Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemství lesa

st

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Tajemství lesaJednorázová povídka už jednou uveřejněná v soutěži(pod jiným názvem), dávám jí sem znovu víceméně jenom proto, že jsem s ní docela spokojená a chtěla bych jí mít u sebe na profilu :) Očekávejte vlky, temné a hluboké lesy v La Push, "OC" hlavní hrdinku, problémy s vyzrazením jednoho tajemství a taky trochu romantiky. Přeji hezké čtení :) Sanny B. White P.S.: Pro ty, co už ji četli - pozor, trochu jsem ji pozměnila! :)

26.02.2010 (13:30) • SannyBWhite • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1591×

Tajemství

(písnička: One Republic - Secrets)
Byl páteční večer, silnice vedoucí lesem se pomalu utápěla ve tmě, jen tu a tam ji ozářila světla projíždějícího auta. Les, který začínal přesně tam, kde končil asfalt, byl temný a hrozivý. Hrozivý tím, co ukrýval. Nebo spíš tím, co se ukrývalo v něm.
Joe Leighton se právě vracel z práce domů a v myšlenkách už byl dávno u své ženy. Představoval si teplo sálající z krbu a vůni večeře. Viděl své dvě dcery, jak kolem něho poskakují a překřikují se, jak mu obě chtějí sdělit zážitky dnešního dne. Sám pro sebe se usmíval.
Ze stařičkého rádia se ozvaly první tóny znělky ohlašující večerní zprávy. Joe se natáhl a rádio zesílil. Na čele se mu utvořila hluboká vráska.
Hlasatel mluvil tlumeným hlasem plným soucitu a smutku, když oznamoval další nevysvětlená úmrtí, tentokrát na předměstí Port Angeles.
Joe se zachmuřil. Port Angeles bylo až nebezpečně blízko a vražd v posledních třech týdnem až nebezpečně moc. Začínal si dělat starosti, stejně jako všichni lidé kolem.
Na čelní sklo spadly první kapky. Prakticky vzápětí se spustil pořádný slejvák. Joe nevzrušeně zapnul stěrače. V okolí Forks byl déšť tak běžný jako v jižní Kalifornii slunce.
Najednou se ve tmě před ním něco zablesklo. Prudce dupl na brzdu. Světlo ozářilo obrovskou příšeru, možná medvěda?, jak stojí na silnici. Tichem se nesl skřípot brzd. Zvíře otočilo hlavu. Chvíli to vypadalo, že se na auto vrhne, ale pak se nahrbilo a jedním skokem zmizelo ve tmě mezi stromy.
Joe třeštil oči na pruh silnice před sebou ozářený světly auta. Zhluboka se nadechl a zvrátil hlavu dozadu. Adrenalin mu ještě pumpoval v žilách a srdce splašeně bilo. Ruce se mu klepaly, když otáčel klíčkem v zapalování, aby motor znovu naskočil. Auto se pomalu rozjelo a zmizelo za první zatáčkou.
Vlny splašeně bily o útesy a slaný vítr se proháněl mezi vršky stromů. Proudy deště bičovaly mokrou zem, která už nemohla pojmout více vody a tak se ze svahů valily špinavé potoky, odnášejíc bahno, jehličí a spadané listí.
To zvíře, které tak vylekalo Joea Leightona, nebyl medvěd, ani snad abnormálně velký rys, jak by se někomu mohlo zdát. Byl to obrovský vlk, s tlapami velkými jako poklice kanálů, s hustou rezavou srstí, která ho ochraňovala před studeným deštěm, a s vyceněnými tesáky.
Běžel lesem, ukryt tmou, došlapoval lehce, jak kdyby letěl, a ve vzduchu se srážel jeho teplý dech. Během chvíle se k němu přidal další, jen o trochu menší vlk.
Kreténe.
První vlk ohrnul pysky a z útrob se mu vydralo tiché děsivé zavrčení. Nedaleko vyděšeně zakrákal pták a vzlétl k mrakům pokrývajícím celou oblohu.
Drž hubu, Leah.
Ty drž hubu. Vidíš auto a ty co? Musíš mu nastrčit svůj zadek do cesty. Chceš aby se zase pořádaly hony na vlky, protože ty prostě nedokážeš počkat, až to zatracený auto přejede?!
Oba držte hubu, ozval se jim v hlavách další, třetí hlas. A hněte sebou.
Leah si odfrkla a prodloužila krok. Za chvíli už stála na palouku, maličké mýtince, utopené ve tmě. Ze stínů na obvodu vystupovala obrovská těla. Osm párů očí se lesklo ve výši skoro dvou metrů nad zemí. Leah se tiše zařadila do kruhu.
Odkdy se tu dodržujou tyhle formality? ušklíbla se Leah, když si prohlédla vlky kolem sebe, seřazené podle postavení ve smečce.
Copak? Nelíbí se ti, že je konečně vidět, že jsem výš než ty, sestřičko? ušklíbl se menší pískově zbarvený vlk, Seth.
Strč si svoje kecy-
Největší vlk rozvážně vystoupil o krok z řady a naštvaně zavrčel. To zahřmění se neslo mezi stromy a plašilo ptáky.
Na louku vstoupil i ten rezavý vlk.
Konečně, uchechtl se čokoládově hnědý vlk, Quil, jehož tmavá srst splývala s nocí.
Dal sis na čas, Jakeu, zavrčel ten největší, očividně vůdce celé smečky.
Jacob trhl hlavou, zařadil se vedle Sama, lehl si a znuděně položil velkou hlavu na tlapy. Přejdi k věci, Same, jsem utahanej a nechci tu strávit celou noc.
Myslím, že všichni víte, co se děje, začal Sam pomalu.
A co se děje?
Panebože, Sethe! zavrčel Paul, velký vlk se stříbrně šedivým kožichem. Upíři. Port Angeles. To seš fakt takovej idiot, jak vypadáš?!
Já nejsem idot! vyštěkl naštvaně Seth.
Oba jste idioti! A teď už konečně mlčte! zahřměl Sam hlasem podbarveným sílou své autority. Ta vlna vražd se pomalu přibližuje. Budeme držet hlídky. Žádný upír nesmí překročit hranici, jasné?
A to je všechno? zvedl Jacob hlavu. Chceš říct, že kvůli tomuhle jsem si nechal vystydnout večeři?!
Jacob začne, přikázal Sam a otočil se.
Ha! Užij si to, přitočil se k Jacobovi Paul. Já si du domů užít dobrou pečínku.
Jacob se po něm ohnal tlapou. Paul se nahrbil, připraven po Jakeovi skočit.
Nechte toho! Sam se ani neotočil.
Jacob si odfrkl, naposledy mrskl po Paulovi naštvaným pohledem a zmizel v lese.
Za chvilku už byla louka prázdná, jen několik rýh v rozmočené zemi a ušlapaná tráva svědčila o nočních návštěvnících. Les tiše šuměl a praskal. Nedaleko hučel oceán. Nad stromy přeletěla sova.
„Jsem doma!“
Joe Leighton pověsil kabát na věšák a klíčky od auta odložil do košíku na komodě pod zrcadlem.
„Tatí!“
Ze dveří do kuchyně vyletěla červenohnědá skvrna a skočila na Joea, až ho málem povalila.
„Ashley! Taky tě rád vidím, holčičko.“
Ashley byla asi devítiletá indiánka samá ruka samá noha s tmavýma očima mandlového tvaru a dlouhými tmavě hnědými vlasy, neustále zacuchanými. Kolem hubeného tělíčka měla uvázanou zářivě červenou zástěru na vaření.
„Peču s mamkou perníčky!“ chlubila se hned a pusinkovala tátu, jak kdyby ho měsíc neviděla.
„Já pořád tvrdím, že seš moje šikovná velká holka,“ ujistil ji Joe.
Ve dveřích se objevila mladá žena, v Joeových očích ta nejkrásnější na celém světě. Tmavé vlasy ji splývaly po ramenou, zelený svetřík místy bílý od mouky lemoval ženskou postavu. Usmívala se na Joea plnými rudými rty i krásnýma mandlovýma očima, které po ní dcery zdědily. Aylen Leightonová.
Beze slov přistoupila ke svému muži a dceři, která mu stále visela kolem krku, a políbila je oba na tváře. Ten obraz měl v sobě tolik nezměrné lásky a pochopení, až se zdálo, že svět se v tuhle chvíli točí jen pro tuhle trojici. Venku skučel vítr a v krbu praskalo dřevo olizováno tančícími plameny.
„A kde je Amy?“ zeptal se Joe.
„Učí se,“ odpověděla mu Ashley.
„V pátek večer?“ podivil se Joe a postavil Ashley na zem. Vyhledal pohled své ženy, ta jen pokrčila rameny.
„A dáš mi tedy ochutnat, co si sama upekla?“ obrátil se zase na Ashley. Ta ani neodpověděla a pelášila do kuchyně, aby tátovi přinesla perníček.
„Budeš večeřet?“ zeptala se Aylen a láskyplným gestem upravila Joeovi límeček košile.
„Umírám hlady.“
„Udělala jsem lososa s bramborem, neměla jsem moc času, jak se Ashley rozhodla, že budeme péct...“
„Losos je skvělý,“ usmál se Joe a políbil Aylen na špičku nosu. Pak se podíval na strop, kde se o patro výš podle slov Ashley učila jeho druhá dcera, Amy. „Půjde se s námi Amy alespoň navečeřet?“
„My už jsme jedly, Joe.“
Joe pokrčil rameny, vzal od nadšené Ashley vlastnoručně upečenou hvězdu z perníku a nechal se usadit do jídelny. Ashley se posadila vedle něj a celou dobu mu švitořivě vyprávěla, jak se jí vedlo ve škole, o nové učitelce přírodopisu, o svých kamarádkách a bůh-ví-o čem ještě.
„Perníčky!“ vyjekla najednou a jak kdyby jí píchla vosa vyletěla z jídelny. Vrátila se během chvilku a s úlevou oznámila, že „mamka na ně naštěstí nezapomněla.“
„Tak jako ty,“ poškádlil ji Joe.
„Ashley?“ zavolala ji maminka z kuchyně. „Nechceš jich pár donést Amy na ochutnání?“
„Jasně!“ Ashley odběhla do kuchyně. Tam na talířek pečlivě vyskládala pět ještě teplých perníčků, a odnesla je po schodech sestře.
Před dveřmi jejího pokoje se zastavila. Amy s někým mluvila. Ashley nejdřív přitiskla ucho na dveře, ale dřevo bylo příliš silné, aby něčemu rozuměla. Lehce zaklepala, jen aby se neřeklo, a dveře otevřela.
Amy ležela na posteli, před sebou sice rozevřenou učebnici dějepisu, ale na ní položený časopis, u ucha držela telefon. Když zaregistrovala mladší sestru, přešlapující ve dveřích, jak nadšeně naslouchá jejímu rozhovoru, zarazila se.
„Klepání už vyšlo z módy?“ obořila se na ni.
„Já jsem klepala,“ opáčila Ashley. „Přinesla jsem ti perníčky.“
„Hm, díky.“ Amy vyskočila, aby si vzala talířek. „A teď upaluj. Učím se, nevidíš?“ ukázala sestře učebnici.
„Jasně. S telefonem,“ ušklíbla se Ashley.
„Hele, zavři pusu. Nevíš, o čem mluvíš.“ Amy vyšoupla sestru z pokoje a zavřela za ní dveře. „Promiň Kim, musela jsem vyhodit tu malou otravu.“
„V pohodě,“ ozvalo se z telefonu.
„Takže co jsi říkala – doprovodil tě domů. A dál?“ Amy se zachichotala očekáváním.
„No, pak mě tak chytl za ruku, bylo to fakt romantické, byla jsem si jistá, že mě políbí.“
„A?“
„A zazvonil mi mobil. Volal Sam.“
„Sam?“ nechápala Amy. „Co ti chtěl?“
„Mluvit s Jaredem, samozřejmě. Začíná mi už vážně lézt krkem, jestli chápeš...“
„Chápu. A co chtěl Jaredovi tak důležitýho, že nemohl počkat, až se dostane domů?“
Kim se odmlčela. „Víš, no... já ti ani nevím.“
„Kim, ty neumíš lhát,“ zamračila se Amy a zakousla se do perníčku.
„Když já... já ti to nemůžu říct.“ Zněla vážně zoufale.
„Počkej – týká se to toho jejich... gangu?“
„To není žádný gang, Amy!“
„Jasně, jasně. Týká?“
„Ale Amy, copak nechápeš, že ti to VÁŽNĚ nemůžu říct?“
„Vždyť jsme nejlepší kamarádky. Říkáme si všechno!“
„Já vím.“
„A to se mezi nás dostane nějaký Sam se svým gangem?“
„Amy, to není-“
„To není gang, jasně, já vím. Tak co to je? Nějaká sekta? Kult?“
„Amy....“
„Já prostě nevěřím, že jsou jenom kamarádi. Tam je něco víc. Já to vím, Kim.“
Kim si odkašlala. „Když já nevím... nevím ani, jak ti to vysvětlit, chápeš? A já – slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.“
„Kim. Mně přece můžeš věřit, nebo ne?“
„Jo, já vím, že jo.“
„Tak...?“
„Ehm, znáš ty staré legendy? O prapředcích a duchovních válečnících a... vlcích?“
„Jasně že znám. Co s nimi? Jsou to jen legendy.“
„No, právě že... to nejsou jen legendy.“
„Jak to myslíš?“
„Sam nemá gang, ani žádný kult, jako spíš... smečku.“
„Smečku? Kim, já...“
„Já jsem tomu taky nemohla uvěřit, Amy, ale je to pravda! Jared se mi jednou ukázal. Jsou obrovští! A děsiví! Ale oni nikoho nemají děsit, chápeš, oni nás chrání! Celý kmen!“
„Počkej – Kim, ty mi chceš říct, že Sam, Jake a vůbec ti kluci, se přeměňují... ve vlky? To je šílený!“
„Já vím, zní to šíleně. Ale je to pravda! Amy, slib mi – přísahej! Přísahej, že to nikomu nepovíš!“
„Přísahám. Jen... ve vlky? Jako... v opravdové vlky?“
„V obrovské vlky!“
„Uh.“
„Amy? Nevyděsila jsem tě, že ne?“

 

„No... dokáže. Jared mi půjčil nějaké hodně staré knihy. Jsou tam sepsaný ty legendy. Patří Samovi, dělal si do nich poznámky, když... no, ty víš co.“
„Počkej – já za tebou přijedu, co ty na to? A vysvětlíš mi to, protože takhle je to takový...“
„Já-“
„Během chvilky jsem u vás. Zatím!“ rozloučila se Amy, spěšně popadla mikinu a tašku přes rameno, z nočního stolku vzala talířek ještě se dvěma perníčky a seběhla schody do přízemí.
„Ahoj tati!“ křikla na tátu v jídelně, proběhla do kuchyně, kde sebrala pro kamarádku ještě několik perníčků a líbla mamku na tvář. „Zaskočím ještě ke Kim, potřebuju se s ní domluvit na něčem... do školy.“
„Do školy? Zítra je přece sobota.“
Amy už se nazouvala do tenisek. „Spěchá to.“
„Vždyť už je tam tma!“ Máma stála nad ní a nechápavě vrtěla hlavou.
„Je to kousek. Vezmu si kolo, abych tam byla rychleji.“
„Venku prší!“
Amy se ještě natáhla pro nepromokavou bundu a vyběhla ze dveří. „Zatím!“
Mezitím do předsíně došel i Joe. „Kam ještě jde?“
„Za Kim,“ povzdechla si Aylen.
Obrys Amy jak usilovně šlape do pedálů se ztratil ve tmě.
Pravidelný dusot tlap dopadajících na vrstvu mechu a jehličí. Vyrovnaný dech srážející se do bělostných obláčků. Rychlý tlukot srdce.
Jacob Black běžel lesem ve své vlčí podobě a užíval si ledový vzduch, který kolem něho svištěl. Chutnal slaně,  nedaleko burácel oceán. Jacob díky svým zvířecím smyslům zřetelně slyšel hukot vln hlasitě jak hromy bouřky zuřící mu nad hlavou.
Tak se u mě stav za ty dvě hodiny, jak řekl Sam, ozval se mu v hlavě hluboký hlas Quila, jeho nejlepšího kámoše.
Hm, zabručel Jacob v odpověď. Nepotřeboval, aby mu někdo připomínal, že bude ještě celý dvě hodiny běhat jak idiot lesem. Navíc s kručícím žaludkem.
Quil se zachechtal. Užij si to, kámo. A místo jeho vědomí vyplnila v Jacobově hlavě prázdnota. Konečně.
Postupně vymizely i ty poslední mysli. Všichni si teď užívali teplo svých (nebo cizích – Jacob nepochyboval, kam měl Jared namířeno) domovů. Představoval si, jak se všichni cpou a šklebí se při představě jeho, jak zmoklý pobíhá lesem.
Odfrkl si a zrychlil. Vítr mu odvál myšlenky z hlavy, pěkně jednu po druhé, až zbylo jen uklidňující prázdno. Běžel, nevnímal nic než bušení krve v žilách a šumění deště. Bylo tak jednoduché být zvířetem. Nepřemýšlet. Jen běžet. S vlčí lehkostí přeskakovat spadané kmeny, příkopy a kameny.
Blížil se k silnici. Zaposlouchal se. Žádné auto se neblížilo – kdyby ho jen viděla Leah, ušklíbl se. Odrazil se vší silou, aby přeskočil silnici jen ve dvou skocích. Už chtěl zmizet v lese, když ho do uší praštilo vyděšeně zaječení.
Zarazil se.
Pár metrů za ním právě na asfalt s řinčením dopadlo jízdní kolo a  hned potom nějaká osoba, podle štíhlé a křehké postavy nejspíš dívka.
„Zatraceně,“ nadávala tiše a aniž by se starala o to, že leží uprostřed silnice a kdyby jelo auto, ve tmě by řidič neměl sebemenší šanci si jí všimnout, si vyhrnula nohavici, aby zkontrolovala odřené koleno. Jacob ucítil železitou pachuť krve.
Zmizel do lesa.
Tam se, ukryt za změtí kapradí, šlahounů ostružin a mechem porostlých větví dávno poraženého stromu, přeměnil. Natáhl si džíny, které jako vlk nosil přivázané k noze, a poklusem se vydal pomoci té dívce.
„Seš v pohodě?“ Cukla sebou leknutím. Nevšimla si ho, vynořil se neslyšně vedle ní. Kapuci měla staženou do očí, aby jí nenamokly vlasy, ale když zvedla hlavu, Jacob si uvědomil, že ji odněkud určitě zná. Měla pohlednou jemnou tvář s výraznýma tmavýma očima a trochu neúměrně malými ústy.
„Jo, jsem,“ přikývla nevlídně. Po noze jí stékal pramínek krve.
Jacob se ušklíbl. „To vidím.“ Přiklekl k ní, doufajíc, že kdyby do nich narazilo auto, stihl by ji odhodit stranou. Věřil, že on by se během pár dnů sebral, i kdyby ho srazil náklaďák. „Cos dělala?“
„Padala z kola,“ odsekla.
„Nemáš kapesníčky, nebo tak něco?“ zeptal se jí, zatímco skoro profesionálním pohledem obhlížel zranění. „Skoro o nic nejde, jen sis sedřela kůži.“
„Vidíš a já si myslela, že jde o zlomeninu,“ zaironizovala. „To vím taky, že o nic nejde.“
„Páni, ostrá,“ uchechtl se Jacob a natáhl se po balení kapesníčků, co vytáhla z tašky. „Ale krvácí to parádně. A proč jsi proboha z toho kola padala?“ Tušil odpověď. A neměl sebemenší představu, co bude dělat, až odpoví, že viděla obřího vlka.
Zkoumavě se na něj podívala. „Něčeho jsem se lekla.“
Jacob zvedl obočí. „Něčeho ses lekla...?“
„Jo.“
Třeba mě? pomyslel si Jacob, ale nahlas oznámil: „Už to skoro neteče.“ Zakrvácený kapesník zmačkal a strčil do kapsy. „Ukaž,“ natáhl ruku a pomohl jí na nohy. „Bolí?“ zeptal se, když dívka nejistě došlápla a se syknutím nohu zase odlehčila.
„Ne, to dělám jenom pro efekt,“ procedila mezi zuby.
Jacob se zasmál a zvedl ze země kolo. Opřel se o řidítka.
„Dovolíš?“ zeptala se ta dívka s významným pohledem na kolo.
„Prosím tě, vždyť se sotva táhneš. Sedej,“ poplácal mokré sedlo. „Kam máš namířeno?“
„Jsem si jistá, že to zvládnu,“ ignorovala rozhodně jeho dotaz.
„Nedělej hrdinku. Kulháš jak veterán z druhý světový.“
Její ruce se pevně obmotaly kolem řidítek. „Já-to-zvládnu.“
Jacob se jí zaujatě zadíval do očí. „Hele, jak se jmenuješ?“
Znervózněla. Zastrčila si pramínek vlasů, který jí padala do očí, za ucho. „Amy. Amy Leightonová.“
„No jasně.“ Jacob v úsměvu odhalil bílé zuby. „Leightonová. Chodíš o ročník níž, ne? A tvůj táta, Joe, že jo? Je ze Seattlu, co?“
„Uhm.“
„Já jsem-“
„Black. Já vím. La Push je díra, tebe a tu vaši... partu tu zná každej,“ uhnula očima.
„Takže teď, když jsme si ujasnili, že se známe, nasedneš a necháš mě tě odvézt, nebo se furt bojíš, že tě někde za stromem znásilním?“
„Nikdy jsem si nemyslela, že mě to, znásilníš,“ vyprskla Amy.
„No vidíš, a já bych si klidně dal říct,“ ušklíbl se Jacob. „Tak nedělej cavyky a sedej.“
S nesouhlasně našpulenou pusou nalezla na kolo.
„Hodná holka,“ prohodil Jacob a tlačíc kolo i s Amy vedle sebe, se pomalu rozešel. „Teda, na to, že by ses schovala za špejli, žádná muší váha...“
„Ty fakt víš, jak složit holce kompliment. A navíc se tě nikdo neprosil,“ rozhodila naštvaně ruce, čímž změnila těžiště a málem převážila kolo na druhou stranu.
„Prosím tě seď, nebo se vymlátíš ještě jednou,“ zasmál se Jacob.
Amy naštvaně založila ruce na hrudi.
„A kam máš namířeno?“
„Ke Kim. První barák po cestě.“
„Jasně, já vím.“ To, že věděl kvůli Jaredovým myšlenkám, který si svoje vzpomínky na návštěvy svojí milované neuměl nechat pro sebe, nemínil prozradit.
„A co ji tak důležitýho chceš, že se k ní vydáš po tmě a riskuješ při tom život?“ Ironie mu z pusy přímo odkapávala.
„Do toho ti fakt nic není.“
„Sorry, no,“ pokrčil Jacob rameny. „Jen jsem se zeptal, aby řeč nestála.“
Chvíli šli mlčky, ale pak Amy odpověděla na jeho dotaz: „Chce mi říct něco o starej legendách, víš co, legendách našeho kmene.“ Zkoumavě si ho prohlížela, jak kdyby očekávala nějakou reakci, kterou si nechtěla nechat ujít.
Jacobovi ztuhly svaly na krku. „Legendy našeho kmene? Ty ještě věříš na pohádky?“ Ale díval se přitom přímo před sebe, takže tu ironickou špičku, kterou do té věty nastrčil, lehce odfoukl vítr.
Amy pokrčila rameny. „Je to zajímavé. Myslím jako představa, že pocházíme z vlků.“ Na tváři ji pohrával lehký úsměv. Který ale ztuhl v tom okamžiku, kdy se Jacob prudce otočil. Amy zavrávorala a máchla kolem sebe rukama, aby našla rovnováhu. Jacob ji jednou rukou pevně chytil za paži. Kdo ví, jestli jenom proto, aby nespadla...?
„Jak to myslíš – z vlků?“
Amy trhla hlavou. „Z vlků.“
Jacob jí prudce zatřásl. „Co víš? Amy, sakra, co všechno víš?“
Ve tváři se jí objevil strach. „Nic, já- já jen tak plácala...“
Pustil ji, ruku zatnutou v pěst. Amy si ublíženě třela rameno, které ji stiskl tak silně, že tam určitě bude mít modřinu.  „Co to do tebe sakra vjelo?“ zašeptala nevěřícně.
„Promiň. Promiň, já-“ Zničeně se zajel rukou do mokrých vlasů. „Fakt se omlouvám. Bolí to?“ kývl hlavou k ramenu
„No, žiju. Ale příjemný to není. Kde se v tobě vzala taková síla, proboha?“
Jacob zavrtával pohled do země. „Fakt promiň, já – dneska prostě nemám dobrej den.“
Amy kývla, že rozumí.
Jacob se dal zase pomalu do pohybu.
Mlčeli. Déšť zesílil.
„Není ti zima?“ přerušila ticho jako první Amy. Jacob měl na sobě jen džíny, po nahých ramenou mu stékal déšť a na bosé nohy se lepilo jehličí.
„Co?“ trhl sebou Jacob. „Mě? Ne, to fakt není,“ rozesmál se. „Mám trochu vyšší teplotu, je mi fajn.“ Natáhl k Amy dlaň a ta k ní trochu nejistě přitiskla tvář. Hned ale ucukla, jak kdyby se spálila.
„Trochu vyšší? Vždyť musíš mít horečku!“ vyjekla.
Jacob se zachmuřil. Uvědomil si, že to nebyl úplně dobrý nápad. Trhl rameny. „Jsem v pohodě, jasný? Žádná horečka, cítím se dobře.“
Amy zavrtěla hlavou. Zase šli chvíli mlčky. Silnice se trochu zvedala do mírného kopce, Jacob se víc zapřel o řidítka, aby kolo i s Amy vytlačil. Amy si pohrávala s pramenem vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.
Najednou ticho rozřízlo zaburácení, jak kdyby se blížila bouřka. Jacobovi zakručelo v žaludku.
„Sorry, nevečeřel jsem,“ pousmál se Jacob.
Amy se rozesmála. „Mám sebou pár perníčků, chceš?“ Vytáhla z tašky papírový sáček a Jacobovi nabídla. Ten si nadšeně vzal hned dva a s chutí se do nich zakousl.
„Šou výbolný,“ huhlal s plnou pusou, jak se je oba pokoušel sníst najednou.
„Ty pekla ségra.“
„Ty máš ségru?“ zeptal se se zájmem Jacob a hrábl si znovu do sáčku, který mu Amy přistrčila.
„Jo, Ashley, mladší o šest let.“
„Uhm.“ Jacob se cpal perníčky. „Já mám taky ségru. Teda ségry, dvě. Teď jim je devatenáct. Rebecca je na Hawaii a Rachel na vysoký.“
„Tak to máš lepší než já,“ pousmála se Amy. „Nikdo tě neotravuje, nevyhrožuje, že tě napráská rodičům, máš klid.“
„Jo, to mám,“ zašklebil se Jacob.
Z lesa se vynořil malý domek se zářivě bílým zábradlím na verandě, o které se, skrytá před deštěm, opírala indiánská dívka stejného věku jako Amy. Když přes clonu deště rozeznala postavy jdoucí k ní, zamávala jim. Trochu se zarazila, když si uvědomila, že ty postavy jsou dvě, ale to už Jacob pomáhal Amy slézt z kola a překonat ty dva schůdky na verandu.
„Ahoj.“ Amy musela křičet, aby přehlušila hluk deště bubnující na střechu verandy.
„Ahoj.“ Kim byla nevysoká dívka, docela obyčejná, s hezkým úsměvem a jakoby neustále přimhouřenýma očima. „Co se stalo?“ kývla hlavou směrem k Jacobovi, který právě opíral Amyno kolo o zábradlí tak, aby na něj pršelo co nejméně.
Amy mávla rukou. „Slítla jsem z kola, tak mi Jake pomohl.“
Kim pozvedla obočí, ale víc to nekomentovala.
„Čau, je tady Jared?“ zeptal se sebejistě Jacob, jak kdyby už předem znal odpověď.
Kim ukázala ke dveřím do domu. „Máma upekla koláč, tak mu nabídla. Najdeš ho v kuchyni.“
Jacob se ušklíbl. „Typický,“ zamumlal, kývnutím Kim poděkoval a zmizel v domě.
„Tak povídej,“ nadechla se Amy hned, jak jen za Jacobem zabouchly dveře. Posadila se na starou dřevěnou lavičku, stejně bílou jako bylo zábradlí, která stála úplně v rohu verandy. Nadšením jen nadskakovala.
„Když já nevím, neměla jsem ti to vůbec říkat...“ Kim zarytě pozorovala špičky svých tenisek.
„Ale no tak,“ Amy ji popadla za ruku. „Věříš mi, ne? Já to nikomu, nikomu!, nepovím, Kim.“
„Já vím, ale jen... přísahala jsem Jaredovi, a oni sami mají takovou, skoro jako kletbu, že to nikdo nemůže nikomu říct, pokud mu Sam nedá speciální povolení.“
„Páni.“ Amy oči zářily nadšením. „Takže Sam je... vůdce? Šéf? “
Kim se uchichtla. „Jo, tak nějak. Kluci k němu fakt vzhlížejí. Je dokonce v radě starších!“
„No jasně.“ Amy se ke Kim naklonila. „Teda nevím jak ty, ale já z něj mám docela vítr. Nevím.. je takovej... děsivej, nemyslíš?“
„Děsivej? Spíš.... má kolem sebe úplnou auru autority. Ale kdybys viděla, jak se chová k Emily! Úplně cítíš, jak kolem nich vzduch vibruje láskou.“
Amy se rozesmála. „Z tebe se normálně stala romantička!“
Kim trhla rameny.
„A jak to jako funguje?“ Amy si stáhla gumičku z vlasů, takže se jí záplava temně hnědých pramenů rozlila po ramenou, ale ona je zase rychle spoutala do volného drdolu na temeni.
Kim se zhluboka nadechla. „Znáš taky legendy o Studených?“
Amy přikývla. „Zhruba. Máma nám je s Ashley vyprávěla, když jsme byly mrňavý.“
„Tak právě před nimi by nás smečka měla chránit. A když se objeví v okolí, nějaká síla způsobí, že se v klucích, jako je Jared a Jacob, co jsou potomci těch dávných vlčích bojovníků, probudí jejich vlčí já. Aby mohli chránit kmen.“
„Počkej – chceš říct, že teď jsou někde v okolí nějací Studení?“ Amy měla oči navrch hlavy.
Kim přikývla.
„Nekecej.“ Amy se nevěřícně opřela o stěnu domu. „A kdo to jako má být?“
„To nevím. Ale podle legend sají krev lidem, takže nejspíš něco jako upíři?“
„Upíři? Ale ti přece neexistují!“
„Hm,“ Kim se pousmála, „ne víc než vlkodlaci.“
„Ne víc než kdo, Kim?!“ vykřikl mnohem hrubší hlas než měla Amy nebo Kim. Děvčata sebou trhla a otočila se. Ve dveřích do domu stál Jared a bez dechu na ně zíral.
„Jarede...“ vydechla Kim a krev se jí nahrnula do tváří.
„Kim, proboha, Kim!“ Jared se celý třásl, všechny svaly napnuté, ruce v pěst. Za ním stál Jacob, jednou rukou mu svíral rameno, druhou měl také zatnutou. Výraz v jeho tváři byl nečitelný. „Slíbilas mi...!“
„Jarede, promiň, já-“
„Sakra, Kim! Tohle nějaké promiň nespraví!“ rozkřikl se na ní Jacob. „Chápeš, že si ohrozila celou smečku? Celý kmen?! Jenom proto, že neumíš držet tu svoji pusu zavřenou!“
Jaredem projel záchvěv křeči.
„Hej, klid brácho.“ Jacob si stoupl před něj, oběma rukama ho pevně držel za ramena. „V pohodě, jasný? Uklidni se. Přece nejseš jako Paul.“
Jared se uchechtl a třas se trochu zmírnil. Opřel se o stěnu domu a zhluboka dýchal.
Kim vypadala, že má na krajíčku a ruce se jí klepaly, když nejistě přešla těch pár kroků a pohladila Jareda po rameni. Ten ji prudce objal.
„Proč? Kim, sakra, proč jsi to udělala?“ šeptal jí do vlasů.
„Já nechtěla,“ vzlykla Kim. „Moc mě to mrzí. Můžeš mi to odpustit?“
„Samozřejmě, že můžu,“ vzdychl Jared.
Jacob se opřel o zábradlí, ruce založené na hrudi. „Tak se hezky usmiřte, hrdličky, a pojďte to vyřešit. Protože až se to Sam dozví, zabije nás.“ Pohledem přejel z objímající se dvojice na Amy. „Všechny do jednoho.“
„Ale... copak mu to musíme říkat?“ vyhrkla Amy.
„Tos jí nestihla vykecat všechno, nebo jsi ty nezajímavé maličkosti vynechala?“ obrátil se Jacob na Kim.
„Nech ji, už toho byl dost,“ bránil ji Jared.
Jacob protočil oči. „No nic,“ otočil se zase na Amy, která si nervozitou kousala do rtu, „prostě si ve smečce můžeme číst myšlenky. Nic neutajíš. Je to výhodný třeba v boji a tak vůbec, ale spíš je to zatraceně na hovno. Zvlášť když máš kolem sebe pár zamilovaných jedinců,“ hodil znechuceným pohledem k Jaredovi a Kim.
„Mlč vole,“ doporučil mu se smíchem Jared objímací kolem pasu Kim.
„Takže chápeš, beruško, proč to před Samem asi stěží utajíme?“ ušklíbl se Jacob na Amy. Strčil si ruce do kapes a začal přecházet po verandě. „U tohohle musí být celá smečka. Dám všem vědět. Ty,“ podíval se na Jareda, „ji mezitím odvezeš... asi k Samovi, tam to bude nejbezpečnější. A neuslyší to ještě někdo další.“
„Ale já to nikomu neřeknu! Přísahám!“ vykřikla Amy.
Jacob k ní dvěma rychlými kroky přistoupil. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. „To si piš, že to nikomu neřekneš,“ procedil tiše skrz zuby.
„A co je na tom tak špatného, že to vím?“ zašeptala Amy prosebně. „Měla bych to vědět, jsem součástí kmene!“
„Ty to nechápeš, co?“ Jacob zatnul zuby. „Nikdo to neví! Nikdo kromě nás a,“ ohlédl se na Kim, „několika osudových lásek.“ Jeho úst to znělo skoro jako urážka. „Ani spousta rodičů to neví a když už, tak ti by to zatraceně měli vědět. Embryho máma je z toho na prášky, protože Embry furt zdrhá a vůbec,“ zachechtal se, „zvlčil. A Sam mu prostě tu výjimku nedá. A ty si myslíš, že máš právo to vědět?!“
Amy tiše vydechla: „Asi ne.“
Jacob se ušklíbl. „Takže to uděláme, jak jsem řekl. Uvidíme se u Sama a Emily.“ Jacob se otočil a vyběhl do deště.
„Fajn, pojďte,“ řekl Jared, „mám tu auto.“
„Auto?“ podivila se Amy.
„Jo, byli jsme s Kim v kině, odvezl jsem ji domů a pak nás Sam svolal, tak jsem ho tu nechal. Máš s tím problém?“
Amy zavrtěla hlavou a ani si nepřetáhla kapuci přes vlasy, když kulhavě přebíhala za Kim do auta.
„Já to vážně nechápu,“ zabručel Jared, když nastartoval motor a vycouval z příjezdové cesty. Ale nikdo mu neodpověděl, Kim mlčela pozorujíc špičky svých bot a Amy ani nepřipadalo vhodné něco v téhle situaci říkat. Projížděli setmělou vesnicí, minuli školu a mezi stromy probleskla vzbouřená hladina oceánu.
„Měla bys napsat mámě, že se zdržíš,“ otočila se dozadu na Amy Kim.
Amy přikývla a vytáhla z tašky mobil. Nacvakala SMS zprávu a odeslala ji zrovna v tom momentu, kdy už stavěli před maličkým ošuntělým domkem. Jared pomohl Kim vystoupit a vtiskl ji krátký polibek předtím, než zaklepal na blankytně modré dveře s dřevěnou cedulkou, kde byl  ve veselých barvách umně vyveden nápis Domov Sama a Emily.
Otevřela jim vysoká dívka s velkýma očima, černými vlasy staženými do nepořádného culíku a obrovskými jizvami, které jí hyzdily celou pravou polovinu jinak líbezného obličeje.
„Ahoj,“ pozdravila je překvapeně. „Pojďte dál. Co potřebujete?“
Kim se ohlédla po Amy. Ta dosud seděla v autě. Nechtěla potkat Sama, nechtěla, aby se zase všichni zlobili, že ví jejich tajemství. Nejistě si uvědomovala, že tahat z Kim to, na co byla tak zvědavá, nebyl až tak dobrý nápad. Ale kdo mohl tušit, že to všechny tak rozruší?!
Pomalu vylezla z auta a nejistě za sebou zabouchla dveře. Krok za krokem se sunula k pootevřeným dveřím, ve kterých zmizeli Kim s Jaredem.  V tom do ní někdo strčil. Otočila se.
Za ní stál vysoký kluk, asi stejně starý jako Jacob, stejně svalnatý, stejně do půl těla nahý, tmavé vlasy ostříhané velmi na krátko. Znala ho od vidění ze školy, Quil Atearna.
„Hele, co ty tady děláš?“
Amy pokrčila rameny. „Ani sama nevím.“
„Tak ber rychle zpátečku, nevím, proč ses sem zatoulala, kočko, ale tady nemáš co dělat.“
„Kvůli ní tady všichni jsme,“ prohodil Jacob, který se náhle vynořil za nimi.
Quil nechápavě nakrabatil obličej, ale jako první vešel do domku. Jacob Amy podržel dveře.
„Dík,“ pípla. Nejspíš to ani nezaregistroval.
Uvnitř bylo teplo a útulno. Kolem neúměrně velkého, na tak malý domeček, kulatého stolu už seděl Quil, Jared  kolem pasu objímal Kim, Sam a dva kluci, které Amy jménem neznala. Emily na kuchyňské lince krájela jablečný koláč.
Jacob se posadil vedle Quila, Amy zůstala nejistě stát u dveří.
„Posaď se,“ pobídla ji Emily s vřelým úsměvem. „A vem si, než to všechno snědí,“ nabídla ji koláč.
Amy zavrtěla hlavou a posadila se na volnou židli vedle Kim. Ta se k ní naklonila: „Tohle je Collin a Embry,“ ukázala na kluky, kteří seděli naproti nim, oba snědí, svalnatí, skoro nazí a s kusem (či dvěma) koláče v rukou. „A ten, co přišel s tebou, je Quil.“
„Sakra, na co čekáme?“ nechápal Embry. „A co tady dělá ona?!“ ukázal na Amy.
„Klídek, čekáme ještě na-“
Do dveří vpadl Paul se Sethem, něčemu se smáli a hned se vrhli na pár posledních kousků koláče, a za nimi vešla ještě dívka, starší než Kim a Amy, s podobnými rysy v obličeji, jako měl Seth.
„Brady nepřijde, nemůže,“ oznámila naštvaně a už tišeji dodala: „To že já vlastně taky nemůžu, to už nikoho nezajímá.“
„To je Leah,“ pošeptala Kim Amy, „její mladší brácha Seth a Paul.“
Amy přikývla. „Já vím, Seth chodí o ročník níž, ne?“
„Fajn, už jsme všichni,“ řekl rozhodným hlasem Sam. „Takže co pro nás máš, Jacobe?“
„Takové malé překvápko,“ ušklíbl se Jacob, opřel se o židli a založil ruce na hrudi. „Můžeme do klubu zasvěcených přivítat dalšího člena.“
„Jak to jako myslíš?“ nechápala Leah.
„Ona - všechno - ví,“ oznámil Jacob a s úšklebkem se podíval na Amy. Ta studovala texturu dřevěné desky stolu, aby se nemusela ostatním dívat do očí.
„Si děláš prdel, ne?“ nebral si servítky Paul.
„Jak všechno ví? Kdo jí to řekl?“ zahřměl Sam.
Jacob mlčel.
„Já.“ Kim se narovnala. „Já jí to řekla.“
„A můžeš doprdele vysvětlit proč?!“ Sam se rozzuřením zvedl, až jeho židle spadla na zem.
„Same, Same, klid.“ Emily hned stála vedle něho a konejšivě mu tiskla rameno. „Vždyť o nic nejde.“
„O nic nejde? Emily, kde žiješ?“ Paul svíral desku stolu tak silně, až se zdálo, že v ní navždy zůstanou jeho otisky. „Ta káča to vykecá při první příležitosti a co potom?!“
„Já to nikomu vykecat nehodlám!“ rozkřikla se Amy. Všechny hlavy se natočily na ni. „No, tak to vím. To je to tak strašný? Fakt nemám v plánu to někde rozhlásit! Můžete mi věřit.“
„To je od tebe sice moc hezké, že to nemáš v plánu někde rozhlásit, ale známe se – tuhle ti ujede slovíčko, tamhle druhý a pak se na nás budou malý haranti chodit koukat jak do ZOO.“ Hlas Leah byl ostrý a plný pohrdání.
„Ale-“ chtěla namítnout Amy.
„Proč si myslíš, že nemáme na krku cedulky s nápisem Koukněte, vlkodlak? Že by proto, že nechceme, aby to někdo věděl?!“
„Hej, uklidni se, Leah,“  zasáhl Jared.
„Hele, ty taky mlč, to ta tvoje milovaná Kim jí to řekla, nemám pravdu?“ utrhla se na něj Leah.
Kim sklopila oči.
„Faktem je,“ ozval se Quil, „že jakým právem se to dozvěděla?“
„Jo, kdo jiný to ví?“ přidal se k němu Paul. „Rada? A pár životních lásek. Čí je ona životní láska?“
„Hej, jestli jde o tohle, tak to já se klidně hlásím!“ vyhrkl Collin. Pár lidí se zasmálo.
„Neboj Colline, my ti seženeme holku,“ zamrkal na něj Embry. „Když už tě tak moc otravuje ruční práce.“
Collin do něj strčil loktem. „Ty máš co říkat, jen se přiznej, jak ses nemoh udržet, když sme tuhle v lese narazili na tu vlčici...“
„Vy ste nechutný,“ nakrčila Leah nos.
Seth už se nadechoval, aby na světlo vypustil i nějakou pikantnost na sestru, když ho zarazil Sam:
„Tak jste se všichni pobavili a teď to pojďte vyřešit.“
„A jak to chceš vyřešit?“ ozval se Jacob, který se doteď mlčky pohupoval na židli.
„Mohli bychom ji hodně praštit, dostala by otřes mozku, nic by si nepamatovala a bylo by po problému,“ navrhl Quil. Všichni mlčeli. „Hele lidi, to byl joke!“
„Jasně, radši zalez, Quile,“ poradila mu Leah.
„Myslím, že tohle nijak vyřešit nejde, Same,“ pokračoval Jacob. „Prostě to ví, s tím nic nenaděláš. Nad ní nemáš moc, jako nad námi. Můžem jen doufat, že to za chvilku nebude vědět celej kmen.“
„Kolikrát vám mám opakovat, že to nikomu neřeknu, než mi konečně uvěříte?!“ vykřikla Amy, oči plné slz se jí v nažloutlém světle lampy leskly.
Všichni mlčeli.
„Já ti věřím,“ řekla Emily, vstala a popošla ke kuchyňské lince, o kterou se opřela . „A vy byste taky měli. Být vámi, nedělala bych z toho vědu. Jak řekl Jake – s tím už nic nenaděláte.“
Sam se taky zvedl, přišel k ní a políbil ji na rty. V tom polibku toho bylo tolik, nahlas nevyřčeného. Objal ji. Palcem levé ruky jemně obkroužil jizvy na její tváři.
„Miluji tě,“ zašeptal tak, aby to mohla slyšet jen ona.
Smečka už byla na takové situace zvyklá, ale Amy nemohla od té scény odtrhnout oči. Přesně jak řekla Kim, vzduch kolem přímo vibroval láskou.
Ucítila na sobě cizí pohled. Otočila hlavou a její pohled se střetl s Jacobovým. Pozoroval ji se zaujetím, obličej zamračený přemýšlením. Sklopila oči.
Všichni tedy považovali problém ne přímo za vyřešený, ale alespoň za uzavřený. Prozatím. Embry se rozloučil, že musí domů, Setha zase odtáhla Leah s výmluvou na rodiče. I Collin vypadal, že by se raději viděl ve své měkké posteli.
Emily rozkrájela i druhý koláč, který měla schovaný, a dala vařit vodu na čaj. Domkem se zase rozlila pohoda.
Jen Amy se tam cítila jako vetřelec. Všichni se smáli, povídali si, pošťuchovali se navzájem. Kim se opírala o Jareda a ten ji hladil po zádech. Amy se k ní naklonila: „Asi bych šla domů. Myslíš... myslíš, že by mě Jared mohl hodit k vám? Mám tam kolo...“
Kim se otočila na Jareda. Usmál se a lehce ji políbil. „Jasně, za chvilku, jo?“
Amy přikývla. Chvilku si pohrávala s koženým náramkem, ale poté se zvedla a zamířila ke dveřím. Bylo jí tak nějak smutno. Smutno z toho, že věděla něco, co neměla a ohrozila tím tolik lidí. A taky ji mrzela ta nálada uvnitř. Přátelská atmosféra, z které tak bolestně trčela. Potřebovala na vzduch.
Přitočila se k ní Emily.
„Neber si to tak,“ kývla hlavou ke smějící se skupince. „Nemyslí to tak. Je na nich obrovská zodpovědnost a jsou... to ještě děti. Kluci, co mnohem víc než nějaký kmen zajímají holky, motorky a tak. A najednou se toho po nich chce tolik.“
Amy přikývla.
„Já jsem ráda, že to víš,“ usmála se Emily. Amy k ní nevěřícně zvedla oči. „Jistě, další holka, s kterou si můžu povídat, aniž bych se bála, že něco vyzradím. Mám sice Sama,“ ohlédla se po něm a když se jejich pohledy střetly, v jejích očích se objevilo něco... kouzelného. „Ale občas si stejně připadám osamělá. Takže přijď, kdykoliv se ti bude chtít. Budeš tady vždycky vítaná.“ Pohladila Amy po rameni.
„Díky,“ přikývla Amy. „Mimochodem – výborně pečeš.“
„Děkuji,“ Emily se zářivě usmála. „Baví mě to. Naučím tě to, jestli chceš.“
Voda v konvici se dovařila. Emily odešla zalít hrnky s čajem. Amy vyklouzla ven.
Stále pršelo, i když už s menší zuřivostí. Vzduch voněl vodou, lesem a měsíčky, jejichž žluté kvítky přetékaly z květináčů všude kolem domu.
Dům měl taky verandu, ne tak velkou a pěknou, jakou měli u Kim, ale alespoň sem na Amy nepršelo. Posadila se  vrchní schod a přitáhla k sobě nohy, jak nejvíc to šlo, aby jí nenateklo do bot. Opřela si hlavu o kolena a jen naslouchala šumění deště. Násilím vyháněla každou myšlenku, která se jí chtěla usadit v hlavě.
Na dolní schod se škrábal maličký brouček, aby se zachránil před tou spoustou vody. Jedna kapka mu dopadla přímo na krovky s takovou silou, že ho shodila zpět do louže. Amy se pousmála a natáhla se, aby brouka vysvobodila. Vděčně se chytl jejího prstu a nechtěl se pustit, tak ho musela sklepat, aby ho dostala dolů. Jen co dopadl na dřevěnou podlahu, tetelil se pryč.
Amy si vzdychla.
„Ahoj.“
S trhnutím se ohlédla. Za ní stál Jacob, ruce v kapsách, na hezké tváři mu pohrával poloúsměv.
„Ahoj,“ odpověděla nejistě.
„Můžu?“ ukázal na místo vedle ní a aniž by čekal na odpověď, posadil se.
Chvíli mlčeli. Nedaleko zaštěkal pes a z křoví vyletěl pták.
„Myslím, že vím, čeho jsi se tak na tý silnici lekla,“ prohodil najednou Jacob.
Amy se pousmála. Pamatovala si to přesně, to obrovské chlupaté tělo, které jí přeletělo přes cestu. A když potom z místa, kam to zvíře zmizelo, vyšel Jacob, byla to ta chvíle, kdy všemu tomu, co říkala Kim, opravdu uvěřila.
„Mě, co?“ podíval se na ní.
Přikývla.
„A když jsem se tam pak ukázal já, to ses vůbec nebála? Vůbec – tebe to neděsí? Víš co, čáry máry, navíc vlci a tak ?“
Amy s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Jak dlouho to o nás víš?“
„Ani ne pár hodin.“ Amy se zadívala do dálky. „Kim mi to řekla po telefonu. A vlastně kvůli tomu jsem za ní jela.“
„Po telefonu...!“ Jacob se teatrálně chytl za hlavu. „Takový informace a ony si to špitají po telefonu!“
Amy se rozesmála. Byla tak ráda, že už to překousl, že se přes to přenesl. A ten smích bych tak uvolňující, osvěžující, jako déšť po vyprahlém létu – což se ale Forks rozhodně netýkalo.
„Takže – vítej v partě,“ usmál se na ni Jacob. „Co koleno?“
„V pohodě,“ pokrčila Amy rameny. „Amputace není třeba.“
„Sakra,“ ušklíbl se. „Dělal jsem si naděje, že bych si ji doma vystavil.“
„Až tak?“ smála se Amy. Gumička, kterou měla svázané vlasy, se uvolnila a tmavě hnědé pramínky teď ve vánku poletovaly Amy kolem obličeje.
„Proč nosíš stažené vlasy?“ zvážněl Jacob. Natáhl ruku a gumičku úplně stáhl. Amy se po ramenou rozlila tmavá záplava hořké čokolády a v kaskádách stékala až k pasu. Leskla se v tlumené záři vycházející z okna. „Máš krásné vlasy,“ zašeptal a namotal si jeden pramen na prst.
Amy upřeně pozorovala svoje tenisky.
„Amy?“ Zvedla hlavu. Jacobova tvář byla blíž, jeho kůže byla nazlátlá ve světle zevnitř a – horká. Přidržel Amy bradu palcem. „Kdybych tohle udělal už předtím, když jsi spadla z toho kola,“ pousmál se, „možná by se to, že to víš, vůbec nemuselo řešit.“
Naklonil se k ní ještě blíž a lehounce ji políbil na horní ret. Celým tělem ji projelo zachvění jak od slabého elektrického proudu. Jejich sjednocený a hlasitý dech rušil jen vytrvalý déšť. Dotýkali se nosy, hlavy u sebe, Jacoba na tváři šimraly Amyny vlasy, vdechoval jejich vůni. Vyčkával.
Amy nejistě zvedla ruku a přejela konečky prstů po Jakově rozpálené kůži na ramenou.
Bral to jako souhlas. Vpil se do jejích rtů. Ten polibek byl nedočkavý, hluboký a odvážný. Prsty jí vjel do vlasů, druhou rukou ji pevně objímal kolem pasu a tiskl k sobě.
Náhle se Amy rozdrnčel mobil. Jak kdyby je někdo surově probudil, odtrhli se od sebe.  Amy zmateně zaštrachala v tašce a teprve po chvíli hledání telefon naléhavě se dožadující její pozornosti našla. Na displeji blikalo Máma.
„Ano?“ nejistě přijala hovor a zastrčila si vlasy za ucho.
„Kde jsi tak dlouho? Vždyť už je půl jedenáctý!“
„No, já – zdržela jsem se u Kim. Nevšimla jsem si, že je už tolik hodin. Za chvíli budu doma.“ Hlas se jí klepal. Jen stěží vracela mozek do reality.
„Je pozdě, nemá pro tebe tatínek radši přijet?“
„Ne!“ vyjekla Amy. „Ne. Já... zvládnu to. Fakt.“ Jacob vedle ní přemáhal smích.
„Dobře. Tak ahoj doma.“
„Jo, čau.“ S úlevou zaklapla telefon. „Čemu se směješ?“ obrátila se dotčeně na Jacoba.
„Ničemu, fakt,“ bránil se a s úsměvem jí znovu políbil.
„Měla bych jet domů,“ povzdechla si Amy.
„Uhm,“ souhlasil Jacob, ale ani jeden z nich své rty neodtrhl.
„Je vážně pozdě,“ namítla po chvíli Amy.
„To je.“
„Měla bych jít za Kim, potřebuju odvést k nim, mám tam kolo.“
„A drží tě tu snad někdo?“ rozesmál se Jacob a konečně se odtáhl.
Amy mu se smíchem vtiskla ještě jeden kratičký polibek a zvedla se. „Tak zatím.“
„Počkej ještě,“ Jacob ji chytl za ruku. „Zítra jedeme do kina, jen pár lidí, já, Jared s Kim, Quil, Embry, Collin... nechceš jet taky?“
„Tak jo,“ pousmála se Amy. Jedním rychlým pohybem stáhla vlasy do drdolu, naposledy se na Jacoba usmála a vešla dovnitř.
Jared s Kim už stejně byli na odchodu, takže se jen rychle rozloučili a odvezli Amy ke Kim. Když v lehkém mrholení odjížděla na kole domů, všimla si, že Jared s Kim sedí na lavičce na verandě a tulí se k sobě.
Domů přijela v dobré náladě, dokonce se chvíli dívala s rodiči na televizi. V krbu praskal oheň a stíny plamenů tančily všude po místnosti. Venku šuměl les a vzdáleně hučel oceán. A někde v dáli zavyl vlk.
Amy se po tváři rozlil úsměv.

Byl páteční večer, silnice vedoucí lesem se pomalu utápěla ve tmě, jen tu a tam ji ozářila světla projíždějícího auta. Les, který začínal přesně tam, kde končil asfalt, byl temný a hrozivý. Hrozivý tím, co ukrýval. Nebo spíš tím, co se ukrývalo v něm.

Joe Leighton se právě vracel z práce domů a v myšlenkách už byl dávno u své ženy. Představoval si teplo sálající z krbu a vůni večeře. Viděl své dvě dcery, jak kolem něho poskakují a překřikují se, jak mu obě chtějí sdělit zážitky dnešního dne. Sám pro sebe se usmíval.

Ze stařičkého rádia se ozvaly první tóny znělky ohlašující večerní zprávy. Joe se natáhl a rádio zesílil. Na čele se mu utvořila hluboká vráska.

Hlasatel mluvil tlumeným hlasem plným soucitu a smutku, když oznamoval další nevysvětlená úmrtí, tentokrát na předměstí Port Angeles.

Joe se zachmuřil. Port Angeles bylo až nebezpečně blízko a vražd v posledních třech týdnem až nebezpečně moc. Začínal si dělat starosti, stejně jako všichni lidé kolem.

Na čelní sklo spadly první kapky. Prakticky vzápětí se spustil pořádný slejvák. Joe nevzrušeně zapnul stěrače. V okolí Forks byl déšť tak běžný jako v jižní Kalifornii slunce.

Najednou se ve tmě před ním něco zablesklo. Prudce dupl na brzdu. Světlo ozářilo obrovskou příšeru, možná medvěda?, jak stojí na silnici. Tichem se nesl skřípot brzd. Zvíře otočilo hlavu. Chvíli to vypadalo, že se na auto vrhne, ale pak se nahrbilo a jedním skokem zmizelo ve tmě mezi stromy.

Joe třeštil oči na pruh silnice před sebou ozářený světly auta. Zhluboka se nadechl a zvrátil hlavu dozadu. Adrenalin mu ještě pumpoval v žilách a srdce splašeně bilo. Ruce se mu klepaly, když otáčel klíčkem v zapalování, aby motor znovu naskočil. Auto se pomalu rozjelo a zmizelo za první zatáčkou.

***

Vlny splašeně bily o útesy a slaný vítr se proháněl mezi vršky stromů. Proudy deště bičovaly mokrou zem, která už nemohla p ojmout více vody a tak se ze svahů valily špinavé potoky, odnášejíc bahno, jehličí a spadané listí.

To zvíře, které tak vylekalo Joea Leightona, nebyl medvěd, ani snad abnormálně velký rys, jak by se někomu mohlo zdát. Byl to obrovský vlk, s tlapami velkými jako poklice kanálů, s hustou rezavou srstí, která ho ochraňovala před studeným deštěm, a s vyceněnými tesáky.

Běžel lesem, ukryt tmou, došlapoval lehce, jak kdyby letěl, a ve vzduchu se srážel jeho teplý dech. Během chvíle se k němu přidal další, jen o trochu menší vlk.

Kreténe.

První vlk ohrnul pysky a z útrob se mu vydralo tiché děsivé zavrčení. Nedaleko vyděšeně zakrákal pták a vzlétl k mrakům pokrývajícím celou oblohu.

Drž hubu, Leah.

Ty drž hubu. Vidíš auto a ty co? Musíš mu nastrčit svůj zadek do cesty. Chceš aby se zase pořádaly hony na vlky, protože ty prostě nedokážeš počkat, až to zatracený auto přejede?!

Oba držte hubu, ozval se jim v hlavách další, třetí hlas. A hněte sebou.

Leah si odfrkla a prodloužila krok. Za chvíli už stála na palouku, maličké mýtince, utopené ve tmě. Ze stínů na obvodu vystupovala obrovská těla. Osm párů očí se lesklo ve výši skoro dvou metrů nad zemí. Leah se tiše zařadila do kruhu.

Odkdy se tu dodržujou tyhle formality? ušklíbla se Leah, když si prohlédla vlky kolem sebe, seřazené podle postavení ve smečce.

Copak? Nelíbí se ti, že je konečně vidět, že jsem výš než ty, sestřičko? ušklíbl se menší pískově zbarvený vlk, Seth.

Strč si svoje kecy-

Největší vlk rozvážně vystoupil o krok z řady a naštvaně zavrčel. To zahřmění se neslo mezi stromy a plašilo ptáky.

Na louku vstoupil i ten rezavý vlk.

Konečně, uchechtl se čokoládově hnědý vlk, Quil, jehož tmavá srst splývala s nocí.

Dal sis na čas, Jakeu, zavrčel ten největší, očividně vůdce celé smečky.

Jacob trhl hlavou, zařadil se vedle Sama, lehl si a znuděně položil velkou hlavu na tlapy. Přejdi k věci, Same, jsem utahanej a nechci tu strávit celou noc.

Myslím, že všichni víte, co se děje, začal Sam pomalu.

A co se děje?

Panebože, Sethe! zavrčel Paul, velký vlk se stříbrně šedivým kožichem. Upíři. Port Angeles. To seš fakt takovej idiot, jak vypadáš?!

Já nejsem idot! vyštěkl naštvaně Seth.

Oba jste idioti! A teď už konečně mlčte! zahřměl Sam hlasem podbarveným sílou své autority. Ta vlna vražd se pomalu přibližuje. Budeme držet hlídky. Žádný upír nesmí překročit hranici, jasné?

A to je všechno? zvedl Jacob hlavu. Chceš říct, že kvůli tomuhle jsem si nechal vystydnout večeři?!

Jacob začne, přikázal Sam a otočil se.

Ha! Užij si to, přitočil se k Jacobovi Paul. Já si du domů užít dobrou pečínku.

Jacob se po něm ohnal tlapou. Paul se nahrbil, připraven po Jakeovi skočit.

Nechte toho! Sam se ani neotočil.

Jacob si odfrkl, naposledy mrskl po Paulovi naštvaným pohledem a zmizel v lese.

Za chvilku už byla louka prázdná, jen několik rýh v rozmočené zemi a ušlapaná tráva svědčila o nočních návštěvnících. Les tiše šuměl a praskal. Nedaleko hučel oceán. Nad stromy přeletěla sova.

***

„Jsem doma!“

Joe Leighton pověsil kabát na věšák a klíčky od auta odložil do košíku na komodě pod zrcadlem.

„Tatí!“

Ze dveří do kuchyně vyletěla červenohnědá skvrna a skočila na Joea, až ho málem povalila.

„Ashley! Taky tě rád vidím, holčičko.“

Ashley byla asi devítiletá indiánka samá ruka samá noha s tmavýma očima mandlového tvaru a dlouhými tmavě hnědými vlasy, neustále zacuchanými. Kolem hubeného tělíčka měla uvázanou zářivě červenou zástěru na vaření.

„Peču s mamkou perníčky!“ chlubila se hned a pusinkovala tátu, jak kdyby ho měsíc neviděla.

„Já pořád tvrdím, že seš moje šikovná velká holka,“ ujistil ji Joe.

Ve dveřích se objevila mladá žena, v Joeových očích ta nejkrásnější na celém světě. Tmavé vlasy ji splývaly po ramenou, zelený svetřík místy bílý od mouky lemoval ženskou postavu. Usmívala se na Joea plnými rudými rty i krásnýma mandlovýma očima, které po ní dcery zdědily. Aylen Leightonová.

Beze slov přistoupila ke svému muži a dceři, která mu stále visela kolem krku, a políbila je oba na tváře. Ten obraz měl v sobě tolik nezměrné lásky a pochopení, až se zdálo, že svět se v tuhle chvíli točí jen pro tuhle trojici. Venku skučel vítr a v krbu praskalo dřevo olizováno tančícími plameny.

„A kde je Amy?“ zeptal se Joe.

„Učí se,“ odpověděla mu Ashley.

„V pátek večer?“ podivil se Joe a postavil Ashley na zem. Vyhledal pohled své ženy, ta jen pokrčila rameny.

„A dáš mi tedy ochutnat, co si sama upekla?“ obrátil se zase na Ashley. Ta ani neodpověděla a pelášila do kuchyně, aby tátovi přinesla perníček.

„Budeš večeřet?“ zeptala se Aylen a láskyplným gestem upravila Joeovi límeček košile.

„Umírám hlady.“

„Udělala jsem lososa s bramborem, neměla jsem moc času, jak se Ashley rozhodla, že budeme péct...“

„Losos je skvělý,“ usmál se Joe a políbil Aylen na špičku nosu. Pak se podíval na strop, kde se o patro výš podle slov Ashley učila jeho druhá dcera, Amy. „Půjde se s námi Amy alespoň navečeřet?“

„My už jsme jedly, Joe.“

Joe pokrčil rameny, vzal od nadšené Ashley vlastnoručně upečenou hvězdu z perníku a nechal se usadit do jídelny. Ashley se posadila vedle něj a celou dobu mu švitořivě vyprávěla, jak se jí vedlo ve škole, o nové učitelce přírodopisu, o svých kamarádkách a bůh-ví-o čem ještě.

„Perníčky!“ vyjekla najednou a jak kdyby jí píchla vosa vyletěla z jídelny. Vrátila se během chvilku a s úlevou oznámila, že „mamka na ně naštěstí nezapomněla.“

„Tak jako ty,“ poškádlil ji Joe.

„Ashley?“ zavolala ji maminka z kuchyně. „Nechceš jich pár donést Amy na ochutnání?“

„Jasně!“ Ashley odběhla do kuchyně. Tam na talířek pečlivě vyskládala pět ještě teplých perníčků, a odnesla je po schodech sestře.

Před dveřmi jejího pokoje se zastavila. Amy s někým mluvila. Ashley nejdřív přitiskla ucho na dveře, ale dřevo bylo příliš silné, aby něčemu rozuměla. Lehce zaklepala, jen aby se neřeklo, a dveře otevřela.

Amy ležela na posteli, před sebou sice rozevřenou učebnici dějepisu, ale na ní položený časopis, u ucha držela telefon. Když zaregistrovala mladší sestru, přešlapující ve dveřích, jak nadšeně naslouchá jejímu rozhovoru, zarazila se.

„Klepání už vyšlo z módy?“ obořila se na ni.

„Já jsem klepala,“ opáčila Ashley. „Přinesla jsem ti perníčky.“

„Hm, díky.“ Amy vyskočila, aby si vzala talířek. „A teď upaluj. Učím se, nevidíš?“ ukázala sestře učebnici.

„Jasně. S telefonem,“ ušklíbla se Ashley.

„Hele, zavři pusu. Nevíš, o čem mluvíš.“ Amy vyšoupla sestru z pokoje a zavřela za ní dveře. „Promiň Kim, musela jsem vyhodit tu malou otravu.“

„V pohodě,“ ozvalo se z telefonu.

„Takže co jsi říkala – doprovodil tě domů. A dál?“ Amy se zachichotala očekáváním.

„No, pak mě tak chytl za ruku, bylo to fakt romantické, byla jsem si jistá, že mě políbí.“

„A?“

„A zazvonil mi mobil. Volal Sam.“

„Sam?“ nechápala Amy. „Co ti chtěl?“

„Mluvit s Jaredem, samozřejmě. Začíná mi už vážně lézt krkem, jestli chápeš...“

„Chápu. A co chtěl Jaredovi tak důležitýho, že nemohl počkat, až se dostane domů?“

Kim se odmlčela. „Víš, no... já ti ani nevím.“

„Kim, ty neumíš lhát,“ zamračila se Amy a zakousla se do perníčku.

„Když já... já ti to nemůžu říct.“ Zněla vážně zoufale.

„Počkej – týká se to toho jejich... gangu?“

„To není žádný gang, Amy!“

„Jasně, jasně. Týká?“

„Ale Amy, copak nechápeš, že ti to VÁŽNĚ nemůžu říct?“

„Vždyť jsme nejlepší kamarádky. Říkáme si všechno!“

„Já vím.“

„A to se mezi nás dostane nějaký Sam se svým gangem?“

„Amy, to není-“

„To není gang, jasně, já vím. Tak co to je? Nějaká sekta? Kult?“

„Amy....“

„Já prostě nevěřím, že jsou jenom kamarádi. Tam je něco víc. Já to vím, Kim.“

Kim si odkašlala. „Když já nevím... nevím ani, jak ti to vysvětlit, chápeš? A já – slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.“

„Kim. Mně přece můžeš věřit, nebo ne?“

„Jo, já vím, že jo.“

„Tak...?“

„Ehm, znáš ty staré legendy? O prapředcích a duchovních válečnících a... vlcích?“

„Jasně že znám. Co s nimi? Jsou to jen legendy.“

„No, právě že... to nejsou jen legendy.“

„Jak to myslíš?“

„Sam nemá gang, ani žádný kult, jako spíš... smečku.“

„Smečku? Kim, já...“

„Já jsem tomu taky nemohla uvěřit, Amy, ale je to pravda! Jared se mi jednou ukázal. Jsou obrovští! A děsiví! Ale oni nikoho nemají děsit, chápeš, oni nás chrání! Celý kmen!“

„Počkej – Kim, ty mi chceš říct, že Sam, Jake a vůbec ti kluci, se přeměňují... ve vlky? To je šílený!“

„Já vím, zní to šíleně. Ale je to pravda! Amy, slib mi – přísahej! Přísahej, že to nikomu nepovíš!“

„Přísahám. Jen... ve vlky? Jako... v opravdové vlky?“

„V obrovské vlky!“

„Uh.“

„Amy? Nevyděsila jsem tě, že ne?“

„Ne, jasně že ne. Prostě jen – se mi tomu nechce věřit. Chápej, přeměňovat se ve vlky – vlastně v jakékoliv zvíře – to přece nikdo nedokáže, ne?“

„No... dokáže. Jared mi půjčil nějaké hodně staré knihy. Jsou tam sepsaný ty legendy. Patří Samovi, dělal si do nich poznámky, když... no, ty víš co.“

„Počkej – já za tebou přijedu, co ty na to? A vysvětlíš mi to, protože takhle je to takový...“

„Já-“

„Během chvilky jsem u vás. Zatím!“ rozloučila se Amy, spěšně popadla mikinu a tašku přes rameno, z nočního stolku vzala talířek ještě se dvěma perníčky a seběhla schody do přízemí.

„Ahoj tati!“ křikla na tátu v jídelně, proběhla do kuchyně, kde sebrala pro kamarádku ještě několik perníčků a líbla mamku na tvář. „Zaskočím ještě ke Kim, potřebuju se s ní domluvit na něčem... do školy.“

„Do školy? Zítra je přece sobota.“

Amy už se nazouvala do tenisek. „Spěchá to.“

„Vždyť už je tam tma!“ Máma stála nad ní a nechápavě vrtěla hlavou.

„Je to kousek. Vezmu si kolo, abych tam byla rychleji.“

„Venku prší!“

Amy se ještě natáhla pro nepromokavou bundu a vyběhla ze dveří. „Zatím!“

Mezitím do předsíně došel i Joe. „Kam ještě jde?“

„Za Kim,“ povzdechla si Aylen.

Obrys Amy jak usilovně šlape do pedálů se ztratil ve tmě.

***

Pravidelný dusot tlap dopadajících na vrstvu mechu a jehličí. Vyrovnaný dech srážející se do bělostných obláčků. Rychlý tlukot srdce.

Jacob Black běžel lesem ve své vlčí podobě a užíval si ledový vzduch, který kolem něho svištěl. Chutnal slaně,  nedaleko burácel oceán. Jacob díky svým zvířecím smyslům zřetelně slyšel hukot vln hlasitě jak hromy bouřky zuřící mu nad hlavou.

Tak se u mě stav za ty dvě hodiny, jak řekl Sam, ozval se mu v hlavě hluboký hlas Quila, jeho nejlepšího kámoše.

Hm, zabručel Jacob v odpověď. Nepotřeboval, aby mu někdo připomínal, že bude ještě celý dvě hodiny běhat jak idiot lesem. Navíc s kručícím žaludkem.

Quil se zachechtal. Užij si to, kámo. A místo jeho vědomí vyplnila v Jacobově hlavě prázdnota. Konečně.

Postupně vymizely i ty poslední mysli. Všichni si teď užívali teplo svých (nebo cizích – Jacob nepochyboval, kam měl Jared namířeno) domovů. Představoval si, jak se všichni cpou a šklebí se při představě jeho, jak zmoklý pobíhá lesem.

Odfrkl si a zrychlil. Vítr mu odvál myšlenky z hlavy, pěkně jednu po druhé, až zbylo jen uklidňující prázdno. Běžel, nevnímal nic než bušení krve v žilách a šumění deště. Bylo tak jednoduché být zvířetem. Nepřemýšlet. Jen běžet. S vlčí lehkostí přeskakovat spadané kmeny, příkopy a kameny.

Blížil se k silnici. Zaposlouchal se. Žádné auto se neblížilo – kdyby ho jen viděla Leah, ušklíbl se. Odrazil se vší silou, aby přeskočil silnici jen ve dvou skocích. Už chtěl zmizet v lese, když ho do uší praštilo vyděšeně zaječení.

Zarazil se.

Pár metrů za ním právě na asfalt s řinčením dopadlo jízdní kolo a  hned potom nějaká osoba, podle štíhlé a křehké postavy nejspíš dívka.

„Zatraceně,“ nadávala tiše a aniž by se starala o to, že leží uprostřed silnice a kdyby jelo auto, ve tmě by řidič neměl sebemenší šanci si jí všimnout, si vyhrnula nohavici, aby zkontrolovala odřené koleno. Jacob ucítil železitou pachuť krve.

Zmizel do lesa.

Tam se, ukryt za změtí kapradí, šlahounů ostružin a mechem porostlých větví dávno poraženého stromu, přeměnil. Natáhl si džíny, které jako vlk nosil přivázané k noze, a poklusem se vydal pomoci té dívce.

„Seš v pohodě?“ Cukla sebou leknutím. Nevšimla si ho, vynořil se neslyšně vedle ní. Kapuci měla staženou do očí, aby jí nenamokly vlasy, ale když zvedla hlavu, Jacob si uvědomil, že ji odněkud určitě zná. Měla pohlednou jemnou tvář s výraznýma tmavýma očima a trochu neúměrně malými ústy.

„Jo, jsem,“ přikývla nevlídně. Po noze jí stékal pramínek krve.

Jacob se ušklíbl. „To vidím.“ Přiklekl k ní, doufajíc, že kdyby do nich narazilo auto, stihl by ji odhodit stranou. Věřil, že on by se během pár dnů sebral, i kdyby ho srazil náklaďák. „Cos dělala?“

„Padala z kola,“ odsekla.

„Nemáš kapesníčky, nebo tak něco?“ zeptal se jí, zatímco skoro profesionálním pohledem obhlížel zranění. „Skoro o nic nejde, jen sis sedřela kůži.“

„Vidíš a já si myslela, že jde o zlomeninu,“ zaironizovala. „To vím taky, že o nic nejde.“

„Páni, ostrá,“ uchechtl se Jacob a natáhl se po balení kapesníčků, co vytáhla z tašky. „Ale krvácí to parádně. A proč jsi proboha z toho kola padala?“ Tušil odpověď. A neměl sebemenší představu, co bude dělat, až odpoví, že viděla obřího vlka.

Zkoumavě se na něj podívala. „Něčeho jsem se lekla.“

Jacob zvedl obočí. „Něčeho ses lekla...?“

„Jo.“

Třeba mě? pomyslel si Jacob, ale nahlas oznámil: „Už to skoro neteče.“ Zakrvácený kapesník zmačkal a strčil do kapsy. „Ukaž,“ natáhl ruku a pomohl jí na nohy. „Bolí?“ zeptal se, když dívka nejistě došlápla a se syknutím nohu zase odlehčila.

„Ne, to dělám jenom pro efekt,“ procedila mezi zuby.

Jacob se zasmál a zvedl ze země kolo. Opřel se o řidítka.

„Dovolíš?“ zeptala se ta dívka s významným pohledem na kolo.

„Prosím tě, vždyť se sotva táhneš. Sedej,“ poplácal mokré sedlo. „Kam máš namířeno?“

„Jsem si jistá, že to zvládnu,“ ignorovala rozhodně jeho dotaz.

„Nedělej hrdinku. Kulháš jak veterán z druhý světový.“

Její ruce se pevně obmotaly kolem řidítek. „Já-to-zvládnu.“

Jacob se jí zaujatě zadíval do očí. „Hele, jak se jmenuješ?“

Znervózněla. Zastrčila si pramínek vlasů, který jí padala do očí, za ucho. „Amy. Amy Leightonová.“

„No jasně.“ Jacob v úsměvu odhalil bílé zuby. „Leightonová. Chodíš o ročník níž, ne? A tvůj táta, Joe, že jo? Je ze Seattlu, co?“

„Uhm.“

„Já jsem-“

„Black. Já vím. La Push je díra, tebe a tu vaši... partu tu zná každej,“ uhnula očima.

„Takže teď, když jsme si ujasnili, že se známe, nasedneš a necháš mě tě odvézt, nebo se furt bojíš, že tě někde za stromem znásilním?“

„Nikdy jsem si nemyslela, že mě to, znásilníš,“ vyprskla Amy.

„No vidíš, a já bych si klidně dal říct,“ ušklíbl se Jacob. „Tak nedělej cavyky a sedej.“

S nesouhlasně našpulenou pusou nalezla na kolo.

„Hodná holka,“ prohodil Jacob a tlačíc kolo i s Amy vedle sebe, se pomalu rozešel. „Teda, na to, že by ses schovala za špejli, žádná muší váha...“

„Ty fakt víš, jak složit holce kompliment. A navíc se tě nikdo neprosil,“ rozhodila naštvaně ruce, čímž změnila těžiště a málem převážila kolo na druhou stranu.

„Prosím tě seď, nebo se vymlátíš ještě jednou,“ zasmál se Jacob.

Amy naštvaně založila ruce na hrudi.

„A kam máš namířeno?“

„Ke Kim. První barák po cestě.“

„Jasně, já vím.“ To, že věděl kvůli Jaredovým myšlenkám, který si svoje vzpomínky na návštěvy svojí milované neuměl nechat pro sebe, nemínil prozradit.

„A co ji tak důležitýho chceš, že se k ní vydáš po tmě a riskuješ při tom život?“ Ironie mu z pusy přímo odkapávala.

„Do toho ti fakt nic není.“

„Sorry, no,“ pokrčil Jacob rameny. „Jen jsem se zeptal, aby řeč nestála.“

Chvíli šli mlčky, ale pak Amy odpověděla na jeho dotaz: „Chce mi říct něco o starej legendách, víš co, legendách našeho kmene.“ Zkoumavě si ho prohlížela, jak kdyby očekávala nějakou reakci, kterou si nechtěla nechat ujít.

Jacobovi ztuhly svaly na krku. „Legendy našeho kmene? Ty ještě věříš na pohádky?“ Ale díval se přitom přímo před sebe, takže tu ironickou špičku, kterou do té věty nastrčil, lehce odfoukl vítr.

Amy pokrčila rameny. „Je to zajímavé. Myslím jako představa, že pocházíme z vlků.“ Na tváři ji pohrával lehký úsměv. Který ale ztuhl v tom okamžiku, kdy se Jacob prudce otočil. Amy zavrávorala a máchla kolem sebe rukama, aby našla rovnováhu. Jacob ji jednou rukou pevně chytil za paži. Kdo ví, jestli jenom proto, aby nespadla...?

„Jak to myslíš – z vlků?“

Amy trhla hlavou. „Z vlků.“

Jacob jí prudce zatřásl. „Co víš? Amy, sakra, co všechno víš?“

Ve tváři se jí objevil strach. „Nic, já- já jen tak plácala...“

Pustil ji, ruku zatnutou v pěst. Amy si ublíženě třela rameno, které ji stiskl tak silně, že tam určitě bude mít modřinu.  „Co to do tebe sakra vjelo?“ zašeptala nevěřícně.

„Promiň. Promiň, já-“ Zničeně se zajel rukou do mokrých vlasů. „Fakt se omlouvám. Bolí to?“ kývl hlavou k ramenu

„No, žiju. Ale příjemný to není. Kde se v tobě vzala taková síla, proboha?“

Jacob zavrtával pohled do země. „Fakt promiň, já – dneska prostě nemám dobrej den.“

Amy kývla, že rozumí.

Jacob se dal zase pomalu do pohybu.

Mlčeli. Déšť zesílil.

„Není ti zima?“ přerušila ticho jako první Amy. Jacob měl na sobě jen džíny, po nahých ramenou mu stékal déšť a na bosé nohy se lepilo jehličí.

„Co?“ trhl sebou Jacob. „Mě? Ne, to fakt není,“ rozesmál se. „Mám trochu vyšší teplotu, je mi fajn.“ Natáhl k Amy dlaň a ta k ní trochu nejistě přitiskla tvář. Hned ale ucukla, jak kdyby se spálila.

„Trochu vyšší? Vždyť musíš mít horečku!“ vyjekla.

Jacob se zachmuřil. Uvědomil si, že to nebyl úplně dobrý nápad. Trhl rameny. „Jsem v pohodě, jasný? Žádná horečka, cítím se dobře.“

Amy zavrtěla hlavou. Zase šli chvíli mlčky. Silnice se trochu zvedala do mírného kopce, Jacob se víc zapřel o řidítka, aby kolo i s Amy vytlačil. Amy si pohrávala s pramenem vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.

Najednou ticho rozřízlo zaburácení, jak kdyby se blížila bouřka. Jacobovi zakručelo v žaludku.

„Sorry, nevečeřel jsem,“ pousmál se Jacob.

Amy se rozesmála. „Mám sebou pár perníčků, chceš?“ Vytáhla z tašky papírový sáček a Jacobovi nabídla. Ten si nadšeně vzal hned dva a s chutí se do nich zakousl.

„Šou výbolný,“ huhlal s plnou pusou, jak se je oba pokoušel sníst najednou.

„Ty pekla ségra.“

„Ty máš ségru?“ zeptal se se zájmem Jacob a hrábl si znovu do sáčku, který mu Amy přistrčila.

„Jo, Ashley, mladší o šest let.“

„Uhm.“ Jacob se cpal perníčky. „Já mám taky ségru. Teda ségry, dvě. Teď jim je devatenáct. Rebecca je na Hawaii a Rachel na vysoký.“

„Tak to máš lepší než já,“ pousmála se Amy. „Nikdo tě neotravuje, nevyhrožuje, že tě napráská rodičům, máš klid.“

„Jo, to mám,“ zašklebil se Jacob.

Z lesa se vynořil malý domek se zářivě bílým zábradlím na verandě, o které se, skrytá před deštěm, opírala indiánská dívka stejného věku jako Amy. Když přes clonu deště rozeznala postavy jdoucí k ní, zamávala jim. Trochu se zarazila, když si uvědomila, že ty postavy jsou dvě, ale to už Jacob pomáhal Amy slézt z kola a překonat ty dva schůdky na verandu.

„Ahoj.“ Amy musela křičet, aby přehlušila hluk deště bubnující na střechu verandy.

„Ahoj.“ Kim byla nevysoká dívka, docela obyčejná, s hezkým úsměvem a jakoby neustále přimhouřenýma očima. „Co se stalo?“ kývla hlavou směrem k Jacobovi, který právě opíral Amyno kolo o zábradlí tak, aby na něj pršelo co nejméně.

Amy mávla rukou. „Slítla jsem z kola, tak mi Jake pomohl.“

Kim pozvedla obočí, ale víc to nekomentovala.

„Čau, je tady Jared?“ zeptal se sebejistě Jacob, jak kdyby už předem znal odpověď.

Kim ukázala ke dveřím do domu. „Máma upekla koláč, tak mu nabídla. Najdeš ho v kuchyni.“

Jacob se ušklíbl. „Typický,“ zamumlal, kývnutím Kim poděkoval a zmizel v domě.

„Tak povídej,“ nadechla se Amy hned, jak jen za Jacobem zabouchly dveře. Posadila se na starou dřevěnou lavičku, stejně bílou jako bylo zábradlí, která stála úplně v rohu verandy. Nadšením jen nadskakovala.

„Když já nevím, neměla jsem ti to vůbec říkat...“ Kim zarytě pozorovala špičky svých tenisek.

„Ale no tak,“ Amy ji popadla za ruku. „Věříš mi, ne? Já to nikomu, nikomu!, nepovím, Kim.“

„Já vím, ale jen... přísahala jsem Jaredovi, a oni sami mají takovou, skoro jako kletbu, že to nikdo nemůže nikomu říct, pokud mu Sam nedá speciální povolení.“

„Páni.“ Amy oči zářily nadšením. „Takže Sam je... vůdce? Šéf? “

Kim se uchichtla. „Jo, tak nějak. Kluci k němu fakt vzhlížejí. Je dokonce v radě starších!“

„No jasně.“ Amy se ke Kim naklonila. „Teda nevím jak ty, ale já z něj mám docela vítr. Nevím.. je takovej... děsivej, nemyslíš?“

„Děsivej? Spíš.... má kolem sebe úplnou auru autority. Ale kdybys viděla, jak se chová k Emily! Úplně cítíš, jak kolem nich vzduch vibruje láskou.“

Amy se rozesmála. „Z tebe se normálně stala romantička!“

Kim trhla rameny.

„A jak to jako funguje?“ Amy si stáhla gumičku z vlasů, takže se jí záplava temně hnědých pramenů rozlila po ramenou, ale ona je zase rychle spoutala do volného drdolu na temeni.

Kim se zhluboka nadechla. „Znáš taky legendy o Studených?“

Amy přikývla. „Zhruba. Máma nám je s Ashley vyprávěla, když jsme byly mrňavý.“

„Tak právě před nimi by nás smečka měla chránit. A když se objeví v okolí, nějaká síla způsobí, že se v klucích, jako je Jared a Jacob, co jsou potomci těch dávných vlčích bojovníků, probudí jejich vlčí já. Aby mohli chránit kmen.“

„Počkej – chceš říct, že teď jsou někde v okolí nějací Studení?“ Amy měla oči navrch hlavy.

Kim přikývla.

„Nekecej.“ Amy se nevěřícně opřela o stěnu domu. „A kdo to jako má být?“

„To nevím. Ale podle legend sají krev lidem, takže nejspíš něco jako upíři?“

„Upíři? Ale ti přece neexistují!“

„Hm,“ Kim se pousmála, „ne víc než vlkodlaci.“

„Ne víc než kdo, Kim?!“ vykřikl mnohem hrubší hlas než měla Amy nebo Kim. Děvčata sebou trhla a otočila se. Ve dveřích do domu stál Jared a bez dechu na ně zíral.

„Jarede...“ vydechla Kim a krev se jí nahrnula do tváří.

„Kim, proboha, Kim!“ Jared se celý třásl, všechny svaly napnuté, ruce v pěst. Za ním stál Jacob, jednou rukou mu svíral rameno, druhou měl také zatnutou. Výraz v jeho tváři byl nečitelný. „Slíbilas mi...!“

„Jarede, promiň, já-“

„Sakra, Kim! Tohle nějaké promiň nespraví!“ rozkřikl se na ní Jacob. „Chápeš, že si ohrozila celou smečku? Celý kmen?! Jenom proto, že neumíš držet tu svoji pusu zavřenou!“

Jaredem projel záchvěv křeči.

„Hej, klid brácho.“ Jacob si stoupl před něj, oběma rukama ho pevně držel za ramena. „V pohodě, jasný? Uklidni se. Přece nejseš jako Paul.“

Jared se uchechtl a třas se trochu zmírnil. Opřel se o stěnu domu a zhluboka dýchal.

Kim vypadala, že má na krajíčku a ruce se jí klepaly, když nejistě přešla těch pár kroků a pohladila Jareda po rameni. Ten ji prudce objal.

„Proč? Kim, sakra, proč jsi to udělala?“ šeptal jí do vlasů.

„Já nechtěla,“ vzlykla Kim. „Moc mě to mrzí. Můžeš mi to odpustit?“

„Samozřejmě, že můžu,“ vzdychl Jared.

Jacob se opřel o zábradlí, ruce založené na hrudi. „Tak se hezky usmiřte, hrdličky, a pojďte to vyřešit. Protože až se to Sam dozví, zabije nás.“ Pohledem přejel z objímající se dvojice na Amy. „Všechny do jednoho.“

„Ale... copak mu to musíme říkat?“ vyhrkla Amy.

„Tos jí nestihla vykecat všechno, nebo jsi ty nezajímavé maličkosti vynechala?“ obrátil se Jacob na Kim.

„Nech ji, už toho byl dost,“ bránil ji Jared.

Jacob protočil oči. „No nic,“ otočil se zase na Amy, která si nervozitou kousala do rtu, „prostě si ve smečce můžeme číst myšlenky. Nic neutajíš. Je to výhodný třeba v boji a tak vůbec, ale spíš je to zatraceně na hovno. Zvlášť když máš kolem sebe pár zamilovaných jedinců,“ hodil znechuceným pohledem k Jaredovi a Kim.

„Mlč vole,“ doporučil mu se smíchem Jared objímací kolem pasu Kim.

„Takže chápeš, beruško, proč to před Samem asi stěží utajíme?“ ušklíbl se Jacob na Amy. Strčil si ruce do kapes a začal přecházet po verandě. „U tohohle musí být celá smečka. Dám všem vědět. Ty,“ podíval se na Jareda, „ji mezitím odvezeš... asi k Samovi, tam to bude nejbezpečnější. A neuslyší to ještě někdo další.“

„Ale já to nikomu neřeknu! Přísahám!“ vykřikla Amy.

Jacob k ní dvěma rychlými kroky přistoupil. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. „To si piš, že to nikomu neřekneš,“ procedil tiše skrz zuby.

„A co je na tom tak špatného, že to vím?“ zašeptala Amy prosebně. „Měla bych to vědět, jsem součástí kmene!“

„Ty to nechápeš, co?“ Jacob zatnul zuby. „Nikdo to neví! Nikdo kromě nás a,“ ohlédl se na Kim, „několika osudových lásek.“ Jeho úst to znělo skoro jako urážka. „Ani spousta rodičů to neví a když už, tak ti by to zatraceně měli vědět. Embryho máma je z toho na prášky, protože Embry furt zdrhá a vůbec,“ zachechtal se, „zvlčil. A Sam mu prostě tu výjimku nedá. A ty si myslíš, že máš právo to vědět?!“

Amy tiše vydechla: „Asi ne.“

Jacob se ušklíbl. „Takže to uděláme, jak jsem řekl. Uvidíme se u Sama a Emily.“ Jacob se otočil a vyběhl do deště.

„Fajn, pojďte,“ řekl Jared, „mám tu auto.“

„Auto?“ podivila se Amy.

„Jo, byli jsme s Kim v kině, odvezl jsem ji domů a pak nás Sam svolal, tak jsem ho tu nechal. Máš s tím problém?“

Amy zavrtěla hlavou a ani si nepřetáhla kapuci přes vlasy, když kulhavě přebíhala za Kim do auta.

„Já to vážně nechápu,“ zabručel Jared, když nastartoval motor a vycouval z příjezdové cesty. Ale nikdo mu neodpověděl, Kim mlčela pozorujíc špičky svých bot a Amy ani nepřipadalo vhodné něco v téhle situaci říkat. Projížděli setmělou vesnicí, minuli školu a mezi stromy probleskla vzbouřená hladina oceánu.

„Měla bys napsat mámě, že se zdržíš,“ otočila se dozadu na Amy Kim.

Amy přikývla a vytáhla z tašky mobil. Nacvakala SMS zprávu a odeslala ji zrovna v tom momentu, kdy už stavěli před maličkým ošuntělým domkem. Jared pomohl Kim vystoupit a vtiskl ji krátký polibek předtím, než zaklepal na blankytně modré dveře s dřevěnou cedulkou, kde byl  ve veselých barvách umně vyveden nápis Domov Sama a Emily.

Otevřela jim vysoká dívka s velkýma očima, černými vlasy staženými do nepořádného culíku a obrovskými jizvami, které jí hyzdily celou pravou polovinu jinak líbezného obličeje.

„Ahoj,“ pozdravila je překvapeně. „Pojďte dál. Co potřebujete?“

Kim se ohlédla po Amy. Ta dosud seděla v autě. Nechtěla potkat Sama, nechtěla, aby se zase všichni zlobili, že ví jejich tajemství. Nejistě si uvědomovala, že tahat z Kim to, na co byla tak zvědavá, nebyl až tak dobrý nápad. Ale kdo mohl tušit, že to všechny tak rozruší?!

Pomalu vylezla z auta a nejistě za sebou zabouchla dveře. Krok za krokem se sunula k pootevřeným dveřím, ve kterých zmizeli Kim s Jaredem.  V tom do ní někdo strčil. Otočila se.

Za ní stál vysoký kluk, asi stejně starý jako Jacob, stejně svalnatý, stejně do půl těla nahý, tmavé vlasy ostříhané velmi na krátko. Znala ho od vidění ze školy, Quil Atearna.

„Hele, co ty tady děláš?“

Amy pokrčila rameny. „Ani sama nevím.“

„Tak ber rychle zpátečku, nevím, proč ses sem zatoulala, kočko, ale tady nemáš co dělat.“

„Kvůli ní tady všichni jsme,“ prohodil Jacob, který se náhle vynořil za nimi.

Quil nechápavě nakrabatil obličej, ale jako první vešel do domku. Jacob Amy podržel dveře.

„Dík,“ pípla. Nejspíš to ani nezaregistroval.

Uvnitř bylo teplo a útulno. Kolem neúměrně velkého, na tak malý domeček, kulatého stolu už seděl Quil, Jared  kolem pasu objímal Kim, Sam a dva kluci, které Amy jménem neznala. Emily na kuchyňské lince krájela jablečný koláč.

Jacob se posadil vedle Quila, Amy zůstala nejistě stát u dveří.

„Posaď se,“ pobídla ji Emily s vřelým úsměvem. „A vem si, než to všechno snědí,“ nabídla ji koláč.

Amy zavrtěla hlavou a posadila se na volnou židli vedle Kim. Ta se k ní naklonila: „Tohle je Collin a Embry,“ ukázala na kluky, kteří seděli naproti nim, oba snědí, svalnatí, skoro nazí a s kusem (či dvěma) koláče v rukou. „A ten, co přišel s tebou, je Quil.“

„Sakra, na co čekáme?“ nechápal Embry. „A co tady dělá ona?!“ ukázal na Amy.

„Klídek, čekáme ještě na-“

Do dveří vpadl Paul se Sethem, něčemu se smáli a hned se vrhli na pár posledních kousků koláče, a za nimi vešla ještě dívka, starší než Kim a Amy, s podobnými rysy v obličeji, jako měl Seth.

„Brady nepřijde, nemůže,“ oznámila naštvaně a už tišeji dodala: „To že já vlastně taky nemůžu, to už nikoho nezajímá.“

„To je Leah,“ pošeptala Kim Amy, „její mladší brácha Seth a Paul.“

Amy přikývla. „Já vím, Seth chodí o ročník níž, ne?“

„Fajn, už jsme všichni,“ řekl rozhodným hlasem Sam. „Takže co pro nás máš, Jacobe?“

„Takové malé překvápko,“ ušklíbl se Jacob, opřel se o židli a založil ruce na hrudi. „Můžeme do klubu zasvěcených přivítat dalšího člena.“

„Jak to jako myslíš?“ nechápala Leah.

„Ona - všechno - ví,“ oznámil Jacob a s úšklebkem se podíval na Amy. Ta studovala texturu dřevěné desky stolu, aby se nemusela ostatním dívat do očí.

„Si děláš prdel, ne?“ nebral si servítky Paul.

„Jak všechno ví? Kdo jí to řekl?“ zahřměl Sam.

Jacob mlčel.

„Já.“ Kim se narovnala. „Já jí to řekla.“

„A můžeš doprdele vysvětlit proč?!“ Sam se rozzuřením zvedl, až jeho židle spadla na zem.

„Same, Same, klid.“ Emily hned stála vedle něho a konejšivě mu tiskla rameno. „Vždyť o nic nejde.“

„O nic nejde? Emily, kde žiješ?“ Paul svíral desku stolu tak silně, až se zdálo, že v ní navždy zůstanou jeho otisky. „Ta káča to vykecá při první příležitosti a co potom?!“

„Já to nikomu vykecat nehodlám!“ rozkřikla se Amy. Všechny hlavy se natočily na ni. „No, tak to vím. To je to tak strašný? Fakt nemám v plánu to někde rozhlásit! Můžete mi věřit.“

„To je od tebe sice moc hezké, že to nemáš v plánu někde rozhlásit, ale známe se – tuhle ti ujede slovíčko, tamhle druhý a pak se na nás budou malý haranti chodit koukat jak do ZOO.“ Hlas Leah byl ostrý a plný pohrdání.

„Ale-“ chtěla namítnout Amy.

„Proč si myslíš, že nemáme na krku cedulky s nápisem Koukněte, vlkodlak? Že by proto, že nechceme, aby to někdo věděl?!“

„Hej, uklidni se, Leah,“  zasáhl Jared.

„Hele, ty taky mlč, to ta tvoje milovaná Kim jí to řekla, nemám pravdu?“ utrhla se na něj Leah.

Kim sklopila oči.

„Faktem je,“ ozval se Quil, „že jakým právem se to dozvěděla?“

„Jo, kdo jiný to ví?“ přidal se k němu Paul. „Rada? A pár životních lásek. Čí je ona životní láska?“

„Hej, jestli jde o tohle, tak to já se klidně hlásím!“ vyhrkl Collin. Pár lidí se zasmálo.

„Neboj Colline, my ti seženeme holku,“ zamrkal na něj Embry. „Když už tě tak moc otravuje ruční práce.“

Collin do něj strčil loktem. „Ty máš co říkat, jen se přiznej, jak ses nemoh udržet, když sme tuhle v lese narazili na tu vlčici...“

„Vy ste nechutný,“ nakrčila Leah nos.

Seth už se nadechoval, aby na světlo vypustil i nějakou pikantnost na sestru, když ho zarazil Sam:

„Tak jste se všichni pobavili a teď to pojďte vyřešit.“

„A jak to chceš vyřešit?“ ozval se Jacob, který se doteď mlčky pohupoval na židli.

„Mohli bychom ji hodně praštit, dostala by otřes mozku, nic by si nepamatovala a bylo by po problému,“ navrhl Quil. Všichni mlčeli. „Hele lidi, to byl joke!“

„Jasně, radši zalez, Quile,“ poradila mu Leah.

„Myslím, že tohle nijak vyřešit nejde, Same,“ pokračoval Jacob. „Prostě to ví, s tím nic nenaděláš. Nad ní nemáš moc, jako nad námi. Můžem jen doufat, že to za chvilku nebude vědět celej kmen.“

„Kolikrát vám mám opakovat, že to nikomu neřeknu, než mi konečně uvěříte?!“ vykřikla Amy, oči plné slz se jí v nažloutlém světle lampy leskly.

Všichni mlčeli.

„Já ti věřím,“ řekla Emily, vstala a popošla ke kuchyňské lince, o kterou se opřela . „A vy byste taky měli. Být vámi, nedělala bych z toho vědu. Jak řekl Jake – s tím už nic nenaděláte.“

Sam se taky zvedl, přišel k ní a políbil ji na rty. V tom polibku toho bylo tolik, nahlas nevyřčeného. Objal ji. Palcem levé ruky jemně obkroužil jizvy na její tváři.

„Miluji tě,“ zašeptal tak, aby to mohla slyšet jen ona.

Smečka už byla na takové situace zvyklá, ale Amy nemohla od té scény odtrhnout oči. Přesně jak řekla Kim, vzduch kolem přímo vibroval láskou.

Ucítila na sobě cizí pohled. Otočila hlavou a její pohled se střetl s Jacobovým. Pozoroval ji se zaujetím, obličej zamračený přemýšlením. Sklopila oči.

Všichni tedy považovali problém ne přímo za vyřešený, ale alespoň za uzavřený. Prozatím. Embry se rozloučil, že musí domů, Setha zase odtáhla Leah s výmluvou na rodiče. I Collin vypadal, že by se raději viděl ve své měkké posteli.

Emily rozkrájela i druhý koláč, který měla schovaný, a dala vařit vodu na čaj. Domkem se zase rozlila pohoda.

Jen Amy se tam cítila jako vetřelec. Všichni se smáli, povídali si, pošťuchovali se navzájem. Kim se opírala o Jareda a ten ji hladil po zádech. Amy se k ní naklonila: „Asi bych šla domů. Myslíš... myslíš, že by mě Jared mohl hodit k vám? Mám tam kolo...“

Kim se otočila na Jareda. Usmál se a lehce ji políbil. „Jasně, za chvilku, jo?“

Amy přikývla. Chvilku si pohrávala s koženým náramkem, ale poté se zvedla a zamířila ke dveřím. Bylo jí tak nějak smutno. Smutno z toho, že věděla něco, co neměla a ohrozila tím tolik lidí. A taky ji mrzela ta nálada uvnitř. Přátelská atmosféra, z které tak bolestně trčela. Potřebovala na vzduch.

Přitočila se k ní Emily.

„Neber si to tak,“ kývla hlavou ke smějící se skupince. „Nemyslí to tak. Je na nich obrovská zodpovědnost a jsou... to ještě děti. Kluci, co mnohem víc než nějaký kmen zajímají holky, motorky a tak. A najednou se toho po nich chce tolik.“

Amy přikývla.

„Já jsem ráda, že to víš,“ usmála se Emily. Amy k ní nevěřícně zvedla oči. „Jistě, další holka, s kterou si můžu povídat, aniž bych se bála, že něco vyzradím. Mám sice Sama,“ ohlédla se po něm a když se jejich pohledy střetly, v jejích očích se objevilo něco... kouzelného. „Ale občas si stejně připadám osamělá. Takže přijď, kdykoliv se ti bude chtít. Budeš tady vždycky vítaná.“ Pohladila Amy po rameni.

„Díky,“ přikývla Amy. „Mimochodem – výborně pečeš.“

„Děkuji,“ Emily se zářivě usmála. „Baví mě to. Naučím tě to, jestli chceš.“

Voda v konvici se dovařila. Emily odešla zalít hrnky s čajem. Amy vyklouzla ven.

Stále pršelo, i když už s menší zuřivostí. Vzduch voněl vodou, lesem a měsíčky, jejichž žluté kvítky přetékaly z květináčů všude kolem domu.

Dům měl taky verandu, ne tak velkou a pěknou, jakou měli u Kim, ale alespoň sem na Amy nepršelo. Posadila se  vrchní schod a přitáhla k sobě nohy, jak nejvíc to šlo, aby jí nenateklo do bot. Opřela si hlavu o kolena a jen naslouchala šumění deště. Násilím vyháněla každou myšlenku, která se jí chtěla usadit v hlavě.

Na dolní schod se škrábal maličký brouček, aby se zachránil před tou spoustou vody. Jedna kapka mu dopadla přímo na krovky s takovou silou, že ho shodila zpět do louže. Amy se pousmála a natáhla se, aby brouka vysvobodila. Vděčně se chytl jejího prstu a nechtěl se pustit, tak ho musela sklepat, aby ho dostala dolů. Jen co dopadl na dřevěnou podlahu, tetelil se pryč.

Amy si vzdychla.

„Ahoj.“

S trhnutím se ohlédla. Za ní stál Jacob, ruce v kapsách, na hezké tváři mu pohrával poloúsměv.

„Ahoj,“ odpověděla nejistě.

„Můžu?“ ukázal na místo vedle ní a aniž by čekal na odpověď, posadil se.

Chvíli mlčeli. Nedaleko zaštěkal pes a z křoví vyletěl pták.

„Myslím, že vím, čeho jsi se tak na tý silnici lekla,“ prohodil najednou Jacob.

Amy se pousmála. Pamatovala si to přesně, to ced/langs/cs.js" type="text/javascript"> obrovské chlupaté tělo, které jí přeletělo přes cestu. A když potom z místa, kam to zvíře zmizelo, vyšel Jacob, byla to ta chvíle, kdy všemu tomu, co říkala Kim, opravdu uvěřila.

„Mě, co?“ podíval se na ní.

Přikývla.

„A když jsem se tam pak ukázal já, to ses vůbec nebála? Vůbec – tebe to neděsí? Víš co, čáry máry, navíc vlci a tak?“

Amy s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Jak dlouho to o nás víš?“

„Ani ne pár hodin.“ Amy se zadívala do dálky. „Kim mi to řekla po telefonu. A vlastně kvůli tomu jsem za ní jela.“

„Po telefonu...!“ Jacob se teatrálně chytl za hlavu. „Takový informace a ony si to špitají po telefonu!“

Amy se rozesmála. Byla tak ráda, že už to překousl, že se přes to přenesl. A ten smích bych tak uvolňující, osvěžující, jako déšť po vyprahlém létu – což se ale Forks rozhodně netýkalo.

„Takže – vítej v partě,“ usmál se na ni Jacob. „Co koleno?“

„V pohodě,“ pokrčila Amy rameny. „Amputace není třeba.“

„Sakra,“ ušklíbl se. „Dělal jsem si naděje, že bych si ji doma vystavil.“

„Až tak?“ smála se Amy. Gumička, kterou měla svázané vlasy, se uvolnila a tmavě hnědé pramínky teď ve vánku poletovaly Amy kolem obličeje.

„Proč nosíš stažené vlasy?“ zvážněl Jacob. Natáhl ruku a gumičku úplně stáhl. Amy se po ramenou rozlila tmavá záplava hořké čokolády a v kaskádách stékala až k pasu. Leskla se v tlumené záři vycházející z okna. „Máš krásné vlasy,“ zašeptal a namotal si jeden pramen na prst.

Amy upřeně pozorovala svoje tenisky.

„Amy?“ Zvedla hlavu. Jacobova tvář byla blíž, jeho kůže byla nazlátlá ve světle zevnitř a – horká. Přidržel Amy bradu palcem. „Kdybych tohle udělal už předtím, když jsi spadla z toho kola,“ pousmál se, „možná by se to, že to víš, vůbec nemuselo řešit.“

Naklonil se k ní ještě blíž a lehounce ji políbil na horní ret. Celým tělem ji projelo zachvění jak od slabého elektrického proudu. Jejich sjednocený a hlasitý dech rušil jen vytrvalý déšť. Dotýkali se nosy, hlavy u sebe, Jacoba na tváři šimraly Amyny vlasy, vdechoval jejich vůni. Vyčkával.

Amy nejistě zvedla ruku a přejela konečky prstů po Jakově rozpálené kůži na ramenou.

Bral to jako souhlas. Vpil se do jejích rtů. Ten polibek byl nedočkavý, hluboký a odvážný. Prsty jí vjel do vlasů, druhou rukou ji pevně objímal kolem pasu a tiskl k sobě.

Náhle se Amy rozdrnčel mobil. Jak kdyby je někdo surově probudil, odtrhli se od sebe.  Amy zmateně zaštrachala v tašce a teprve po chvíli hledání telefon naléhavě se dožadující její pozornosti našla. Na displeji blikalo Máma.

„Ano?“ nejistě přijala hovor a zastrčila si vlasy za ucho.

„Kde jsi tak dlouho? Vždyť už je půl jedenáctý!“

„No, já – zdržela jsem se u Kim. Nevšimla jsem si, že je už tolik hodin. Za chvíli budu doma.“ Hlas se jí klepal. Jen stěží vracela mozek do reality.

„Je pozdě, nemá pro tebe tatínek radši přijet?“

„Ne!“ vyjekla Amy. „Ne. Já... zvládnu to. Fakt.“ Jacob vedle ní přemáhal smích.

„Dobře. Tak ahoj doma.“

„Jo, čau.“ S úlevou zaklapla telefon. „Čemu se směješ?“ obrátila se dotčeně na Jacoba.

„Ničemu, fakt,“ bránil se a s úsměvem jí znovu políbil.

„Měla bych jet domů,“ povzdechla si Amy.

„Uhm,“ souhlasil Jacob, ale ani jeden z nich své rty neodtrhl.

„Je vážně pozdě,“ namítla po chvíli Amy.

„To je.“

„Měla bych jít za Kim, potřebuju odvést k nim, mám tam kolo.“

„A drží tě tu snad někdo?“ rozesmál se Jacob a konečně se odtáhl.

Amy mu se smíchem vtiskla ještě jeden kratičký polibek a zvedla se. „Tak zatím.“

„Počkej ještě,“ Jacob ji chytl za ruku. „Zítra jedeme do kina, jen pár lidí, já, Jared s Kim, Quil, Embry, Collin... nechceš jet taky?“

„Tak jo,“ pousmála se Amy. Jedním rychlým pohybem stáhla vlasy do drdolu, naposledy se na Jacoba usmála a vešla dovnitř.

Jared s Kim už stejně byli na odchodu, takže se jen rychle rozloučili a odvezli Amy ke Kim. Když v lehkém mrholení odjížděla na kole domů, všimla si, že Jared s Kim sedí na lavičce na verandě a tulí se k sobě.

Domů přijela v dobré náladě, dokonce se chvíli dívala s rodiči na televizi. V krbu praskal oheň a stíny plamenů tančily všude po místnosti. Venku šuměl les a vzdáleně hučel oceán. A někde v dáli zavyl vlk.

Amy se po tváři rozlil úsměv.

***

 

Sanny B. White - profil

Autor: SannyBWhite, v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství lesa:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře