Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ukolébavka...

23.06.2009 (12:12) • ZabZa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5715×

Pokoj..jen čtyři stěny, stůl, židle skříň a tvrdá postel. Nic víc..nic míň. Ano jenom tohle je pokoj mladé smutné dívky, ale ona je s ním spokojená. Nikdy neměla ráda přeplácané pokoje a jak se říká v jednoduchosti je krása.Ale na něco bych zapomněla..v tomhle pokoji je ještě něco. Něco co je pro dívku v této době strašně důležité.

Je to klavír, obyčejný klavír..tedy to by řekl každý, kdo tenhle pokoj navštíví, ale pro ni má hluboký význam. Po té co odešel se jí zhroutil svět, ale stále žije. Jak mu slíbila, snaží se zapomenou, ale nejde to. Pořád na něj musí myslet. I teď na něj myslí. Právě teď když sedí na posteli jsou její myšlenky jinde. Jsou v době plné lásky, očekávání, napětí. V době štěstí, které je už dávno pryč. Už je to půl roku co ji opustil a ona se s tím pořád nevyrovnala.

Pořád ta samá bolest vzpomínky. Nic se nezměnilo. Ale jen něco jí pomáhá přežít ty dny plné smutku. Vždy když usíná slyší jeho hlas. Slyší jak ji brouká její ukolébavku. Slyší ho jak jí říká že ji má rád, jak jí říká slova lásky. A ona pak může klidně spát. Ve snech se ale bolest zhoršuje a ona má noční můry.

Pořád se jí opakuje ten den kdy odešel a ona se v noci zbudí a brečí, ale pak opět uslyší její ukolébavku...jeho hlas a ona spokojeně usíná. Proto ten klavír. Každým dnem se snaží zapamatovat si tu melodii a přehrát ji na klavír, tak jak to dělal on. Jenomže jí to nejde a ona je pak smutná, ale nevzdává se. Bojuje. Jednoho dne to dokáže. Ona v to věří.

Dívka vstává z postele a pomalím krokem míří k piánu. Pohladí ho, přejede prsty po klávesách, povzdechne si a začne. Vzpomíná na melodii, ale pořád nic.

,,Nikdy to nedokážu." Řekne do prázdného pokoje a opět si povzdychne. ,,Proč je to tak těžké?!" zeptá se sama sebe a zkouší si vybavit začátek ukolébavky.

,,Cé...ne ne dé, á, dé ..... NE!"šeptá si tóny a pak najednou bouchne do kláves, které vydají odpudivý zvuk a rozvzlyká se.

,,Nikdy to nedokážu, nikdy  ji už nepřehraji. Nikdy." Promluví a smutně odchází do kuchyně. Asi nikdo z vás netuší proč to doopravdy dělá.

Pravda je že ona se bojí. Bojí se toho že i ten hlas, jeho uklidňující hlas jednou zmizí a ona ho už nikdy v životě neuslyší. Proto se snaží přehrát tu melodii. Aby si ji mohla hrát sama, ale nikdy se jí to nepodaří. Nikdy...

Opět se vydává do školy. Do šedé budovy kde přečká 6hodin a pak se opět vydá domů a bude zkoušet přehrát si melodii. Ve škole už si všichni zvykli že už to není ona. Že už to není ta usměvavá holka co měla všechny ráda. Teď je s ní troska a všichni to ví. Zkoušeli jí pomoct ale ona to odmítla. Vyhýbá se lidem jak nejvíce může. Nejvíce času tráví ve svém pokoji, z kterého vychází jen za nejvyšší nouze.

Všechno pro ni ztratilo cenu. I kdyby ji teď přejel kamion, bylo by jí to pravděpodobně jedno. Teď jí je jedno všechno... Jako obvykle přijela na parkoviště a automaticky prošla parkoviště se sklopenou hlavou. Nevnímá šuškání spolužáků o tom že sem má někdo přijet. Nevnímá nikoho. V hlavě má prázdno.Vygumováno.

Nikdo z jejich spolužáků se jí asi nesnaží říct tu novinu a podělit se s ní o radost. Vědí že by je odmítla. Vědí že by jí to ublížilo..vědí všechno....

Opět přežila den plný bolesti. Opět došla sama domů, a opět usedla za klavír snažící se vzpomenout na tu melodii. Nevšimla si že celé její počínání sleduje on. Ten který ji ublížil , její láska. Bolí ho to vidět ji takhle, vlastně je to bolí všechny. Jeho sestry, bratry, mámu a otce. Všichni nesou vinu za to co se jí stalo, co z ní udělali, ale přišli, aby to napravili. Přišli aby ji dali dohromady. Přišli na přání jejího otce, který si sní nevěděl rady. Proto je sháněl měsíce, až je naše je a vše jim vysvětlil. Hned po tom se oni odebrali sem.

Po dvouhodinovém vzpomínání a hraní na klavír to vzdává. Nikdy se jí to nepodaří. Nikdy... Promne si spocené a polámané ruce, dá je v pěst a dá se do domácích prací. Vše dělá automaticky..duchem je opět mimo. Nevnímá okolí, tak jako vždy.

Večer pak zalehne do postele a opět vzpomíná. Na ty šťastné chvíle, plné lásky na něho. Na tu krásnou bezstarostnou chvíli. Opět zalehá do peřin a opět slyší ten dokonalý hlas. Jeho dokonalý hlas. A pak usíná.... Jde vstříc novým snům.

Dneska v noci se všechno změní. Pomyslí si tichý pozorovatel a vydává se domů, za rodinou. Práskne dveřmi a svolá rodinu.

,,Takhle to nejde. Je to moje vina a myslím že to všichni víte. Neměl jsem odcházet. Všechno jsem zničil. A já se dneska rozhodl. Zůstávám tu. Budu se snažit o tom aby byla zase normální. Aby byla a aby žila normální život a dokud bude chtít budu s ní . Kdo mi nechce pomoct nutit ho nebudu. Může jít."

Řekne rozhodným hlasem a čeká na ostaní. Nikdo nemluví.

,,Myslím synu, že mi ti s tím pomůžeme. Je to naše vina stejně tak jako tvoje." Odpoví mu otec a všichni souhlasně přikývnou.

Ale pak se přihodí něco co nikdo nečekal. Jeho sestra měla totiž vizi a on hned na to vyběhl za dveří a běžel za ní. Jelikož to co uviděl v sestřině vizi se nesmělo stát....

Mezitím i ona učinila rozhodnutí. ,,Dnes v noci to všechno skončí" říká si sama pro sebe a běží po ulici směrem k útesům. Netuší kolikati lidem by způsobila bolest kdyby zemřela, a zřejmě už to taky nikdo nezjistí. Běží stále rychle, její nemotorné nohy se pletou po silnici a jí docházejí síly. Už dál nemůže je vysílená. Pomalu přestává běžet a dá se do rychle chůze. V duchu si brouká její ukolébavku a nevnímá okolí.

Když v tom ji oslepí prudká záře, která se přibližuje. S ní i nepřetržitý zvuk klaksonu. Ale dívka stojí na silnici jako přimražená. Rozhodla se. Chce zemřít jakoukoliv smrtí a teď právě se ni čeká. Chybí už jen kousek malý kousek a bude to. Jenomže najednou dívku někdo srazí a ona ztrácí vědomí. Pak ucítí jaksi někdo nese na rukou. Ale jak to? Neměla být mrtvá? Co se stalo? Ptá se sama sebe.  Vůbec nic nechápe. Neví že ji on zachránil. Že by neunesl její smrt. On ji musel zachránit. Mezitím běží rychle domů, kdy ji pokládá na postel a dívá se jak spí.

Vůbec se nezměnila. Je pořád tak okouzlující. Říká se v duchu. Nejednou se ale dívka prudce vymrští na postel a začne vzlykat.

Opět se jí zdál sen. Opět se jí zdálo, že  ji opustil. Opět ta noční můra. Pomalu zalehává zpátky ale vzlyky nepřestávají a to on nemůže vidět. Nemůže strpět její bolest, protože je to i jeho bolest a tak se odhodlal. Udělá to.

Potichu vleze do pokoje a sedne si do křesla, ona ještě nezpozorovala že zde má návštěvníka. Pořád leží a vzlyká. A pak uslyší ten nejnádhernější hlas. Ale teď je to jiné. Teď je ještě hezčí. Je to opravdové. Její fantazie se s tímhle nemůže rovnat. Zvedne se koukne do tmi a uvidí ho tam...... Vrátil se...problesklo jí hlavou.A ona do ticha pokoje řekne to krásné jméno.

,,Edwarde?"

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ukolébavka...: