Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svatba. nový měsícII- pokračování

18.08.2009 (20:00) • Reni21 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2861×

Po nekonečně dlouhé době jsem se vrátil domů. Něco mne tam táhlo, chtěl jsem je zase na chvíli vidět. Dorazil jsem do našeho nového domu na Aljašce. Podle myšlenek se tu za týden měla konat nějaká událost. Alice jim řekla, že přijdu. Všichni na mne čekaly v obýváku. Jejich myšlenky byli podivné, jako kdyby se snažili na něco nemyslet.

„Ahoj“ pozdravil jsem svou rodinu, když jsem je viděl jak stojí každý u své polovičky, bodlo mne u srdce. Přivítání bylo radostně, styděl jsem se.  Nechal jsem je tu bez slůvka vysvětlení. Ale nedokázal jsem tu s nima být. Vše tu na mě padalo, vše mi připomínalo moji Bellu. Carlisle se na mne usmál

„Edwarde já a Esmé se budeme brát, a oba by jsme byli šťastný kdybys byl tentokrát přítomen“ řekl. Bolest mi proudila tělem, Esmé jsi jí všimla

„Ano rád, pořád mě mrzelo, že jsem na té první chyběl“ řekl jsem a objal je, nechtěl jsem být přítomen jejich štěstí. Neuvěřitelně mě to bolelo, ale zasloužili jsi to, musím to vydržet.

„Zahraješ mi svatební pochod?“ ptala se Esmé, viděl jsem jak po tom touží, pro ně cokoliv.

„Jistě Esmé“ souhlasil jsem

„Omluvte mě“ řekl jsem a zmizel do svého pokoje.

Nedokázal jsem dál snášet jejich přítomnost. V pokoji jsem se sesunul na zem, stočil do klubíčka a oddával se vzpomínkám, vzpomínkám které mě mučili. Nedokázal jsem přestat myslet na Bellu, na ten osudný den, kdy jsem jí dával sbohem. Celý půl rok mě to mučilo, odolával jsem nutkání rozeběhnout se za ní. Nemohl jsem to udělat. Jistě  je šťastnější, beze mě je jí líp. Nehrozí jí nebezpečí.

Týden zbývalo do svatby snažil jsem se aby nepoznaly, že mne to ubíjí. Esmé je velmi všímavá ale nemyslela na mě, Jasper mě provrtával pohledem, snažil se mi ulehčit bytí ale jeho moc na mě nepůsobila. Moje bolest byla veliká, omluvně se na mě usmál a raději se klidil z mé přítomnosti. Chápal jsem to, byl jsem troska. Emmett mě vytáhl na lov, moje oči byli černé jako noc, na posledním lovy jsem byl pře měsícem.

„Pojď ulovíme nějaký medvídky a pumičky“ řekl jednoho dne. Dlužil jsem mu to, zničil jsem naší rodinu. Doufal jsem, že Carlisle a Esmé svatba pomůže opět z celit jejich životy. Aby byli zase rodina, já k nim již nepatřím, nezasloužím jsi je. Lov byl vydařený, snažil jsem se být lepší společník ale bezúspěšně. Nikdo mi nic nevyčítal ani Rosalie. Nechávaly mě samotného a snažili se nemyslet na Bellu. Za to jsem jim byl neskonale vděčný. Každou noc jsem se vytratil do lesa, tam jsem se pokaždé stočil do klubíčka a vzpomínal. Nedokázal jsem zastavit přívaly vzpomínek na mou lásku. Nemohl jsem a ani nechtěl. Opustil jsem jí pro její vlastní dobro, zasloužila si někoho mnohem lepšího než jsem já, monstrum. Doufal jsem, že je šťastná ale zároveň mě užírala žárlivost. Jen představa, že někomu říká miluji tě mně ubíjela.

Nastal poslední den před svatbou. Já a všichni chlapy jsme měli jít na rozlučkový lov. Vůbec se mi nechtělo ale nechtěl jsem zklamat Carlisle. Nemohl za mé rozhodnutí. Jako všichni z mé rodiny. Smutně jsem jsi povzdychl. „Edwarde, vím, že je to pro tebe těžké pokud chceš tak můžeš odejít, Esmé to pochopí“ poslal mi myšlenku Carlisle.

„Ne to zvládnu, chci se vám všem omluvit. Nedokážu bít ani sám se sebou. Nechci vám zkazit svatbu, Esmé jsi přeje abych tam byl,“ řekl jsem jim.

„Není to povinnost“ odvětil Carlisle

„Ale jsem rád, že jsi se takhle rozhodl“ dodal. Lov byl úspěšný, do hovoru jsem se nutil. Chtěl jsem být zase ten Edward který žije pro svou rodinu

Carlisle začal být nervózní, nechápal jsem proč. Jeho myšlenky nic neprozrazovaly, odřad měl být v poledne. Do domu jsme se vraceli po deváté hodině. Na přípravu jsme měli času dost, jediné co zbývalo bylo se obléknout.

„Edwarde, chci ti něco říct“ řekl Carlisle

„Ano?“ odpověděl jsem

„Pozvaly jsme na svatbu Bellu, jde Esmé za družičku.“

Zastavil jsem se a nevěřícně jsem na něj koukal. To není možný. Vyrval jsem strom který stál vedle mne. Vztek mě pohlcoval, zhluboka jsem oddechoval

„Copak jste se zbláznili? Sakra proč jste to udělaly? Copak to nechápete?“ řval jsem na svého otce

„Edwarde, Esmé jsi to přála, Bella patří do rodiny stejně jako ty“ řekl Carlisle a ukázal mi vzpomínku na ní když jí přijeli pozvat. To mne srazilo na kolena. To není možné, ona má být šťastná, né se trápit. Co jsem to udělal? Jak jsem to mohl udělat.

„Carlisle, je to vaše svatba a pokud jsi tam přejete Bellu je to vaše rozhodnutí.“ Řekl jsem, na jednu stranu jsem se těšil, že jí opět spatřím. Na druhou jsem se bál, jak její reakce  tak, že moje odhodlání zůstat mimo jejího života se zbortí jako domeček z karet.

Šel do domu, podivně smíření. Můj život má ve svých rukou. Zhluboka jsem se nadechl, cítil jsem její vůni. Oheň v mém krku se po dlouhé době opět rozhořel. Uvítal jsem ho, byl jsem  neklidný, zasloužím jsi aby mne nenáviděla ale zároveň jsem jsi přál aby mne milovala. Jak jsem mohl být tak hloupí? Opustit Bellu byl moje nejhorší rozhodnutí. Nedokážu se od ní držet dál. Teď už ne, ml jsem sto chutí vběhnout nahoru a prosit jí o odpuštění „Edwarde teď na to není vhodná chvíle“ poslala mi myšlenku Alice Má pravdu, jako vždy. Vydržel jsem to takovou dobu pár minut na víc mne nezabije.

Šel jsem do haly, cestou jsem pozdravil pár známých, Tanya jen kývla na pozdrav „Držím ti palce“ poslala mi to mne překvapilo „Nediv se tolik, jste jsi souzený“ ušklíbla se. Sedl jsem si za klavír a začal hrát. Nejdříve vešla Alice po ní Rosalie. Jako posední družička byla Bella. Celou dobu co šla uličkou jsem jí pozoroval, byl neskutečně krásná. Nedokázal jsem z ní spustit oči, na chvíli se naše oči setkaly. V jejím pohledu bylo tolik bolesti. Nesměle se na mě usmála. Ten usměv mi dal naději. Hrál jsem svatební pochod, Esmé vstoupila všechny oči byli směřovány na mou matku, vypadala úchvatně ale já se nemohl donutit aby se na ní podíval. Můj pohled spočíval na Belle, na lásce mého neživota. Bál jsem se, že ji vidím na posledy.

Celý obřad jsem jí sledoval, nedokázal jsem se donutit odvrátit z ní oči. Párkrát se na mne podívala, vždy nádherně zčervenala. Novomanželé jsi vyměnili manželský polibek. Záviděl jsem jim jejich štěstí. Při polibku se na mne Bella upřeně podívala, uvěznila mě ve svém pohledu. Míhalo se v ní tolik emocí. Láska, Bolest, radost a strach. To vše mi prozradil její pohled.

Přesunuli jsme se na zahradu, byl tam postavený altán s parketem. Novomanželé měli první tanec, byl na ně kouzelný pohled. Celou dobu jsem se pral sám se sebou

„Jdi“ poručila mi Alice a usmívala se poslechl jsem jí

„Bello?“ oslovil jsem jí

„Edwarde“ odpověděla mi. Bylo krásné slyšet opět její nádherný hlas když vyslovuje moje jméno

„Smím prosit?“ ptal jsem se přimhouřila oči,

„Když myslíš“ souhlasila. Opatrně jsem jí vzal za ruku. Byl to nádherný pocit. Vzal jsem jí do náruče, moje srdce jako kdyby  chtělo ožít. Začali jsme tančit, nikdo z nás nic neříkal, nevěděl jsem jak začít. Potřeboval jsem jí říct, že jsem jí lhal, chtěl jsem jí prosit o odpuštění, o další šanci.

„Bello, musím ti něco vysvětlit“ začal jsem

„Ano?“ dala mi najevo, že poslouchá. Zhluboka jsem se nadechl

„Lhal jsem ti“ zašeptal jsem jí. Zamrkala

„V čem jsi mi lhal?“ ptala se

„Když jsem ti říkal, že tě nemiluji, když jsem ti říkal, že tě nechci“ přiznal jsem se jí. Zalapala po dechu v očích otazníky

„Důvod proč jsem tě opustil není, že bych tě nemiloval. Miluji tě“ po těchto slovech se jí srdce rozbušilo jako o závod. Všechny myšlenky o kolo nás směřovali k nám. Všichni chtěli vědět, jak to dopadne. Nevýhoda svateb kde jsou jen upíři.

„Proč jsi mne teda opustil?“ ptala se její oči se zaplnili slzami.

„Kvůli tvému bezpečí, abys měla plnohodnotný život. Abys nežila v neustálém nebezpečí. Nemohl jsem ignorovat nebezpečí co ti hrozí, po tvých narozeninách to bylo nad slunce jasné. Jen má existence tě ohrožuje. Právě proto jsem tě opustil. Doufal jsem, že na mě zapomeneš, že budeš žít svůj život bez monster.“ Přiznal jsem jí pravdu. Dívala se na mne, v očích hněv

„Edwarde, vysvětli mi proč mi to teď říkáš?“ ptala se .

Odpověděl jsem jí polibkem. Naklonil jsem se k ní, a lehce se otřel o její rty. V tu chvíli se jí zastavilo srdce, po chvilce opět naskočilo a zběsile tlouklo. Přitiskla se ke mne blíž a líbala mne. Naše rty hráli složitou hru ve které není vítěze. Moje žízeň po její krvi zmizela. Nahradila jí jiná žízeň. Žízeň po jejích dotycích, rtech a těle.Pootevřela rty a pozvala mě dál. Nemohl jsem zabránit své reakci, jazykem jsem jí plenil ústa. Po nekonečné dlouhé době jsem se od ní odtrhl. Potřebovala se nadechnou.

„Miluji tě, už nikdy tě nedokážu opustit. Nedokážu bez tebe žít“ zašeptal jsem jí.

„Miluji tě“ zašeptala a já měl pocit neskutečného štěstí

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba. nový měsícII- pokračování: