Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tak trochu jinak...

03.07.2009 (16:16) • BCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2794×

„Edwarde… Je konec… Nemůžeme spolu být… Je mi líto.“ Říkám a nedokážu se mu přitom podívat do těch jeho krásných zlatých očí. Snažila jsem se, aby v mém hlase nebyl slyšet ten smutek a dokonce se mi to možná povedlo. Otočila jsem se k odchodu z jejich krásného a prázdného domu.
„Bello, prosím… Miluji tě.“ Na poslední slabice se mu zlomil hlas. Vyběhla jsem z toho domu ke svému starému náklaďáčku. Nastartovala jsem a dovolila si poslední letmý pohled na dům a na jeho obyvatele. Jakmile jsem vyjela z lesa a najela na hlavní cestu, vyrazila jsem neznámým směrem co nejdál od něj a od bolesti. Někde za Forks jsem zastavila a pustila hráz slz a neutišitelných vzlyků.

Teď už je to 30 let od té doby co jsme se s Edwardem rozešli. Každý den svého (ne)života na něj myslím. Chybí mi tak, jako člověku vzduch, ale tuhle cestu jsem si vybrala sama. Za ty roky už jsem se naučila velmi dobře přetvařovat. Prvních pět let bylo nejhorších, ale pak už se to jen zlepšovalo a nakonec už na mě nikdo nepozná, že jej pořád miluji.

„Bello, lásko, dnes máme výročí svatby… 25let, ale pořád tě miluji stejně.“ Zašeptal mi můj muž do ucha a podal mi pětadvacet rudých růží. Políbila jsem ho a poděkovala mu. Taky jsem pro něj měla dárek, ale ten si nechám až na později.

Přestěhovali jsme se do New Yorku, kvůli mé práci. Pracuji v jedné velké advokátní firmě na Wall Street.
Můj muž se pořád hrozně chtěl vrátit do svého rodného městečka a tak jsem nám koupila k výročí letenky a za pár dní odlétáme. Můj muž už se nemůže dočkat, popravdě, já to tam nenávidím.
Poslední nákupy před odletem a můžeme vyrazit. Za tu dobu jsem se hrozně změnila, Alice by ze mne měla určitě radost. Chodím moderně oblékaná, jezdím v drahém a rychlém autě. A – pozor - baví mě nákupy. Nic jiného mi taky nezbývá… ve firmě musím vypadat skvěle.

„Miláčku, už musíme jet nebo nám to letadlo uletí!“ řekl můj muž a já byla hned u něj.
„Vždyť už jsem tady, lásko.“ Řekla jsem a vlepila mu pusu na tvář, chytla ho za ruku a táhla jsem ho ven z našeho krásného, prostorného a honosného sídla na Long Islandu.
Let uběhl rychle, pro mne, pro člověka by to asi nebylo rychle, ale pro mne? Pro mne, pro kterou čas neznamená vůbec nic? Asi si říkáte, co to tady plácám, jenže já nejsem člověk. Jsem upír… a jak se mi to stalo? Po rozchodu s Edwardem jsem byla ve Forks, ale potkala jsem tam jiného upíra a protože se taky živil krví zvířat, spřátelila jsem se s ním a nakonec jsme se do sebe zamilovali. I když u mě to byl jen takové „vlažné“. A pak jsem využila možnosti stát se upírem. David - můj upír – byl štíhlý a vysoký krásný upír. Překrásný upír, mohl se rovnat i Edwardovi. Měl modročerné delší vlasy rozjařené všemi směry, zlaté oči a vypracovanou postavu. O mně se snad ani nemusím zmiňovat. Jsem – podle reakce okolí – nádherná. Mám dlouhé mahagonově hnědé vlasy, bledou kůži a zlaté oči.
Při vjíždění do města nás vítala cedule: Welcome to Forks. Ach, povzdechla jsem si v duchu. Tohle bude bolet. Když už jsem tady, zastavím se na hřbitově a … začala jsem si v hlavě dělat seznam věcí, které musím udělat, když už tu jsem.

„Lásko tak co budeme dělat? Nezajedeme radši na lov, kdoví, kdy na něj budeme mít zase čas.“ Navrhla jsem.
„Dobrý nápad, tak vyneseme tašky do domu a půjdeme na lov.“ Řekl a políbil mě do vlasů. Jen co jsme vyšli z auta, praštil mě do nosu zápach nebo spíš vůně. Další upír, byla to sice stará stopa, možná rok, ale já ji cítila. Byla mi tak nějak povědomá. Jenže co by dělal upír v mém starém domě? Jedině že by to byl… ne, on si určitě našel nějakou krásnou upírku… a na mě už zapomněl.

„No tak, Bell, jdeme?“ zeptal se David a tím mne probral z myšlenek. Vynesli jsme tašky do domu a vyrazili na lov.
„Davide, chtěla bych si zařídit pár věcí… o samotě, nevadilo by ti to?“ zeptala jsem se před dveřmi do našeho domečku. David se na mě trochu zamračil, ale pak pokrčil rameny a řekl: „Dobře, stejně tady mám nějakou práci.“ Políbila jsem ho a vběhla do nedalekého lesa.

Musela jsem se podívat do toho domu, do domu ve kterém pro mě všechno skončilo. Nohy mě tam tak nějak táhly sami. A najednou to bylo tady. Stála jsem před tím velkým, krásným a bílým domem. Pomalu – i na člověka, ne tak na upíra – jsem přišla k domovním dveřím. Být člověkem, srdce mi buší jako o závod. Zatlačila jsem do dveří a ty se se skřípěním otevřely. Nasála jsem vůni upírů a prachu. Ale byla tady jasně cítit jen ta stopa, kterou jsem cítila u mého domu. Takže přeci… Nějaký upír – a já neměla ponětí, který a jestli to vůbec byl někdo z Cullenových – sem nedávno přišel a byl i v mém domě. Co když to byla Alice? Nebo snad Edward? Vešla jsem dovnitř a zamrazilo mne. Všechno vypadalo na chlup přesně, jako před 30 lety, když jsem tady byla naposled. Edwardovo piáno, Emmettova televize a gauč. Prošla jsem celý dům a zastavila se u těch prokletých dveří. U dveří Edwardova pokoje. Otevřela jsem je a šok mne přimrazil k podlaze. Jeho pokoj byl naprosto zdevastovaný. Pohovka byla roztrhaná, hi-fi věž zmáčknutá do malé kuličky a jeho CDčka rozházená po celém pokoji. Skleněná stěna, kterou měl v pokoji měla uprostřed díru, jak jí – nejspíš – proskočil. Za to můžu já? To ne… Ne! Padla jsem na kolena a tiše vzlykala bez slz. Ta bolest byla desetkrát horší, než všechno, co jsem kdy zažila… Ani přeměna v upíra nebyla tak bolestivá.

Určitě jsem tam seděla dlouho, protože když jsem se „probrala“ venku právě zapadalo slunce. Možná tak čtyři pět hodiny jsem tam byla. Naposledy jsem nasála jeho vůni a vyběhla upíří rychlostí ven. Běžela jsem na hřbitov. Když už se mám oddat bolesti, tak aspoň v jeden den. Cestou jsem se zastavila v květinářství a koupila kytky na hroby. Přišla jsem na hřbitov a nejdřív šla navštívit mého otce, který zemřel na infarkt asi před 20 lety. Položila jsem mu jednu červenou růži na náhrobek a posunula jsem se k dalšímu hrobu, na kterém stálo:

Angela Weberová 1986 – 2012
Obětavá pomocnice, skvělá kamarádka
Budeme vzpomínat, zůstaneš v našich srdcích!
Isabella Weberová 2012-2012

Umřela při porodu a dítě spolu s ní. Byla to holčička, kterou Angela pojmenovala po mně. Byla to má nejlepší kamarádka. Pomohla mi, když jsem to nejvíc potřebovala. Položila jsem zbylé dvě rudé růže na náhrobní kámen a nehtem do něj vyryla nápis: Navždy s tebou v mém srdci. Isabella.

Doma na mě čekal David. Nejspíš si už všechno vyřídil a teď na mě trpělivě čekal.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem mile a snažila se, aby v mém hlase nebyly slyšet neexistující slzy.
„Ach, Bello, kde jsi byla? Bál jsem se o tebe.“ Řekl a už mne svíral v náručí.
„Davide, byla jsem na hřbitově. Neboj, mně se nic nestane.“ Řekla jsem mu a lehounce jsem ho odstrčila. Někdy byl ten jeho zájem otravný.

V noci jsem se rozhodla, že ho musím najít. Musím najít mé slunce ve vesmíru. Musím najít Edwarda. Jenže co David, který mě miluje stejně, jako já miluji Edwarda? Jak jsem to mohla jen vydržet těch dlouhých předlouhých 30 let?

David si někam odběhl a já využila naskytnuté možnosti utéct. Rychle jsem mu napsala krátký dopis, na němž stálo: Davide, prosím, odpusť mi. Musím jet. Nevím, kam pojedu, nevím, kdy nebo jestli se vůbec vrátím. Ale nezapomeň, že tě miluji. Nikdy na tebe nezapomenu. Děkuji Ti za vše! Jen díky tobě, jsem teď tady.
Navždy s láskou a v mém srdci, tvá Isabella!

Vzala jsem si kabelku ostatní své věci a rychle vyběhla ven do auta a rychlostí blesku jsem vyjela z Forks. Jakmile jsem vyjela, napadlo mě jediné místo, odkud bych měla začít s hledáním Edwarda. Denali.
Za den rychlé jízdy jsem přijela do Denali a hned jsem našla rozlehlý dům v lese, který nepochybně – už jen díky pachům – patřil upírům. Vystoupila jsem z auta a šla zaklepat na domovní dveře. Otevřela mi upírka s krátkými blond vlasy, ve kterých byl ještě takový lehký odstín červené. Byla to nepochybně Tanya.

„Ahoj, jsem Isabella, hledám Cullenovi.“ Řekla jsem a Tanya si mě změřila pochybovačnýmpohledem a odpověděla.
„Ahoj, jsem Tanya a máš štěstí, jsou tady.“ Vykulila jsem na ni oči, ale hned jsem se vzpamatovala.
„A mohla bych s někým z nich mluvit prosím?“ Nejlépe s Edwardem. Pomyslela jsem si. Najednou se ve dveřích objevil Edward a objal Tanyu kolem pasu. Zalapala jsem po dechu a Edward ztuhl.
„Bello?“ zeptal se překvapeně. Tak si přeci jen našel krásnou upírku.
„Edwarde, ráda tě vidím.“ Řekla jsem a snažila jsem se o to, aby mi zůstala kamenná tvář i hlas.
„Já tebe taky, Bello, jak se ti to stalo, prosím tě?“ řekl trochu naštvaně.
„Jeden upír mě kousnul.“ Řekla jsem tónem typu o-tom-už-ti-nic-neřeknu. A on pochopil.
„Aha.“ Řekl pouze.
„Mohla bych s tebou mluvit o samotě, prosím?“ zeptala jsem se a on přikývl. Poodešli jsme daleko od domu a já si konečně byla jistá, že už nás neuslyší.
„Proč jsi přijela?“ jeho tón byl studený jako led. Bolel mě u srdce.
„Chtěla jsem tě vidět.“ Odvětila jsem prostě.
„Vidím, že sis našel partnerku.“ Řekla jsem a konečně si dodala odvahu otočit se k němu.
„Ano s Tanyou jsme spolu šťastní.“ Au… tohle bolelo. Ale měla jsem to předpokládat.
„Miluješ ji?“ tohle jsem musela vědět.
„Ano.“ Tyhle tři písmenka mi zničila celý svět.
„To jsem ráda… No nic, myslím, že bych měla jet. Aby se o mne nebáli. Měj se a pozdravuj Alice.“ Řekla jsem a odběhla zpátky k mému autu a odjela pryč.

Proč, proč, sakra proč? Co jsem si jen myslela? Že po těch letech mi skočí kolem krku? Asi ano… Přesně tohle jsem si myslela a to byla chyba. Doufat. Blbost. Já už nemám naději, já už nemám ani chuť žít. Tak proč to dál protahovat? Ukončím svou existenci! Jediná možnost, cesta do Volterry.

„Volterro! Už jedu!“ zakřičela jsem z okýnka svého rychle jedoucího auta a v mém hlase byly slyšet slzy, které už nikdy nespadnou.

Omyly mají svou cenu, ale ne každý. Ne každý, kdo pluje do Indie, objeví Ameriku.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jinak...: