kývnul chápavě hlavou.

Uculila jsem se.

„S Emmettem Cullenem,“ dodala jsem.

Táta se překvapeně otočil a vyvalil oči.

„Cullenem?“

Trochu mě jeho reakce udivila.

„Ano, ty ho znáš?“

„No, je to syn jednoho mého známého. Lékaře, víš,“ vysvětlil mi.

„Aha,“ pokývala jsem hlavou. „A co je na tom divného, že jsem s ním byla na rande?“

Mírně se zamračil.

„Na tom rande divného nic není, ale na Cullenových trochu jo. Tím samozřejmě nechci říct, že Carlisle, jako ten známý, je divný, nebo tak, ale nevím, jsou to trochu podivíní,“ trhnul rameny.

„Aha,“ hlesla jsem pomalu. „Mě teda Emmett připadá moc fajn,“ namítla jsem.

„To je dobře,“ dodal jen a pochopila jsem, že ukončil hovor a dál napjatě sleduje svůj film.

Otočila jsem se na patě a po schodech zamířila do svého pokoje. Padla jsem na postel a spokojeně se usmála. Dnešní večer se opravdu vydařil. Vůbec jsem nelitovala toho, že jsem s Emmettem šla. Bylo mi s ním dobře. Vůbec si nemůžu stěžovat. Cítila jsem se krásně. Jsem snad zamilovaná? Znamená tenhle stav zamilovanost? Nebo jsem prostě jen poblázněná? Ať to znamená cokoliv, jsem spokojená.

„Ahoj kočko!“ zvolal Emmett nadšeně druhý den ve škole u skříněk, popadl mě do náruče a vášnivě mě políbil.

I když se ode mě poté odtáhnul, pustit mě očividně ještě nehodlal. Kolemjdoucí na nás vyjeveně zíraly, holky s naprosto nevraživým pohledem a do toho si něco uraženě šeptaly. Zřejmě na mě žárlily, protože jak jsem pochopila, Emmett se o holky nikdy moc nezajímal. O to víc mě překvapovalo, že jsem ho zajímala zrovna já.

„Už ti končí škola? Hodím tě domů,“ řekl nadšeně a pohladil mě po tváři.

Tak hrozně studil! Včera mi to ani divné nepřišlo, sváděla jsem to na chladno venku, ale ve škole bylo přece teplo a přesto měl tak ledové ruce! Nijak jsem to však nekomentovala.

„Mám ještě hodinu,“ řekla jsem nešťastně.

„Počkám tě a pak si někam zajdeme, co ty na to?“ zeptal se aktivně.

„To bychom mohli,“ kývla jsem s úsměvem.

„Super, říkal jsem, že jsi skvělá,“ řekl radostně a líbnul mě na tvář. „Tak utíkej na hodinu, za minutu ti zvoní.“

Ještě jsem jej zběžně objala a pospíchala jsem do učebny Matematiky. To zas bude zábava… Celou hodinu jsem jen koukala na hodinky a počítala minuty do konce. Nejšťastnější jsem byla, když konečně zazvonilo. Vyletěla jsem ze třídy, skočila si do skříňky pro bundu a spěšně jsem vyšla ze školy. Na parkovišti už stál Emmett, opíral se o své auto a tvářil se nabručeně. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že má něčím polité své bílé kalhoty. Došla jsem až k němu.

„Co se ti stalo?“ zírala jsem na skvrnu na jeho kalhotách.

„Ále,“ mávnul otráveně rukou. „Normálně jsem pil a prostě jsem se polil. Já vím, jsem dement,“ protočil oči sloup. „Stavím se cestou domů a převleču se, nemáš nic proti?“

„Jistě že ne!“ zasmála jsem se. „Přece nikam nepůjdu s čuňátkem,“ rýpla jsem do něj se zářivým úsměvem.

„No teda,“ ozval se dotčeně, chytil mě za pas a přitáhnul k sobě. „Ale teď se čuňátku nebráníš,“ zazubil se a jemně mě políbil na rty.

Usmála jsem se a už jsme nastupovali do auta. Nastartoval a vyjel z parkoviště.

„Aspoň poznáš mou rodinu. Teda, asi jen mého bráchu Edwarda a mamku, ségra bude určitě s tím svým přítelem a taťka je v ordinaci. Je doktor, víš,“ oznámil mi.

„Já vím. Je to tátův známy,“ přitakala jsem.

Emmett se zatvářil překvapeně.

„Vážně? To jsem vůbec nevěděl, skvělá náhoda.“

Nejeli jsme dlouho a už jsme zpomalovali u Cullenovic domu. Byl na úplném kraji Forks, osamoceně, mezi lesy. Byla to neuvěřitelně krásná a honosná vila. Zaujatě jsme vydechla. Emmett zamířil ke garáži, na dálkovém ovládání otevřel velká vrata a vjel dovnitř. Kromě Emmettova v něm byly ještě dva další luxusní auta. Tak ti budou opravdu zámožní, napadlo mě. Zastavil a oba jsme vystoupili. Přiskočil ke dveřím, které vedly do domu rovnou z garáže, a otevřel mi. Pomalu jsem vešla a rozhlédla se kolem. Vstoupili jsme do velké předsíně, z níž se šlo do další místnosti, byl to obývací pokoj, jídelna a kuchyňský kout v jednom. A z té samé místnosti také vedly schody do dalšího poschodí. Všechno bylo naprosto dokonalé a moderní. Většina zdí byla zaplněná velkými okny.

Zastavili jsme se s Emmettem u schodiště. Místností se rozléhaly hlasy ze zapnuté televize. Na bílé pohovce k nám někdo seděl zády. A ten někdo se při našem vstupu otočil. Překvapeně jsem na něj hleděla. Vždyť to byl ten kluk, co jsem ho viděla včera hned po příchodu do školy. Ten se zlatavýma očima, úplně stejnýma, jako měl Emmett. Takže jsou bratři? Tohle je Edward? No ano, mohlo mě to napadnout. Jsou si dosti podobní, tedy, ne rysy, ale typově vypadali stejně. Oba vysocí, oba bledí, oba měli zlatavé oči…

„Nazdar,“ pozdravil jej Emmett a vyrušil mě z úvah. „Tohle je můj brácha Edward, jak jsem ti říkal. A tohle je Bella,“ ukázal na mě.

Edward na mě jen kývnul.

„Těší mě,“ poznamenal tichým hlasem.

„Mě taky,“ přitakala jsem.

„Takže, dáš mi pět minut? Za chvíli jsem u tebe,“ usmál se na mě Emmett a políbil mě na tvář.

Hned na to už vybíhal schody. Zaměřila jsem pohled na Edwarda. Už zase sledoval obrazovku velké luxusní plazmové televize. Kromě zvuků, které se z ní linuly, bylo v místnosti úplné ticho. Až mě to trochu znervózňovalo.

„Sedneš si, nebo tam budeš stát tak dlouho, dokud Emmett nepřijde?“ ozval se najednou, ale ani se neotočil.

Nesměle jsem přešlápla. Pravda, asi bych tu neměla vystávat důlek. Tak jsem tedy kývla, i když to nemohl vidět a pomalu zamířila k němu. Posadila jsem se kousek vedle něj a podívala se na obrazovku. Hrál v ní nějaký akční film. S tátou by si nejspíš rozuměl, pomyslela jsem si.

„Takže vy s Emmettem spolu chodíte?“ zeptal se náhle.

Jeho dotaz mě mírně zaskočil, co když řeknu ano a pak se s ním o tom bude bavit? A Emmett řekne, že to není pravda, protože jsme se teprve poznali? Jak to vůbec bere? Nemám tušení. Nad mým uvažováním mírně pozvedl obočí.

„No, asi ano,“ trhla jsem rameny.

„Asi? Ty nevíš, jestli spolu chodíte?“ ušklíbnul se.

„Jo, chodíme,“ opravila jsem se tedy.

„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ poznamenal a odvrátil zrak na televizi.

Na tváři se mu přitom neobjevil žádný náznak emocí. Proč jsem měla dojem, že to nemyslí tak úplně upřímně? Pak už nikdo nepromluvil. Cítila jsem se v jeho přítomnosti hrozně nervózní. Ale proč? Kvůli jeho očím? Vždyť jsou stejné, jako má Emmett, tak proč mě tolik dostávají? Ne, nejsou stejné. Je v nich něco jiného. Zatímco v těch Emmettových přeskakují veselé jiskřičky, ty jeho jsou tak nějak tajemné a… smyslné? Bello, nad čím to přemýšlíš?

Byla jsem opravdu ráda, když jsem zaslechla kroky po schodech dolů Hned jsem stála na nohou a to už Emmett stál pod schodištěm již převlečený v čistých bledě modrých džínách.

„Tak naše plány padají. Podívej se ven,“ protočil oči.

Otočila jsem hlavu jeho směrem a uviděla za okny déšť. Jakto, že jsem si toho nevšimla dřív? To jsem byla tak zaujatá Edwardem, že jsem nezaznamenala, že začalo pršet?

„Ne, že bych s tebou nechtěl jít někam na oběd, ale spíš jsem měla na mysli třeba procházku,“ řekl trochu sklesle.

S tím jsem souhlasila. Chtěla jsem s ním být sama a ne sedět někde obklopena davem lidí. Teď jsem se cítila zklamaná.

„No, tak asi půjdu domů, nebo mě odvezeš?“ zeptala jsem se nesměle.

Překvapeně se na mě podíval.

„Chceš jít domů?“

„No, tak co jiného chceš dělat?“

Sklopil pohled do podlahy a pomalu se usmál naprosto neodolatelným způsobem.

„Můžeme jít ke mně do pokoje,“ navrhnul a podíval se na mě.

Cítila jsem, jak pomalu červenám.

„Povídat si, samozřejmě,“ odkašlal si vážně.

Zasmála jsem se.

„Tak fajn,“ kývla jsem.

Naposledy jsem se podívala na pohovku, na které seděl Edward. Celou dobu mlčel a dělal, jako bychom tam nebyli. Tak jsme se tedy otočili a společně vystoupali schody směrem do Emmettova pokoje.

Edward:

Zaslechl jsem, jak někdo vešel. Tedy někdo, byl to Emmett, nikdo jiný to být nemohl. Kromě toho mě však do nosu udeřila sladká a lahodná vůně něčí krve. Mimoděk jsem se k němu otočil a v tom mi padl pohled na tu, která šla s ním a která mi tak moc voněla. Vyprávěl mi včera, že potkal někoho skvělého, ale kdo to je, jsem vůbec netušil. Až doteď. Vždyť to je ona… Včera, když jsem ji poprvé uviděl, jsem z ní nemohl spustit zrak. A teď zjistím, že je to nová bratrova vyvolená. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, i když ve mně propukla obrovská závist. Emmett byl prostě první. Měl vždycky štěstí na holky, každá by dala cokoliv, aby si jí všimnul. Ale jemu byly vždycky všechny ukradené a teď jsem se ani nedivil, že ona byla výjimkou. Vždyť byla tak krásná…

Momentálně na mě upírala své hluboké čokoládově hnědé oči. Vypadala překvapeně, nejspíš mě poznala. Vyčítal jsem si to. Proč jsem nebyl rychlejší? Mohla tu teď být se mnou, ne s mým bratrem. Ale měla by vůbec zájem?

„Tohle je Bella,“ zaslechl jsem Emmettův hlas.

Jen jsem kývnul a řekl něco ve smyslu, že mě těší.

„Mě taky,“ řekla ještě.

Její pohled jsem nemohl vydržet. Otočil jsem se zpět a dělal, že sleduji film, který mě ve skutečnosti vůbec nezajímal. Emmett odešel po schodech nahoru, ona však stála pořád na stejném místě. Proč si nepřijde sednout vedle mě? Stydí se snad? Pravda, vypadala docela nesměle.

„Sedneš si, nebo tam budeš stát tak dlouho, dokud Emmett nepřijde?“ zeptal jsem se, ale nepodíval jsem se na ni.

Chtěl jsem, aby to vypadalo jen jako zdvořilá otázka, ne aby poznala, jak moc bych si přál, aby byla alespoň na chvíli vedle mě. Chvíli se nic nedělo, snad jako by zvažovala své možnosti, po chvíli jsem však uslyšel kroky vedoucí ke mně a krátce jsem se pousmál. To už si sedala vedle mě avšak s mírným odstupem. Nedivil jsem se, samozřejmě jsem nemohl čekat, že se ke mně přitiskne. Koutkem oka jsem ji sledoval. Momentálně hleděla na obrazovku. Že by ji zajímaly akční filmy?

„Takže vy s Emmettem spolu chodíte?“ zeptal jsem se zničehonic.

Překvapeně se na mě podívala. Asi ji má otázka zaskočila. Opravdu vypadá, že přemýšlí, jak odpovědět? Pozvedl jsem obočí. Tak tohle je opravdu zajímavé, já ji vážně zaskočil.

„No, asi ano,“ trhla rameny.

„Asi? Ty nevíš, jestli spolu chodíte?“

Musel jsem se ušklíbnout. Vypadala nervózně, byla roztomilá.

„Jo, chodíme,“ řekla rychle.

Samozřejmě, co jsem si taky jiného mohl myslet. Jistě, že spolu chodí. Emmetta jsem proklínal. Nikdy ho holky nezajímaly, ale sotva se objeví ona, najednou je hned hrozně aktivní! Proč prostě nepokračoval v pověsti nedosažitelného Casanovy? Proč ho najednou začala zajímat? Zuřil jsem.

„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ řekl jsem a podíval se zpět na televizi.

Už jsem najednou neměl náladu si s ní čemkoliv povídat. Vlastně už mi její přítomnost vadila. Věděla jsem, že jsem sobec, když mi vadí jenom proto, že jsem neměl to štěstí, aby byla moje, na rozdíl od Emmetta, jenže jsem si nedokázal pomoci. Když byla vedle mě, ještě víc mě štvalo, že jí nemůžu mít. Byl jsem proto rád, když se konečně vrátil Emmett a Bella k němu pohotově zamířila.

„Naše plány padají, podívej se ven,“ ozval se.

Dál jsem je neposlouchal. Ať si dělají, co chtějí. Bylo mi to jedno.

„Můžeme jít ke mně do pokoje.“

Až tahle otázka mě vytrhla ze zamyšlení. K němu do pokoje? Ušklíbnul jsem se. Zná ji necelý den a už si ji zve do pokoje? Bůhví, co mezi nimi už bylo. Nejspíš si rozuměli natolik, že usoudili, že k sobě prostě patří a není tedy důvod na nic čekat. To pomyšlení mi rozčilovalo.

„Povídat si, samozřejmě,“ odkašlal si vážně.

Zamračil jsem se. Ano, určitě si povídat. Bella samozřejmě přijala. Jak taky jinak, vždyť Emmettově šarmu žádná neodolá. A tak spolu odešli do pokoje. Probudil se ve mně vztek při pomyšlení, že bude jen jeho. Že spolu teď odešli do pokoje a Emmett se jí bude moci dotýkat! A ona se nechá, protože mu prostě neodolá! Ale proč mi to vůbec vadí? Nechápu se… Prostě mě nějakým způsobem zaujala… Jako bych se do ní snad na první pohled zamiloval… Edwarde, probuď se! Okřiknul jsem se v duchu. Tuhle už má Emmett. A pochybuju, že to bude jen krátkodobé… Pak jsem se ale vzpamatoval. Vždyť ona je člověk! Samozřejmě, že jsem se o nic nepokusil, mám alespoň trochu rozumu a zodpovědnosti! Jenže Emmett se očividně rozhoduje srdcem…

Bella:

Došli jsme do jeho pokoje. Vydechla jsem úžasem. Byl velmi útulný, vybavený tím nejluxusnějším a nejmodernějším vybavením. Celou pravou stěnu zakrývala velká knihovna se spoustou knih.

„To proto, abych vypadal jako inteligent,“ poznamenal Emmett s úšklebkem.

Byla tam také malá ale určitě drahá televize s DVD přehrávačem, hi-fi souprava se spoustou CD, psací stůl a kolečková židle a velká skříň. Nalevo bylo luxusní a už od pohledu pohodlné letiště s nočními stolky. A čelo pokoje tvořilo obrovské až k zemi sahající okno. Stěny byly vymalovány do bílé barvy a podlahu zakrýval měkký hřejivý koberec.

„Je to tu úžasné,“ poznamenala jsem a celý pokoj sjížděla pohledem.

Zezadu mě objaly Emmettovy ruce.

„Jsi první holka, kterou jsem sem vzal, tak si toho važ,“ špitnul mi do ucha.

Jako by mnou při jeho doteku a slovech projel slabý elektrický výboj. Pomalu mě pustil, abych se mohla po jeho pokoji projít a celý si jej prohlédnout. Došla jsem k oknu a podívala se ven. Měl krásný výhled do lesa. Otočila jsem se a ještě jednou si prohlédla letiště. Mít doma něco takového, tak se v tom válím od rána do večera.

„Máš hezkou postel,“ řekla jsem.

Emmettovy oči šibalsky zajiskřily.

„Vážně?“ protáhnul.

Cítila jsem, jak mi tváře zalilo horko, když mi došlo, jak to pochopil.

„No, chtěla jsem říct, že se v ní musí určitě dobře spát…“ snažila jsem se to vysvětlit.

„Spát jo, další aktivity jsem v ní ještě nezkoušel,“ potutelně se uculil.

Sklopila jsem zrak do podlahy. Ani jsem se na něj nedokázala podívat, jak jsem se cítila pod jeho pohledem nervózní. To jiskření mezi námi bylo téměř hmatatelné.

„Tedy, je nová, víš?“ dodal naprosto vážně.

Musela jsem se uchechtnout. Aniž bych si to uvědomila, už mě držel v náručí a skláněl se k mému krku.

„Jsi neodolatelná,“ zašeptal, až mě z toho zamrazilo v zádech a políbil mě na šíji.

Instinktivně jsem mu omotala ruce kolem krku a zatlačila k posteli. Žduchla jsem do něj a on se na ni s překvapeným pohledem posadil.

„Teda, tohle bych od tebe fakt nečekal,“ nevěřícně zavrtěl hlavou, vůbec však nevypadal, že se mu má iniciativa nelíbí.

Potutelně se na mě usmál. Trochu jsem se zastyděla, když mi došlo, že si o mě musí myslet, bůhví jak nejsem nadržená a zčervenala jsem. Já taky červenám při každé příležitosti, vyčítala jsem si. To už mě popadl za ruku a stáhnul vedle sebe. Vjel mi rukou do vlasů, přitáhnul si mou tvář a políbil mě. Neuvěřitelně na mě působil. Cítila jsem rostoucí vzrušení. Co to se mnou dělá? Nejen že vypadá dokonale a dostává mě svým úsměvem do kolen, dokonce mu stačí, aby mě jen políbil, a já jsem z něj opravdu mimo. Pomalu se ode mě odtáhnul.

„Že bych tu postel konečně otestoval i jinak?“ řekl s šibalským úsměvem.

To už jsem mu za zády chytila lem trička a přetahovala mu jej přes hlavu. V tu chvíli se zarazil.

„Bello, neblázni, dělal jsem si srandu,“ ujistil mě a náhle se tvářil vážně.

Už jsem zase cítila teplo ve tvářích.

„No, jistě že dělal, já vím…“ zamumlala jsem naprosto v rozpacích.

Jeho odhalená svalnatá hruď a vypracované břicho mě však nenechávaly klidnou.

„Nešlo mi o to tě hned zatáhnout do postele, takový vážně nejsem. Já si holky vážím, takhle bych si připadal, jako bych tě zneužil“ vysvětlil mi a spustil ze mě ruce.

„Já… promiň,“ hlesla jsem tiše a sklopila pohled do země. „Teď jsem to pokazila, já vím… Ale já bych to tak nebrala, vážně… jen… neovládla jsem se… promiň,“ znovu jsem se omlouvala.

Mírně pozvedl obočí.

„Když to jinak nejde… já… ty… vypadáš tak skvěle…“ mumlala jsem jeden nesmysl za druhým a ještě víc jsem rudla.

Pomalu mi přiložil prst k ústům. Překvapeně jsem se na něj podívala. Jeho oči jiskřily vzrušením.

„Vážně to tak chceš?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem, co na to říct. Touhou jsem měla zrychlený dech. Co se to se mnou děje? Samozřejmě, že je absurdní, abych se s ním chtěla vyspat po jednom dni. Kde jsou mé zásady? Nechtěla jsem se od někoho nechat zneužít. Jenže v jeho případě to bylo něco jiného. A věděla jsem, že i on to bere jinak. Byl prostě odlišný od ostatních. Věděla jsem, že nepatří mezi ty, co si s holkou pohrají a odkopnou, i když na to na první pohled vypadá, poznala jsem, že takový není. Tak nějak jsem cítila, že to bere vážně. Že se mnou není jen proto, aby se se mnou vyspal. Jinak by přece neváhal a neptal se mě, jestli vážně chci. A já momentálně ani nedokázala racionálně myslet. Ano, já ho vážně chtěla. Tak moc mě přitahoval. A tak jsem jej na znamení souhlasu políbila.

„Asi se vážně neovládnu,“ pohrozil s náruživým úsměvem.

Pak už nevypadal, že by protestoval. Zatím jsme seděli pouze v nohách postele, proto mě během polibku chytil do náruče a položil mě hlavou na polštář. Pohladila jsem jeho dokonalou vypracovanou hruď. Byl tak studený! To mi však v tu chvíli bylo docela jedno. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jeho tělo, ke kterému jsem se tiskla a jeho silné ruce, kterými mě objímal. Neležel přímo na mě, ležel vedle mě na boku a skláněl se nade mnou. Pomalu se ode mě odtáhnul a se spokojeným úsměvem mi nejprve rozepnul a sundal šedý svetr, který jsem na sobě měla a poté mi přes hlavu přetáhnul i černé triko bez rukávů. Hned na to se bez okolků vrhnul na můj krk. Líbal mě na něj, párkrát dokonce mou jemnou kůži skousnul do zubů. Vydechla jsem. Byla jsem si jistá, že kůže na mém krku určitě nezůstane bez následků.

Zrychleně jsem dýchala. Byl tak vášnivý! Jako by se v něm probudila divoká šelma. Rukou mi zajel za záda a obratně rozepnul bílou podprsenku. Najednou jsem pod ním ležela od pasu nahoru nahá. Stále se přitom věnoval buď mým ústům, nebo krku. Se zapínáním mých kalhot se vůbec nepáral, a aniž bych se nadála, byla jsem už nahá kompletně. Překvapeně jsem se na něj podívala. Když uviděl můj pohled, šibalsky se usmál.

„Já se s tím nepárám,“ ujistil mě polohlasem.

Šlo vidět, že moc dobře ví, co a jak. Nedivila jsem se. S jeho vzhledem se to dalo pochopit. Vždyť já skoro nic nedělala, jen jsem ležela v jeho náručí a nechala jej, aby si se mnou dělal, co chtěl. A to on taky dělal. Stále byl však od pasu dolů oblečený, což jsem se rozhodla změnit. Pomalu jsem rozepínala opasek jeho kalhot a pak samotné kalhoty. Konečně se mi to povedlo a s jeho pomocí jsem mu je stáhla. Spokojeně se pousmál a hladově mě kousnul do ramene, až jsem slastně zasténala. Ještě zbývala jediná věc, kterou na sobě měl oblečenou. A tak jsem na nic nečekala a odstranila ji. Jeho oči vzrušeně zajiskřily a už ležel na mě. Hned na to jsem se se slastným výdechem prohnula v zádech.

Vášnivě mě políbil, aby utlumil steny, které mi vycházely z úst. Přiváděl mě k naprostému šílenství! Zaryla jsem mu nehty do zad a jedním tahem mu vedla škrábanec až k ramenům. Tiše zavrčel.

„Nech toho, nebo budeš litovat,“ zašeptal varovným hlasem.

„V to doufám,“ přitakala jsem a tiše se zasmála.

Popadl mé ruce, spojil je v zápěstí a přišpendlil mi je za hlavou. Teď jsem byla vůči němu absolutně bezmocná. A on to moc dobře věděl. Sklonil se k mému krku a rty se přisál k jemné kůži. Věděla jsem, co dělá. Párkrát si pomohl i zuby, až jsem zasténala, když kůži stisknul silněji. Odtáhnul se a s laškovným úsměvem se na mě podíval.

„Říkal jsem, že budeš litovat.“

Hned na to prudce přirazil. Hlasitě jsem zasténala, takže mě políbil, aby mě umlčel.

„Emmette…“ zašeptala jsem vášnivě, když ode mě rty odtáhnul.

Poté jsem naposledy vydechla a Emmett se spokojeně položil vedle mě. Pomalu jsem položila hlavu na jeho vypracovanou hruď a zavřela oči. Jemně mě hladil ve vlasech. Je to šílenství. Miluji ho? Nejspíš ano…

Pomalu jsem pootevřela oči. To jsem vážně usnula? Ležela jsem hlavou na polštáři, Emmett ležel na boku vedle mě, hlavu měl podepřenou loktem a s úsměvem mě sledoval.

„To jsem teda nečekal, že tě tak vyřídím,“ uculil se.

„To já taky ne,“ přiznala jsem.

Pomalu jsem se narovnala. Mé věci leželi na hromádce vedle postele. Hodila jsem si přes ramena deku a posadila se na kraj postele zády k Emmetovy. Sahala jsem postupně po věcech a oblékala se, dokud jsem byla až na svetr celá oblečená. Vstala jsem a přešla k velkému zrcadlu na skříni. Vyjeveně jsem na sebe zírala. Na krku mi rudě zářily otlaky z Emmettových zubů a velký rudý cucflek. Super. Teď budu aspoň měsíc nosit rolák. Ani rameno na tom nebylo o moc lépe, utkvěla na něm zarudlá modřina, jak mě rozvášněně kousnul. Vypadala jsem, jako bych se právě vyspala s nějakým sexuálním psychopatem.

Pomalu se za mě postavil. Už byl oblečený, až na tričko.

„Omlouvám se,“ prohodil směrem k mému krku a ramenu. „Nějak jsem se vážně neovládnul,“ řekl a nahodil nevinný pohled.

Zasmála jsem se.

„Lhala bych, kdybych řekla, že na to nevypadáš…“ podotkla jsem.

Jen se uculil. Za oknem už bylo šero. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro šest hodin, to ještě nebylo tak moc.

„Táta už bude doma,“ ozval se Emmett. „Jdeme dolů, ne? Představím tě,“ mrknul na mě.

Tak jsem tedy kývla, hodila na sebe svetr a zamířila ke dveřím. Najednou mě však popadl za ruku a otočil k sobě. Nejdřív jsem nevěděla, co chce, pak mě však chytil za zips u svetru a zapnul mi ho až k bradě.

„Tak to asi bude lepší,“ ušklíbnul se.

Protočila jsem oči v sloup a zasmála se.

„Za to můžeš ty,“ obvinila jsem jej.

„To sice jo, ale nemusí každý vědět, jaké mám úchylky,“ řekl s nevinným výrazem.

Už jsme vycházely z pokoje a scházely schody dolů. Ještě jsem si upravila vlasy, abych nebyla příliš rozcuchaná, a už jsme byli dole. Edward seděl na sedačce a zase sledoval televizi, pak tam byla ještě nějaká žena s medově hnědými vlnitými vlasy a muž s blonďatými vlasy načesanými dozadu. Oba seděli u stolu, muž četl noviny a společně s ženou o něčem diskutovali. Jakmile nás zpozorovali, zvedli pohled a zvědavě se na mě podívali. Emmett mě chytil za ruku.

„Mami, tati, tohle je Bella,“ představil mě.

Žena, Emmettova máma se zvedla od stolu a došla až ke mně. Až teď jsem si všimla, že je stejně bledá, jako Emmett a Edward a má naprosto stejné zlatavé oči. Co je to za lidi? Jsou první, kteří mají tuhle barvu očí… Ještě nikdy jsem ji na nikom neviděla.

Žena měla v sobě nějaké kouzlo, byla krásná a nějakým způsobem velmi půvabná.

„Ahoj Bello, jsem Esme Cullenová,“ představila se a podala mi ruku.

Jakmile jsem ji stiskla, zjistila jsem, že je neuvěřitelně ledová. Stejně jako Emmett! Hned na to ke mně přistoupil i Emmettův otec, o kterém mi táta vyprávěl. A zase… Bledá pokožka a zlatavé oči. Tohle je vážně zvláštní.

„Carlisle Cullen,“ také se představil a potřásl si se mnou rukou.

A zase byl hrozně ledový. Tohle je divné.

„Jak se jmenuješ celým jménem?“ zeptal se mě potom Carlisle.

„Swanová,“ dodala jsem.

Překvapeně se na mě podíval.

„Vážně? A je tvůj otec Charlie Swan?“

„Jo, to je,“ kývla jsem.

Usmál se.

„Tak to je skvělá náhoda, je to můj známý,“ oznámil mi.

„Ano, vím, vyprávěl mi o vás,“ ujistila jsem jej s úsměvem.

Emmettovi rodiče vypadali mile a přívětivě. Až teď jsem si všimla, že nás Edward celou dobu propaloval pohledem. Rychle jsem se podívala na stranu, abych se mu nemusela dívat do očí. Nějakým způsobem jsem se před ním cítila provinile. Ale proč? Že jsem se vyspala s jeho bratrem? Ale vždyť spolu chodíme, co je na tom divné? Měla jsem pocit, jako bych se před ním měla za to stydět.

„Jsem doma!“ zaslechla jsem někoho ode dveří domu a do kuchyně se přiřítila drobná hnědovlasá dívka. „Ach, ahoj,“ hlesla překvapeně a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě.

Nemohla jsem si nevšimnout, že byla také vlastníkem zlatavých očí a sněhově bílé pleti. Takhle rodina je opravdu divná. Měla na krátko ostříhané hnědé vlasy načesané do všech stran. Pokud se nepletu, je to Emmettova sestra Alice.

„Ty jsi určitě Bella, viď? Emmett mi už o tobě stihnul vyprávět,“ uculila se na mě. „Já jsem Alice,“ podala mi ruku.

„Těší mě,“ řekla jsem jen a potřásla si s ní.

Opět byla studená jako led. Opravdu… opravdu zvláštní. Podívala jsem se na hodinky.

„Už bych asi měla jít domů,“ poznamenala jsem směrem k Emmettovi.

„Už? Tak brzo?“ zeptal se smutně.

„No, mám ještě něco do školy,“ trhla jsem otráveně rameny.

„Fajn, tak já tě odvezu,“ řekl.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se s Carlislem a Esme.

S úsměvem na mě kývli a už jsme docházeli bočními dveřmi do garáže. Nasedla jsem do auta, Emmett se také posadil a už startoval. Tedy… pokoušel se o to.

„Sakra,“ zaklel.

Točil klíčem, auto však bezmocně škytalo a nechtělo chytit.

„To se mi snad jenom zdá! Zatracený křáp!“ zavrčel naštvaně.

„Co teď?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nějaký problém?“

Otočila jsem se. Vedle auta stál Edward. Emmett vystoupil.

„Hele, půjčíš mi auto? Musím ji hodit domů a ten můj trabant nechce nastartovat,“ řekl otráveně.

Edward se podíval na mě, na auto a nakonec zpět na Emmetta.

„Nepůjčím, víš, jak jsem na něj háklivý.“

No super, takže půjdu pěšky, pomyslela jsem si otráveně.

„Ale zavezu ji.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Emmett taky.

„No… tak co?“ kouknul na mě Emmett.

Tak co mi jiného zbývá? Mám jít pěšky? Je to určitě pořádná dálka a venku se už pomalu stmívá.

„Dobře, tak jo,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Jeď opatrně,“ poučil ho Emmett a Edward se mírně ušklíbnul.

Vystoupila jsem tedy z auta.

„Tak ahoj,“ řekl a jemně mě políbil.

„Ahoj,“ usmála jsem se ještě a už jsem šla za Edwardem, který mi otevřel dveře ve stříbrném volvu.

Nasedla jsem, následně i on a mohli jsme pomalu vyjet. Nevím proč, ale cítila jsem se vedle něj nervózně a neustále se ošívala.

„Nekoušu,“ poznamenal zničehonic.

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Cože?“

„Nekoušu, na rozdíl od Emmetta,“ dodal.

Nejdřív jsem nechápala, o čem to mluví. Pak mi to došlo. Nakoukla jsem do bočního zrcátka. Límec od svetru mírně sklouznul a odhalil tak zarudlé kousance z vášnivě chvilky mezi mnou a Emmettem. A Edward si toho samozřejmě všimnul. Ještě aby ne, téměř svítily. Okamžitě jsem zrudla a vytahovala si límec výš k bradě. Teď si o mně musí Edward myslet, že jsem nějaká lehká holka, která vleze s klukem do postele už po jednom dni.

„Nechápu, že ses nechala,“ podotknul.

Vyjeveně jsem na něj zírala.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Znáte se jeden den,“ vysvětlil mi.

Zamračila jsem se. Jemu to snad vadí!

„Do toho ti nic není!“ vyjela jsem po něm podrážděně.

„Ale je, je to můj bratr a teď se objeví nějaká holka, která ho prostě po jednom dni zatáhne do postele,“ řekl a ušklíbnul se.

Vzedmul se ve mně vztek. Takže si o mně doopravdy myslí to, co jsem předpokládala!

„Nevíš, o čem mluvíš,“ odsekla jsem.

Jen trhnul rameny. Lezl mi na nervy, o co mu jde!? A teď najednou mlčí? Choval se jako arogantní idiot! Proč sakra něco neřekne!? Když nic nemluvil, zuřila jsem ještě víc, než kdyby se se mnou hádal a já mu to mohla vymlouvat. Ale proč mě to vlastně tolik rozčiluje? Může mi být přece lhostejné, co si o mě myslí nějaký rozmazlený Emmettův bratr. Ale mě to není lhostejné, štve mě, že si o mně myslí tohle!

„Rád bych věděl, nad čím přemýšlíš,“ ozval se po chvíli mlčení.

O co mu jde? Chce mě vyprovokovat?

„Nechtěj,“ řekla jsem jen.

„Nad Emmettem?“

Vyjeveně jsem zamrkala.

„O co ti sakra jde!? Žárlíš snad!?“ vypadlo ze mě.

Pobaveně se uchechtnul.

„Zastav,“ poručila jsem najednou.

Překvapeně se na mě podíval.

„Řekla jsem, abys zastavil,“ zopakovala jsem.

„Ještě tam nejsme, Emmett chtěl, abych tě dovezl bezpečně domů,“ kývnul.

„Fajn,“ trhla jsem rameny a za jízdy otevřela dveře.

Leknutím sešlápnul brzdu a už stál uprostřed lesů. Vystoupila jsem, zavřela za sebou dveře a šla pěšky. Rychle mě doběhnul, popadl za ruku a otočil k sobě.

„Zbláznila ses!? Vrať se do auta!“ poručil.

„Ani mě nehne. S tebou už do něj nikdy nesednu. Nechápu, co máš na problém, jestli máš nějaké komplexy, protože se cítíš vedle Emmetta méněcenný, nevybíjej si je na mě,“ odsekla jsem a vysmekla jsem se mu.

„Jsi tak tvrdohlavá,“ poznamenal, najednou mě chytil a přehodil si mě přes rameno jak pytel brambor.

Překvapeně jsem vyjekla.

„Hej! Hned mě pusť!“

Začala jsem se vzpouzet a bouchat jej do zad. Bylo mu to očividně jedno, usadil mě na místo spolujezdce, zavřel dveře a dřív, než jsem stihla znovu vystoupit, už seděl na svém místě a zamknul všechny dveře. Jak může být tak rychlý!? Uraženě jsem od něj odvrátila hlavu a neřekla už ani slovo. Protivný spratek, pomyslela jsem si naštvaně. Byla jsem ráda, když zastavil před naším domem. Odemknul dveře, takže jsem rychle vyrazila ven.

„Dávej si pozor, aby si tvůj táta nevšimnul těch kousanců,“ poznamenal, než odjel.

Idiot! Proč mě vlastně tak rozčiluje? Může mi být ukradený! Zamířila jsem k vchodovým dveřím.

„Čau tati,“ zvolala jsem.

„Ahoj, Bello.“

Zase sledoval nějaký film, takže jsem jej nerušila a zmizela u sebe v pokoji. Když se mě na druhý den ptal Emmett, jak jsme dojeli, rozhodla jsem se mu neříct o našem incidentu s Edwardem. Prostě jej budu ignorovat, proč by mi na něm mělo záležet?

A tak dny ubíhaly jako splašené. Ani jsem se nenadála, už byl konec března. S Emmettem jsme spolu byli každý den, pořád jsme si skvěle rozuměli, hodně jsme se spolu nasmáli, ráda jsem s ním trávila volný čas. Často jsem potkávala i Edwarda, buď ve škole, třeba při obědě, nebo u nich doma. Neustále mě sledoval. O co mu sakra jde? Nechápala jsem jej. Raději jsem jej ani neřešila.

Seděla jsem zrovna v jídelně při obědě, když se všichni tři Cullenovi přihnali dovnitř. Emmett ke mně hned přiskočil a políbil mě na tvář.

„Jak ses mi měla?“ zeptal se s úsměvem.

„Celkem se to dalo,“ kývla jsem hlavou.

„Edwarde, ty nic nechceš?“ zeptala se Alice, když si sedal naproti mně ke stolu.

„Ani ne,“ trhnul rameny.

A tak Emmett s Alice odešli k výdejnímu pultu sami. Chvíli jsem je sledovala, nikdy tady nic nejedli, vždycky říkali, že na ně oběd čeká doma a tak si dali jen něco k pití. Stejně jako dneska, Emmett si naléval do plastového kelímku Coca Colu.

„Miluješ ho?“ probral mě najednou Edward ze zamyšlení.

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Prosím?“

„Zeptal jsem se, jestli ho miluješ, co je na tom tak překvapivého?“ zopakoval.

Zamračila jsem se. Věděla jsem moc dobře, o co mu jde. Chtěl mě přivést do rozpaků, chtěl, abych znervózněla a nevěděla, co odpovědět. Já však věděla.

„Miluju,“ řekla jsem pevně.

„To je dobře,“ kývnul hlavou.

Podmračeně jsem jej sledovala. Některé jeho otázky jsem vážně nechápala. Pořád mi znenadání pokládal otázky týkající se Emmetta. Co měl za lubem? Vážně by mě to zajímalo.

„Jsme zpátky,“ ozvala se Alice, když dorazili ke stolu. „Děje se něco?“ zeptala se, když viděla, jak se s Edwardem probodáváme pohledem.

Emmett se na Edwarda podíval se zvláštním, snad až podezíravým pohledem. Pak vytočil pohled na mě.

„Nic se neděje,“ řekla jsem klidně a sklopila pohled na své těstoviny.

Po zbytek obědové přestávky jsem se na Edwarda podívala, i když jsem věděla, že on mě většinu doby sledoval. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Byla jsem ráda, když zazvonilo a já odcházela na hodinu Dějepisu.

Dnes jsme se s Emmettem nedomluvili na schůzce. A tak jsem seděla doma a musím přiznat, že jsem se docela nudila… Venku bylo docela hezky, dokonce svítilo slunce, to nebylo zrovna obvyklé. A to mám sedět doma? Rozhodla jsem se Emmetta navštívit. Samozřejmě to mělo být překvapení, mohla jsem mu zavolat, já však chtěla, aby to nečekal, tak jsem si zavolala taxi a nechala se přivést k jejich domu.

„Díky,“ řekla jsem mladému taxikářovi, zaplatila tolik, kolik si žádal a vystoupila jsem.

Pomalu jsem přešla ke dveřím Cullenovic domu. Byly pootevřené, což mě docela překvapilo, ale vešla jsem dovnitř. Chtěla jsem být nenápadná, překvapit jej. A tak jsem se nejdřív zaposlouchala do hlasů, které spolu mluvili. Poznala jsem Emmetta a Edwarda.

„Někam jdeš?“ zeptal se Edward.

„Jo, ale za chvíli budu zpět. Jdu jenom na lov,“ dodal Emmett.

Na lov? Překvapeně jsem pozvedla obočí.

„Ty už si dneska byl?“ zeptal se ještě.

„Jo,“ přikývnul Edward.

„To já ne. A pokud se konečně nenapiju krve, asi zešílím.“

Vyjeveně jsem vyvalila oči. Krve? Pokud se nenapije krve? Pomalu jsem si chytila pusu rukou. Co to znamená!? Najednou jsem byla úplně zmatená a mozek mi šrotoval o sto šest. Krev? Napít se krve? Počkat… Oni jsou… upíři? Cítila jsem, jak mě polilo horko. Proboha, že mi to nedošlo dřív! Ledoví, bledí, ty oči! To šel právě Emmett zabít nějakého člověka, když řekl, že jde na lov? Zděsila jsem se. Když pomyslím na to, že mě kousal do krku, když jsme se milovali, bylo mi na omdlení. Jak tenká byla hranice mezi jemným kousnutím a prokousnutím tepny!? Už několikrát měl možnost mě zabít! Už několikrát jsem mohla klidně zemřít! Už několikrát jsem se milovala s upírem!

„Vím, že jsi tady,“ zaslechla jsem najednou Edwardům hlas.

Cítila jsem, jak pomalu blednu. Chtěla jsem utéct, když v tom už stál Edward u mě a zavíral vchodové dveře. Zděšeně jsem vyjekla. Co teď!? Jak se odtud dostanu!? Rozběhla jsem se přímo do schodů a Edward běžel za mnou. Byla jsem si jistá, že kdyby chtěl, v klidu by mě dostihnul. Nejspíš se však vyžíval v tom, že jsem před ním utíkala. Brala jsem schody po dvou, byla jsem k smrti vyděšená, honí mě upír! Vykřikla jsem, když mě najednou lapil za nohu a já upadla. Co teď!? Zabije mě!? Hbitě jsem vstala a vřítila se do jednoho z pokojů. Vypadalo to jako nějaká společenská místnost. Byly tam dvě bílé pohovky, dřevěný konferenční stolek a knihovna. Zastavila jsem se až na konci u stěny a vyvalenýma očima sledovala Edwarda, který za sebou zavíral dveře. Je se mnou konec. Teď už mě nikdo nezachrání, těžko budu spoléhat na Emmetta, když je úplně stejný, jako Edward. Taky je to upír! To rande a to všechno byl snad plán, jak mě dostat a potom, až mě bude mít omotanou kolem prstu, si na mě pochutnat!? Vysát mě!?

„Kam utíkáš? Najednou si dostala strach? Vyděsilo tě, že chodíš s upírem?“ zeptal se Edward.

„Jestli mě chceš zabít, udělej to rychle!“ vyjekla jsem.

Překvapeně pozvedl obočí. Aniž bych se nadála, už stál u mě. Vyděšeně jsem zavřela oči. Má smrt byla nadosah. Vážně jsem musela zemřít tak mladá? A ještě ke všemu rukou upíra? Před očima se mi odehrával celý můj život a počítala jsem minuty do jeho konce. Najednou mě Edwardovi studené rty políbily. Ztuhla jsem. On mě opravdu líbá? Čekala jsem, až ucítím jeho ostré zuby ve svém krku a on mě místo toho políbil. Byla jsem tak vystrašená, že jsem ten polibek ani nevnímala. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Proč mě nezabil? Je přece upír. Je to jejich přirozenost! Pak mi došla další věc. Co Emmett!? Co když mě třeba nechtěl zabít, ale jakmile zjistí, že se tady líbám s jeho bratrem, změní názor a krutě se mi pomstí!? Konečně se ode mě odtáhnul.

„Kdybych tě chtěl zabít a nejen já, ale i ostatní, udělali bychom to při první možné příležitosti. Kdybych neutíkala, řekl bych ti to už dole,“ vysvětlil mi. „Živíme se jen zvířecí krví.“

Vyjeveně jsem na něj zírala. Nevěděla jsem, co mám na to říct. A proč mě vůbec políbil!? Netrvalo dlouho a jeho rty mě líbaly znovu. Mým tělem projel vzrušující elektrický náboj. Nedokázala jsem se odtrhnout. Nešlo to. Jako bych přestávala vnímat. Začaly se mi podlamovat kolena. Polibek od něj se tolik lišil od toho Emmettova… Byl tak jemný a něžný… Zatímco Emmett mě vždy líbal spíš chtivě a vášnivě. Byla jsem tak unesena, že jsem absolutně zapomněla, kdo to vůbec je a kdo by měl správně být na jeho místě a omotala mu ruce kolem krku. A pak to bylo najednou všechno pryč. Rychle se ode mě odtrhnul a já v příští sekundě pochopila proč.

Ve dveřích pokoje stál Emmett a nechápavě nás sledoval. Těkal pohledem z jednoho na druhého a ve tváři měl překvapení. A překvapení se najednou změnilo ve výraz pochopení a zlosti.

„Ty hajzle!“ zaburácel vztekle a vrhnul se vpřed.

Na to už Edwarda držel pod krkem, vyzvednul ho nad zem a prudce s ním mrštil o konferenční stolek, až se rozlomil vejpůl. Zděšeně jsem ho sledovala. Nikdy jsem jej neviděla jinak, než veselého se smyslem pro humor, za každé situace si dělal legraci a smál se. A teď tady stál a byl naprosto nepříčetný a připomínal rozzuřenou šelmu. Nebo také upíra…

„Všimnul jsem si, jak na ni pořád civíš, ty zatracený parchante!“ zařval rozzuřeně.

Edward už stál na nohou a žduchnul do Emmetta, který se opřel o zeď, až praskla omítka. Ne, že by snad nebyl schopný napadnout jej víc, vypadalo to spíš, že nechtěl.

„Uklidni se, jsi můj bratr, nechci ti ublížit!“ řekl rázně Edward.

„Už jsi mi ublížil!“ vyjekl Emmett jako smyslů zbavený.

Hned na to už jeho obrovská pěst směřovala přímo do Edwardovy tváře, kterého to odhodilo k zemi. Emmett naprosto vyšiloval, momentálně ztratil veškeré zbytky sebeovládání, teď jen stál a rozzuřeně vrčel, až jsem se z něj otřásala hrůzou. Dokážu ho vůbec zastavit!? Už se připravoval na Edwarda vrhnout, když jsem se rozhodla zakročit.

„Dost! Proboha, už dost, prosím! Emmette, není to jen jeho vina, jestli ho za to chceš vyřídit, musíš uhodit i mě!“

Zarazil se a najednou se uklidnil. Pomalu se na mě otočil a se zhrouceným výrazem ve tváři se na mě podíval.

„Myslel jsem si, že jsi jiná,“ řekl zklamaně. „Spletl jsem se v tobě.“

S těmito slovy se otočil ke dveřím a už byl pryč. Zůstala jsem jen stát a vyjeveně za ním zírat. Pomalu jsem dala hlavu do dlaní a zhroutila se na pohovku. Ublížila jsem mu… co jsem to udělala? Proč jsem se proboha nechala tak unést!? Jako bych byla v transu, když mě políbil!

„Promiň, Bello,“ ozval se vedle mě Edwardův tichý hlas. „Tak moc jsem po tobě toužil…“

Stáhla jsem ruce z tváře a překvapeně se na něj podívala. Toužil? On po mě toužil? A já myslela, že mě nemá rád… Proto byl tak proti, že chodím s Emmettem? Protože mě sám chtěl? Byla jsem ze všeho zmatená.

„Neomlouvej se… Taky v tom nesu svou vinu…,“ zamumlala jsem sklesle. „Promiň, ale asi bych měla jít,“ řekla jsem a pomalu jsem vstala.

Asi bych s ním nedokázala být v jedné místnosti. Ne potom, co se teď stalo. Neprotestoval, když jsem odcházela. Nechal mě jít. Prošla jsem chodbou, seběhla schody a vyšla ven z domu. Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky. Měla jsem toho až příliš na přemýšlení.

Celý zbytek dne jsem proležela na posteli a přemýšlela. Bylo toho na mě moc. Nejdřív zjistím, že Cullenovi jsou upíři, pak se líbám s Edwardem a Emmett nás přistihne a začnou se tam tlouct. Až příliš událostí na jeden den.

Uběhl již týden od té události a já absolutně nevěděla, co je s Emmettem. Nikdo z Cullenových nechodil do školy a ani se mi nikdo z nich neozval. Bylo mi to líto. Všechno jsem to pokazila. Zklamala jsem Emmetta a tím proti sobě poštvala určitě i ostatní, kromě Edwarda, který teď nejspíš neví, co si myslet, protože jsem se zatím nevyjádřila.

Bylo mi po něm tak smutno. Ty jeho oči, rty, jemné ruce… A nejhorší na tom všem je, že jakmile jsem takhle uvažovala, neměla jsem před sebou obrázek Emmetta, ale Edwarda! To on mi chyběl! Proboha Bello, co to s tebou je!? Když mě políbil, jako by se tím něco změnilo. Jako bych najedou zjistila, že celou tu dobu vlastně miluji jeho. Sakra, připadám si jako pitomá puberťačka z romantických filmů!

A co Emmett? Řekla bych, že za ten měsíc jsem s ním zažila dost na to, abych ho prostě jen tak vypustila z hlavy kvůli jednomu polibku s Edwardem! Myslela jsem si, že ho miluju. Nemiluju snad? Vždyť je tak skvělý, vtipný, nikdy jsem se s ním nenudila… A nesedí tyhle informace spíše na někoho, koho bereme jako kamaráda?

Hlava mě skoro bolela z neustálého přemýšlení. Co mám dělat? Sakra, co? Tohle se mi ještě nikdy nestalo, abych se takto musela rozhodovat mezi dvěma kluky! Aby se najednou objevili hned dva, kteří mají o mě zájem. Zatraceně prekérní situace!

Podívala jsem se na budík. Bylo něco okolo půlnoci. Najednou se ozvali slabé ťukání, jako když někdo hází kamínky do okna. Překvapeně jsem se posadila a zaposlouchala se, jestli se mi to jen nezdá. Ozvalo se to znovu. Vstala jsem a přešla k oknu. Jaké bylo překvapení, když jsem pod ním viděla stát Emmetta. Udiveně jsem otevřela okno, ani jsem se nenadála a už byl vevnitř. Proboha, co tady dělá!? Přišel se mi snad pomstít za to, že jsem se líbala s Edwardem a teď se mi zakousne do krku!?

„Neboj se, nepřišel jsem tě vysát,“ řekl ironicky, když uviděl můj vystrašený výraz.

Trochu jsem se zastyděla, přece jen jej možná falešně obviňuju. Nevypadá jako nebezpečná šelma.

„Přišel jsem ti něco říct,“ dodal potom.

Byla jsem zvědavá, co mi chtěl. Myslela jsem, že se mi ani nemůže podívat do očí. Překvapil mě, že přišel až sem. Chvíli mlčel, jako by sám přemýšlel nad tím, co chtěl říct a pak se na mě podíval.

„Myslím, že bys měla jít za Edwardem.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Co to vlastně řekl? Rozuměla jsem mu dobře? Vypadal, že ho zabije, když nás spolu viděl, a teď sem přišel, aby mi řekl, že bych za ním měla jít? On snad nežárlí? Čekala jsem, že mi přišel říct, že mi odpustil a abych se k němu vrátila, a on mi řekne, že bych měla jít za Edwardem?

„Cože?“ zeptala jsem se tupě.

„Podívej,“ začal, pak se na chvíli odmlčel a pokračoval. „Mám tě fakt moc rád, ale uvědomil jsem si spoustu věcí. Byl jsem vytočený, když jsem vás spolu uviděl, pak mi ale došlo, že to tak asi má být. Víš, my si spolu skvěle rozuměli, ale bylo to vůbec mezi námi láska? Chápeš, co tím chci říct?“

Mluvil mi téměř z duše. Nejspíš měl pravdu. Vnímala jsem to podobně. Zarazilo mě, že on to tak bral taky.

„Edward je z toho zničený víc než já, celý týden chodí jako tělo bez duše. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl,“ řekl a trhnul rameny. „Sledoval tě už od začátku, pořád po tobě házel oči, i ve škole. Taky si myslím, že si tě zaslouží víc, než já.“

Chvíli bylo ticho. Nevěděla jsem, co na to říct. Vůbec jsem nečekala, že přijde s něčím takovým.

„Promiň, jestli jsem ti předtím ublížila,“ omlouvala jsem se mu tiše.

Kývnul hlavou.

„Bylo mi to líto, ale došlo mi, že mezi námi by to stejně nejspíš nikam nevedlo. Tím ale nechci říct, že toho lituju, bylo mi s tebou skvěle,“ uculil se.

Usmála jsem se. Vážně mě překvapoval. Neuvěřitelně se mi však ulevilo. Já jsem nejspíš vážně zamilovaná do Edwarda. Když mě políbil, cítila jsem úplně jiné věci, než když mě líbal Emmett. Taky proto jsem se cítila tak nervózně, když mi byl nablízku. Navíc se mi zalíbil už první den ve škole, předtím, než mě Emmett pozval na rande.

„Můžu ti dát poslední pusu?“ zeptal se náhle.

Vyjeveně jsem se na něj podívala.

„Víš, Emmette-“

„Ale no tak,“ zasmál se, popadl mě kolem ramen a vlepil mi letmou pusu na rty. „Myslel jsem kamarádskou pusu. Jinak bych řekl polibek,“ řekl laškovně.

Zasmála jsem se. Pomalu jsme se objali.

„Měl bych jít,“ podotknul, jakmile se odtáhnul.

„Fajn, tak ahoj,“ řekla jsem ještě a došla s ním k oknu.

„Ahoj.“

To už vyskočil oknem, ještě na mě zamával, rozběhnul se a než jsem stihla vůbec mrknout, byl pryč. Proboha, to jsou všichni upíři takhle rychlí? Odebrala jsem se zpět do postele a lehla si do peřin. Zítra zajdu za Edwardem. Určitě. Byla jsem pevně rozhodnutá. Všechno mu řeknu.

Na druhý den jsem se modlila, aby škola utekla co nejrychleji. Byla jsem neuvěřitelně nervózní setkáním, které jsem chystala uskutečnit odpoledne. Ve škole zase nebyl ani jeden s Cullenových. Vyučování ubíhalo nesmírně pomalu a děkovala jsem všem bohům, když jsem konečně vybíhala před školu. Vzala jsem si taxi a rovnou jela za Edwardem. Přiřítila jsem se k vchodovým dveřím a sotva jsem se dotkla zvonku, do sekundy mi Emmett otvíral.

„Sakra, lekáš mě,“ zaklela jsem a uchechtla se.

„Zvykneš si,“ mrknul na mě. „Je u sebe v pokoji.“

Kývla jsem na něj a pomalu zamířila do schodů. Edwardův pokoj byl na konci chodby a tak jsem za chvíli stála u jeho dveří. Najednou jsem nebyla schopná zaklepat. Byla jsem tak nervózní, že jsem asi minutu stála, než jsem konečně zaklepala.

„Dále,“ ozval se známý sametový hlas.

Chvíli jsem nerozhodně držela ruku nad klikou, poté jsem ji rázně chytila a otevřela dveře. Edward stál zády ke mně a mlčky sledoval les za oknem. Pomalu se otočil, a jakmile mě uviděl, ve tváři se mu objevilo překvapení.

„Bello?“ zeptal se udiveně.

Co mu mám říct? Pod pohledem jeho zlatavých očí jsem se pomalu roztápěla. A tak jsem radši odvrátila zrak a zavřela za sebou pomalu dveře.

„Přišla jsem ti něco říct,“ začala jsem. „Víš, já-“

Odmlčela jsem se a udělala pár nesmělých kroků až k němu. Celou dobu mě upřeně sledoval.

„Totiž, jak bych to řekla…“ mumlala jsem.

Sakra! Nezvládnu mu to říct! Pomalu jsem se na něj podívala. Ty jeho oči… Tak teď už to nezvládnu určitě.

„A víš co? To je vlastně jedno,“ mávla jsem rukou.

Chytila jsem jej kolem krku a pevně jej políbila. Zprvu byl opravdu překvapený, pak mě však objal rukama kolem pasu a přitisknul k sobě. Explodovaly ve mně všechny pocity najednou. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byly jeho rty. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Motýlci v mém břiše radostně létali. Byla jsem spokojená. A víte co? V tu chvíli mi bylo úplně ukradené, že je to upír.

Uběhlo už půl roku, já s Edwardem a Alice jsme v maturitním ročníku. S Emmettem jsme se stali nejlepšími přáteli a já věřím, že nikdy nezapomenu na to, co jsem s ním prožila, i když to netrvalo dlouho. A víte co? Našel si holku. Alice před pár měsíci přivedla domů představit svého nového přítele, upíra, Jaspera Halea a jakmile Emmett poznal jeho překrásnou sestru Rosalii, upírku samozřejmě, mohl se zbláznit. Byla to samozřejmě láska na první pohled a ani se Rose nedivím, že Emmettovi podlehla už po chvíli. Protože já moc dobře znám jeho kouzlo. Společně teď navštěvují první ročník místní vysoké školy. A já a Edward? Věřím, že nikdy nemůžu být šťastnější. Teď už vím, že jsme si opravdu souzeni.

Rodina Cullenů se teď rozšířila o tři členy (ne doslova, vždyť chápete, jak to myslím, Esme s Carlislem nás všechny berou jako své děti). Všechny tři Cullenovic děti si našli svůj vysněný protějšek a tak se teď všichni neustále scházíme v jejich domě. A že jsou to všichni do jednoho upíři? Nevadí, protože jsou to nejlepší stvoření, jaké jsem kdy poznala. A za vše můžu vlastně děkovat Emmettovi.

THE END

Ano, vím, bylo to poněkud dlouhé a vyčerpávající, ale já si prostě nemohla pomoci :D. Kdybych to zkracovala, bylo by to nesmyslné a všechno příliš hopem. Ve Wordu mi to vyšlo na neuvěřitelných 27 stránek! :D Každopádně děkuji všem, kteří jste si tuto jednorázovku přečetli, ať už celou, nebo jste přeskakovali. Věřte mi, že konec mi neuvěřitelně trhal srdce (:D), když se Bella s Emmettem rozešli, přišlo mi ale, že k Edwardovi se hodí daleko více, navíc jsem Emmetta nakonec udělala šťastným :):D. A taky musím přiznat, že milostnou scénu s Emmettem jsem si náležitě užila (ach, až bych snad chtěla být Bellou :D) stejně jako celou povídku, protože Emmetta prostě zbožňuju, tohle psaní bylo něco pro mě.

No nic, trochu jsem se rozepsala o osobních pocitech :D. Ještě jednou bych vám chtěla všem moc poděkovat a doufám, že se vám alespoň trochu líbila. Děkuji moc!

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Svalovec, nebo hezoun?: