Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svědek... To jako já?

19.09.2010 (17:00) • Esaiel • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1802×

„Počkat... To jako myslíš vážně, Jaspere?“ měřil si mě Emmett podezřívavým pohledem. Zakuckal jsem se smíchy nad bratrovou reakcí. Byl jsem rád, že ho Esmé přeměnila. Když jsme dřív bývali jen my dva... Nikdy jsme si neužili tolik zábavy a tolik průšvihů. Emmett na ni byl doslova magnet. Ale přineslo to alespoň trochu vzruchu do našeho nesmrtelného života.

„Emmette, jsi můj bratr. Jasně, že chci abys mi šel za svědka Emme. Hodně pro mě znamenáš. A až ji poznáš... Alice je naprosto úžasná. A Carlisle je učiněný anděl. Jen ta její sestra... to je případ pro polepšovnu.“ Zavrtěl Jasper hlavou a po očku na Emma kouknul.

„Kde je háček?“ neustával Emmett s podezřívavým přístupem. A kruci, napadlo mě. Doufal jsem, že se nezeptá. Nechtěl jsem, aby přijal nabídku, kterou jsem mu měl předložit. Povzdechl jsem si.

„Carlisle tě zve na oběd. Chce tě seznámit s Alicí. Ale spíš je to zastírací manévr - chce tě dostat na oběd s Rosalií - to je Alicina sestra...“ Zatvářil jsem se téměř nadšeně, i když jsem se musel značně přemáhat.

„Je hezká? Jak vypadá?“ vyptával se okamžitě. No jistě. Typický Emmett.

„Je moc krásná... Široký ramena, rozšířený boky a velkej zadek - ale pas má hubenej až až. Prsa... no, ty jsem neviděl, takže asi nic moc. Séhna jako leklý ryby a skoro opuchlý tváře. Ale úžasný oči!“ mluvil jsem tak vesele a vemlouvavě, jako kdybych se mu ji snažil dohodit. Věděl jsem, že to bude mít přesně opačný efekt.

„Typická ošklivka. Ty máš teda vkus, Jaspere. Už se těším, až potkám tvou budoucí ženušku... Ale Carlisleovi vyřiď, že nemám čas. Že se spolu uvidíme na svatbě.“ Mrknul na mě. Vrátil jsem mu to úsměvem.

„Takže mi půjdeš za svědka?“ ověřoval jsem si.

„To si piš, brácho.“

***

„Tak jak vypadám?“ vyhrkla Alice, když mi vtrhla do pokoje. Hlavu jsem měla zabořenou v polštářích a jen tiše zamručela.

„Tohle je porušování osobního soukromí!“ zakňučela jsem zoufale a zahrabala se hloub do peřin.

„No tak, Rose! Nebuď taková držgrešle! Vdávám se přece jenom jednou!“ hrčel Alicin nadšený hlásek. Se zavrčením jsem se nadzdvihla na loktech a podívala se na Alici. Údivem se mi rozšířily zorničky a otevřela jsem ústa dokořán.

„Páni, Alice, to je nádhera! Vypadáš... fantasticky! Jasper bude valit oči víc jak já...,“ zasmála jsem se. Objala mě a přitiskla sobě tak, jak to dovede jen upírka. Zahihňala jsem se a odtáhla se.

„Alice, pozor! Ještě si ty šaty pomačkáš,“ kárala jsem ji vyčítavě a roztáhla rty v povzbudivý úsměv. Pak se mi na čele objevila vráska obav.

„Alice... jsi si jistá? Je to ten pravý? Miluješ ho? Nechci aby ses zklamala ještě ty.“ Jen se na mě usmála.

„Jsem a jak! Rose... to, že máš smůlu na chlapy, neznamená, že to máme obě stejný. Jsem si jistá. Je to Jasper. Můj Jasper. A brzy můj manžel.“ Zdála se být šťastná. Naprosto spokojená. Kdyby byla kočka, vrněla by blahem. S povzdechem jsem se zhroutila zpět do postele.

„Tak co po mně vlastně chceš, Alice?“ skučela jsem a rozhodila ruce od sebe v gestu velkorysosti.

„Chci, abys mi šla za družičku!“ vypískla Alice. Měla úžasnou náladu. Nemohla jsem jí to pokazit. Měla se vdávat. Ale já? A družička?

„Nebudeš na mě rvát nic černýho ani růžovýho?“ ptala jsem se naoko vážně.

„To by mě ani nenapadlo, Rose!“ bránila se a se smíchem se mi vrhla okolo krku.

„Takže přijímáš?“

„Jo,“ přitakala jsem.

„Ale nikdo si mě vedle tebe ani nevšimne. Vypadáš úžasně. Budu skrytá v tvém stínu, Alice.“

„Ty? Ani náhodou!“

***

„Vážně se mi zdá, že tu kravatu moc stahuješ, Jaspere... začínám se... chmm... cítit jako kůň,“ namítal Emmett proti novému stylu vázání.

„Ale, ty a kůň? Spíš řádný kozel, ne?“ smál se mu jeho bratříček.

„Já si nedělám srandu, Jaspere. Buď to převaž anebo jdu na obřad bez kravaty.“

„Fajn, fajn...“

„Tak kde mám toho svého pašáka?“ ozval se zdola Esméin láskyplný hlas zpěvavě.

„Už je čas jít, Jaspere! Rose a Alice už jsou na místě a dolaďují poslední detaily zasedacího pořádku, jinak ovšem už nic nebrzdí a obřad začíná za deset minut!“ přisadil si Carlisle. Emmett i Jasper byli na tohoto upíra již zvyklí - trávil s Esmé více času, než bylo zdrávo, ale kdo by jim v tom bránil? Třeba se nedočkají jen jednoho propojení jejich smeček.

„Jo, už letím!“ zahalekal Jasper hlasitě a pak se otočil k Emmovi:

„Zkus nás tam, prosím tě, přede všemi nezesměšnit, jo? Je to moje svatba, ne vesnická tancovačka, tak se kroť. A nepřibližuj se k děvčatům, pokud možno.“ Emmett se teatrálně šklebil.

„Jasně, jasně. Ještě mi řekni, že se neumím rvát a asi ti jednu natáhnu. Tak leť, ty šťastnej budoucí novomanžílku, ať ti manželka nepláchne od oltáře,“ počastoval ho Emm sarkasticky. Naposledy se zběžně objali a Jasper a Esmé odjeli. Emmett sešel dolů.

„Pojedeme taky? Máš svatební dárek?“ vyptával se Carlisle okamžitě. Emm vykouzlil na rtech potutelný úsměv.

„Jo, mám. Sedni si, dám ho do kufru.“

***

„Co myslíš? Co říkáš na tu květinovou výzdobu? Není to přehnané? Bude se mu to líbit?“ strachovala se Alice a nervózně si otírala upocené ruce do hrubé látky ručníku.

„Je to dokonalé, Alice,“ mírnila ji Rosalie s mírně zněžnělým výrazem ve tváři. Znovu ji pevně přitiskla na svou hruď.

„Nemůžu uvěřit, že se vdáváš. Paní Alice Cullenová. Zní to tak... Zní to nádherně, Alice. Bude to ta nejlepší svatba v historii lidstva i upírstva, to se neboj.“ Usmála se Rose na sestřičku povzbudivě a ta jednou hlasitě vzlykla, když sebou trhla.

„Už přijíždějí. Jdu nahoru. Nesmí mě vidět ve svatebním - nosí to smůlu.“

„Tak jo, Alice. A nezapomeň! Všechno bude dobré! Nejen dobré - nejlepší!“ zavolala na ni a spěchala ke dveřím, uvítat návštěvu. Otevřela je, široce se usmála na Esmé a Jaspera objala.

„Jsem ráda, že už tě brzo budu mít v rodině, Jaspe, ale jestli jí něco uděláš...“

„... zabiješ mě. Jo, já vím. Ale věř mi - nikdy bych nemohl udělat nic, co by jí ublížilo. Nedokázal bych to.“ Rose na jeho slova vážně přikývla a vpustila je dovnitř. Brzy se však zvonek ozval znovu.

„Echm, posaďte se do obýváku, za chvíli dorazím...,“ špitla k dvojici, která si to rázem odpochodovala. Když Rose podruhé otvírala dveře, zasekla se. Vedle Carlislea stál upír. Upír, o kterém toho tolik slyšela a byla přesvědčena a připravena se mu stranit. Ale jeho vzhled... Vypadal... neodolatelně. Byl tak neuvěřitelně přitažlivý, až se Rose zatajil dech. Kdyby tak jeho image byla spojena i se stejně dobrým charakterem. Rose se ušklíbla. Tenhle lovec ženských srdcí nebyl nic pro ni. Ne pro holku, co už měla zlomené srdce dostkrát na to, aby se nepouštěla do kaskadérských kousků po hlavě.

„Carlisle. Všechno je připravené, stačí, když si zopakuješ, co máš říkat,“ prohodila k němu a přimhouřenýma očima těkala k druhému upírovi.

„Vítej,“ prskla na něj, jako kočka na někoho v cizím teritoriu a ztratila se kdesi v domě, směrem k obývacímu pokoji.

Emmett za dívkou ve dveřích ještě dlouze zíral. Měli někoho na návštěvě? Jak to, že o tom nevěděl? Přivedla si snad Alice ještě nějakou dávnou upírskou přítelkyni? Ta ženská byla rozhodně kost. Přesně pro něj. Zvlášť ty úžasné vlasy a ta postava! Vypadala jako... bohyně? Anděl?

„Ehmr...,“ odkašlal si Carlisle, aby na sebe upoutal Emmettovu pozornost. „Možná bychom mohli jít dovnitř,“ navrhl.

„Ééé, jistě. Jen pojďme,“ odsouhlasil Emmette a oba naráz vešli. Nakráčeli přímo do obývacího pokoje který ovšem vypadal doslova jako síň nějakého zámku včetně oltáře v jižní části místnosti a dřevěných lavic k sezení. Carlisle zaujal místo kazatele, pomyslně se pokřižoval a podíval se na Jaspera, který již stál na místě snoubence. Esmé seděla na lavici a kývla na Emmetta, aby si stoupl k Jasperovi, který tak ihned udělal. Brzy na lavičky posedali i přizvaní upířští hosté. Denaliovi, Siobhan, Maggie, Zafrina... Nebylo jich moc, ale byla to uzavřená společnost.

Uličkou mezi lavičkami pomalu procházela krůček po krůčku ona dívka ode dveří. Emmett ji doslova hltal očima, ale ona se na něj nedívala. Hřejivě se usmívala na své okolí a pouštěla na zem okvětní lístky sametově krémové barvy. Byla oblečená jinak. Teple žluté šaty barvy podzimního slunce jí dokonale padly a hluboký výstřih zdůrazňoval její přednosti. Zlaté vlasy jí v jemných vlnkách splývaly na téměř nahá záda a několik pramenů rámovalo obličej a spadalo po krku vpřed přes ramena. Emmett byl unesený. Když na něj jednou pohlédla, zadíval se do těch očí a spatřil v nich zájem, takový, jaký vídal u mnoha dívek. Ale tentokrát poprvé tam byl i nádech opovržení.

Dívka se majestátně usadila za piáno a dlouhé prsty se jí ladně rozeběhly po klávesách, jako by to bylo jejich přirozené teritorium. Místností se linula neskutečně líbezná hudba, měkká melodie plná vábivých tónů. Mnoho lidí se zajíkalo krásou družičky, ale při příchodu nevěsty se začalo doslova dusit. Emmett musel Jasperův vkus pochválit. Černovlasé děvče vypadalo ve stříbřitě bílých šatech úchvatně. Slabý závoj skrýval jistě dokonalou tvář. Pokožka se jí jemně třpytila. Došla až k oltáři, vtiskla se Jasperovi do nastavené náruče a oba se otočili ke Carlisleovi.

„... budete při sobě stát v bohatství i chudobě až do skonání věků. Jaspere Cullene, bereš si zde přítomnou Alice Hartleyovou, za svou právoplatnou manželku? Budeš ji ctít a milovat, dokud léta budou běžet?“ Jasper se na Alici toužebně usmál.

„Ano,“ řekl sebejistě a rozhodně. Carlisle se také usmál.

„A ty, Alice Hartleyová, přijímáš Jaspera Cullena, za svého právoplatného manžela a budeš o něj pečovat a milovat ho na věky věků?“

„Ano,“ špitla Alice s nesmělým úsměvem.

„Můžete políbit nevěstu.“ A že to byl polibek. Až když všichni upíři v místnosti začali překvapeně vzdychat, Jasper pustil na něho nalepenou Alici držící ho téměř v kravatě z náručí a přitulil ji k svému boku. A pak nastala ta scéna, kdy se začali všichni objímat a líbat se.

Emmett sledoval záhadnou vílu. Pronásledoval ji až do vedlejšího pokoje, kde se ukryla a téměř rozplakala. Vlastně, plakala by, kdyby jako upírka mohla. Svíjela se v klubíčku a Emmetovi to doslovně spalovalo srdce. Oběma pažemi ji přitáhl do svého medvědího objetí a uzavřel ji v něm. Možná ani nevnímala, kdo to udělal, ale přitiskla se k němu, ruce mu sevřela okolo krku a obličej zabořila do toho samého místa. Kdyby byla člověk, měl by Emmett zmáčenou celou košili hořkými slzami. Nemohl vydržet ten pohled, jak se jeho osobní anděl trápí.

Sklonil se k jejím rtům a zmocnil se jich. Líbal ji vlastnicky, majetnicky, ale jemně. Jako by se bál, že jí ublíží. Kamenné rty proti chladným. Letmé doteky působící rozkoš oběma z přítomné dvojice. Její pláč brzy vymizel, nový vzdech už byl vášnivý, nalepila se na něj, drtila vlastní ňadra o jeho hruď a vracela mu polibky s několikanásobnými city. Líbali se a líbali, ztratili pojem o čase. Jako by venku zuřila bouře a náruč toho druhého byl jediný klidný přístav, který je mohl ochránit.

Ani jeden z nich nehodlal to místo opustit.

***

Mezitím v obývacím pokoji všichni vedli běžný hovor. Jasper obezřele sledoval Alicin blažený úsměv a přimhouřil podezřívavě oči. Stejně tak Carlisle, Esmé a Tanya, hned jak si toho všimli.

„Alice? Co se tak culíš?“ položil Carlisle otázku.

„Ten úsměv je vážně divný, drahoušku,“ podotkla Esmé.

„Co se děje?“ vyzvídali Jasper s Tanyou. Alice úsměv ještě roztáhla.

„Myslím, že můžeme chystat další svatbu.“

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Svědek... To jako já?: