Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tenkrát na severozápadě

21.09.2013 (20:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 22× • zobrazeno 2773×

Chyběla jen ona pověstná koule suché slámy, jinak známá jako laskavec bílý, prohánějící se ulicí, ale to díky podnebí na severozápadě čekat nelze. Vše ostatní to malé město splňovalo, saloon, banka, kostel, dokonce i vězení s malou kanceláří pro místního šerifa. To vše Forks mělo a možná i něco navíc...

S příchodem cizince se občané každého města těžko smiřují, a ani tady nebyli výjimkou. Přesto se našla jedna dívka, která jeho příchod očekávala víc než jen s nadějí v srdci.

Na hlavní ulici vjel jezdec na bílém koni, který se vzpínal, jak jen mohl, ale veškerá snaha byla marná. Jezdec držel uzdu pevně a jasně určoval směr jejich společné jízdy, ale dřív než stihli projet městem, zatarasil jim cestu jeden z návštěvníků saloonu.

„Hej, cizinče,“ křikl na jezdce, „co je s tvým koněm?“

Rozběsněný kůň zastavil těsně před ním. Díky klobouku naraženému do čela nebylo jezdci vidět do obličeje, ale přesto z něj začal mít muž strach.

„Kde najdu kováře,“ zazněl melodický hlas ulicí, ale místo toho, aby se všichni zvědavě podívali na mluvčího, raději se klidili pryč. Vlasy jim hrůzou vstávaly na hlavě. Jen dcera majitele banky k němu přistoupila blíž a zvědavě si cizince prohlížela.

„Támhle za městem, ale možná byste měl raději jet jinam,“ zamumlal částečně z podnapilosti, částečně ze strachu muž bránící jezdci v cestě.

„Myslím, že nejkratší cesta je tudy,“ jezdec chtěl pokračovat, ale muž mu znovu zastoupil cestu.

„Nestojíme tady o nějaký pobudy. Měl bys jet jinam.“ Aby dodal váhu svým slovům, vytáhl kolt.

Jezdec seskočil z koně, nebylo slyšet, jak dopadl, a přistoupil k muži. Kdyby neměl klobouk tolik naražený do obličeje, cítili by navzájem svůj dech.

„Já taky nestojím o potíže. Proto mě necháte projet,“ zavrčel.

Muž se rozklepal, až málem upustil zbraň.

„Harrisone, nezdržuj pána. Nevidíš, že ten kůň opravdu potřebuje kováře?“ zvolala dívka, která jediná je byla ochotná sledovat.

Jezdec se na ni překvapeně otočil, ale klobouk nenadzvedl. Díky tomu si neviděli do tváře, ale přesto jí byl povědomý. Napadlo ji, že je to možná on, na koho tak dlouho čeká. Ale díky schovaným očím neměla jistotu.

Díval se na ni a cítil její zmatek, byl podobný tomu jeho, ale ona vyzařovala mnohem víc. Nebála se, to ho mátlo, a k tomu z ní sálala něha, kterou ještě nepoznal.

„Poslyš, ale nebudou problémy,“ poťukal Harrison jezdce hlavní na rameni. Jiný muž by se odtáhl, ale tenhle se jen lehce usmál a zavrtěl hlavou. Vyhoupl se zpátky na koně a podíval se na dívku.

„Díky za záchranu, madam,“ s úsměvem uchopil obrubu klobouku, kterou si narazil ještě více do čela, a pokynul jí hlavou.

Ráda by mu něco řekla, aby ho zadržela, ale než stihla najít hlas, byl pryč.

...................

Po mnoha týdnech vysvitlo slunce. Bylo mi to jedno, protože jsem se schovával v lese. Vzdal jsem veškerou snahu najít si alespoň nějakou společnost, která by rozptýlila moji mizernou náladu trvající přes staletí.

Bylo to pořád to samé, buď jsem narazil na samotáře jako jsem já, který se se mnou chtěl utkat kvůli kořisti, nebo jsem potkal dvoučlennou smečku, která mě chtěla nalákat ke spolupráci. Ani o jedno jsem nestál. Přesto jsem nechtěl být se svými tíživými myšlenkami sám.

Včera jsem se pokusil navázat kontakt s lidmi. Byla to hloupost a věděl jsem to ještě dřív, než jsem se o to pokusil. Přesto jsem ten zoufalý čin udělal.

Zapadnout do cizího města snad lze, pouze pokud tam přijedete jako člověk, to znamená na koni. Chudák zvíře. Už když jsem ho odchytil na vzdálených zelených pláních, měl ze mě skoro smrt, a pak, když jsem ho táhl snad stovku kilometrů k tomu nejbližšímu městu, vzpínal se, jako bych ho nutil vstoupit do hořící stáje. To, že jsem pak na něj nasedl před vstupem do města, byla málem ta poslední kapka, ale ten kovář se o něj určitě dobře postará.

Ta zkušenost s koněm mě odradila od další snahy. Přesto i jen těch pár okamžiků na ulici před saloonem mi příjemně zpestřilo den. Možná to bylo i tou dívkou a jejími pocity.

Stál jsem v hlubokém lese, kde neprosvítalo slunce. Ještě jsem držel v ruce svou kořist, když jsem ucítil její sladkou vůni. Okamžitě mi bylo jasné, kdo se ke mně blíží, jen jsem nevěděl, jestli mám utéct, nebo zůstat. Podíval jsem se na obsah svých rukou a raději ostatky zahrabal.

Když jsem si oprašoval kalhoty, vítr se otočil a její vůně zmizela. Pomalu jsem se otočil směrem, kterým bylo slyšet její srdce, a překvapeně jsem pozoroval drobnou dívčí postavu v dlouhých červených šatech, s bosýma nohama a rozpuštěnými vlasy, kterými jí vítr zakryl obličej. V tom mi došlo, že já jsem svůj klobouk nechal viset na stromě asi míli odtud. Sklopil jsem hlavu a přemýšlel, jak se zachovat.

„Jsi to ty!“ vykřikla radostně a rozběhla se ke mně.

O krok jsem ustoupil a očima sledoval, jak její bosé nohy téměř letí po neschůdném terénu. Stále jsem ještě zvažoval útěk, ale její radost a nadšení mě mátly. Znal jsem ty pocity velice dobře, ale v souvislosti s mou osobou jsem se s nimi ještě nesetkal.

Zastavila se na tři kroky ode mě a zadýchaně se smála: „Bála jsem se, že se s tebou minu. Nikdy by mě nenapadlo, že hned napoprvé budu mít takové štěstí.“

„Prosím?“ řekl jsem váhavě a oči zvedl k jejím bokům a pomalu postupoval výš. Líbil se mi její štíhlý pas a odhalená šíje, skoro jsem se jí i podíval do tváře.

„Věděla jsem, že pro mě přijdeš, jen jsem netušila kdy. Konečně jsi tady,“ natáhla ke mně toužebně ruce. Chtěla se mě dotknout, obejmout mě a být mi co nejblíže. Bylo mi jasné, proč po tom touží, jen jsem nedovedl pochopit, proč je zamilovaná zrovna do mě.

„Musela jste si mě s někým splést, slečno.“

„Alice, jsem Alice a rozhodně jsem si tě nespletla. Dneska jsem si na tuty jistá, že jsi to ty,“ použila karbanický obrat. Nepřipadala mi jako hráčka pokeru. „Včera, když si měl klobouk, jsem si nebyla jistá, ale dnes...“ Snažila se lapit můj pohled. Bylo těžké uniknout její snaze, protože byla o tolik menší než já. Téměř si stoupla pod moji sklopenou hlavu.

„Proč se na mě nepodíváš?“ ptala se netrpělivě. Chtěl jsem se od ní odvrátit, ale chytila mě za ruku. Bylo to zvláštní. Cítil jsem, jak se rozhořela touhou, bylo to tak silné a já... Ne, nemohl jsem to přece cítit stejně. To jen její pocity měly takovou sílu, že mi na okamžik přišly jako mé vlastní.

Vysmekl jsem se jí a zadíval se do míst, odkud přišla.

„Neměla byste chodit sama tak hluboko do lesa. Nikdy nevíte, na jaké nebezpečí můžete narazit.“ Její největší štěstí bylo, že svou žízeň jsem uhasil pár okamžiků před tím, než jsem ji ucítil. Přesto její vůně byla lákavá.

„Ale já šla za tebou,“ namítla bezelstně.

Zavrtěl jsem hlavou: „To je přeci nesmysl. Vidíme se sice podruhé, ale nemohla jste vědět...“

„Ale já tě viděla. Viděla jsem budoucnost, ve které jsme spolu,“ skočila mi do řeči.

Polkl jsem. Viděla, viděla budoucnost. Ti z nás, kteří mají nějaký dar, ho měli již jako lidé, jen ne tolik silný. Je možné, že ona vidí budoucnost? Jak jinak by mě tady mohla najít? A my dva spolu? Já a ona - člověk? Nedokázal jsem si to srovnat v hlavě.

„Podívej se na mě,“ zaprosila a docupitala přede mě. „Musíš mi toho tolik říct.“

Zavřel jsem oči a snažil se jasně myslet i přes ten těžký závoj jejích nadšených a roztoužených emocí.

„Nemám vám co vyprávět. Nejsem někdo, s kým by člověk chtěl trávit čas,“ zabručel jsem výhrůžně. Snad to pochopí a odejde. Ale nepovedlo se. Místo toho se mě dotkla její horká ruka, která mě pohladila po tváři. Byla to výzva, abych se na ni podíval. Vyhověl jsem jí, třeba pak dostane rozum.

Podívali jsme se do očí a její srdce se na okamžik zastavilo. Bylo mi jasné proč. Moje červené duhovky nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem.

„Asi byste měla jít domů,“ nabádal jsem ji, ale ona jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Cítil jsem tu její téměř nadlidskou snahu ovládnout svůj strach. Proč se vůbec snaží? Je pro ni snad něco důležitějšího než její život?

„Já nechci domů, chci být s tebou,“ zašeptala. Stálo ji to hodně sil. Skoro mi jí bylo líto.

„Nikdo při smyslech nemůže chtít být s někým, jako jsem já,“ snažil jsem se o výsměšný tón, aby konečně pochopila, ale nelíbilo se mi ji trápit.

„Jako jsi ty? Jsi stejný jako já, jen ty oči...“ pokoušela se přesvědčit spíš sebe než mě. Možná, kdyby přišla o chvilku dřív a viděla mě, jakým způsobem jsem se vypořádal s tím indiánem, změnila by názor.

„Možná, že vidíte do budoucnosti, ale ve mně jste se určitě spletla,“ otočil jsem se a začal odcházet.

„Nespletla jsem se. Čekám na tebe od svých dvanáctých narozenin, kdy jsem tě zahlédla poprvé. Viděla jsem tebe – nás,“ volala za mnou. Zaváhal jsem.

„Celé ty roky na tebe čekám, protože tě miluji a vím, že i ty...“ zašeptala.

Utekl jsem.

Dlouhé týdny jsem se potloukal okolo Forks. Už tolikrát jsem se chtěl vydat někam daleko odtud, ale vzpomínka na setkání s Alicí mi to nedovolila. Nešlo ani tolik o to, co řekla, to byl spíš jen výplod její choré mysli, ale ty emoce... Zažil jsem staletí strachu, smrti a panovačnosti Marie. Po nich následovala řada desetiletí plná zoufalství a beznaděje, kterou jsem se trápil kvůli téhle existenci spojené s neustálým vražděním. Sám sobě jsem se hnusil, a přesto jsem to všechno bral jako nutnost, kde není jiné volby. Pokoušel jsem se nevnímat to pálení v hrdle a odolat, ale po několika týdnech jsem se dostával do stavu, kdy i rozum byl na instinkt krátký. Horší než výčitky svědomí byly pocity mých obětí – strach, zděšení, nenávist, zloba a já to vždy prožíval s nimi. Na to se nedá zvyknout, ale ta holka byla výjimka. Bylo tak opojné téměř cítit její lásku. Měl jsem dojem, že se v ní snad koupu. Alici jsem nevadil, neměla ze mě strach a ani mě nepovažovala za konkurenci. Dokonce jsem ji přitahoval, ale nešlo jen o tu přitažlivost, kterou máme pro získání své kořisti, nýbrž o přitažlivost, která je mezi mužem a ženou. To její zachvění, když se mě dotkla. Bylo to tak silné. Skoro mi přišlo, že to cítím stejně, ale to je úplný nesmysl. Byla to jen změť jejích silných emocí, které na mě na chvíli přenesla.

Přesto jsem si nemohl pomoci a občas jsem se vydal do města, abych ji mohl sledovat. Dával jsem si dobrý pozor, aby mě nikdo neviděl, a pozoroval jsem ji, jak se nese ulicemi. Vždy byla oblečena nejelegantněji ze všech dívek ve městě, nejspíš jezdívala často do hlavního města, aby měla přehled o nejnovější módě v Evropě, protože takové střihy šatů jsem na jiných ženách neviděl. Ale rozpuštěné vlasy a bosé nohy už nikdy neměla. Naopak, byl jsem překvapený, kolik párů bot může jedna osoba mít, když většina zdejších obyvatel byla vděčná i za jediný pár.

Už jsem se rozhodl. Dnes večer se naposledy podívám k jejímu domu, a až ji uvidím, vydám se zase na cestu. Sice jsem ještě netušil, kterým směrem, ale mělo by to být hlavně někam daleko od té bláznivé holky.

Blížil jsem se k honosnému domu a napínal sluch, abych věděl, kde zrovna je. Je hodně upovídaná, takže by to neměl být problém. Ale dnes se mi nedařilo. Nikde nebylo ani stopy po jejím neustálém šveholení. Byl jsem vděčný, že stavení obklopuje řada stromů, a já tak můžu nepozorovaně nahlédnout téměř do všech místností v domě. Asi na pátý pokus jsem ji našel. Byla sama ve své ložnici, seděla před zrcadlem a kartáčovala si své dlouhé tmavé vlasy. Nebyly nijak husté ani vlnité, přesto mě fascinovalo, jak se její ruka zvedá k temenu hlavy a pomalu zase klesá ke konečkům dlouhých loken. Když jsem se nedíval přímo na její ruku, sledoval jsem, jak se češe v odrazu velkého zrcadla, které měla před sebou. Byl to tak dokonalý pohyb, jako by dělala tahy štětcem, a ne pouze hřebenem.

Když byla se svým dílem spokojena, začala si odkládat oblečení a já stál jako přimražený. Po tolika letech, kdy jsem cítil jen strach, bolest a nenávist, jsem pocítil, že je jedno, kým jsem, protože v tenhle okamžik jsem především mužem, který dychtivě sleduje ženské tělo. Ne že bych ten pocit neznal, ale žízeň byla zatím vždy silnější než jakákoli jiná touha.

S potěšením jsem sledoval, jak postupně odkládá jeden kousek oděvu po druhém. Stála ke mně zády a já se nemohl dočkat toho okamžiku, kdy se konečně otočí a já ji uvidím tak, jak ji pánbůh stvořil. Netrpělivost ve mně začala vzrůstat a já málem vtrhl do jejího pokoje, abych mohl být blíž jejím ladným křivkám. Z toho podivného transu mě probraly blížící se hlasy tří mužů, které jsem dosud ignoroval. Ale jak vysvětlím, co dělám na stromě, a že z něj skáču? Zavřel jsem oči, abych se uklidnil a začal zase rozumně myslet.

„Krucinál, Brandone, musíš s tou svojí holkou něco udělat. Už jednou nám to pokazila,“ stěžoval si nakřáplý hlas.

„Já vím, ale přeci jen je to má dcera.“

„A jak jinak chceš získat prachy na splacení svýho dluhu?“ pokračoval křapák.

„Nemusíš mi to připomínat, neexistuje jiná možnost,“ odpověděl ztrápeně Brandon.

„Když neumíte hrát, máte zůstat doma,“ zasyčel jiný tichý hlas.

„Umím hrát, jen mi zrovna nešla karta,“ pronesl Brandon. Věděl jsem, že je to její otec, tak odtud má ty karbanický průpovídky. Otevřel jsem oči, abych si prohlédl jeho společníky. Zastavili se přímo pode mnou. Vedle dobře oblečeného ředitele banky Brandona vypadali ti dva jako tuláci, ale jejich pachy mi přišly povědomé. Musejí se často potloukat městem.

„Takže jak to vyřešíš?“ ptal se zase ten nemytý muž s nepříjemným hlasem a rozešli se dál od domu.

Když odešli, podíval jsem se zase do toho okna. Už bylo zhasnuto a podle tlukotu jejího srdce nejspíš zrovna usínala. Byl jsem rád, protože bych asi nedokázal odolat jejímu tělu, kdybych ji zase viděl.

Netušil jsem, co se ten večer stalo. Nikdy jsem se na žádnou ženu nedíval s takovou žádostivostí a chtivostí. Nikdy jsem také žádnou nepozoroval v jejím soukromí. Nejsem sice žádný svatoušek, ale rodiče mi dali dobrou výchovu. Nikdy jsem se neuchyloval k tajnému pozorování. Za to mohla zase ona. Vyvolává ve mně pocity, které jsem dlouho necítil, nebo snad nikdy necítil, a možná ani cítit nechtěl. Možná mi je jen nějakým záhadným způsobem vnucuje. Možná má podobný dar jako já. Jenže je to člověk, tak jak by ho mohla využívat tak dobře? Byl jsem z toho zmatený a nelíbilo se mi to.

Vydal jsem se na cestu pryč z toho proklatého města. Netušil jsem, kam mířím. Jen jsem se snažil dostat daleko od ní. Bloudil jsem krajinou bez lidí mnoho dnů a bylo mi jasné, že se budu muset pomalu k nějakému člověku dostat. Netušil jsem, jak se to stalo, ale najednou jsem stál před hlavní ulicí Forks. Ani jsem si nevšiml, že se vracím. Ksakru, proč jsem zase tady? To, že se začala stahovat mračna k dešti, mi přišlo dostatečně výmluvné. Taky bych „brečel“ nad svou zoufalostí.

„Mami, ale já se chci jít taky podívat,“ naléhal jakýsi chlapec. Ten hlas se nesl z nejbližšího domu.

„Nikam nepůjdeš. Taková podívaná není pro malé děti,“ odpověděl ženský hlas.

„Ale já už nejsem malý. Umím jezdit na koni a otec mi občas půjčí kolt.“

Jaká podívaná v tomhle ospalém městě nemůže být vhodná pro dítě? Jak jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, že okolní domy i ulice jsou nezvykle prázdné. Jakýsi podivný hluk se nesl z druhého konce města nebo snad dokonce za městem.

„Nepustím tě tam,“ trvala matka na svém. „Je hrozné, že to vůbec dovolí. Upálit vlastní dceru. Je sice divná, ale nikdy nikomu neublížila. Možná mu po tom vykradení banky taky přeskočilo.“

Najednou jsem si vzpomněl na rozhovor Brandona s tou podivnou dvojicí a neblahé tušení mě donutilo vykašlat se na lidskou rychlost. Než jsem stihl doběhnout na druhý konec města, začalo silně pršet a já začal potkávat lidi, kteří se chtěli schovat do svých domovů. Neochotně jsem zpomalil. Ale jak déšť sílil, přibývalo i lidí, kteří se vraceli do města. Postupně jsem se musel začít prodírat téměř davem, který mi neochotně uhýbal. To bylo snad poprvé, kdy jsem byl vděčný za podvědomý strach, který v lidech vzbuzuji.

Přes pachy všech těch mužů, žen, a dokonce i dětí jsem cítil kouř velkého ohně, který silný déšť pomalu hasil. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, bylo, abych nepřišel pozdě. Byl jsem z toho téměř zoufalý. Ale zástupy kolem mě začaly konečně řídnout, až jsem byl na ulici na konci města sám a konečně jsem ji uviděl.

Nevěřil jsem vlastním očím. Asi míli od města stála dva sáhy vysoká hranice. Takové se snad dělaly jen ve středověku. Na vrcholu byla Alice přivázaná ke kůlu a plameny šlehaly ze všech stran, přestože je déšť pomalu dusil.

Zaváhal jsem. Oheň je i pro mě nebezpečný. Ale slabé údery jejího srdce mě přesvědčovaly, abych jí pomohl. Ta chvíle zaváhání byla dostatečně dlouhá na to, aby déšť zmírnil nejvyšší ohnivé jazyky. Rozhodl jsem se. Stačil jediný skok, abych se dostal k ní, v letu ji uchopil a doskočil na druhé straně  již jen pomalu doutnající hranice.

„Alice?“ oslovil jsem ji. Neodpovídala. Vlasy i šaty měla spálené, kůži černočervenou. Nejspíš v tom kouři ztratila vědomí. Přes smrad spáleniny mě kupodivu ani nelákala její krev a to už to bylo dlouho, co jsem byl na lovu. Ale co teď s ní? Její slabé srdce napovídalo, že dlouho nevydrží. Nechápal jsem proč, ale zaplavila mě úzkost. Kvůli její smrti? Ano, musel jsem si připustit, že ztráta jejího života by mě mrzela, i když jsem nechápal proč. Co kdybych ji proměnil a ona tak zůstala naživu? Jenže to byl nesmysl. I když jsem věděl, jak člověka proměnit, nikdy jsem to nedělal a nejspíš to ani nedokážu. Krev, zejména ta její sladká krev, by mohla být až příliš lákavá, kdybych ji jednou okusil. Zbývá tedy jedině lidská cesta.

Vzpomněl jsem si na dny, kdy jsem ji z povzdálí sledoval. Jednou šla navštívit místního doktora. Ihned jsem zamířil k jeho domu. Ulice byly díky lijáku prázdné, nemusel jsem se nijak zdržovat.

Jenže u domu mě zarazil pach, pach našeho druhu. Co se stane s Alicí, pokud bych se musel setkat s někým od nás? Co hůř, pokud by se doktor stal další kořistí, tak by ji neměl kdo zachránit. Třeba tomu ještě stihnu zabránit. Vtrhl jsem do domu a šel po pachu toho vetřelce.

„Mohu pro vás něco udělat?“ Neočekávaně přede mnou stál světlovlasý upír s divnou barvou očí. Věděl jsem, že je klidný a svá slova myslí upřímně. Přesto jsem přitiskl Alici k sobě a zavrčel na něj, aby pochopil, že je moje.

„Jsem doktor. Pomůžu vám,“ nabídl mi s vážným úsměvem a pokynul do vedlejší místnosti.

Ostražitě jsem okolo něj prošel.

„Můžete ji položit na postel. Podívám se na ni.“

„Ale nic jí neuděláte,“ zavrčel jsem.

„Ošetřím ji, jak jen budu umět.“

V tom její srdce vynechalo úder a já se zhrozil.

„Musíš ji zachránit, slyšíš? Ona nesmí umřít,“ křikl jsem na toho podivného doktora, který ji prohlížel naší přirozenou nadlidskou rychlostí.

„Je mi to líto, ale to popálení je příliš rozsáhlé, a navíc se nejspíš hodně nadýchala kouře.“

„Chceš říct, že ji nezachráníš? Je přeci tak mladá, neměla by...“ hlas se mi zachvěl a tak jsem se raději odmlčel. Nechtěl jsem dávat najevo svou slabost.

„Je tu jen jediná možnost,“ řekl váhavě a zamyšleně se jí zadíval do tváře.

„Ty to dokážeš?“ ptal jsem se ho nevěřícně plný naděje. Dokázal by ji opravdu kousnout tak, aby zůstala na živu, aby se proměnila?

„Snad. Já lidi zachraňuji, ale tímhle způsobem jsem to ještě nezkoušel,“ řekl nejistě.

Nerozuměl jsem tomu divnému upírovi, ale bylo mi to jedno. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, byla její záchrana. „Musíš se o to pokusit!“ Sice jsem to vyslovil s klidem, ale s veškerým nátlakem, kterého je můj dar schopen. Takovému příkazu nemůže nikdo odolat.

Sklonil se nad ni.

Nastaly tři dny pekla, ve kterém jsem se ji snažil utěšit, ale i utišit. Nemohli jsme dovolit, aby její bolestné výkřiky slyšel kdokoli jiný. Připadalo mi, že tohle utrpení snad nikdy neskončí. Bylo to nejspíš poprvé, kdy jsem byl vděčný, že se mýlím.

Po třech dnech otevřela oči. Už neměly barvu pálené hlíny, ale rubínu. Byla ještě krásnější než předtím, jen její vlasy spálené ohněm byly krátké. Přesto vypadala nádherně.

Bál jsem se, jak bude reagovat. Novorození se prvořadně vždy chtějí zbavit konkurence a případného nebezpečí, které vidí v každém zástupci našeho druhu. Věděl jsem, že mě po létech zkušeností neohrozí, ale nechtěl jsem jí ublížit či jen zkřivit jeden z těch krátkých vlasů. Podívala se mi do očí a na tváři vyčarovala široký úsměv: „A teď už mi konečně prozradíš svoje jméno?“

Zaváhal jsem, jestli odpovědět, nebo před nátlakem její lásky utéct...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tenkrát na severozápadě: