Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » To je život

28.04.2010 (20:00) • Kalea • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

To je život

Říct, že bych je nenáviděl, by bylo poněkud… zavádějící. Ano, obával jsem se jich, později je také proklínal, ale nenávist? Ne, to ne. Nemůžete přece nenávidět někoho, o kom téměř nic nevíte. Strach byl namístě. Nenávist však ne.

Postupně jsem je začal nenávidět – kvůli všemu, co se stalo. Vzali mi manželku, syna, rodinu, celý můj život. Ale vlastně jsem si za to mohl sám. Vyhledával jsem problémy, i když to vůbec nebylo nutné. Nijak mi neubližovali. Zpočátku… Upíři.

Prý mýtická stvoření. Kéž by to tak bylo! Kéž by nic z toho, co dnes vím, nebyla pravda. Ale jelikož je mou povinností varovat potomky, kteří přijdou po nás, napíši příběh. Příběh, který se bude udržovat v paměti příštích generací; příběh, který je snad ochrání před stejným krveprolitím, jaké jsem zažil já.

Můj život končí, pomalu, ale jistě zhasíná jako zdušený plamínek svíčky – a právě z tohoto důvodu vám budu vyprávět svůj příběh. Víc toho udělat nemohu.

* * *

Tehdy se psal leden roku 1631.

Mladý muž jménem John Cullen vyšel ze svého domu a zamířil k nedalekému kostelu, ve kterém kázal. Nemohlo mu být více než 26 let, ačkoli starostlivé vrásky mu přidávaly pár let navíc. Byla neděle, ale přesto by raději zůstal doma u své ženy, která měla záhy porodit jejich prvorozené dítě.

Miloval svou ženu jako žádnou jinou. V jeho očích byla nejkrásnější na světě. Poslední dobou se jim však vedlo hůře než obvykle, neboť do Londýna proudili davy katolíků, kteří utíkali před křižáky – z Doveru, Portsmouthu a jiných jižních měst – na sever do Skotska. Královští vojáci neustále prohledávali domy měšťanů a hledali uprchlíky. Londýňané nemohli spát klidně, dokud nebyli všichni katolíci pochytáni a zajati.

John vešel do kostela, pozdravil se s několika známými a popřál jim hodně štěstí. V těchto momentech lidé zapomínali na to, že jedná ve jménu božím, a mluvili s ním o posledních událostech ve městě. Tento rok, ačkoliv byl teprve na počátku, rozhodně nebyl šťastný. Všichni doufali, že se dožijí jara.

Už už vstupoval do kazatelny, když vtom do kostela vběhla malá neupravená žena. Téměř bez dechu doklopýtala k oněmělému Johnovi, který ji zachytil, aby neupadla. ,,Vaše… vaše že- žena,“ dostala ze sebe a ztěžka dosedla na dřevěnou lavici.

John chvíli nebyl schopen slova. ,,Stalo se jí něco?“ Z tónu jeho hlasu bylo znát, že se o ni velmi bojí.

Žena se zhluboka nadechla a vypravila ze sebe jediné slovo: ,,Rodí.“

John rázem zapomněl na bohoslužbu i na vše ostatní a jako velká voda se vyhrnul na náměstí. Oči se mu rozšířily vzrušením a při běhu vrážel do lidí, kteří mu nestačili uhýbat z cesty. Jakmile se ocitl před domem, uslyšel křik. Bylo mu jasné, že jde pozdě. Podle hlasu naplněného bolestí poznal svou ženu. Myslí mu proběhla slova V dobrém i zlém, ale nezastavoval se.

Najednou bylo podivně ticho, jen zpoza dveří se ozýval šum tichých hlasů. John na okamžik zaváhal, zda má zaklepat, ale nakonec to byl přece jeho vlastní dům, a tak se s něčím takovým neobtěžoval. Vrazil dovnitř a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Na loži ležela jeho Josephine a v zesláblé náruči držela novorozeně. Děťátko si cumlalo palec a zdálo se být podivně klidné vzhledem k tomu, že právě přišlo na svět. Jiné děti by křičely z plných plic.

Josephine vysíleně vzhlédla a šťastně se usmála na Johna, který stále postával u dveří jako opařený. Oči se jí zalily novými slzami a ona sklonila hlavu, aby mohla dítěti vtisknout polibek na drobné čelíčko.

,,Je to chlapeček,“ zašeptala unaveně a její hlas přetékal horoucí něhou a láskou k tomu malému tvorečkovi i jejímu manželovi. Dala mu dítě a to bylo to největší štěstí, které v těch chmurných dnech mohla vnést do jejich domova.

Chlapec rostl a sílil. Brzy se naučil chodit a po vzoru svých rodičů žvatlal nesmyslná slůvka, napodobujíc Johna a Josephine. Jejich známí jim chodili přát hodně štěstí a malému zdraví a spokojený život. Jeho otec ho pokřtil jako Carlislea, po svém vlastním dědovi. Cullenovi byli šťastní a v mezích společenských vrstev žili spokojený život.

Nic však netrvá věčně, a proto i toto období muselo jednoho dne skončit.

Byl teplý říjnový den, John se právě vracel z kostela a Josephine připravovala na kamnech teplé chlebové placky k obědu. Mohli si dovolit koupit kvalitní mouku, neboť úroda byla dobrá a prodejci za ni nechtěli tolik peněz jako obvykle.

Stejně jako před devíti měsíci, i dnes John pospíchal domů. I tentokrát to bylo kvůli strachu o manželku, ale z naprosto jiného důvodu než tehdy. Od pocestných se dozvěděl, že do města přijíždí inkvizitor, aby polapil zlo, které do Londýna přišlo spolu s bezvěrci a vyznavači jiných náboženství, než bylo křesťanství.

Bál se o ni, hrozně moc se o ni bál. Josephine byla mezi lidmi známá tím, že uměla připravit téměř zázračné uzdravující masti, které ulevovaly chorým a umírajícím, a lidé byli schopni udat inkvizici nejbližší přátele, pokud si tím mohli zachránit život.

Tentokrát přišel domů včas. Jeho žena ho přivítala veselým pozdravem a z kuchyně se ozval dětský smích. Když však Josephine spatřila Johnovu tvář, úlekem se jí málem zastavilo srdce. ,,Johne?“ zalapala po dechu a vyděšeně k němu vykročila.

Chytil ji za zpola vztažené ruce a odhodlaně se jí zahleděl do očí. ,,Inkvizitor přijíždí. Musíme odejít.“

Zakryla si dlaní ústa a z vylekaných modrých očí jí čišel strach. Po pár okamžicích se vzpamatovala a ohlédla se na dítě batolící se po podlaze. ,,Co si jen počneme, Johne? Co s námi bude?“

John zoufale zavrtěl hlavou a sevřel její dlaně do svých, aby ji pokud možno utěšil. Nyní by nebylo dobré upadat do hysterie. ,,Odejdeme. Neboj se, Jossie. Nenajdou nás. Všichni budeme v pořádku. Půjdeme na jih, do Bristolu. Tam nás hledat nebudou.“ Ačkoliv se snažil, aby jeho hlas zněl klidně, nedokázal potlačit doutnající plamínek pochybností. Co by se s nimi stalo, kdyby…? Ne, na to nesměl myslet. Takovéhle úvahy by je jen oslabili. Teď byl čas jednat, přemýšlet může až později.

Josephine se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, a když promluvila, z jejího tónu bylo slyšet obvyklé odhodlání, které jí bylo vlastní. ,,Ano, odejdeme. Musíme věřit. Náš Pán nás ochrání.“

John přikývl a rychle k sobě Josephine přivinul, aby ji mohl políbit. Nakonec si povzdychl. ,,Přesně tak. Musíme věřit.“

Nedostali se daleko. Před inkvizitorem nikdo neutekl. Londýňané, které denně potkávali na ulici, je zradili a udali ,,poslům dobra“. Ani jeden z nich však neočekával, že je najdou tak rychle.

Muž na koni přikázal svým vojákům, aby Josephine svázali a strčili do vozu k ostatním obviněným ze spolčení se zlem. Johna zanechali pod pohrůžkou smrti s jejich synem v náruči a brzy se dunění kopyt ztratilo v dáli.

John se po nějaké době vrátil zpět do Londýna a snažil se smířit se zármutkem, který do jeho domu přinesl nespravedlivě soudící muž, který nedával možnost obhajoby. Pokoušel se žít stejným životem jako před příchodem inkvizice, ale nedařilo se mu to. Lidé mu odmítali pohlédnout do očí, protože jeho rod byl nyní poznamenán klatbou, a vyhýbali se mu. Dokonce i svatý otec, vždy tolerantní a laskavý muž, mu nepřímo naznačil, že by měl přestat kázat, neboť lidé se báli přicházet do božího stánku, když tam byl přítomen právě on. A tak se stalo, že jejich tolik milovaný syn rostl bez matky. John mu nedokázal poskytnout lásku, kterou by si zasloužil. Z dříve poměrně šťastného muže se stal zahořklý pronásledovatel bezvěrců a svého syna vedl k tvrdé disciplíně. Vychovával ho do vzoru muže, jakým byl on sám. Pronásledovatel zla. Toho zla, které mu vzalo lásku.

Mohlo uběhnout téměř pět let; možná více, možná méně. John zrovna uložil Carlislea ke spánku, stejně jako každý večer, a se smutným výrazem ho pozoroval ode dveří. Společně mu toho mohli tolik dát. Lásku, domov, bezpečí. Rodinu. Ale on sám to zvládnout nemohl. To prostě nešlo.

Nikdy neplakal. Snažil se být silný, ale zároveň se někde v koutku duše modlil za Josephine. Věděl, že nemohla přežít. A kdyby snad ano, vrátila by se k nim. Nenechala by je samotné. Na to je oba příliš milovala.

Vybavili se mu staré vzpomínky. Před lety tu přece stávali oba společně – tak proč to tak nemohlo být i nyní? Proč je lidé museli zradit? Proč?! Tenkrát to ještě netušil. Ne, tenkrát ještě ne – to mělo přijít až o několik chvil později. V okamžiku, kdy stál u dveří a pozoroval svého malého synka v postýlce, ještě nemohl vědět, že se brzy všechno změní.

Tiše zavřel dveře a přešel temnou chodbou do ložnice. Nad ložem visel malý dřevěný kříž se svatou postavou a pod ním byla zavěšena snítka kapradí, která měla dům uchránit před hromy a blesky. Tu snítku tam pověsila Josephine na první máj, stejně jako každý předešlý rok.

John si povzdychl a zavřel za sebou dveře. Nikdy se nedokázal podívat svému synovi do očí – tolik se podobaly Jossiiným. Veselé, chápající, tolerantní, soucitné. Tmavě modré a hluboké jako moře v létě. A přesto… Tok jeho myšlenek přerušil sotva slyšitelný zvuk. Zněl jako vzlyk, ženský nářek. Přesně jako… Ale to nebylo možné! Jak…?

John se zastavil v polovině místnosti a jako ve snách se otočil k oknu. Bez dechu zíral na tu bytost, po které ze srdce toužil. Jen ji naposledy spatřit, vyznat jí lásku… Snil snad? Byl to jen příliš dokonalý přelud?

Udělal dva kroky a stále od ní nedokázal odtrhnout pohled. Už stál těsně u ní, ale stále neviděl její tvář. Skrývala ji v dlaních, jako by nevěděla o jeho přítomnosti.

,,Josephine?“ vydechl John nevěřícně.

Žena zvedla hlavu a zahleděla se na něj třpytícíma se očima. Ne, neplakala. Jen vypadala, že k tomu nemá daleko. ,,Johne…“ zašeptala.

John natáhl ruku a dotkl se toho přeludu. Ne, byla skutečná! Opravdová, přesně jako v den, kdy se brali. Když vložila svou dlaň do jeho a řekla to nejkrásnější ,,Ano“. Přesně jako v den, kdy se jim narodil syn. Přesně jako v den, kdy ji odvlekli z jeho života…

Padl před ní na kolena. Nedokázal nic než ji prosit o odpuštění. Ona ho však nemohla nechat trpět. Viděl ten žal v jejích očích, tu bolest…

,,Ty za to nemůžeš, Johne,“ pronesla melodickým hlasem, ve kterém se ten její starý nedal rozeznat. Nebo si ho jen nepamatoval? Už to bylo pět let – pět dlouhých let, kdy do jejich domku naposledy zavítalo štěstí.

,,Kdo jiný, když ne já?“ odporoval tichým hlasem. ,,Měl jsem tě zachránit, měl jsem se za tebe postavit, měl jsem ti dát šanci utéct, měl jsem…“

Přiložila mu prst na rty. ,,Já.“ Viděla, že se chystá protestovat. ,,Ty jsi nic neudělal.“

,,Ano, neudělal. Ale měl jsem udělat.“

Josephine sklonila hlavu. ,,Za těch pět let se toho hodně změnilo.“ Vzhlédla a setkala se s jeho očima. ,,Nemáš nejmenší tušení, co se ze mě stalo.“

John ji jen omámeně sledoval a nebyl schopen slova.

,,Jsem jiná. Jediný, kdo za to může, je… on.“ Zdálo se, že je pro ni těžké vyslovit to jméno. Ale nakonec se přece jen odhodlala. ,,Liam. Zachránil mě z hranice.“

,,Kdo…?“ podivil se její manžel a zmateně k ní natáhl ruku.

Chopila se jeho dlaně a vstala. Pomalým krokem přešla na druhou stranu pokoje a opatrně se posadila do peřin. Poklepala na místo vedle sebe, a když usedl i John, vypověděla mu příběh posledních pěti let.

,,Když mě naložili k těm ostatním ženám, které označili za čarodějnice, myslela jsem si, že právě skončil můj život. Přede mnou nevedla jiná cesta než ta na hranici. Nemohla jsem utéct. Kterákoli z těch ostatních se o to pokusila… Všechny do jedné zemřely a vojáci je hodili do stojaté vody, aby se ujistili, že jsou mrtvé doopravdy. Bylo hrozné sledovat, jak umírají. Nechtěla bych to vidět znovu.

Já jsem se o nic nepokoušela, a tak jsem se dostala až do podzemní kobky. Další den měl být soud, odsouzení a poprava. Nikdo tomu neušel. Nešlo tam o žádný soud. Nedali nám možnost se hájit. Ani nevíš, jak moc jsem se bála. Žádná z nás neměla naději na útěk – většina z těch žen vzdala veškerou snahu, říkaly, že bůh nás opustil. Jen málo z nich se ještě modlilo.

Brzy ráno většina z nich spala, ale já nemohla. Myslela jsem na vás dva, nedokázala jsem zapomenout. A právě tehdy přišel on. Liam. Vysvobodil mě a odnesl daleko odtamtud. Nevěděla jsem, co se mnou chce udělat. Pochopila jsem, že bránit se nemá cenu. A on…“

Josephine zavřela oči a vzlykla. Ticho, která následovalo po jejím vyprávění, probralo Johna z omámení a on stiskl její dlaň ve svých. Zahleděl se do jejích zvláštních zlatavých očí. Tolik mu chyběla. Už dávno se smířil s tím, že ji nikdy neuvidí. Proč? Proč mu osud tohle udělal?

Najednou se ozvalo hlasité bušení na dveře. Před domem křičely hlasy nějaké nesrozumitelné rozkazy. Chystal se zvednout, ale zastavila ho ruka, která svírala jeho předloktí. Zmateně se podíval na Josephine a v jejích očích spatřil žár. Její krásná tvář se stáhla  nepopsatelným hněvem a v očích jí plála divoká zuřivost. V příští vteřině už otevírala vchodové dveře.

John nebyl schopen slova. Už se to dělo zase. Znovu si přišli pro jeho rodinu – nepochyboval o tom, že tentokrát je odvedou všechny.

Josephine prudce trhla dveřmi, až se vyvrátily z pantů, a vrhla se na prvního muže, který jí přišel pod ruku. Shodou okolností to byl právě on, inkvizitor. Trhla rukou a ozvalo se zlověstné křupnutí. Muž bezhlese padl k zemi a žena ho překročila směrem k dalšímu. Za pár chvil si probojovala cestu ven a rozeběhla se k městským hradbám. V polovině cesty k ní však dolehl křik měšťanů, kteří se na ni hnali s vidlemi a loučemi. Zahnali ji do slepé uličky a odřízli jí cestu, kdyby se přece jen pokusila utéct. Byla v pasti.

John vyběhl ven, jen co mu zmizela z dohledu, a nyní se ocitl v první vlně lidí, kteří ji chtěli upálit. Jakmile ho uviděla s prázdnýma rukama stát mezi nimi, přestala dorážet na ostatní. Omámeně na sebe hleděli a ani jeden z nich si nevšiml, k čemu se schyluje. Johna probral až její výkřik, když ji třicet nejsilnějších mužů společnými silami dostalo na hranici.

„Upálit! Upálit! Upálit!“ skandoval dav jako smyslů zbavený a někteří dokonce mávali vidlemi nad hlavami ostatních nebo vyhazovali klobouky do vzduchu. John se snažil prodrat skrz masu lidských těl až k hořící hromadě dřeva, uprostřed níž byla Josephine. Nemohl dopustit, aby mu ji znovu vzali. Ale nedokázal nic udělat. Na tohle byl příliš slabý.

Když se ho jednou jeho syn zeptal, co se stalo s jeho matkou, řekl mu, že zemřela při porodu. Tak to bylo lepší. Pro všechny.

* * *

To je můj osud. To je můj příběh. To je život.

Carlisle Cullen zavřel knihu a tiše si povzdychl. Dozvědět se pravdu, po takové době… Bylo to velmi skličující. Samozřejmě chápal, proč mu jeho otec nikdy neřekl pravdu. Měl pochopení pro každého, dokonce i pro ty, kteří jeho matku až do posledního okamžiku pronásledovali. Chtěli ochránit své blízké. Tak, jako se to snažil udělat jeho otec. Ale John Cullen měl v jedné věci přece jen pravdu: Taková je realita. To je život.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek To je život: