Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tears of the sun

09.09.2009 (19:00) • aAnGeLl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1361×

Tears of the sun:

Kathy:

Seděla jsem schoulená u potůčku, který si vinul přes louku za našim domem. Poslouchala jsem ten tichý uklidňující zvuk vody a přemýšlela.Zafoukal jemný vítr a z blízkého keříku obsypaného květy upadl jeden jediný lístek. Zvědavě jsem ho zvedla a protáčela ho mezi prsty. Měl krásnou hnědozelenou barvu jako…jako jeho oči. Znova se mi vybavila jeho vůně, jeho tvář, každý záhyb jeho dokonalého těla, které už dávno nebylo moje. Nevědomky jsem začala trhat lístek na desítky drobných kousků. Má nálada se mírně zlepšila, když jsem zjistila, že s tímto malým nevýznamným pohybem mě pomalu opouštěl hněv. Hněv, který v sobě dusím už několik dní. Když už kousky v mé ruce dosahovali velikosti jen několika málo milimetrů ,a tím už nešli dál trhat, konečně mě přemohl i smutek. Z pod mých dlouhých řas se vykutálela jedna slza a když dopadla na zem, spustil se vodopád ,pak už nešlo přestat. Rozevřela jsem svou mírně rozechvělou dlaň a čekala. Znovu se zvedl vítr a rozfoukal kousky lístku. Chvilku líně poletovali vzduchem a pak přistály na potoce. Pomaloučku odplouvaly  a s nimi i mé poslední emoce a slzy.

Vzpomínala jsem na všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožili. Ale všechno to narušovala jedna jediná vzpomínka. Vzpomínka na náš rozchod.

Ten den byl výjimečný. Naše roční výročí. Zrovna jsem přemýšlela, co bych mu měla dát, když někdo zazvonil. Rychle jsem běžela otevřít. Naštvaně jsem otevřela dveře a tam stál on. Jako vždy mu to děsně slušelo. Delší světle hnědé vlasy mu padaly do obličeje a zakrývaly tak jeho smutné zelenohnědé oči.

,,Ahoj Jeremy. Nečekala jsem tě tak brzy. Byli jsme domluvení na osmou ne?‘‘ vyhrkla jsem překvapeně. Chtěla jsem ho na uvítanou políbit, ale on ucukl.

,,Ahoj. Jo to byli, ale musím ti něco říct.‘‘

,,Tak pojď dál. Co se děje?‘‘ Nechápala jsem jeho smutný tón. Kam se poděl ten vždy dobře naladěný a vtipkující kluk do kterého jsem se zamilovala? On jen zavrtěl hlavou. Co to má znamenat?

,,Víš, já mám tě rád, ale zamiloval jsem se do někoho jiného. Promiň.‘‘

,,Ehm… cože? A to mi říkáš jen tak? A zrovna na naše roční výročí?‘‘ vydechla jsem překvapeně a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se nerozbrečela. Ne! Nechci brečet, ne před ním.

,,Promiň,‘‘ řekl znova a sklopil pohled.

,,Jdi!‘‘ pípla jsem a zabouchla mu dveře před nosem. Opřela jsem se o stěnu a snažila jsem se vzpomenout si, jak se dýchá. Nohy mi přestaly sloužit a já jsem se sesunula k zemi. Znova mi vyhrkly slzy, ale teď už jsem se jim nebránila.

,,Kathy?‘‘ vyrušila mě ze vzpomínání máma. Byla jsem ji vděčná. Ještě minutku a opět by mě přemohl smutek a vztek.

,,Mami?‘‘ pokusila jsem se o úsměv.

,,V šest máš schůzku s otcem, nezapomněla si?‘‘ Ano. Mí rodiče jsou rozvedení. Žiju s matkou. Otce vídám jen několikrát do roka, teda pokud si na mě udělá čas. Hodně cestuje, kvůli práci, nebo to alespoň vždycky tvrdí.

,,Jasně že nezapomněla. Kolik je hodin?‘‘

,,Půl.‘‘

,,Dobrá. Tak já půjdu.‘‘ začala jsem se sbírat ze země. Tráva už byla pokrytá rosou. To jsem tady seděla tak dlouhou?

V rychlosti jsem se převlékla. Vzala jsem si na sebe suché rifle a modrou košili. Trochu jsem pročesala vlasy kartáčem a stáhla je do culíku. Do tašky přes rameno jsem narvala můj oblíbený černý svetr, peněženku, mobil a mohla jsem vyrazit. Šla jsem pěšky. Nebydlíme ve městě, ale kousek za ním máme postavený malý rodinný domek. Kolem jsou jen lesy, takže tu je klid. Miluju tohle místo.

Cesta do města mi zabrala jen deset minut. Do šesti mi zbývala asi ještě čtvrthodina a tak jsem se rozhodla skočit do knihkupectví. No, otci neuškodí, když si pár minut počká. Já na něj musím někdy čekat i půl roku. Knihkupectví je stejně jen o ulici dál než kavárna, ve které se máme sejít. Líně jsem přejížděla prstem po hřbetech knih a pročítala jejich názvy i autory. Žádný mě však nezaujal atak jsem odešla s prázdnou.

Z obchodu na protější straně vyšla má nejlepší kamarádka Ashley s nějakým klukem. Vedli se za ruce a něčemu se smáli. V rychlosti jsem se podívala kolik je hodin. Pět minut, no co můžu ji alespoň pozdravit. Hmm. Nevěděla jsem, že s někým chodí. Proč mi o něm neřekla? Auto žádné nejelo, tak jsem v klidu vkročila do cesty.

,,Ash?‘‘ zavolala jsem na ni a zamávala na pozdrav. Otočila se a s ní i její kluk. Zastavila jsem se, když jsem poznala ty zelenohnědé oči. Jeremy? Jeremy chodí s Ashley? Chodí s mou nejlepší kamarádkou a ona se mi to ani neobtěžovala říct? Myslela jsem, že jsme kamarádky, nejlepší kamarádky a ty si přece říkají všechno, nebo ne? Nesnáším je, ne nesnáším sebe. To já je seznámila.

,,Kathy, pozor!‘‘ Až doteď jsem si neuvědomila, že stojím uprostřed silnice. Okolní ticho proťal nepříjemný zvuk pneumatik. Ze zatáčky se vyřítilo auto. Jelo rychle, rychleji než bylo povoleno. Když si mě řidič všiml, začal se strašným kvičením brzdit. Ale já jsem se nemohla hnout. Nevím jestli to způsobil strach nebo to co jsem viděla před chvílí. Auto se stále přibližovalo. Bylo od mě asi pět metrů a moje nohy stále neposlouchaly. Nezbýval mi nic jiného než čekat. Ten řidič to určitě neubrzdí. Zavřela jsem oči a připravovala se na bolest. Moje obavy se potvrdili ani ne za vteřinu. Ucítila jsem silný náraz a ztratila jsem půdu pod nohama, jak mě auto odhodilo. Po několika dalších vteřinách jsem dopadla na zem a tvrdě se udeřila do hlavy. Cítila jsem, jak mi krev vytékající z rány na hlavě lepí vlasy. Z břicha mi putovaly křeče do celého těla. Ležela jsem tam bez pohnutí. Bála jsem se, abych si ještě víc neublížila. Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale každý sebemenší pokus o nadechnutí příšerně bolel. Slyšela jsem křik a dusot nohou, ale všechny zvuky zněly jako by z velké dálky. Vzdalovali se. S každou uplynulou vteřinou byly dál a dál a nakonec je všechny pohltila tma.

Probudila jsem se se strašnou bolestí hlavy. Chvíli jsem jen tak ležela a doufala, že to všechno byl jen sen. Jen nějaká hnusná noční můra. Jenže na hlavě jsem cítila obvazy a na ruce sádru.

,,Kathy?‘‘ Otočila jsem se za hlasem mojí mámy a otevřela oči. Chtěla jsem se na ni usmát a ujistit ji, že to určitě není tak hrozné, jak to vypadá, ale i když jsem měla otevřené oči všechno pohlcovala stejná tma jako před tím.

,,Mami…Mami já nevidím,‘‘ vyhrkl jsem ze sebe vyděšeně.

,,Neboj. To bude dobré. Zavolám doktora ano?‘‘ snažila se utěšit mě, ale i sebe. Znovu jsem pěvně zavřela oči. Za pár minut se otevřeli dveře.

,,Ahoj Kathy. Já jsem Charles Darney, tvůj ošetřující lékař.‘‘ promluvil tichým uklidňujícím hlasem. Doktora jsem si představila jako mile vypadajícího třicátníka s brýlemi na nose.

,,Měla si dost ošklivou nehodu, to si snad pamatuješ. Měla si vnitřní zranění, ale to jsme úspěšně zvládli, zlomenou ruku a rozsáhlé odřeniny a pohmožděniny.‘‘

,,Proč nevidím, doktore?‘‘ Na svém zápěstí jsem ucítila máminu ruku.

,,To ještě přesně nevíme, ale oslepnutí jistě není trvalé. Neboj. Ty ještě chvíli odpočívej a já si teď promluvím s tvojí maminkou.‘‘

Asi po měsíci mě propustili z nemocnice. Moje ruka je už zahojená i většina odřenin, ale já stále nevidím. Doktor mě sice několikrát  ujistil, že oslepnutí není trvalé, ale také se nezapomněl zmínit, že může trvat i několik měsíců než znovu uvidím. Ashley i Jeremy se mi několikrát omlouvali, ale já o jejich omluvy nestojím. Není to tak úplně jejich vina. Byla to jen pitomá shoda náhod.

Po nějaké době jsem se naučila žít v té neustálé tmě. Po domě jsem mohla chodit bez problémů. Znala jsem nazpaměť doslova každý milimetr našeho domu, zahrady a i na svou oblíbenou louku jsem mohla chodit sama, bez doprovodu. Každý den jsem se schoulila pod stromy u potůčku a přemýšlela, vzpomínala, nebo jsem jen tak poslouchala okolní zvuky. Mé ostatní smysly se hodně zlepšili. Všechno jsem vnímala tak nějak jinak. Svou mámu jsem dokázala poznat už podle stylu chůze i podle vůně. Postupem času jsem si na svůj nový život začala zvykat. Ale i přes to mě několikrát přepadla deprese, jako třeba dnes.

Zase jsem seděla na louce za domem. Někde u mých nohou tiše bublal potůček. Seděla jsem schoulená v klubíčku objímajíc si kolena. Mírně jsem se pohupovala do stran, oči upřené směrem k městu i když jsem nic vidět nemohla. Po tváři se mi koulely velké slzy. Už je to skoro půl roku a stále nic. Kolik už jsem prodělala vyšetření a všechna byla k ničemu. Proč jen já musím mít takovou smůlu. Přišla jsem o svou lásku, o nejlepší kamarádku a ještě k tomu o zrak. Kdybych neměla svou milující mámu skončila bych to. Ale já ji nemůžu ještě víc ublížit. Nechci.

Jacob:

Snad nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ji málem zabil. Vždyť já Bellu miloval. Jak jen jsem to mohl udělat? Mé dřívější důvody proč mi teď připadaly tak dětinské a sobecké. Ona byla šťastná jako člověk a jen díky mě se z ní stala pijavice, zrůda. Ale ona mi dokázala odpustit. Odpustila mi tu největší chybu mého života, kterou si nepřestanu nikdy vyčítat.

Vzali se. Bella bude  snad už navždy šťastná s ním a beze mě. Nemůžu už dál ničit její život. Rozhodla se a já musím jít. Po tom co jsem jí udělal, se jí ani nedokážu podívat do očí. Už o mě víckrát neuslyší. Bude to tak lepší. V La Push jsem nemohl zůstat už ani minutu. Všechno mi ji to tady připomíná.

V rychlosti jsem ze sebe shodil oblečení, kalhoty si přivázal k noze a přeměnil se.  V hlavě se mi neustále honily myšlenky mé smečky, ale já jsem je nevnímal, nevnímal jsem nic. Prostě jsem jen běžel a nezastavoval se.  Kolem mě byl jenom les, pak najednou skončil a přede mnou se objevila louka. Byla celá posetá různobarevnými květy a uprostřed se vinul drobný potůček. Kolem něj bylo vysázeno několik větších stromů a za ním se krčil drobný domek. Ale bylo tady i něco jiného, co mě zaujalo, teda spíš někdo. Pod  největším stromem seděla dívka. Rukama si objímala kolena, mírně se pohupovala a dívala se někam do dálky. Nijak jsem nepřemýšlel a přeměnil se zpátky. Vyšel jsem ze stínů lesa směrem k dívce. Vystrašeně vzhlédla a zmateně se dívala všude kolem. Byla strašně krásná. Měla dlouhé rovné černé vlasy, které ji sahaly zhruba po pas a opálenou pleť. Ze všeho nejvíc mě však upoutaly její tmavě hnědé oči. Byly podivně prázdné, ale i přesto nepopsatelně krásné. A když je na mě upřela, zastavil se svět a s ním i mé srdce. Pak se znova zběsile rozeběhlo a s hlasitým bubnováním se snažilo prodrat si cestu z mého těla. Zapomněl jsem, jak se dýchá. Z mé mysli se vykouřili všechny vzpomínky i výčitky a zůstala tam jen ona.

,,Kdo je tam?‘‘ zeptala se vyděšeně a já pochopil ten prázdný výraz v jejich očích. Je slepá. Já jsem se otiskl, ale jak to zapůsobí na ni, když mě nemůže vidět?

,,Neboj se, nechci ti ublížit. Já jsem Jacob. Jacob Black,‘‘ snažil jsem se o klidný tón. Klekl jsem si k ní.

,,Ahoj. Já jsem Kathy,‘‘ usmála se na mě. Její úsměv působil jako lék na mé poraněné srdce a hladil na duši. V její obličeji byla znát viditelná stopa po slzách. Natáhla ruku směrem kde tušila mou tvář a jemně mě pohladila. Její dotek byl tak něžný.

,,Máš tak milý hlas. Škoda že tě nemůžu vidět,‘‘ pokračovala tiše a znovu se rozplakala. Nevěděl jsem co mám dělat, jak ji utěšit, co říct. Bolelo mě vidět ji smutnou. Ona je teď smysl mého života a já se nechci dívat na její slzy, nechci se dívat na slzy mého slunce. Opatrně jsem ji objal a ona se nebránila. Položila si hlavu na mou hruď a dál tiše vzlykala. Hladil jsem ji po vlasech šeptajíc slova útěchy.

,,Co se stalo? Pochopím, když mi to nebudeš chtít říct. Přece jenom mě vůbec neznáš,‘‘ vysoukal jsem ze sebe opatrně a nepřestával ji kolíbat v mém obětí.

,,Já vím že ne, ale věřím ti. Připadá mi, jako bych tě znala celý život.‘‘ Jemně se ode mě odtáhla. Několikrát se zhluboka nadechla, aby přemohla vzlyky a pak začala vyprávět.

Řekla mi všechno o svých rodičích, o Jeremym a Ashley i o té nehodě a já jsem ji na oplátku pověděl o Belle. Naše tajemství jsem si však nechal pro sebe. Na to je času dost. Pak jsme si ještě dlouho povídali. Ptal jsem se na tolik různých věcí, jako třeba. Jakou má ráda barvu, jaká je její maminka nebo proč má ráda právě toto místo. Za jedno jediné odpoledne jsem o ní věděl snad úplně všechno. Ani jsem si neuvědomil, že už zapadá slunce. Chvíli jsem se díval na tu ohnivou kouli jak mizí za obzorem, ale pak jsem se věnoval zase jen Kathy. Byla tak krásná když se smála. Její vlasy v záři zapadajícího slunce házely modravé odlesky. Seděla opřená o kmen stromu oči upřené mým směrem a pak se zatřásla.

,,Je ti zima?‘‘ Co je to za hloupé otázky? Vždyť tady sedí jen v tričku bez rukávů.

,,Trochu,‘‘ přiznala se.

,,Měla bys jít domů.‘‘

,,Já nechci. Je mi s tebou dobře.‘‘

,,Zítra zase přijdu. Slibuju,‘‘

,,Tak fajn,‘‘ souhlasila nakonec. Pomohl jsem ji vstát a pevně ji objal. Musela cítit to teplo vycházející z mé hrudi, ale nic neříkala. Doprovodil jsem ji až ke dveřím.

,,Tak tedy ahoj.‘‘

,,Ahoj,‘‘ řekla smutně. Jemně jsem ji pohladil po tváři. Počkal jsem až zajde do domu a pak se rozběhl.

A tak to chodilo každý den. Seděli jsme na její louce, povídali si a užívali si přítomnost toho druhého. Už je to asi měsíc a stále si máme co říct.

A tak to bylo i dnes. Sedíme  na naší louce v pevném obětí, mlčky si užíváme ty společné chvíle.

,,Chci ti něco říct,‘‘ zašeptá Kathy sotva slyšitelně.

,,Co se děje?‘‘

,,Nic, nic,‘‘ vytrhla se z mého obětí a usmála se.

,,Já… neřekl si mi, že máš tak krásné hnědé oči,‘‘ vyhrkla překvapeně. Z počátku jsem si neuvědomil co to znamená, ale pak mi to došlo.

,,Ty vidíš? Je to možné?‘‘

,,Vidím. Prostě z ničeho nic,‘‘ řekla a její usměv se ještě víc prohloubil. Tak teď už vážně nemůžu být šťastnější. Podívala se na mě svýma tmavýma očima ve kterých teď tančili veselé jiskřičky. Pak pomalu překonala tu krátkou vzdálenost mezi námi, aby mě políbila. Naše rty se setkaly. Všechno kolem zmizelo, připadalo mi to, jako bychom byli jen mi dva a nikdo jiný. Pak se znova odtáhla a zadívala se mi do očí.

,,Miluji tě.‘‘

,,Taky tě miluju,‘‘ vydechl jsem šťastně a znova ji políbil.

The end=D

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tears of the sun: