Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Teror

11.04.2010 (17:45) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2606×

Mary Alice Brandon

„Mami, ne! To nesmíte udělat!“ zakřičela jsem a skryla jsem si hlavu do rukou.

„Mary, co se děje?“ zeptala se vyděšeně matka a chytla mě za ruce.

„To ne, to nesmíte,“ říkala jsem jí naléhavě.

„Co, broučku?“

„Nesmíte mi ostříhat vlasy!“ zakňourala jsem a při těch slovech jsem pomyslela na svoje krásné, dlouhé vlasy. Byly černé a dlouhé až do pasu. Dokonale se hodily k mé opálené pleti a zeleným očím a kde kdo mi je záviděl.

Pohlédla jsem matce do očí. Tvářila se zděšeně. „Jak to víš?“ zašeptala.

„Já-já-já nevím, prostě jsem viděla jak mi nějaká paní stříhá!“

„Jak viděla?!“ zeptala se panicky.

„Prostě viděla, před sebou, jako teď vidím tebe!“

„Jdi do pokoje!“ rozkázala mi a šla pravděpodobně za taťkou. Já jsem se sebrala a šla jsem do pokoje, jak mi řekla. Byla jsem z toho vyděšená. Co se to stalo?!

Zavrtěla jsem hlavou, abych na to zapomněla.

Možná bych se měla představit. Jmenuji se Mary Brandon, druhým jménem Alice. Je mi právě 19 let. Mám sestru Cynthie. Jsem snědá a mám dlouhé černé vlasy, o které zřejmě přijdu. Ach jo.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem. Po chvíli mě vyrušila má sestra Cynthie. „Můžu?“ zeptala se, když nakoukla do dveří.

„Samozřejmě,“ řekla jsem s úsměvem. Měly jsme se sestrou překvapivě krásný vztah. Skoro vůbec jsme se nehádaly.

Zavřela dveře a sedla si ke mně. „Cos to říkala s těma vlasama?“

„Já nevím, najednou jsem před sebou viděla, jak mi je někdo stříhá, jako kdybych tam byla… Je to zvláštní…“ pokrčila jsem rameny.

Cynthie na mě v úžasu hleděla. „Jako, že vidíš budoucnost?“

„Ne, stalo se mi to poprvý dneska,“ řekla jsem. Pak jsem si ale vzpomněla na dobu, kdy mi bylo asi šest. Stalo se mi něco podobného, ale nikomu jsem to neřekla. Viděla jsem, že na návštěvu přijde jeden pán a od druhý den opravdu přišel a dal tatínkovi dobrou pracovní nabídku.

Zatřásla jsem hlavou. To není možný. Přece nemůžu vidět budoucnost. Směšné.

Rozrazily se dveře a objevila se tam mamka. „Cynthie, ven!“

Sestra se na ni zmateně podívala, ale pokrčila rameny a odešla do svého pokoje.

Mamka přišla ke mně na postel a chytila mě za ramena. „Teď mi pověz, co se stalo. Přesně!“

„No, prostě jsem tam byla s tebou a se Cynthií. A najednou jsem tam nebyla, ale byla jsem u holičky z náměstí. Stříhala mi vlasy – úplně nakrátko. Mami, že to neuděláte?“ zeptala jsem se s obavou.

„Mary, teď mě poslouchej. Je to špatný. Viděla jsi budoucnost, to je hřích!“ zatřásla mi s rameny. „Už to nikdy, nikdy nedělej, je ti to jasný?!“ zvyšovala hlas, až skoro křičela.

„Ale já to neudělala schválně…“ namítla jsem potichu.

„No, to teda udělala! Pořád se bojíš o ty tvoje vlasy, že se musíš ujišťovat, jestli ti je neostříháme! Nedělej to, rozumíš mi? Rozumíš?!“

Kývla jsem hlavou na souhlas a mamka odešla. Seděla jsem na posteli a snažila jsem se potlačit tu sílu, která se probudila dneska ráno. Určitě souvisela s tamtím, jsem si jistá. Potlačovala jsem to. „Je to špatný, špatný, špatný! Nesmím to dělat, je to špatný!“ opakovala jsem si pořád dokola pro sebe šeptem. A pak jsem to najednou ucítila. Ta divná zlá síla zmizela. Je pryč.

Oddechla jsem si a šla jsem za mamkou. „Je to pryč,“ oznámila jsem hrdě a ona se usmála.

Další měsíce jsem tu sílu potlačovala vždy, když se objevila. Nechtěla jsem být špatná, poskvrněná. Matka ze mě měla radost. Ale jednou, když jsem zrovna vyšla z pokoje, hrdá na to, že jsem ji zrovna potlačila, se ve mně znovu objevila. S takovou silou, že mě srazila na kolena. Měla jsem pocit, že všechna síla, kterou jsem cítila za poslední tři měsíce, sečetla, aby mě zničila.

Vykřikla jsem a potom jsem najednou byla jinde. Seděla jsem na židli v bílé místnosti a nikdo tam se mnou nebyl. Potom jsem uslyšela, jak někdo otevřel dveře, které byly za mými zády. Otočila jsem se… A v tu chvíli jsem se vrátila zpět do přítomnosti. Zamrkala jsem a rozhlédla jsem se. Vedle mě seděla Cynthie a polekaně mě držela za ramena.

„Mary, co to…“ nedořekla.

„Já nevím! Přísahám, že jsem nic takovýho nechtěla, prostě to najednou přišlo a nešlo to zastavit.“

„Mary!“ zakřičela matka, která právě vešla do chodby. V mžiku byla u mě. „Jak jsi mohla! Já myslela, že už to neděláš! Zklamala jsi mě, Mary, opravdu moc! Běž se obléknout, jedeme!“

„Kam?“ nechápala jsem.

Neodpověděla a odešla.

„Ach Mary…“ vzdychla nešťastně Cynthie a objala mě.

„Věříš mi? Že to nedělám schválně?“

„Jasně, že jo. A teď se jdi obléknout. Sejdeme se v obýváku,“ popostrčila mě ke dveřím mého pokoje a já vešla dovnitř.

Jsem špatná. Poskvrněná. Jsem čarodějnice! Proč já?!

Oblékla jsem se a sešla jsem ze schodů do obýváku. Tam už čekala matka i otec. Matka mě chytla za paži a vyvedla mě ven. Jako bych byla vrah přistižený při činu. Já jsem ale ještě něco horšího.

Nastoupili jsme do vozu a otec nás odvezl k holičce.

„Ne, mami, ne! Prosím!“ sepjala jsem ruce.

„Nedělej to!“ plácla mě přes ruce. „Ty to nesmíš dělat! Nemůžeš se modlit k Bohu, když jsi čarodějnice!“ řekla jedovatě a já jsem se jenom přikrčila a vyšla za ní.

Sedla jsem si na židli. Přišla holička.

„Nakrátko,“ řekla matka úkosem. Holička kývla a pustila se do stříhání mých krásných dlouhých vlasů. Celou dobu, kdy jsem se koukala, jak padají na zem, mi tiše tekly slzy. Nic jiného jsem dělat nemohla.

Se zděšením jsem zjistila, že je to přesně ta scéna, kterou jsem viděla v hlavě před třemi měsíci. Naprázdno jsem polkla a raději jsem zavřela oči.

Když jsem byla hotová, vzala mě matka opět do auta. Strčila mě dovnitř a zabouchla za mnou dveře. Potom se pár minut o něčem tiše hádala s otcem, ale nerozuměla jsem jim. Mluvili moc potichu. Potom si oba sedli a vyjeli jsme. Zastavili jsme před divnou budovou. Byla šedá s malými zamřížovanými okny a všude byla cítit beznaděj.

Pomalu jsem vystoupila z vozu a prohlížela jsem si tu budovu. Hledala jsem nějaký smysl, proč jsme tady.

Matka vykročila a já jsem šla za ní. Vešli jsme do dveří a já se přikrčila. Všude to tady páchlo dezinfekcí a plísní. Skoro jako v nemocnici. Ale tady bylo ještě něco jiného. Neidentifikovatelný pach, který nebyl tak zřetelný, jako ty ostatní.

Přišli jsme před nějakou kancelář. Otec zaklepal a otevřel. V křesle seděl nějaký pán. Byl starší, asi kolem 50-ti. Měl tmavé vlasy, nahoře na temeni plešku a byl trochu obtloustlý.

„Dobrý den, já jsem Steiner. Mohu vám nějak pomoct?“ zeptal se zdvořile a vstal.

„Já jsem Pat Brandon,“ představil se otec a podal mu ruku. Potřásli si a potom se otec zeptal. „Můžeme si promluvit na chodbě? Bez Mary…“

„Jistě,“ souhlasil pan Steiner a všichni vyšli na chodbu.

Seděla jsem na židli v bílé místnosti a nikdo tam se mnou nebyl. Potom jsem uslyšela, jak někdo otevřel dveře, které byly za mými zády. Otočila jsem se a úzkostně jsem sledovala, jak pan Steiner vešel dovnitř ještě s jednou sestřičkou. Sedl si naproti mně za stůl a zkoumavě se na mě zadíval.

„Ty jsi Mary Brandon, že?“

„Ano, Mary Alice Brandon. Kde jsou mí rodiče?“

„Drahá Mary. Tví rodiče odjeli domů. Ty tady teď budeš bydlet. Sammy ti teď ukáže tvůj pokoj,“ kývl k sestřičce.

„Počkejte, moment! Já chci domů! Nechci bydlet tady!“ přejel mi mráz po zádech.

„Víš Mary,“ řekl otcovsky. „Tví rodiče se rozhodli, že  tady budeš ve větším bezpečí. Ty tvé vize do budoucnosti jsou zvláštní a…“

„Oni mě tu nechali kvůli vizím!“ vykřikla jsem a tím jsem ho přerušila. „Já jsem se snažila je potlačit! Já se budu snažit víc! Pusťte mě odsud! Já chci domů!“ rychlostí blesku jsem vstala a vyrazila ke dveřím. Cestou jsem odstrčila sestřičku, která mi stála v cestě. Otevřela jsem dveře a vyběhla jsem ven. Musím najít hlavní vchod.

Slyšela jsem, jak na mě pan Steiner volá a jak za mnou někdo běží, ale nevnímala jsem to. Už jsem byla skoro venku, už jsem před sebou viděla jasné denní světlo. Pár kroků a…

Někdo mě chytil kolem pasu a srazil mě k zemi. Vykřikla jsem a snažila jsem se vyškrábat na nohy. Ten, co mě ale dohonil, měl větší sílu, než já a nepustil mě. Po chvíli jsem to vzdala a rozvzlykala jsem se. Začaly mi proudem téct slzy, až jsem neviděla před sebe. Ležela jsem na zemi a chtěla jsem umřít. Doufala jsem, že mě tam nechají vyhladovět.

Bohužel ten někdo vstal a vytáhl mě na nohy.

„Mary, Mary, klid, to bude v pořádku,“ utěšoval mě sladkým hlasem a já jsem se mu pověsila na krk. Objal mě a nechal mě vybrečet.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, když jsem mohla mluvit.

„Říkej mi Steve.“

Utřela jsem si slzy, podívala jsem se na něj a zalapala jsem po dechu. Někoho tak krásného jsem ještě neviděla. Měl tmavě hnědé vlasy, zlaté oči a andělsky krásný obličej.

„Já nejsem Mary,“ řekla jsem, když jsem si ho prohlížela. „Mary umřela. Zabili ji rodiče.“

Zamračil se. „Jseš Mary. Zhluboka dýchej a spraví se to.“

„Nejsem,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jmenuji se Alice,“ řekla jsem rozhodným hlasem. Kdyby mi tu každý říkal Mary, nevydržela bych to tu. Moc by to bolelo. Připomínalo by mi to můj… teď už bývalý domov.

Naprázdno jsem polkla. Najednou se mi točila hlava. Chtěla jsem v sobě najít tu sílu, která by mi pomohla sebrat se a jít s tímhle krásným člověkem dál. Ale cítila jsem se neskutečně slabá. Jako by mi odpojili mozek od těla. Jakoby z velké dálky jsem slyšela Steva, jak se ptá, co se děje. A potom byla tma.

***

Pomalu jsem otevřela oči a hned jsem je zase zavřela. Štípalo mě do nich ostré denní světlo. Potom jsem je otevřela znovu, pomaleji. Ležela jsem na posteli v ošklivém pokoji. Měl špinavé bílé stěny, nábytek byl omlácený a rozviklaný a malým oknem sem dopadaly sluneční paprsky.

Posadila jsem se a přemýšlela jsem co se stalo po tom, co jsem se rozhodla, že se jmenuji Alice. Zamotala se mi hlava. Steve na mě mluvil. A dál? Napnula jsem mysl. Pamatovala jsem si něčí studené paže, jak mě zvedli z tvrdé a nepohodlné země.

Zavrtěla jsem hlavou. To nemělo cenu, víc jsem si nemohla vzpomenout. Nejspíš jsem omdlela.

Najednou jsem v sobě ucítila tu sílu. Byla to trochu ironie, že se objevila až po tom, co jsem ji potřebovala. Ovšem – ta síla s sebou jako obvykle přinesla vizi.

Hleděla jsem na muže. Stál v hlubokém stínu, takže jsem nejdřív viděla jenom černou siluetu. Mé oči si začaly zvykat na tmu a já rozpoznala jeho rysy. Měl krásné oči, plné rty a skvělou postavu. Světle hnědé vlasy, které měl zastřižené do krátkého sestřihu, mu rámovaly dokonalý, andělský obličej. Odněkud se najednou vzalo světlo a já měla tu čest prohlédnout si ho opravdu pořádně. Měl tmavě červené, spíš vínové oči. Usmál se na mě. Ten úsměv se ale roztahoval čím dál víc, až to úsměv nebyl – spíš cenění zubů. Přikrčil se… A v tu chvíli mě někdo odhodil stranou.

„Alice! Alice, to je dobrý, podívej se na mě!“ říkal stísněně nádherný hlas. Steve se nade mnou skláněl a vyděšeně se mi koukal do očí. Pomalu jsem si uvědomovala, že jsem nejspíš křičela. Kdo by to neudělal? „Už je to dobrý. Teď se zhluboka nadechni a řekni mi, co se stalo,“ pokračoval.

„Já… já… já… nemůžu,“ po tvářích se mi mihly slzy.

Pohladil mě po vlasech a usmál se. „Už je to dobrý. Tady se ti nic nestane.“

„Budeš tu se mnou?“

„Promiň, ale teď musím na dva týdny odjet mimo město… Ale vrátím se,“ slíbil. A já mu věřila…

Když druhý den odjel, byla jsem odhodlaná přežít to tady – pro něj. Chtěla jsem mu udělat radost. Řekla jsem si, že se budu chovat vzorně a nebudu se pokoušet o útěk. Tohle přesvědčení mi však vydrželo jenom dva dny. Přesně dva dny, kdy mi začali dávat léčbu šokem. Elektrickým.

Moc to bolelo. Křičela jsem, ať mě zabijí, jen ať toho nechají. Druhý den jsem byla zničená. Prosila jsem Boha o odpuštění. Také Steva, toho také. Hned, jak jsem se ocitla na pokoji sama, otevřela jsem okno a zkoumala jsem velikost otvoru. Nebyl moc velký.

Když jsem se podívala dolu, málem mě všechno odhodlání opustilo. Byla jsem sice jen v prvním patře, ale musím vyskočit po hlavě. Potom jsem si připomněla elektrické šoky a odhodlaně jsem vylezla na parapet.

První jsem prostrčila ruce. Hned po nich hlavu a trup. Zhluboka jsem se nadýchla, zavřela jsem oči a odrazila jsem se dolu. Sotva jsem si stihla chytit hlavu do rukou a byla jsem na zemi. Nemohla jsem si odpustit malý výkřik. Sotva jsem se vzpamatovala z pádu, vstala jsem a prohlédla jsem se, jestli se mi něco nestalo. Asi ne. Modřiny, jinak nic.

Rozhlédla jsem se a rozběhla jsem se dopředu. Ale do cesty se mi postavili tři zaměstnanci ústavu. Rozběhla jsem se co nejrychleji a doufala jsem, že si prorazím cestu ven, ale chytli mě. Potom mi svázali ruce za záda a vedli mě zpět dovnitř. Ale nevedli mě do mého pokoje, ale někam do sklepa.

Nechali mě tam o hladu asi jeden den a potom mě odvezli „na léčbu“. A takhle to šlo celé dva týdny. Den co den jsem lehávala na špinavé zemi sklepení, beze světla. Byla jsem zlomená, udělali ze mě trosku. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Co bylo včera? Předevčírem? Pamatovala jsem si jenom tmu a bolest. Nic jiného také v mém životě neexistovalo…

Zrovna jsem ležela na zemi, když se ozval ten nejhezčí zvuk na světě. „Alice! Bože, Alice, co ti to udělali?!“

„Steve,“ zašeptala jsem ze všech sil.

„Jsem to já, ano, jsem tady, pšš…“ vzal mě do svých chladných rukou a kolébal mě sem a tam. „Dostanu tě odsud, neboj,“ řekl s odhodláním.

„Děkuju,“ vydechla jsem, neschopná říct něco dalšího.

„Alice, teď musíš být silná. Poslouchej mě. Já nejsem člověk. Jsem upír. A nedávno jsem potkal jiného upíra. Chce tě dostat, ale to já nedovolím, Alice. Máš úžasný dar. Pochybuju, že se ti v novém životě neprojeví. Odpustíš mi?“

„Mhm…“

Najednou zmizel a já dopadla na zem. Nevadilo mi to – byla jsem na bolest zvyklá. Něco jsem uslyšela. Znělo to, jako by někdo přede mnou tiše našlapoval. Sebrala jsem sílu a zvedla jsem se do sedu.

Hleděla jsem na muže. Stál v hlubokém stínu, takže jsem nejdřív viděla jenom černou siluetu. Mé oči si začaly zvykat na tmu a já rozpoznala jeho rysy. Měl krásné oči, plné rty a skvělou postavu. Světle hnědé vlasy, které měl zastřižené do krátkého sestřihu, mu rámovaly dokonalý, andělský obličej. Odněkud se najednou vzalo světlo a já měla tu čest prohlédnout si ho opravdu pořádně. Měl tmavě červené, spíš vínové oči. Usmál se na mě. Ten úsměv se ale roztahoval čím dál víc, až to úsměv nebyl – spíš cenění zubů. Přikrčil se… A v tu chvíli mě někdo odhodil stranou. Steve.

Neměla jsem dost sil na to, abych křičela. Sledovala jsem, jak se proti sobě krčí a vrčí na sebe. Potom mě Steve popadl do náruče a vyrazil pryč. Myslela jsem, že blouzním. Asi to tak bylo. Všechno kolem mě bylo rozmazané.

Doběhly jsme na jakousi louku uprostřed lesa. Tam mě Steve položil na zem. Naklonil se ke mně, zašeptal: „Promiň,“ a kousl mě do krku. Ucítila jsem jakoby řezání žiletek a potom jsem upadla do pokojného spánku, který rušila jen občasná bolest v hrudi. Nevšímala jsem si jí. Elektrické šoky byly horší.

A pak jsem ucítila krásný, svěží vzduch, plný nových vůní a probudila jsem se.

Moje shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Teror: