Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Talentovaná

13.08.2011 (18:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 30× • zobrazeno 2593×

„Následujte mne,“ ozval se hlas ženy, která nás přivedla do tohoto hradu. Hrad byl krásný, mě však něco děsilo. Něco nebylo v pořádku… Něco se stane… Začala se mne zmocňovat panika.

Ostatní ze skupiny hrozící nebezpečí nepostřehli. Ukazovali si na krásu chodeb. Zmocňovalo se mne zoufalství. Jestli zemřu… Takto nesmím uvažovat. Jsem pověrčivá. Ale ty oči ženy… Uchopila jsem křížek, který mi visel na krku. Začala jsem odříkávat modlitbu. Klopýtala jsem na konci skupiny. Žena otevřela dveře, zavedla nás dovnitř. Tam se na nás šílenou rychlostí vrhli… kdo? Já jen se slzami čekala, až mě smrt vezme do svého království.

Draly se ze mne hlasité vzlyky. Věděla jsem, že je konec.

„Tato!“ řekl někdo za mnou. Prudce jsem se otočila. Za mnou stáli dva muži. Jeden s očima, jako měla ta žena – rudýma, a druhý je měl zlaté jako med. To on – ten zlatooký - pronesl to slovo.

Muž s téměř papírovou kůží – rudoočko, jak jsem si ho pojmenovala – přistoupil blíž. Chtěla jsem začít couvat, jenomže on byl rychlejší. Vzal můj obličej do dlaní a zkroutil ho v nepřirozeném úhlu.

„Hm, hezká.“ Pustil mne. „A její dar?“ Obrátil se na žlutookého.

„Něco jako Alice Cullenová, akorát lepší. Teď, když je ještě člověk, má jen předtuchy nebezpečí a podobně. Ale až se stane jednou z nás, bude vidět budoucnost. Od Alice se liší tím, že ona uvidí i změny rozhodnutí dopředu, takže vize nebudou neurčité, ale přesné.“ Ztichl.

„Zvláštní… Děkuji ti, Eleazare, myslím, že tvůj pobyt u nás skončil. Mám, co jsem chtěl.“ Zamnul si ruce. Teprve teď jsem se mohla podívat kolem sebe. Vykřikla jsem zděšením. Na podlaze ležela mrtvá těla lidí, co přišli se mnou. Byly mezi nimi i děti.

Kromě mrtvol v místnosti postávaly ještě některé z tajemných postav. Jiní už odešli, ale tito byli očividně zvědaví. Můj pohled opět zabloudil k mrtvolám na zemi. Měly prokousnutá hrdla.

„Ach, Bože,“ zašeptala jsem. Bylo mi jasné, kdo jsou. „Upíři…“ zašeptala jsem ještě tišeji. Můj hlas zněl podivně bezbarvě, jako kdyby se ze mě vytratil život. Jako kdyby mluvila mrtvola.

„Tvé jméno?“ zeptal se.

„D–Destiny,“ vyhrkla jsem.

„Následuj mne, prosím.“ Rozešel se ke dveřím. Pomalým krokem jsem ho nedůvěřivě následovala. Šli jsme dlouho, hrad musel být větší, než jak vypadal zvenčí. Neustále jsem plakala. Nechala jsem slzy stékat po tvářích. Nesetřela jsem je. Co se mnou bude? Položila jsem si tuto otázku už po několikáté za tuto hodinu. Nebo dvě? Jak dlouho už tu jsem? Co když už je noc? Divím se, že mám starost zrovna o toto. Možná mi jde o život – vlastně určitě mi jde o život – a já jsem naprosto klidná. Jakmile jsem si uvědomila hrozící nebezpečí, otřásla jsem se strachem. Byla mi i zima. Kamenné a temné chodby… Vše tak ponuré a děsící. Strach nahánějící.

Záhadný muž – upír – vzal za kliku jedněch dveří a zavedl mne dovnitř. V místnosti byl stůl s dvěma židlemi, z obou stran malá knihovna a celou místnůstku ozařovala slabá žárovka.

„Posaď se,“ pokynul mi. Otřela jsem si slzy. Už jsem nebrečela, i když nemohu popřít, že se mi plakat chtělo. Ostražitě jsem se posadila na jednu z židlí, na druhou se posadil on. „Jistě máš mnoho otázek. Ptej se. Pak se budu ptát já.“ V myšlenkách jsem vybírala správnou otázku.

„Co to mělo být? To s tím… darem?“

„Někteří lidé mají schopnost. Může to být cokoliv – a žádný dar se neopakuje. Může ho mít pouze jeden člověk.“

„Jaký mám dar já?“ zeptala jsem se i přesto, že už jsem to slyšela od zlatoočky.

„Vidíš do budoucnosti.“

„Toho si nejsem vědoma,“ odfrkla jsem. Byla jsem naštvaná. Neměla jsem do Volterry nikdy jezdit. Očima jsem jezdila po místnosti a bůhvíproč si ji zarývala a ukládala do paměti.

„Zatím se to projevuje jen slabě. Máš pouhé…“ Přerušila jsem ho.

„A kdy se to projeví úplně. Mám počkat rok? Dva? Nebo se to ráčí projevit těsně před mou smrtí?“ Měla jsem vztek. Příšerný pocit, který jako by mě rozežíral zevnitř. Nechápala jsem, proč jsem naštvaná. Ignoroval můj výbuch vzteku a chladně pokračoval.

„… předtuchy - nebezpečí, štěstí, neštěstí. Tvá vlastnost by získala na síle, kdybys podstoupila jistou změnu.“ Pohlédl na mě skrz sepnuté prsty. Připomnělo mi to Brumbála z Harryho Pottera. Jak já tu knihu dřív zbožňovala. Pak mi však došel význam jeho slov.

„Změnu? Kdybych se stala jednou z vás? Upírkou?!“ vyjekla jsem zděšeně.

„Jak o nás vůbec víš?“ zůstával stále klidný.

„Nejsem hloupá – rudé oči, jste rychlí a krásní a…“ Na okamžik se mi zlomil hlas. „A prokousnutá hrdla těch lidí…“ Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to pro mne těžké. Všechno to nabytí informací a zjištění, že to, o co jsem se tak dlouho zajímala, je skutečné a že já budu z největší pravděpodobností oběť upírů.

„Co se mnou chcete udělat?“

„Udělám z tebe jednu z nás.“ Chraplavě jsem se nadechla a roztřásla se. Emoce se mým tělem proháněly jako divoké zvíře, které někdo rozdráždil. „Pokud budeš chtít.“ Už se zdálo, že bouřlivé emoce – to zvíře – někdo odchytí a zkrotí. Muž pokračoval. „Pokud však chtít nebudeš… Budeme tě muset zabít. Ne často dáváme lidem na vybranou, pokud mají dar. Neptáme se jich, jestli chtějí. Važ si toho a zároveň si važ i mé nabídky. Mohla už jsi dávno ležet na zemi s prokousnutým hrdlem a bez kapky krve v těle.“ Zvedl obočí a čekal, co mu odpovím. Mlčela jsem. Věděla jsem, že kdybych promluvila, hlas by se mi strachem třásl. Nechtěla jsem vypadat jako zbabělec. Ale copak na tom už záleží? napadlo mě.

Dýchala jsem zhluboka - přesto přerývaně. V krku mě pálilo. Cítila jsem chlad a vlhkost vzduchu. Strach mi zastavoval myšlenky. Nebyla jsem schopna se rozhodnout. Rozčíleně a vyděšeně jsem si prohrábla své hnědé kudrnaté vlasy.

Jsem věřící. Nebude znamenat, že když přistoupím na přeměnu, zradím Boha? A nebude znamenat, že když se jen tak nechám zabít… nebude to něco jako sebevražda? Byla jsem ve slepé uličce. Mám obětovat život jen kvůli Bohu? Kdyby Bůh byl, dostala bych se do této situace? Pochybuji o existenci Boha?

Koho mám vlastně radši? Sebe nebo Boha? Pud sebezáchovy mne ponoukal k přistoupením na proměnu.

Strach. To jsem momentálně cítila. Strach a nerozhodnost. Zradu Boha, vztek a výčitky vůči Bohu. Kdybych to shrnula dohromady – děs a chaos.

A pak jsem si pomyslela – když jsi mne nezachránil ty, Bože, o jehož existenci jsem právě začala pochybovat sama, musím se zachránit sama.

„Souhlasím,“ vyřkla jsem to slovo. Můj hlas nebyl roztřesený, ale klidný, smířený a vyrovnaný.

Zatleskal. „Výborně. Nebudeme to odkládat.“ Vyskočil a přistoupil až těsně ke mně. Sklonil se k mému krk a odtáhl z něj mé vlasy. Trochu jsem se zachvěla strachy a zároveň zimou. Měl ledovou ruku.

„Hodně štěstí v tvém novém budoucím životě, Destiny Volturi…“

Lehce přiložil své zuby k mé pokožce. Zuby proťaly kůži. Pocítila jsem na kůži kolem kousnutí lehké pálení. Vysunul své zuby z mého těla. Zavřela jsem oči.

Odpust mi, Bož… Zarazila jsem se. Ne! Už žádné lži s Bohem. Těším se na tebe, můj nový živote.

Oheň v krku začal sílit.

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Talentovaná: