Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The Diary of Jane

21.04.2011 (15:00) • Kacennnka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2540×

Hodně dlouho se mi do rukou nedostal soubor tak starých spisů. Našli jsme jich plnou knihovnu. Jsou tam záznamy už z 18. století, ale sahají až do současnosti. Nejzvláštnější je, že to vypadá, že to psala jedna a ta samá osoba. Původně jsme si mysleli, že by to mohly být kroniky, nebo nějaké historické záznamy, ale jsou to deníky. Deníky, psány úhledným elegantním písmem, napsané jednou rukou - i když nedokážeme vysvětlit, jak je to možné -, vázané k jednomu jedinému místu - italské Volteře.

Je to soubor mnoha knih a bude nám trvat měsíce, nebo dokonce roky, než je já a celý můj tým dokážeme přečíst. Píše se tam o věcech, které si nedokážeme vysvětlit. Podle toho, co je tu napsané, to vypadá, jako by to byli upíři. Ale to je… směšné.

Zrovna se dívám na záznam někdy okolo roku 1820. Nejsem si tím úplně jistý, protože je inkoust rozpitý. Poprvé po zhruba deseti knihách se setkávám se jménem pisatele. S Jane.

Stále si říkám, že mě měli raději upálit, než aby ze mě udělali to, co jsem teď. Je mi jedno, jestli o nás měl Aro nějaký valný zájem! Měla bych odtud zmizet, ale nemohu tu nechat Aleca. Je tím úplně posedlý.

Ale čím je posedlý? A kdo je Alec? A co ten tolik záhadný Aro, o kterém pořád píše?

Všichni si myslí, že Arovi lezu jen do zadku, ale pořád doufám v to, že bych jednou při lovu mohla přemluvit Aleca k útěku. Pak by zbýval jen jeden problém - Demetri. S tím bych se ale dokázala domluvit.

Místo toho, aby otazníky mizely, stále a stále přibývají. Spoustu jmen, žádné další informace. Aro, Alec, Carlisle, Markus, Caius, Demetri, Felix...  kdo ještě? Co jsou ti lidé zač? Co myslí Jane slovem garda?

V zámku jsem zase zůstal sám. Všichni už dávno odešli do postele, ale já se nedokázal odpoutat od toho nevyřčeného příběhu. Záznamy jsou z každého dne, psané s děsivou pravidelností. Unaveně jsem zaklapl deník, pozhasínal světla a svíce a vydal se do postele.

Celou noc jsem spal neklidně. Zdálo se mi o dívce, které jsem neviděl do obličeje, jak ji upalují na hranicích. Skupinu neznámých lidí, jak se v noci potulují ulicemi a děsí všechny okolo. Zdálo se mi o krvi. O litrech rudé krve.

Aro nás nechce pouštět na lov, protože by to bylo prý nápadné. Alec jeho rozkaz bez mrknutí oka přijal, ale já se s tím nehodlám smířit. Přeci mi nezakáže, abych mohla chodit ven, abych mohla připravit plán na únik. Kohokoliv by prý nechal jenom tak odejít, ale nás dva prý ne. To mu opravdu šlo jenom o ty naše dary? O tak hrozné dary, které pořád musíme trénovat?

Ráno jsem procházel historické záznamy z Volterry. Dozvěděl jsem se, že do nedávna to tu patřilo jakýmsi Volturiovým. Arovi, Caiovi a Markovi. Jestli to byl opravdu takový rod, museli by svá jména dědit skoro dvě staletí, to se mi ale nezdá pravděpodobné. Ve starších záznamech jsem našel něco ještě o nějakém Carlisleovi, který tu byl ale uváděn jen po několik desítek let. Buď jsem se úplně zbláznil, nebo ti lidé, Aro, Caius a Markus, byli stále ti samí. Měl bych se jít podívat po nějakých dobových fotografiích, ale nějaká nevědomá síla mě táhla zpátky k deníkům.

Dnes Carlisle odešel. Prý už nebude dál trpět naše zvířecí návyky. Říkal, že lidé jsou nevinní a nemáme právo je zabíjet.

Záznam se datuje na přelom 19. a 20. století. Někde tu tedy musí být ještě starší deníky, protože tohle je o skoro celé století dál než ty předchozí. Vydal jsem se prostudovat další stěnu, která byla odshora dolů zaplněna knihami s koženými hřbety. Nebyl tu v nich žádný systém, proto jsem jen zkusmo otřel prach z několika svazků a viděl jsem deník, který měl na svazku napsané Nový život. Vytáhl jsem ho a začal jsem jím listovat.

Už před třemi dny jsem měla být mrtvá a možná bych to i vyměnila za to, co jsem prožívala. Za to, co budu prožívat teď. Nejsem jako Alec, nedokážu se radovat z toho, že jsem rychlá, mám dokonalý zrak a dar, který Aro prý u nikoho ještě neviděl. Dřív jsem ostatním ráda ubližovala, ale najednou je to pryč. Nepřijde mi správné, že bych měla zabíjet lidi jenom proto, abych se mohla nasytit. Nechci být upír!

Svazek mi vypadl z ruky. Několik tváří se ke mně otočilo, ale dál mi nevěnovaly žádnou pozornost. Nechci být upír, opakoval jsem si v duchu. Upír. Celou dobu jsem si myslel, že upíři neexistují, ale oni opravdu jsou. Jane je upírka. Všechno, co je v této místnosti, napsala ona. Po dvě staletí. Ale kde je teď?

Chaoticky jsem se začal přehrabovat ve svazcích, které byly až z pozdější doby. Namátkou jsem vzal do ruky deník z roku 1975 a nalistoval zhruba prostředek.

Vzdávám se. Sto let jsem upír a nedokázala jsem utéct. Nemá to cenu, budu hrát Arovy hry. Ukážu mu, že jsem bojovnice. Že jsem lepší než Alec. Jsem Jane. Jsem upír. Jsem zabiják. Ať si, kdo chce, myslí, co chce. Nedovolím nikomu, aby se mnou manipuloval. Aro mě připravil o všechno a je načase, abych mu za to řádně poděkovala. Kvůli Alecovi. On jediný mi zbyl, ale je tak svázaný s Arem, že se mezi ně musím dostat a otevřít mu mysl. Můžeme ho sesadit z trůnu. Společně.

Knihu jsem zavřel a sáhl na další. Překvapil mě rok, ve kterém to bylo napsané. 2011, informoval mě hřbet. Otevřel jsem ho zhruba uprostřed, ale strany byly prázdné. Na první straně bylo napsaných jen pár řádků.

Dvě staletí pro nic. Měla jsem být opatrnější. Třeba by nepřišel na to, že jsem chystala vzpouru. Neměla jsem do toho tahat Aleca. Neměla jsem do toho tahat nikoho dalšího, než jsem já. Zabil by jen mě a ne nikoho jiného.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The Diary of Jane: