Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » To na tobě nesnáším!

19.11.2011 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 64× • zobrazeno 6928×

To na tobě nesnáším!

_{(Lonely - Akon)}

S učebnicemi v rukou jsem se podívala skrz okna na oblohu a zoufale si povzdychla. Už jsem seděla tři hodiny na posteli a snažila se pochopit, co po mně vlastně ty složité texty chtějí. Zkoušela jsem mnoho poloh, ve kterých bych si připadala pohodlněji, ale vůbec mi to nepomáhalo. Dokonce jsem měla pocit, jako bych chvílemi odcházela bůhví kam a duchem jsem byla nepřítomná. S hlasitým prásknutím jsem knihu zavřela a podívala se na ni s odporem.

Nesnáším, když mi kniha biologie leží na posteli a vysmívá se mi, říkala jsem si v duchu a přitom se mračila. Pomaličku jsem z vyvýšené postele slezla a stoupla si na nohy. Jako bych byla víc jak dva dny schoulená v malé, neprostorné bedně. Nohy jsem měla jako ze železa, a jakmile jsem jimi začala pohybovat, nepříjemné mravenčení se mi dostalo do chodidel a já začala hlasitě klít.

„Kruci fix,“ vypískla jsem naštvaně a pomalými krůčky se snažit vyhnat mravence z nohy. Jak jsem tak chodila po pokoji, zastavila jsem se před zrcadlem a podívala se do něj. Založila jsem si ruce v bok a nakláněla hlavu dopředu a dozadu. Dívala se na mě dívka s oříškovýma očima a červeným bělmem, napuchlými rty a ztrápeným obličejem. Tomu všemu dominovala ohromná vráska na čele a její přiblblý výraz.

Takhle jsem se kritizovala a prohlížela asi dalších deset minut, dokud mě nepřepadl dosti známý pocit samoty a moje duše se začala znovu ztrácet v tom ohavném stavu zvaném deprese. Spustila jsem ruce k tělu a přešla k oknu, kde jsem se posadila na široký bílý parapet a přikryla se dekou. Oči mě začaly jako na povel pálit a já se jim statečně snažila vzdorovat.

Podívala jsem se na krajinu kolem a nemohla poručit mimickým svalům. Usmála jsem se na stromy, jež se zrovna zdobily růžovým kvítím a listy. Milovala jsem jaro a největší škoda byla, že slunce zde vycházelo jen málokdy, ale i tak jsem ráda chodívala na procházky nádhernou krajinou, kde jsem mohla přemýšlet a být sama sebou.

Když jsem se rozhodla vydat se na studijní dráhu a dosáhnout svého cíle, nepočítala jsem s tím, že mě to bude stát roky píle, úsilí a samozřejmě nespočet zklamání.

Už odmalička jsem byla bojácná a zároveň plachá, ale chtěla jsem dosáhnout něčeho velkého, a proto jsem se rozhodla, že pro svoji budoucnost udělám cokoli, byť budu trpět, než dosáhnu svého vytouženého cíle. Už  mi ale k mému prvnímu, základnímu kroku chybělo jen pár týdnů a pomyšlení na to, že jsem zdolala první část tvrdé dřiny, bylo krásné.

Slast z úspěchu se mi rozlila po celém těle.

Pohled mi spadl na tvrdou vazbu deníku, který ležel pod dekou vedle mě. V posledních měsících se mi stával jedinou oporou a vrbou. Mohla jsem mu cokoli říct, postěžovat si, dokonce i pár jedinců urazit, a nikdo o tom nevěděl. Ale bylo těžké potýkat se se situací, kdy jste si připadali tak sami, bez opory, ačkoli jste bydleli v krásném domě plném lidí.

Tiché zaklepání mě natolik vyděsilo, až se mi na chvíli zastavilo srdce a já šlehla hlavou ke dveřím. Dovnitř nakoukla žena s mateřskými rysy a měděnými vlasy. „Bello, můžu dál?“ zeptala se zdvořile a mně se ulevilo. Bůhví proč jsem měla v tomhle domě vždy stísněný pocit, jako bych se před nimi schovávala, a vždy, když mě navštívili, zaplavil mě pocit zrady a zbabělosti. Ale pravda byla jiná, měla jsem je všechny moc ráda.

I když všechny… to je moc silné slovo, výjimky by se našly.

„Esmé,“ vydechla jsem zastřeně a přiložila si ruku na srdce, které tlouklo jako splašené a dohánělo předešlou zástavu, „jistě, pojď dál. Jen jsem se v první chvíli lekla.“ S provinilým úsměvem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Sundala jsem ze sebe deku a schovala deník pod ni. Uhladila jsem si pomačkané tričko, které jsem nosila na doma, a začervenala se. Připadala jsem si oproti nim tak maličká a nepodstatná, až mě to někdo dohánělo k myšlenkám, že tu nemám co dělat.

„Je mi líto, že jsem tě tak vyděsila, omlouvám se,“ kajícně se ospravedlňovala a posadila se na kraj postele. Nejdříve si zpytavě prohlížela můj ztrhaný obličej a poté učebnice a papíry, které byly rozházené všude po pokoji. Měla jsem tu nepořádek, a když jsem se na něj dívala z takového úhlu, byl opravdu pořádný.

„Nic se neděje,“ odpověděla jsem s úsměvem, „to já bych se měla omluvit za tohle,“ sáhla jsem na ponožky a složené prádlo na stole, „a také za tohle.“ Hodila jsem to na křeslo v pozadí a otočila se čelem k Esmé. „Děje se něco?“

Esmé se tvářila tak neutrálně, věděla jsem, že se snaží skrýt své obavy o mě, ale nedařilo se jí to. Vždy, když jsem ji potkala na chodbě, nebo když zašla za mnou, tak se jí v očích objevil starostlivý pohled, ze kterého jsem jasně vyčetla, že souvisí se mnou. V mnoha situacích jsem se cítila jako dítě doprovázející se za ručičku a dosti mě to vyvádělo z míry, ale postupem časem jsem si zvykla.

„Vůbec nic, jen jsem ti připravila večeři. Myslela jsem si, že by sis ráda oddychla od hory učení a šla se pořádně najíst. Potřebuješ to, ležíš v knihách už pět dní a pořádně jsem tě neviděla dát něco do pusy,“ vyčítala mi káravým hlasem, načež jsem se musela usmát. Měla pravdu, nevycházela jsem ven z pokoje, a když, tak jen ojediněle, aby to nevypadalo, že bych se snad obyvatelům domu vyhýbala. Když jsme u nich, s jedním z nich bych to s radostí udělala.

„Ach tak, víš, chci se to opravdu pořádně naučit. Maturita je skoro za dveřmi, stačí jen přejít pomyslný práh a dokončit ty celoroční snahy, které jsem tomu věnovala. Nechci ale, abyste si mysleli, že vám nejsem vám vděčná za vaši pohostinnost. Moc vám děkuju a ani si neumíš představit, jakou úctu k vám chovám, zejména k tobě a Carlisleovi.“ Usmála jsem se na ni, ale byl to spíše škleb, nežli úsměv.

Jakmile padla slova o úctě a děkování, vzpomněla jsem si na svou rodinu, která je tisíce kilometrů ode mě, a já se s nimi vídám jen ve výjimečných situacích na počítači. Esmé poklepala na místo vedle sebe a posunula se. Nejdříve jsem váhala, ale pak se ve mně cosi zlomilo a já se vedle ní posadila. Opatrně mi položila ruce na ramena a přitáhla si mě k sobě blíž. Dostavila se okamžitá reakce. Kolem srdíčka jsem cítila příjemné teplo a do očí se mi draly slzy. Vůlí jsem je potlačila a zadívala se na své spojené ruce v klíně.

„Dokážu si představit, že se ti po rodičích stýská, a ačkoli se celá rodina snaží, aby se ti tady líbilo, je nám jasné, že oni ti chybí.“ Proti celé rodině jsem měla jisté výhrady, jeden její člen mi krev akorát tak pil, doslovně. „Nemusíš k nám mít až takové závazky, Bello, když jsem souhlasila, že se k nám můžeš po dobu tvého studia nastěhovat, věděla jsem, co od toho očekávat. A věř nebo ne, kdybych tě považovala za neslušnou a neloajální, tak bychom se nikdy nepoznaly.“ Její slova mým slzným kanálkům zrovna moc nepomáhala. Upravila mi neposedný pramen vlasů za ucho a políbila mě na temeno hlavy.

„Stejně vám děkuju, a i když nemám se všemi přítomnými krásné vztahy, jsem mezi vámi ráda,“ připustila jsem. Chtěla jsem z té situace co nejrychleji vybruslit, neboť jsem věděla, že v blízké době už nedokážu svým emocím vzdorovat. Esmé pochopila a přikývla. Svými drobounkými pažemi mě vytáhla na nohy a vedla mě směrem ke schodišti.

„Můžeš mi udělat radostí tím, že se půjdeš najíst.“ Už jsem na jazyku měla protesty, ale zradil mě můj vlastní žaludek, který se pěkně hlasitě ozval. Počkej, já se ti pomstím jindy! vyhrožovala jsem mu v duchu a nakonec svolila. Na tváři se jí objevil úsměv a nadšeně mě vedla za ruku do prvního patra, kde byla kuchyně. Pozorovala jsem, jak můžu osobě, které si vážím, udělat radost pouhým souhlasem. A svým způsobem jsem chápala její nadšení.

Prošli jsme kolem obývacího pokoje, kde nikdo nebyl, za což jsem byla svým způsobem ráda. Esmé mi pokynula, abych se posadila ke stolu, zatímco ona tančila u linky a začala mi nandávat kopy jídla na talíř. Design kuchyně jsem si prohlížela s takovým překvapením a ohromením, jako bych tu byla poprvé. A to jsem v tomto domě tři roky, deset měsíců, dvacet osm dní, dvě hodiny, třicet minut a… sekundy jsem nepočítala.

„Ať ti chutná,“ popřála mi Esmé a předložila přede mě minimálně osm palačinek s plným talířem všech druhů ovoce, džemů a kakaa. Nakonec mi přinesla dva druhy šlehaček a já byla na vrcholu blaha. Takovou hostinu jsem neviděla od svých patnáctých narozenin, pomyslela jsem si a po pravdě Cullenům trochu křivdila. Vždy, když se schylovala k datu mého narození, Alice začala dělat povyk a dělat přípravy oslavy, kterou jsem mimochodem nechtěla, už dva týdny dopředu.

„Děkuju,“ špitla jsem skoro slyšitelně a pustila se do té dobroty a Esmé mě nechala v kuchyni o samotě. První palačinku jsem snědla jakoby nic a ani jsem nepostřehla, že bych něco žvýkala. Když jsem se dostala ke třetí, začala jsem si ji pomaličku vychutnávat a odraz v zrcadle, co bylo v protější chodbě, mi připomínal spíše sysla, který se cpe a schovává si jídlo, než mladou dívku a hnědými vlasy.

„Ale… ale, kdopak nám to vylezl z doupěte? Ty ses na nás přišla vůbec podívat, jo?“ začal si mě dobírat Emmett a posadil se vedle mě. Pohladil mě po vlasech a tím mi je rozčechral. Měl z toho samozřejmě ohromnou radost a hlasitě to dal najevo. Zamračila jsem se a utřela si pusu od čokolády.

„Víš, ne všichni mají tu čest projít střední školu nespočetněkrát za sebou a stejně tak i získat maturitní diplom. Pro mě je to poprvé a ráda bych si splnila svůj sen,“ obořila jsem se na něj naoko uraženě a vystrčila bojovně bradu.

„To je pravda, jak jsi daleko?“ Zvážněl. Odnesla jsem talíř s palačinkami na linku a posadila se zpátky. Cítila jsem se jako nafouknutý balón, asi jsem to přehnala.

„Dalo by se říct, že mi chybí jen seminárka, která mi zabere…“ hrála jsem si na zamyšlenou a přitom špulila rty, „řekla bych asi dva dny, potom bych mohla být kompletně připravená,“ řekla jsem mu trochu pyšně a v zápalu si uvědomila, že to je dalších čtyřicet osm hodin učení a neustálého šprtání. Řekla bych, že svatý týden nenosí jen tak takový název. Byl to týden unavenosti, nespavosti a také podrážděnosti, což se na mě značně podepisovalo.

Ale s pomocí Alice, Rosalie, Jaspera a Emmetta jsem si byla jistá, že to zvládnu. Dostala jsem se mezi neuvěřitelnou rodinu, která mi prozradila i své tajemství a věřila ve mně. Nikdy nepochybovali o tom, že bych je podrazila. A byli mi ještě zavázaní, když jsem je brala stále stejně jako dříve. Ano, byl pro mě šok, když jsem zjistila, že už rok bydlím mezi upíry, a je tu možnost, že bych během nepostřehnutelné chvíle ležela na zemi bez kapky krve, ale cosi ve mně mi říkalo, že ani jeden z nich by toho nebyl schopen. Pokud nepočítám Edwarda, který by to udělal schválně.

Ještě před pár měsíci jsem si říkala, že není možné, abych se dostala do fiktivního světa, kde žijí upíři a všelijaké potvůrky, ale bylo tomu tak. A možná právě tento fakt nás spojil více dohromady. Já věděla většinu podrobností o nich a oni o mně. Byla to ohromná shoda náhod, že jsem se mezi ně dostala. Netrpělivě jsem vyčkávala v hotelu na příchod Renée, až mi oznámí, jak se jí vlastně škola ve Forks líbí. V první chvíli byla toho názoru, že by rozumově zdravý člověk nikdy nešel ze slunného Phoenixu do deštivého Forks jen kvůli studiu, ale byla jsem jedním z nich.

Když přišla, nadšeně mi oznámila, že se setkala s velmi sympatickou dámou, a je jí mnohem příjemnější mě nechat bydlet u nich v domě, než mi zařídit samostatný byt někde ve městě. Matčina starost byla sice na místě, ale moje první reakce nebyla zrovna k světu. Když jsem si nechala vše rozležet v hlavě, řekla jsem si, že by to nemuselo být tak strašné.

Rozhodla jsem se dobře a nikdy, nikdy bych nelitovala toho, že jsem se ke Cullenovým nastěhovala. Poznala jsem i jiný svět, jenž mi byl v jistých ohledech i sympatičtější, a získala jsem také úhlavního nepřítele, který mi neustále leze na nervy. Ale nemůže jít vše hladce, že.

„Možná bych ti mohl pomoct,“ nabídl se a já se od srdce zasmála. Emmett byl sice velmi všímavý, ale pochybovala jsem, že my dva bychom si mohli takto vypomoci.

„Jsi si jistý, že -“ Prudkým zavrtěním hlavy mě zastavil v půli věty.

„Já ne!“ zhrozil se. „Ale Edward by ti pomoci mohl, měl by v pokoji mít schované naše staré seminární práce,“ řekl a přitom křivil rty. A měl proč. Přísahala jsem, že do jeho pokoje bych nevlezla, ani kdybych krvácela a on byl jediným člověkem na Zemi, který by mi mohl pomoci. Raději bych zemřela, než se mu dostala pod kůži, ba co hůř… do náruče, jak mi ze začátku tvrdili, že měli v plánu.

Pro změnu jsem vehementně kroutila hlavou já. „Díky za ochotu, Emme, ale to si ji raději napíšu sama, a to i kdybych neměla spát. Toho střeva já se nikdy doprošovat nebudu, to je pod moji úroveň.“ Uraženě jsem si složila ruce na prsou a zadívala se na dveře kuchyně. Opravdu jsem byla naštvaná. Byla jsem ráda, že poslední dny jej vídat nemusím vůbec, a už vůbec by mě nenapadlo jít za ním a doprošovat se jej o seminárky.

Do místnosti vtrhla Rosalie s klidným výrazem na tváři. „Nebuď tak tvrdohlavá, přece si hlavu navzájem neukousnete.“ Usmála se na mě a mrkla na Emmetta. Ten jako ocásek vstal, pohladil mě po rameni a povzbudivě se usmál.

„To dokážeš,“ zašeptal a s letmým polibkem na čelo se vypařil. Skvěle, pomyslela jsem si, takže mě odkázali na masochistu, co je štonc si ze mě udělat woodoo panenku? To jsem to dopracovala. Kdybych nebyla unavená a oči se mi neklížily, tak bych si opravdu stála za svým a do jeho pokoje ani netáhla, ale spánek jsem potřebovala, a jestli si jej brzy nedopřeju v nějaké větší dávce, tak jim u maturity usnu.

„Klid, Bello, chce to jen trochu pokory, hezkých slovíček, ale hlavně žádné urážky,“ nabádala jsem se nahlas a snažila se posbírat svoji důstojnost ze země. Vstala jsem od stolu a zamířila k sobě do pokoje. Vlastně na úplně druhou stranu, kde se nachází. Edwardův pokoj byl v opačném pravém křídle domu, kam jsem vešla jen jednou za celý svůj pobyt a ihned jsem toho litovala.

Podívala jsem se na bílé dveře, jež mě i svou barvou dráždily, a to byly stejné jako každé dveře v celém domě. Rozdíl byl jen v tom, kdo za nimi bydlel. Přišla jsem až k nim a na chvíli ztichla. Dokonce jsem i zatajila dech, abych slyšela každý detail toho, co asi tak pan provokatér dělá. Jelikož jsem nebyla upír, neměla jsem tak dokonalý sluch jako oni, a tak jsem sázela jen na svou intuici, která mě posléze zklamala.

Zaklepala jsem na dveře a čekala nějaký signál, podle kterého bych se zařídila. Nikdo na mě nezačal řvát a ani mě vyhazovat, řekla jsem si, že se možná sprchuje a nemusel by si všimnout toho, když mu ze stolu zmizí pár papírů. Sáhla jsem na kliku a stiskla ji. Nakoukla jsem dovnitř a nic neviděla. V pokoji byla tma jako v pytli a všude bylo ticho, jen zpovzdálí se ozývaly nějaké zvuky, které jsem ani nestačila vnímat, neboť moje srdce tlouklo tak hlasitě, až je přehlušilo.

Rukou jsem nahmatala vypínač a rozsvítila jsem. Otočila jsem se ke stolu a v první chvíli jsem ztuhla. Otevřela jsem pusu dokořán a dívala se na širokou postel, kde zpod přikrývky vykukovaly dva páry nohou, které do sebe byly zapleteny, a úlisné zvuky, z nichž se mi dělalo nevolno. Edwardův pohled mě probodával a vysoký alt jeho dnešní dívky byl slyšet po celém domě.

„Já… eh.“ Nevěděla jsem, jak pokračovat, když jsem se dívala na jejich vyděšené obličeje, a měla jsem v hloubi duše škodolibou radost. „Omlouvám se, já-já...“

„Co tady, ksakru, děláš?“ zakřičel na mě Edward a vstal i s dekou kolem pasu. Když se postavil, byl mnohem větší jak já. Z neznámého důvodu jsem dostala strach a kolena se mi začala mírně třást. Opřela jsem se o stůl a tvrdě se na něj zadívala. Zuby o sebe naštvaně třel a vsadila bych se, že by mu pulzovala žilka na čele, kdyby mohla.

„Emmett mi řekl, že u tebe najdu staré seminárky, potřebuju je do školy a…“ Stále se na mě díval tvrdým pohledem, který mi vyvolával třes po těle. Zatraceně s tebou, Cullene! „Nechtěla jsem tě otravovat, zřejmě jsem si to špatně načasovala,“ omlouvala jsem se a neodolala pohledu na jeho novou oběť. Dívala se na mě s vykulenýma očima, naběhlými rty a cíp deky si přidržovala těsně nad ňadry. Právě teď mi došlo, že i Edward bude úplně nahý a že jeho nahotu zakrývá pouze cár bavlněné látky.

Na malou chvíli jsem si představila Edwardův zadek a opět tu představu zahnala. Začervenala jsem se a sklopila hlavu. Na tohle jsem nikdy nemyslela v jeho přítomnosti, nikdy! Jak jsme tak naproti sobě stáli, jeho zuřivý výraz se měnil v lichotivý a milý. Možná jsem měla vidiny, když jsem zahlédla, jak se na mě nepatrně usmál.

„To sis opravdu špatně načasovala. Ven!“ vyhazoval mě a dlouhými kroky se přemístil ke mně. Svalnatým tělem mě natiskl na dveře a nechal mezi námi malou mezeru, ale i tak jsem cítila každý záhyb jeho těla a snažila se nevnímat jeho blízkost.

„Byl bys tak laskavej a přestal na mě řvát?!“ obořila jsem se na něj. „Omluvila jsem se ti. Nemůžu za to, že si na dveře nevěříš ceduli ‚Právě plním mužskou povinnost, přijďte jindy‘. Mrzí mě to a věř mi, že bych sem nikdy nepáchla, kdybych nemusela.“ Zatracené slzy. Opět jsem se cítila zlomeně. Oči se mi zalily slzami a spodní ret se mi začal chvět. Byla jsem natolik unavená, že jsem se ani neobtěžovala vzdorovat. Otočil se ke mně zády a během chvilky mi do rukou hodil dvoje modré desky. Než jsem se otočila a vypařila se z jeho pokoje, podívala jsem se mu do očí a právě v tu chvíli mi po tváři stekla jedna slzička. Neutřela jsem ji, nechala jsem ji stéct až k srdci, kde se vpila do bavlněného trička.

Při odchodu jsem zahlédla jeho pochmurný výraz. Nedbajíc na další okolnosti jsem se otočila a vyšla z pokoje ven. Sáhla jsem na kliku, abych zavřela, ale akorát jsem se střetla s jeho ledovým dotykem. Ucukla jsem a sklopila pohled. „Děkuju, že ses obtěžoval.“ Nepodívala jsem se na něj, ale slyšela jsem, že se nadechuje. Možná že už nesnesl moji přítomnost déle a nadechoval se, aby mě vynesl v zubech na druhou stranu schodiště.

Utekla jsem do svého pokoje, kde jsem zavřela dveře na zámek. Desky mi spadly těsně u postele a já neměla sílu je zvednout. Lehla jsem si mezi polštáře a jeden si přiložila k obličeji. Vsakoval do sebe veškerý můj smutek. „Už jen týden a budeš volná, Bello,“ říkala jsem si a ze všeho nejvíc si přála, abych odtud odešla.

_{(Because of you – Kelly Clarkson)}

Teplá voda mi stékala po těle a kolem mě se vznášel vzdušný opar vody. Cítila jsem se tam bezpečně a hlavně příjemně. Na hlavu jsem si nanesla svůj oblíbený větrový šampon a užívala si tu chvíli, kdy jsem si jej vmasírovala do vlasů. Stejně tak i sprchový gel jsem šetrně nanášela a přitom slastně přivírala oči. Stačila jsem si ještě oholit nohy, aby nějak vypadaly pod sukní, a když jsem se podívala na své ruce, bříška prstů jsem měla scvrklá. To byl jasný signál, abych už ze sprchy vylezla a pořádně se na zítra vyspala.

Omotala jsem si kolem těla osušku a na hlavně jsem si udělala turban. Zrcadlo v koupelně bylo zahalené párou, a tak jsem se na sebe ani nepodívala. Vlasy jsem si vysušila a párkrát jsem se předklonila, abych si je pročechrala. Otevřela jsem dveře do pokoje a vánek, jenž mi dorážel na nohy, byl tak příjemný, až jsem vydechla úlevou.

Přešla jsem k posteli, kde jsem si nechala připravené pyžamo. Navlékla jsem si krátké kraťasy, tílko a teplé ponožky, bez kterých jsem byla namydlená. V puse jsem ucítila kyselou pachuť večeře a už jsem se hnala do koupelny, abych si vyčistila zuby. Mezitím jsem si mohla prohlídnout svůj odraz v zrcadle. Pod očima jsem stále měla tmavé kruhy, ale už nebyly tak hrozné jako před dvěma dny. Začala jsem si broukat známou melodii z televize a přitom přemýšlela.

S plnou pusou pasty jsem se zamračila. „Nedá se nic dělat, trocha make-upu to zamaskuje,“ postěžovala jsem si. A věnovala se dále čištění, když jsem za sebou uviděla Edwardův obličej, jak se připitomělě usmívá a opírá se o futra dveří.

„To bych řekl,“ potvrdil mou předešlou domněnku a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Otočila jsem se k němu čelem a překvapeně na něj hleděla. Byl v domácích kalhotách, černém tričku s krátkým rukávem a vlasy měl jako obvykle rozházené všemi směry. Vypadal stále stejně, až na jediný rozdíl… Nikdy jsme se na sebe nesmáli, kdežto on teď ano.

Nemohla jsem promluvit, když moje pusa byla mimo provoz. Přidržela jsem si kartáček zuby a svázala si vlasy do uzlu. Edward pochopil a ukázal prstem do pokoje. „Počkám tam.“ Nejraději bych mu řekla, aby vypadl a nikdy se tady neukázal, ale než jsem stačila něco říct, dveře koupelny se za ním zavřely a já opět osaměla. Rychle jsem si vypláchla pusu a rozčesala vlasy. Hořela jsem zvědavostí, co po mně chce. Napadly mě jen dvě varianty a ani jedna nebyla moc příjemná; buď se mi chce vysmát, že jsem před ním brečela, anebo mě jde ještě jednou seřvat za to, že jsem mu narušila soukromí.

Ať už to bylo jakkoli, zatnula jsem zuby, navlékla jsem se do županu a vyšla jsem z koupelny. Nehnutě seděl na parapetu a v ruce držel můj deník.

„Co to děláš?“ křikla jsem plná zděšení a utíkala k němu. Vytrhla jsem mu jej z rukou a skryla jej na své hrudi. Edward se na mě jen pokřiveně usmál a ležérně se opřel o zeď. Díval se na mě svýma topazovýma očima a já jako na povel červenala. „Nikdo ti nedovolil, abys mi jej bral! Nesahej na věci, které ti nepatří!“ obořila jsem se na něj a schovala si deník pod polštář. Posadila jsem se na postel, abych na něj viděla, ale nebyla mu nablízku.

Stále se jen usmíval a díval se přímo na mě, což mě znervózňovalo. Povytáhla jsem jedno obočí a opětovala mu pohled, čehož jsem následně litovala. Když jsem se chtěla podívat jinam, nemohla jsem, jako by mě v něm uvěznil. „Proč jsi přišel?“ vypadlo ze mě. Edward vstal a sáhl si do vlasů. Chvíli přemýšlel a pak se na mě omluvně usmál. Pomalými kroky přešel k posteli a posadil se naproti mně.

„Vím, že z mých úst to nebude znít upřímně, ale chci se ti omluvit,“ vydal ze sebe a já se rázem ocitla na pokraji srdečního kolapsu. Edward Cullen, ten Edward, kterého znám, se mi jde omluvit? Zakmitala jsem očima několikrát po sobě a raději jsem si je promnula, abych si byla jistá, že nesním. Podívala jsem se opět na něj a bohužel ne. Nesnila jsem.

„Nevím, co ti na to mám říct,“ přiznala jsem, „od tebe bych to nikdy nečekala.“ Pokrčil rameny a sklopil hlavu. Byla to překvapující chvíle, kdy jsem viděla Edwarda poprvé se zastydět a poprvé se omluvit. Musí tady někde být skrytá kamera, pomyslela jsem si, jinak to nedává smysl.

„Jo, i pro mě je to překvapení, ale dlužím ti ji, neměl jsem na tebe takhle vyjet, nejdřív jsem se měl zeptat. Omlouvám se.“ Opět se na mě podíval, cítila jsem to, ale já jeho pohled neopětovala, nechtěla jsem riskovat stejnou chybu jako před chvílí. Přikývla jsem na souhlas a přitom si všimla toho, jak si pohrávám s růžkem peřiny – moje úchylka.

Odkašlala jsem si. „Dobře, omluva se přijímá,“ pronesla jsem skrz stažené hrdlo a stále byla pod otřesem šoku, který mé tělo zasáhl nepřipravené, „jsem ráda, že jsme si to vyříkali, já se taky omlouvám, neměla jsem tam lézt, ale tvé práce mi opravdu pomohly.“

„To jsem rád,“ usmál se a zdálo se mi, jako by se přiblížil. A to se mi nelíbilo.

„Jestli to je vše, tak bych tě poprosila, abys šel, ráno vstávám a na rozdíl od někoho, já musím spát celou noc, abych si to nechala rozležet v hlavě.“ Oba jsme se mé poznámce zasmáli. Stále pro mě bylo nepochopitelné, jak je možné, že po celá léta ani jeden z nich nezamhouří oči. Po zjištění, že mě možná po nocích pozorují, jak spím, jsem byla vyděšená a následující noci jsem nespala, ale to bych nikomu nepřiznala, i kdyby mě podpláceli milióny. Vstala jsem z postele a ukázala rukou ke dveřím, ještě jsem byla tak pokorná a otevřela mu dveře. Na jazyku mě štípaly peprné poznámky, ale spolkla jsem je. Násilím.

„Jistě, jen…“ zadíval se na fotku na mém nočním stolku a dobrou minutu si ji prohlížel, „je tady ještě jedna věc, kterou bych s tebou potřeboval probrat.“ Můj miniaturní mozeček začal pracovat na plné obrátky a ihned se snažil domáhat toho, co má Edward na srdci. Jedna polovina mě toužila Edwarda vykopnout z okna ven, ale ta druhá toužila po tom promluvit si s ním, v klidu, bez urážek a dalších naschválů, které si my dva děláme.

„Opravdu si myslíš, že jsem vhodný adept na problém, který tě tíží?“ proklepla jsme si ho, a když vážně přikývl, zavřela jsem dveře. „Pak tedy dobře.“ Posadila jsem se zpět na své místo, zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a vzala si k sobě čtverečkovaný polštář. „Můžeš spustit, poslouchám.“ Očima střídavě kmital po pokoji a po mně. Nejdříve jsem jej podezírala, že si ze mě chce vystřelit, ale když se neustále nadechoval a nevycházela z něj ani hláska, usoudila jsem, že neví, jak začít.

„Vím, že mě nebudeš chtít vyslechnout, ale nevím, za kým mám jít. Jsi jediná, kdo by mi mohl rozumět a kdo by se mi v jisté míře nevysmál, tedy doufám,“ dodal, když viděl, jak mi cukají koutky. Zvážněla jsem a snažila se udržet vážnou masku.

„Jaký problém může mít playboy Forks?“ zeptala jsem se a nenechala jej domluvit. „Jasně, nech mě hádat.“ Vstala jsem z postele a začala jsem po pokoji chodit jako lev v kleci a přitom jsem máchala rukama kolem sebe. „Do městečka přišla nová dívka, která se ti moc a moc zamlouvá. Tvé tělo po ní touží, tvá mužská podstata po ní prahne a tvé ruce by ji chtěly svírat tak pevně, až by vykřikla tvé jméno, je to tak?“ Podívala jsem se na něj a pokračovala. „Jenže je v tom malý háček, tvůj sexy šarm na ni nepůsobí a ty ses dostal do slepé uličky. Když se zeptá v okolí, kdo vlastně jsi, charakterizují tě jedním slovem – sukničkář. Tudíž není možnost, že by o tobě slyšela něco pozitivního.“ Ohrnula jsem ret a už jsem zase stála u postele. Edward se tvářil jako spráskaný pes a přitom mi cukaly koutky.

„Vlastně ano, shrnula jsi to ve stejném slova smyslu, jen o něco tvrději,“ konstatoval zoufale a já se, bůhví proč, cítila povýšeně, že jsem jej dokázala skolit na kolena.

„Řekla bych, že jsem to podala v té růžové verzi, Edwarde, jsi mnohem větší hajzl, věř mi,“ mrkla jsem na něj a přitom se usmála jako milá dívka. Tyhle úsměvy jsem měla fakt ráda, ačkoli jsem je málokdy používala. A na něm jsem si je chtěla pořádně užít.

„Já ti věřím, ale nepřišel jsem za tebou, abys mě tu seřvala -“

„To si ale zasloužíš,“ skočila jsem mu do řeči a zmlkla, jakmile mě uhranul pohledem.

„… ale abys mi pomohla a řekla mi, jak ji mohu získat. Bello,“ při vyslovení mého jména z jeho úst jsem sebou trhla, „potřebuju poradit, jak bych o ni mohl usilovat. Neumím se jí dvořit tak, jak by si zasloužila. Nemám ponětí, jak ji někam pozvat, nevím, jak se k ní chovat. A místo toho, abych se ukázal v dobrém světle, dělám ze sebe ještě většího trotla,“ svěřil se mi a mně ho na maličkou chvíli přišlo líto. Stále jsem měla pocit, jako by mi lhal. Nesetkala jsem se s tím, že zrovna on stál o nějakou dívku, se kterou by to myslel vážně.

„Proč myslíš, že ti já pomůžu? Nemáme se rádi,“ řekla jsem mu na rovinu a následně mě hryzalo svědomí za to, jak jsem zlá. Podíval se na mě tváří štěněte a můj pohled na popud mysli zjihl. Zatraceně!

„Jsi moje jediná šance, Bello, nikdy bych za tebou nepřišel, kdybych nebyl v takové kaši.“ Tomu jsem ale věřila. Bylo to těžké dilema. Nechtěla jsem mu pomáhat v té špíně, ve které pravděpodobně jede. Ale ani jsem jej nechtěla nechat na holičkách, když mě přesvědčil, že se dokáže chovat i jinak, než jen jako pubertální střevo.

Povzdychla jsem si a založila si ruce na prsou. „V první řadě bys to s ní měl myslet vážně, nemůžeš ji vyzkoušet jen na jednu noc, jak to děláváš, a pak jí říct, že to mezi vámi nejiskří. Správná holka pozná, zda to myslíš vážně, když se začneš jinak chovat,“ prozradila jsem mu. Edward se zatvářil jako malé dítě, co poprvé slyší nějaký pojem a nechápe jej. To pro mě není překvapení.

„Nevyužil bych ji!“ bránil se a přitom vyskočil z postele na nohy. „Přitahuje mě její krása, její zázračná hloubka očí a prokrvené rty, ale to nejkrásnější na ní je její povaha.“ Zasnil se a podíval se z okna ven. „Jakmile se objeví v mé blízkosti, mám tendenci jí říct něco lichotivého, ale probudí se ve mně to lačné zvíře a je po romantice. Je to něco nepoznaného, nedokážu s tím pocitem bojovat.“ Tomu se říká láska, hňupe, říkala jsem si v duchu a nechala si to pro sebe.

„Musíš ji potěšit,“ v očích se mu zablýsklo, „ale ne tělesně, myslíš jen spodkem, nebo co?“ seřvala jsem ho. „Je to dívka, je křehká jako květina… Musíš si ji získat a ukázat jí, jaký doopravdy jsi. Chtít ji, ne její tělo. Přinést jí růže jenom proto, že chceš vidět zářit její oči. Vzít ji do náruče a přenést ji přes práh. Obejmout ji a být jí oporou vždy, když bude mít pocit, že je na světě sama. Políbit ji a tak jí dát najevo, že tu jsi pro ni.“ Neuvědomila jsem si, že mluvím s Edwardem a mlela jsem vše, co mě napadlo. Bylo to tak přirozené a od něj bylo hezké, že mě vyslechl. Obyčejně bych od něj čekala sarkastické poznámky nebo urážky.

„Políbit?“

„Ano,“ přitakala jsem, „ale něžně, ne se snažit strčit jí jazyk do krku a udusit ji. Tím docílíš akorát toho, že to pokazíš.“ Upřímně jsem pochybovala, že by Edward dokázal líbat jinak, než náruživě a dravě. A to byly doby, kdy jsem toužila po jeho polibcích. A zahanbeně přiznám, že i teď bych se nechala těmi rty polaskat na krku, na tváři, na čele… na rtech!

Bello, kroť se!

„Možná, že to bych zvládl,“ připustil a jako panter se hrbil a přistupoval ke mně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o co se snaží, až potom jsem začala automaticky couvat dozadu. Narazila jsem na studenou zeď a hlasitě vyjekla. Edward se stále blíž a blíž přibližovat, až jsem měla pocit, že se stěny místností zužují a já jsem ten prostý bod, který se snaží rozdrtit.

„Možná,“ připustila jsem, „ale nechceš to zkoušet na mně, že ne?“ ujišťovala jsem se, ale zbytečně. Tvářil se tajemně a přesto uvolněně. Na rtech mu pohrával lehký úsměv a jeho tělo neznalo zábrany. Zastavil se těsně u mě a nechal mezi námi prostor, ačkoli jsem cítila jeho tělo na svém. A byl to nepopsatelný pocit. A na mrchu velmi příjemný.

„Zkusit bych to mohl, neznám lepší kritičku mého chování, než jsi ty. A byl bych ti vděčný, kdybys mi pověděla, jaké chyby v tomhle ohledu dělám, a pokusil se je napravit.“ Znělo to tak prostě a lehce, ale kde to žijeme?! Já nebyla připravena na polibky od týpka, co mi dobré čtyři roky leze na nervy. Vzepřela jsem paže a dotkla se jeho svalnaté hrudě. Sakra! Mozek mi začal vypovídat službu a stejně tak i kolena. Už to nebyl slabý třes, to už byly otřesy.

„Edwarde, já -“ Přiložil mi prst na pusu a rty naznačil, ať jsem potichu. Ohromný stín se ke mně začal naklánět a do nosu se mi drala jeho bezkonkurenčně nejlepší vůně. Vždy jsem žasla nad tím, jaké aroma má; mužné, sexy, vzrušující… A pro mě to znamenalo problém.

„Prosím,“ šeptl těsně před tím, než se na mě přisál jako pijavice. Nechtěla jsem se nechat líbat a důvodem bylo, že jsem se ještě s nikým nelíbala. A zjištění, že byl Edward Cullen první, mě vytočilo a zároveň znepokojilo. V momentu, kdy se naše rty spojily, mým tělem projel elektrizující šíp a já měla pocit, jako by mi tím stály i vlasy. Naklonil hlavu na pravou stranu a nepatrně jimi pohnul. Otevřela jsem dokořán oči, a to byla ohromná chyba. Měl je otevřená také.

Zpříma jsem se podívala do zlatých duhovek. Vnímala jsem jen jeho rty a okouzlující pohled. Edwardovi nepatrně povyjely koutky nahoru, ale udržel se. Přivřel oči a jemně okusoval spodní ret. Bylo nádherné a slovy nepopsatelné, jak mě dokázal uvolnit. Když si s nimi hrál a přitom mi ruce přiložil na záda, kde mě něžně hladil, byla jsem v sedmém nebi. A ačkoli jsem si to přiznat nechtěla a můj mozek dosti hlasitě protestoval, Edward líbat uměl. Byl v tomto oboru přeborníkem a já bych se nechala takhle rozvášňovat klidně celou noc. Z ramen mi sundal župan a ten posléze spadl na zem. Stála jsem před ním jen v tílku a kraťasech.

Jednu ruku přemístil na mou tvář a palci ji hladil. Polibek byl stále jemný, pomalý, ale naše rty už se činily samy, jako by k sobě patřily, pasovaly do sebe. Zvedla jsem rozklepanou dlaň a přiložila jí Edwardovi na rameno. Na velmi svalnaté rameno. „Uvolni se,“ poradil mi a já, nevnímajíc proč, poslechla.

Po určitém čase jsem začala zrychleněji dýchat a Edward se ode mě odtáhl. Sice mě stále držel v náruči, ale už s odstupem. Se sklopenou hlavou jsem hleděla na své dlaně, jak se opírají o jeho tělo, přesněji o jeho hruď.

Zbavena slov a racionálního myšlení jsem pomocí Edwardova dotyku byla nucena podívat se mu do očí. Ačkoli jsem odporovala, Edward to nebral na vědomí. Byla jsem zřejmě tak obluzená, že jsem měla halucinace. Nebylo možné, abych v jeho očích viděla něhu či dokonce pokoru. Alespoň je vidět, co udělá jeden polibek s nezkušenou dívkou.

Zastrčil mi mokrý pramen vlasů za ucho a sehnul se ke mně. Čekala jsem další kouzelné spojení rtů a začala jsem je špulit, ale nestalo se. „Neboj se, už tě nepolíbím.“ Posmutněla jsem a v duchu se kárala.  „Už bych měl jít, aby ses na zítra vyspala. Přeju ti hodně štěstí k úspěšnému složení maturity a sladké sny, Bells. Moc ti děkuju,“ pověděl mi šeptem do ucha a stihl mi dát pusu na tvář. Viděla jsem jen jeho mohutná záda, jak se ode mě vzdalují, a jeho pokřivený úsměv, jak se ztrácí za dveřmi.

„Spát bych možná měla, ale nevím, jestli se mi to po dnešku povede,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a došourala se k posteli.

-          -

„Gratuluju, slečno Swanová, úspěšně jste složila maturitní zkoušku!“ Stále stejná věta mi zvonila v uších po celou dobu, co jsem jela domů. Od té doby jsem měla koutky neustále zdvižené a usmívala jsem se na všechny kolemjdoucí. Ostatní se mě ptali, zda bych jela s nimi domu, zatímco mi gratulovali ke složení maturity, ale já jsem odmítla. Chtěla jsem si užít chvilku samoty a radosti z úspěchu. Byla jsem na sebe pyšná a dokonce i slzička mi ukápla.

Než jsem stačila zaklepat, už se dveře otevřely dokořán a z nich na mě vyletěla Esmé. Pevně mě objala a zabořila hlavu do mého ramene. Objetí jsem jí opětovala a stejně tak i pláč, v který jsme obě propukly.

„Zlatíčko, jsem tak ráda. Gratuluju,“ šeptala mi mezi vzlyky. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se bude odehrávat po tom, jakmile ji složím. Po tom všem jsem šla z objetí do objetí. Emmett se usmíval jako měsíček na hnoji a stále dokola mi gratuloval. Stejně tak i Jasper, u kterého jsem jej srazila emocemi. Alice byla ze všech nejradši, slibovala mi obrovské nákupy a mnoho tašek, čehož jsem se z části obávala já.

„Všem vám moc děkuju, bez vás bych to jen tak nedala.“ A byla to pravda. Nejvíc bodů jsem dostala za seminární práce, které vlastně nebyly ani moje. Chtěla jsem Edwardovi poděkovat, ale nikde jsem ho neviděla. Úsměv na tváři mi to zrovna nevykouzlilo, ale pochopila jsem, proč tu není. Jestli si vzal moje rady k srdci, pak šel za dívkou, jež si získala jeho srdce. A včera jsem se přesvědčila, že on si lásku po tolika letech opravdu zaslouží.

„Půjdu se převléknout a vysprchovat, z toho všeho jsem unavená a doufám, že mě studená sprcha probere,“ pověděla jsem a pozorovala potutelné úsměvy všech přítomných. Se zlíbanými tvářemi a čelem jsem vyšla schody a zapadla do svého pokoje. Teď jsem se cítila jinak. Moc dobře jsem si uvědomovala, že tu pobudu jen pár dní a pak se s Cullenovými budu muset rozloučit. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou mi to přišlo líto.

Osprchovaná, převlečená a stále se usmívající jsem zamířila do obývacího pokoje, abych se s nimi dohodla, kdy z Forks odejdu. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se dostanu na Harvard a pochybovala jsem, že by se Cullenovi kvůli mně stěhovali, tudíž přicházela v úvahu jen jediná alternativa – rozloučení. Nechtěla jsem to provést hned, ale během měsíce bych se ráda vrátila k mámě a tátovi, strávila s nimi prázdniny a pak se nadobro postavila na své nohy. Teprve až dnes jsem si uvědomila a připustila, že se ze mě stala dospělá žena s jasným cílem.

Nakoukla jsem do místnosti a do očí mě uhodilo prázdno. Nikdo neseděl na pohovce a neměl zapnutou televizi, nikdo si neprozpěvoval v kuchyni, nikdo si nelakoval nehty před zrcadlem a nikdo tu nepobíhal s ramínky od šatů. Pouze bílý papír s úhledným písmem zdobil konferenční stolek. Nutkání přečíst si jej bylo silnější, a tak jsem se podívala a pochopila, oč se jedná.

Bello, jeli jsme na lov, už to na nás bylo dlouho a nechtěli bychom ti ublížit. Až přijedeme, oslavíme tvůj vstup do dospělosti, máme Tě rádi.

Poslední věta mi na tváři vykouzlila úsměv a slzy v očích. Uvědomovala jsem si, že ke mně Cullenovi mají svým způsobem rádi, dokazovali mi to svými reakcemi, překvapeními a dalšími věcmi, ale slyšet to od nich takhle… moje srdíčko zaplesalo a ukápla mi jedna neposedná slza.

„Koukám, že nás tu nechali samotné,“ promluvil melodický hlas blízko mého ucha a před očima se mi zatmělo. Byla jsem odkázaná pouze na sluch a čich. Ledový dotyk na očích mi jasně dával najevo, že to člověk nebude. A ta vůně, která mě pohltila, mi byla od včerejší noci velmi dobře známá.

„Edwarde?“ Zněla jsem pochybovačně a tiché zamručení mi to jen potvrdilo. Najednou jsem ztratila pevnou zem pod nohama a cítila jsem kolem těla silné paže. Vykřikla jsem a ještě více se k němu natiskla, měla jsem hrozný strach, že mě pustí na zem a já si nabiju čumák.

„Prosím, pusť mě dolů, nedělej si ze mě legraci, nebo uvidíš!“ vyhrožovala jsem mu, ale k ničemu mi to nebylo. Edwardovo železné objetí kole mého těla zesílilo a já jsem v pěstičkách drtila jeho tričko. Slyšela jsem pouze zvonivý smích, zřejmě si z mého výrazu dělal ohromnou radost, ale to mu neraduju, pomyslela jsem si zlostně a začala kopat nohama.

S tichým skřípotem otevřel dveře jeho pokoje. Poznala jsem jej, neboť ta vůně byla cítit všude, dokonce i na sobě jsem ji cítila.

„Buď v klidu, jenom tě přenesu,“ řekl mi s klidem a učinil tak. Když mě položil na zem a pustil mě, odtáhla jsem se od něj a zuřivě se na něj šklebila. Byla jsem tak naštvaná a vyvedená z míry, že bych jej nejraději udeřila, ale poskládala jsem si všech pět dohromady a došlo mi, že vlastně neudělal nic, za co bych se měla naštvat, a tak jsem se pokusila zklidnit. Posadila jsem se na postel, jednou rukou jsem se chytila za hlavu a druhou jsem složila do klína.

„Proč mi to neustále děláš? Já vím, že k sobě nechováme žádné pěkné vztahy, ale snad bys mohl poslední dva týdny vydržet, ne? Vydržel jsi to necelé čtyři roky, těch pár dnů tě nezabije,“ vytýkala jsem mu. „A byla bych ti vděčná, kdybys mi nekazil dnešní radost.“ Zachmuřila jsem se a našpulila rty. Co mě ale ještě víc dopálilo, bylo, když se opřel o futra, intenzivně mě sledoval a přitom se usmíval, jako bych jej po celou tu dobu chválila. Největší drzostí bylo, když se prostě otočil a ztratil se ve své šatně.

Nasupená jsem vstala a procházela se po pokoji. Když jsem si jej tak prohlížela, něco se mi na něm nezdálo. Všude byly svíčky, ve váze byly růžová větvička a všude kolem mě se vznášela láska, která se mně naprosto vyhýbala. Tichými kroky se Edward dostal až ke mně a propletl naše prsty. Překvapeně jsem se na něj podívala.

Stále přede mnou s velkým pugetem červených růží a tvářil se velmi zoufale. Přendal mi jej a přitom se skoro nepostřehnutelně otřel rty o má červenající se líčka.

„Je mi hrozně trapně, ani nevíš, jak rád bych ti řekl něco, co by bylo hodno tvého sluchu, ale nemám tušení co. Jsem v tomhle nováček a nechal jsem se řídit radami jedné velmi chytré dívky, kterou jsem zpočátku považoval za jakýsi plevel, co se vetřel k nám do rodiny,“ zašklebila jsme se na něj, „vím, že jsem se k ní choval hrozně a stydím se za to, ale ona mi nedávala na vybranou.“ Podíval se na mě, vpíjel se mi do očí.

„Svým příchodem převrátilo vše vzhůru nohama. Začala ve mně probouzet žárlivost na mé sourozence, protože oni s ní vycházeli mnohem líp jak já.“ Jeho stisk zesílil. „Vídal jsem ji jen ve škole a nebyl moment, v kterém bychom se nehádali. Nenacházeli jsme společného slova a já se nesnažil to napravit. Roky, měsíce, dny ubíhaly a já si uvědomil jednu věc… zbývá mi jen pár dní, abych mohl být s ní. Pak mi její krása zmizí z očí a já už nikdy nebudu mít šanci obejmout ji, když si bude připadat sama, nebo ji dokonce políbit.“

Obyčejně bych z toho všeho měla srandu a vtipkovala bych na jeho účet, ale teď? Nemohla jsem. Měla jsem svázaný krk a ani hláska ze mě nevyšla. Věřila jsem mu každé slovo, které pronesl, věřila jsem mu i jeho postoj. A hlavně… jeho city. Byla jsem v šoku. Nejdříve jsem na něj byla naštvaná a zadupala jej do země až po hlavu, ale vše mi do sebe zapadalo.

„Přinesl jsem růže, abych viděl jiskry v tvých očích a abych mohl spatřit potutelný úsměv na tvých rtech. Vybral jsem červené, neboť ty jsou důkazem lásky, vášně a úcty.“ Přistoupil těsně ke mně a postavil se mi čelem. „Miluju tě, Bello, a je mi líto, že mi to tak dlouho trvalo.“ Oči se mi zalily slzami a já tomu nechtěla věřit. Nemohla jsem. Dnešní den vypadal jako nejlepší v mém životě, popošla jsem o kousek blíž ke svému cíli, uvědomila jsem si, že jsem získala rodinu, kterou mám moc ráda, ale největší překvapením pro mě byla Edwardova slova. Co když je to jen sen? Co když se právě teď probudím a ucítím na tvářích slzy, protože nic z toho není pravda?

„A co ode mě vlastně čekáš?“ promluvila jsem skřípavým hlasem. „Že jsem celé ty roky čekala jen na tvé vyznání, které se z nenadání dostavilo? A teď ti mám skočit kolem krku a vykřičet ti do obličeje, jak moc tě miluju?“ Na to mi jen pokrčil rameny, jeho oči zely prázdnotou, která se mě v hloubi duše dotkla. Ublížila jsem mu a já to moc dobře věděla.

Položila jsem růže na postel a vykroutila se z jeho sevření. V hlavě jsem měla takový zmatek, že jsem nevěděla co dělat dřív. Řekla jsem si, že nebudu myslet, ale nechám se vést svými srdcem, a to mi napoví, jak se v dané situaci zachovat.

Natáhla jsem se na špičkách k němu a chytila jej za ramena. Prstem jsem se dotkla jeho brady a pobídla jej, ať se mi podívá do očí. Chtěla jsem vidět toho Edwarda, který se po celou tu dobu schovával za tím grázlem. „Tohle mě akorát tak zničí,“ šeptla jsem a spojila naše rty. Pohybovala jsem jimi stejně tak jako on včera. Zavřela jsem oči a snažila se rozpomenout. Nakonec jsem ale stejně jednala podle sebe. Tak, jak jsem to cítila já. Přitáhl si mě na sebe a zvedl ze země. Polibek se stával stále naléhavějším, až jsem se od Edwarda odtáhla a uhranula jej pohledem.

„Nenávidím tě! Nenávidím na tobě tu přitažlivost, to jiskření a hlavně tvoje kouzlo! A už vůbec se mi nelíbí to, co k tobě cítím,“ přiznala jsem zahanbeně. Znovu vyhledal mé rty a rychle, náruživě mě políbil.

„Nápodobně, jen nechci, abys odešla, chci ti vynahradit ty chvíle, kdy jsme mohli být spolu.“ Těch ale je, pomyslela jsem si chmurně.

„Včera, po polibku, jsem si uvědomila, že k tobě něco cítím. Do té doby jsem si myslela, že je to jen pouhá nenávist -“

„Ta je jen kousek k lásce, srdíčko.“ To srdíčko v mé hrudi se obracelo vzhůru, uhánělo rychlým tempem, jako by chtělo vyletět z hrudi. Bylo těžké připustit si, že svého soka miluju, ale zvládla jsem to. Co bylo ovšem ještě těžší, vzdát se svého snu kvůli němu.

„Já… já nevím,“ řekla jsem nakonec. Pohladil mě po tváři a políbil na špičku nosu.

„Čekal jsem čtyři roky, budu čekat dál, dokud se nerozhodneš. Nedovolím, abych tě jen tak pustil, když jsem tě právě teď našel. Udělám cokoli.“ Na to jsem se jen usmála a zatvářila se tajemně.

„Dobře, můžeš začít hned.“ Objala jej kolem krku a užívala si ten pocit, kdy byl jen můj. Neobyčejně krásný.

„Hm?“

Zazubila jsem se. „Ještě jedno mě polib, prosím,“ zaškemrala jsem a udělala psí pohled, který mi nikdy moc nešel.

„S radostí.“

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek To na tobě nesnáším! :