Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ticho - Nový Měsíc

31.07.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2065×

....Znala jsem cestu na silnici, která vedla podél útesů, ale musela jsem najít cestičku, která mě vyvede ze skaliska. Jak jsem po ní šla, hledala jsem odbočky a rozcestí, protože jsem věděla, že mě Jake chtěl vzít skákat z místa o kus níž, ne z úplného vrcholu, ale úzká pěšina vedla k okraji a odbočit se z ní nedalo. Neměla jsem čas hledat jinou cestu dolů – bouře rychle přicházela. Nakonec jsem ucítila i vítr, mraky se tiskly blíž k zemi. Když jsem došla k místu, kde se štěrková cesta vějířovitě rozprostírala do kamenné propasti, dopadly první kapky a rozstříkly se mi na obličeji.

Nebylo těžké přesvědčit sebe samu, že nemám čas pátrat po jiné cestě – chtěla jsem skočit z vrcholu. Ta představa mi utkvěla v hlavě. Chtěla jsem dlouhý pád, který by se podobal letu.

Věděla jsem, že tohle je ta nejpitomější a nejnezodpovědnější věc, jakou jsem kdy udělala. Ta myšlenka u mě vzbudila úsměv. Bolest už povolovala, jako kdyby moje tělo vědělo, že od zvuku Edwardova hlasu už ho dělí jenom vteřiny…

Zvuk vln ke mně přicházel z velké dálky, snad z ještě větší, než když jsem šla po cestě mezi stromy. Ušklíbla jsem se, když jsem pomyslela na to, jak je voda asi studená. Ale nehodlala jsem se tím nechat odradit.

Vítr teď foukal silněji, vytvářel kolem mě deštivé víry.

Vystoupila jsem na okraj a oči jsem upírala do prázdného prostoru před sebou. Prsty u nohou jsem naslepo hmatala před sebe a když jsem nahmatala okraj skály, prsty jsem ho objala. Zhluboka jsem nabrala dech do plic, zadržela jsem ho… a čekala.

„Bello.“

Usmála jsem se a vydechla. Edward? Jenže...... po pár vteřinách mi to došlo. To nebyl Edwarduv hlas! Tohle byl ženský hlas. Prudce jsem se otočila. Přímo přede mnou stála Viktoria.

„Ahoj zlatíčko.“ Řekla a usmála se způsobem, který nevěstí nic dobrého. Její bezchybná tvář se

Ohnivě rudé vlasy jí vlály ve větru a její krvavě rudé oči se mi zabodávali do každého kousku mého těla. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane něco podobného. Před chvílí jsem byla ochotna skoncovat se svým životem a teď když s ním má skoncovat Viktorie......

„Copak, copak naše Bellinka je smutná?“ řekla posměšně.

Rozhlédla jsem se kolem. Žádná skulinka, cestička, skrýš.......... žádná možnost úniku. Zavřela jsem oči. Proč neslyším Edwarda??!! To by aspoň tahle schůzka byla trochu příjemná, přece když jsem byla na té louce s Laurentem. Slyšela jsem ho!

„Odešel! Už si ho nebavila a tak odešel..... Možná si hledá novou hračku na hraní!“

Každé slovo bylo jako rána nožem. Čistá, rychlá a velmi dobře mířená do těch největších slabin. Už jsem to nevydržela a po pravé tváři mi stekla velká slza. To přivedlo Viktorii k naprosto hysterickému smíchu.

„Tak já ti řeknu, co teď přijde! Zabiju tě!“

Zajímavé je, že z jejích úst to znělo tak rutinně, jako kdyby to říkala denně stovkám lidí. Jediný mimický sval na její tváři nedal najevo žádnou emoci. Její slova na mně zapůsobil jako skok z letadla. Do krve se mi nalil adrenalin a já najednou věděla, co budu dělat. Musím skočit, bylo mi jasné, že tak se nezachráním. Ale aspoň neumřu její rukou.

Prudce jsem se otočila a chtěla se odrazit, když v tom se za mnou ozvalo vytí.

Otočila jsem se zpět na Viktorii. Ta s klidným pohledem sledovala smečku vlkodlaků v čele s Jacobem.

„To jste si vážně mysleli, že tu jsem bez posily? Hlupáčci.“

Ani jsem nemrkla a z lesa se vyřítilo přibližně osm upírů. Všechno vypadalo jako ze zrychleného filmu. Jako když na ovladači stisknete tlačítko „vpřed“.

Kde je Jake? Och né! On bojoval s Viktorií!!! Ta mu šla tvrdě po krku. On uhýbal s elegantní rychlostí. Zatmělo se mi před očima a potom se mi podlomily kolena. Musel a jsem si kleknout, abych aspoň trochu utišila vnitřní bolest v sobě.

„Jobe uteč!!!!!“ Ač byl můj výkřik hlasitý, zanikl ve všeobecné vřavě.

Už jsem ztratila Edwarda, nemůžu teď ztratit ještě Jakea!

V tom se ozvalo vytí, které bylo spíše podobné skučení malého dítěte. Ohlédla jsem se za hlasem a .... Ne! To není pravda! Na zemi ležel mrtvý Seth!

To je vše kvůli mně! Byla jsem rozhodnutá, obětuji se! Pomalým krokem jsem vyšla směrem k Viktorii. Už nikdo nesmí zemřít kvůli mně!

„Viktorie!“ Zavolala jsem slabě.

„Viktorie zabij mně, ale ostatní ušetři!“ Tentokrát mě musela slyšet!

Otočila se na mně a usmála se, čekala jsem, že teď přijde ten okamžik pravdy, že mě zabije, ale to co přišlo, bylo tisíckrát horší než smrt. Díra v břiše, bezesné noci .... to vše bych vrátila jen pro to, abych mohla zabránit této události. Mučení bych snesla lépe než tento okamžik. Chvíle, v které se zastavila Jacobovo

srdce, chvíle kdy umřela moje součást.

Zabila ho chladnokrevně, necitelně.............

Jeho krev teď na pískové pláži tvořila potůčky. Ten pohled mě zabíjel. Jako kdyby bylo něco uvězněné hodně hluboko ve mně a teď to chtělo ven. Obloha se ve chvíli zatáhla a začalo pršet, jako by se nebe soucítilo s mojí bolestí. Padaly malé kapky, jen je vzít do dlaně.

„Zabij mě!“ Zařvala jsem do ticha, tak hlasitě jak, jen jsem uměla.

„Zabij mě!“ Moje druhá výzva zanikla v hlasitých vzlycích mého hrudníku.

Cítila jsem to.... Jediná možnost jak přežít je ...... umřít. Jak zvláštní. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy odešel Edward. Myslela jsem si, že je to pro mě konec života...... a potom se z ničeho nic objevil Jake. Jediná osoba, s kterou jsem se dokázala smát ....... od srdce. On jediný mě držel na živu a teď je pryč! To nemůže být pravda.

„Co je lepší zabít tě a ukončit tvé trápení? Nebo tě tu nechat jako trosku? Bez života, bez přátel.?“ Viktorie se trefila do černého.

Neumím si představit život bez něj.

„Ústup hoši!“ Zařvala Viktoria a otočila se. Ve vteřině byla pryč.

Také vlci se stáhli. Z posledních sil, jsem doklopýtala k Jakobovu mrtvému tělu. Déšť omýval jeho krvavou ránu. Jeho vlčí oči dříve tak nespoutané, divoké, svobodné teď skelně hleděli do dálky. Začala jsem plakat, tichými vzlyky.

Hladila jsem jeho mokrou srst a cítila, jak pomalu chladne.

Po chvíli ke mně přistoupil Sam.

„Chtěl, abych ti předal.“ Z jeho hlasu zazníval velký smutek alfy, nad ztrátou části smečky.

„Myslím, že to věděl. Něco ti napsal.“ Sam mi podal zmuchlaný papírek. Málem mi proklouznul mezi prsty, rychle jsem ho pevně chytila, je to poslední věc, kterou možná kdy napsal.

Sam se v poslední chvilce ještě otočil a vlídně pronesl.

„A Bello nikdo se na tebe nezlobí, pro tebe by se obětoval každý člen této smečky, zvláště tak Jacob!“

Můj pláč utichnul, ve mně se rozhostilo ticho, tmavé, prázdné ticho.

Rozbalila jsem papír a těch pár slov mi v tu chvíli vyrazil dech.

Miluji tě,

miloval jsem tě

a navždy tě milovat budu! Ať jsem kdekoliv.

S láskou tvůj Jacob

Rozběhla jsem na útes vstříc moři. Teď už mě nemůže nikdo zastavit! Skočím!

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho - Nový Měsíc: