Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » To, co jsem ztratil... 2. část

Nemohl jsem se sebou žít, jak jsem to mohl jen udělat? Zabil jsem ji a ona byla naprosto smířená se svým osudem. Bylo to hrozné, bolestivé, nesnesitelné, když jsem vzal její tělo do náruče a hodlal jsem ji pohřbít... Já, nemohl jsem, nemohl jsem ji jen tak někde pohodit pod kořeny stromu, ani někam pod kámen. Potřeboval jsem, místo, na které bych se mohl někdy vrátit a věděl, kde jsem ji vlastně pohřbil.

Maria odešla, došlo jí, co se děje, ale bylo jí to jedno, nikdy jí na mně nezáleželo, bylo jí jedno, že jsem právě zabil kus sebe. Trpěla mě ve své armádě jen proto, že jsem byl nejlepší bojovník. Slíbil jsem si, že příště, až mě pošle někam, abych zabíjel ostatní upíry, budu taky smířený se svým osudem. Mariu už nechci dál snášet, kdysi jsem si myslel, že je nejkrásnější na celém širém světě, teď se mi ukázalo, že to není pravda, že je mnohem krásnější dívka, jak jsem poznal, tak jsem hned zase ztratil, byla mrtvá, to já jsem ji zabil. Peter chtěl odejít, odmítal jsem mu pomoci, protože jsem chtěl zůstat s Mariou, ale od teď, pomůžu mu, už mu budu jenom pomáhat, bude mi jedno, jestli mě Maria zabije nebo potrestá.

Pohřbil jsem ji hluboko v lese, pod nádherný, mohutný strom, vždycky ho najdu a vždycky ho poznám, nikdy si ho nespletu, uložil jsem tam tu nádhernou dívku s vědomím, že už nikdy nespatřím její tvář. Kdybych mohl, plakal bych, ale nebylo to možné, jen jsem tiše vzlykal a klečel na kolenou.

O pár měsíců později:

Pořád jsem tam chodil, Peterovi jsem pomohl utéct, chtěl, abych šel s ním, ale já jsem už nechtěl žít, už dlouho ne. Charlotta mě dokonce objala, asi tušila, jak mi je, byla velice citlivá, což se o Peterovi říct nedalo, nechápal, co jsem na té neznámé dívce viděl. Zjistil jsem akorát její jméno... Alice. A to od té staré paní, které tu noc pomáhala.
Možná, že bych měl odejít, dlouho jsme s nikým nebojovali, všichni se nás báli, byli jsme nejsilnější, proto se nám každý stranil. Nevypadalo to pro mě moc nadějně.

Volterra, Itálie, moje poslední šance, zabijí mě, protože, když jim řeknu, co všechno jsem dělal, tak mě zabijí, možná, že si zajdou i pro Marii, nevadilo mi to, bylo mi to jedno, to ona mě k tomu dohnala.
Vešel jsem do toho prokletého města, hned jsem je spatřil, bylo jich tolik, hlídali si mě, abych nikoho nezabil. Nechtěli, aby někdo zabíjel v jejich městě, jak absurdní. Aro nevypadal nijak zvláštně, ale měl zvláštní dar, dozvěděl se o mě všechno i to, kde jsem byl.

„Tak, ty jsi mi všechno ukázal, nebojíš se, že zabijeme tvoji stvořitelku?"
„Nebojím, to ona za všechno může," stál jsem si na svém.
„To ano, to může..."

Zabili ho, nejen za to, jak zabíjel. Aro ho nechtěl zabít, kvůli jeho talentu, ale nakonec svolil. Koukal do jeho najednou šťastné tváře a vrtěl nechápavě hlavou, nechápal, jak se mohl někdo nechat zabít kvůli tomu, že zabil někoho, koho ani neznal...