Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tělocvikář 1. část

01.06.2011 (17:00) • Charlinka • FanFiction jednodílné • komentováno 71× • zobrazeno 7537×

Jessica Stanleyová vběhla plnou parou do třídy a na všechny strany z plných plic ječela: „Lidi, lidi, hej... Máme novýho tělocvikáře a je to fakt kus. Je mladej, vysokej, krásnej, sladkej a hlavně pořádně sexy. A kdybyste viděli ty jeho úžasný topazový oči a cool rozcuchaný bronzový vlasy, no prostě... Bomba!“ Sotva dořekla ta poslední slova, zakoulela očima a vydala ze sebe taková podivný zvuk - něco jako zavrnění. Všechny holky se k ní v tu ránu seběhly - kluci tomu nevěnovali absolutně žádnou pozornost -, chichotaly se a začaly se jí ptát na ty nejmenší detaily, co se jeho vzhledu týče.

„A jak ses to o něm vlastně dozvěděla?“ zeptala se zvědavě Kat.

„No, šla jsem ze záchodků, abych si trošku upravila make-up, samozřejmě, a rázovala si to směrem do třídy, když jsem ho spatřila. Vybavoval se na chodbě s tou starou rašplí - říďou, a jelikož mě ten Bůh hned na první pohled doslova uhranul, musela jsem zjistit, co je zač, co tu dělá. No, a tak jsem dělala, že si prohlížím poháry, co jsou tam na chodbě vystavený a nenápadně jsem je špehovala. Snažila jsem se pochytit něco z toho, co říkají, ale nic moc jsem teda nezaslechla. Potom si najednou podali ruce, on sešel dolů po schodech a byl v tahu. No, a samozřejmě, že jsem to tak nemohla nechat. Chtěla jsem tomu přijít na kloub. A tak jsem šla do sborovny za naší třídní a ta mi vyklopila jen to, co o něm sama věděla - moc toho teda taky zrovna nebylo. Řekla mi jen, že ten starej páprda, co jsme ho měli na tělák, už jde konečně do důchodu, a proto říďa musela najít novýho tělocvikáře, bla, bla, bla... A pak mi o něm ještě řekla pár informací, takže dávejte bacha! Jmenuje se Edward Cullen a je mu třiadvacet, i když mi věřte, že nevypadá o moc starší než my, když jsem ho totiž nejdřív viděla, myslela jsem si, že je to novej student. No, a nastupuje už zítra. No není to skvělý? Ale víte, co je ještě lepší?“ optala se Jessica holek. Ty ale neodpověděly. Jen na ni dychtivě zírali ve snaze dovědět se něco dalšího o „panu úžasném“ a hltaly a vstřebávaly každé její slovo.

„No přece to, že zejtra máme tělák hned druhou hodinu. Ách, už se nemůžu dočkat,“ zavyla Jessica a ostatní holky ji napodobily a následně začaly láskyplně vyslovovat: Edward, ach... Potom se zase pustily do konverzace, která zahrnovala především to, co si zítra vezmou na sebe.

A to už mě opravdu přestalo bavit. Už jsem dál nehodlala poslouchat to jejich přiblblé vzdychání, a tak jsem je ignorovala. Jak byla Jessica zaujatá tím novým učitelem, naštěstí si mě ani nevšímala, což mě opravdu mile potěšilo, jelikož jsem nemusela zas poslouchat nějaké její narážky, směrované na můj účet, a to, jak mě před ostatními shazuje. Abych to uvedla na pravou míru a tím i zároveň vysvětlila, proč mě Jessica uráží... Je tomu tak prostě proto, že ona je něco jako královna školy - teda, alespoň si to myslí - a všichni - její poskoci - kolem ní skáčou tak, jak ona píská. A pak jsou tu lidi, jako jsem já. Takoví studenti, které si Jessica jednoduše vyhlídne a rozhodne se, že jim bude ze života dělat peklo... Já už si na to celkem zvykla. A jak se s tím peru? No, jednoduše ji ignoruji, co jiného bych měla dělat? Věřte mi, že ignorovat ji je nejúčelnější, protože poslední dobou už si mě moc nevšímá, řekla bych a i v to doufám, že časem ji to omrzí úplně.

Rozevřela jsem Větrnou hůrku a začetla se do děje, který mne opět zcela pohltil...

xxx

Po celou první hodinu - měli jsme chemii - směřovaly oči všech holek ze třídy k velkým kulatým hodinám, které visely na stěně za katedrou učitele. Strnule sledovaly každé pohnutí vteřinové ručičky, jelikož netrpělivě čekaly, až zazvoní, skončí tato úmorná hodina a zároveň se přiblíží začátek té druhé - tělocviku.

Zvonek se rozdrnčel, holkám spadl kámen ze srdce - splnil se jejich sen. Spokojeně vydechly a okamžitě se začaly zvedat ze židlí, rychle naházely učebnice do svých batohů a pádily pryč ze třídy. Já jsem to jejich nadšení z nového učitele rozhodně nesdílela, takže jsem nikam nepospíchala. V klidu jsem si sbalila věci z lavice, vyšla pomalým krokem ze třídy a zamířila k holčičí šatně, kde máme své skříňky s věcmi na tělák a převlékáme se tam.

Pomalu jsem se tedy loudala k šatně - na chodbě už nikdo nebyl, všichni byli zalezlí v šatnách – a koukala přitom do země. A potom, zrovna když jsem míjela klučičí šatnu, jsem do někoho vrazila. A jelikož to byl celkem drsný náraz, zavrávorala jsem a začala padat... Když mne ale najednou zachytily něčí pevné paže a pomohly mi narovnat se opět do stabilní polohy.

„Ježiš, sorry,“ omluvila jsem se a až poté vzhlédla, abych viděla, do koho jsem to vlastně napálila.

„Ne, ty promiň,“ řekl kluk, co stál přede mnou, hlubším sametovým hlasem.

Byl to nejspíš určitě nějaký student, ale bylo mi divné, že jsem ho tu ještě nikdy neviděla, že ho neznám, nebyl mi ani zdaleka nějak povědomý. No, buď tu byl nový, nebo... Zkrátka si nemůžu pamatovat a znát každého, kdo chodí na Forkskou střední. nejspíš jsem si ho jen dřív nevšimla, avšak... Myslím, že tohohle kluka by nebylo možné si nevšimnout, jelikož na to byl až moc úžasný.  Byl totiž vysoký, dobře stavěný a až neobyčejně krásný. Očima jsem pomaloučku prozkoumala celou jeho postavu, na které mne nejvíc upoutaly pevné svaly, jež se mu rýsovaly pod těsným šedým tričkem, které měl na sobě. Nakonec jsem mu pohlédla do tváře. Měl jemnou světlou pleť, stylově rozcuchané bronzové vlasy. Jeho celému obličeji však dominovaly nádherné topazové oči, do kterých když jsem se zadívala, chtěla jsem se v nich utopit a něco uvnitř mě, jako by se pohnulo a celým tělem mi prostoupilo neskutečné horko. Vyzařovalo z něj a obklopovalo ho cosi tajemného a zároveň i - nebezpečného, což mne nějakým záhadným způsobem přitahovalo.

Poté, co jsem si uvědomila, že na něj už celkem dost dlouho zírám, jsem pocítila, jak mi do tváří stoupla krev a začínám se červenat, a proto jsem od něj odlepila svůj pohled. Otočila jsem se a raději urychleně mazala do šatny, než se stihnu ještě víc ztrapnit.

„Jsi v pořádku?“ Zaslechla jsem ještě, jak za mnou volá.

„Jo,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něho znovu podívala.

Vlítla jsem do šatny a otevřela svou skříňku, kde jsem měla oblečení na tělák, nějakou hygienu a tak dále... Začala jsem se převlékat a v hlavě mi přitom kolovaly myšlenky typu: Co to sakra bylo? Vždyť já se o kluky vůbec nezajímám, neberou mě... A navíc, tohle je přece parketa Jessicy a ostatních holek, co se kolem ní motají - ne moje. Ale musím uznat, že byl opravdu moc pěkný a z jeho postoje nějak usuzuji, že to, doufám, nebude jen takový ten namachrovaný blbeček, jako jsou ostatní kluci na téhle škole - a já na něj čumim jak blbá, chjo... Sakra!

Všechny ty myšlenky jsem radši potlačila a rozhodla se na ten incident už nemyslet. Převlékla jsem se tedy a opět jsem začala vnímat okolí. A co jsem neviděla... Téměř všechny holky stály narvané před zrcadly, která visí v koupelnách nad umyvadly, a jak o život na sebe plácaly tuny make-upu, pudru a taky řasenky, aby zakryly všechny své nedostatky a vypadaly neodolatelně. Teda, no... Ony si nejspíš myslely, že vypadají neodolatelně - podle některých kluků tak skutečně vypadaly -, avšak dle mého názoru to s tím make-upem některé z nich opravdu přehnaly a zrovna moc dokonale a přitažlivě nevypadaly. Drtivá většina z nich měla na sobě nějaký barevný top, ze kterého jim prsa div nevypadla, a kraťoučké, téměř neviditelné, kraťásky.

„Hej, Bello, nechceš se taky trochu zkrášlit? I když počkej... Tobě by to stejně vůbec nepomohlo,“ zavolala na mě Jessica tím svým povýšeným hlasem, probodla mě pohledem a holky kolem ní se začaly hihňat.

„Ne, dík. Nechci totiž vypadat jako nějaká laciná - myslím, že víš, co myslím...“ odpověděla jsem a oplatila jí pohled. Jen se ušklíbla a věnovala se dál svému obličeji.

Opět zazvonilo, teď už na hodinu, a holky zase začaly šílet - už mě vážně nebavilo poslouchat pořád to jejich pištění, naštěstí už ale za okamžik toho svého krasavce konečně uvidí a to jejich nadšení se snad alespoň trošku zmírní. Zbývalo mi jen přežít tuhle první hodinu těláku a... Ty následující.

Rychle naházely své šminky do skříněk, naposledy se na sebe koukly do zrcadla, a pak vyklusaly ze šatny rovnou do tělocvičny. Já si ještě před zrcadlem vyčesala vysoký culík a šla za nimi.

Všichni jsme se vyrovnaly do dvou řad podle velikosti - holky, za nimi kluci. Za okamžik se dveře tělocvičny tiše zabouchly a holky se nedočkavě otočily, aby poprvé - tedy kromě Jessicy, ta už ho viděla - spatřily svého slaďouše. Já neměla potřebu se otáčet, jen jsem zírala do země. Slyšela jsem za námi jen kroky, které postupně nabíraly na hlasitosti s tím, jak se k nám ten nový učitel - pan Cullen - přibližoval. Nakonec ten zvuk ustal, já vzhlédla a... Zkoprněla jsem. Před naší řadou stál ten kluk, do kterého jsem vrazila na chodbě a civěla na něj, jako bych byla vyšinutá. Byl to náš nový tělocvikář. Omg, a já mu řekla: „Ježis, sorry.“ No, to je fakt super. Co víc si přát, pomyslela jsem si.

„Jsem Edward Cullen. A jak už asi většina z vás ví, jsem váš nový učitel tělocviku,“ řekl a usmál se. No, jo... Teď mi to docvaklo... Proč já si na té chodbě nevzpomněla na to, co o něm vyprávěla Jessica? Na to, jak vypadá - mimochodem, ten její popis přesně seděl. Kdybych si na to vzpomněla, věděla bych, s kým mám tu čest a nechovala bych se tak, jak jsem se chovala, a neztrapnila bych se. Teď si o mně „pan Edward Cullen“ - bude to opravdu celkem směšné, až ho někdo osloví „pane Cullene", jelikož vážně nevypadá o moc starší než my ,- že jsem jen další naivní studentka, která při pohledu na něj začne okamžitě vzdychat. To však není pravda.

Autor: Charlinka, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tělocvikář 1. část: