Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ukrutná bolest

15.11.2009 (20:00) • Colenovka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2342×

Ukrutná bolest

Písnička

„Už tě nechci.“ Tahle slova mi vyrvala srdce, jenom tahle věta ze mě udělala to, co jsem teď, udělala ze mě trosku.

Vždycky jsem si myslela, že jsem pro něj alespoň trochu dobrá, bylo to jako bych měla zavázané oči šátkem, který mi najednou spadl a já jsem viděla tu krutou skutečnost. A skutečností je, že odešel.

Nechal mě tam ležet, nechal mě napospas osudu. Ležela jsem tam dlouho, hodně dlouho. Až potom mě našel Sam.

Hned jak odešel jsem byla rozhodnutá, že skončím, můj život bez něj, by nebyl život, jen prázdnota, o kterou jsem já nestála.

Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale položila jsem si otázku: Je lepší žít pro nic, nebo zemřít pro něco? Já se rozhodla, nemám pro co žít.

Stála jsem na mostě, vzpomněla jsem si na Esme, ona se chtěla zabít kvůli dítěti, já kvůli životní lásce. Je to ode mě slabošské, ale já nebyla nikdy dost silná a na žití bez něj jsem nebyla připravená.

Tolik lidí před smrtí prchá a já ji vítám, přijmu ji s otevřenou náručí.

Stačí jeden krok a můj život skončí, jeden krok a bolest skončí. Já ten krok udělala, padala jsem a vítr si se mnou dělal co chcěl, tohle byla volnost, ale vysvobození teprve mělo přijít.

Cítila jsem náraz a potom ukrutnou bolest spalující celé moje tělo. Ale ta bolest fyzická nebyla nic ve srovnání s bolestí psychickou, měním se v upíra, to je mi jasné, ale věčnost bez něj, to není to, oč jsem žádala.

Možná jsem to říkala i nahlas, ale mně to bylo jedno, bylo mi jedno vše, celou věčnost se procházet po zemi, jako upír, bez srdce, bez lásky a bez naděje.

Proč zrovna tenhle osud?

Bylo to jako by se bolest fyzická a psychická praly, každou chvíli měla navrch jiná.

Když jsem se ale nesoustředila na nic jiného, jen na to, jaká bude ta věčnost, který každý autor popisuje jinak, je tolik významů ale mě čeká jen jeden a to samota.

Když jsem se soustředila jen na věčnost, litovala jsem toho a chtěla se vrátit na fyzickou bolest, ta totiž, oproti tomuhle, byla jako pohlazení.

Litovala jsem, že jsem se mu při loučení nepodívala do očí. Kromě našeho loučení si totiž ve směsici dvou bolestí na nic jiného, v jeho přítomnosti, nemůžu vzpomenout.

Litovala jsem, že se semnou nikdo z jejich okouzlující rodiny nerozloučil, jestli si myslí že nemám city, šeredně se mýlili, protože právě kvůli citům, jsem teď tady, uvězněná ve svém těle, zmítající se v bolestech.

Jak bych mohla zapomenout? Jak mi radil při loučení, jeho slova si vybavuji přesně, také si vybavuji oči, kterými se na mě díval. Oči, ve kterých už nebyla láska ke mně, jen ta studenost, když jsem se do nich podívala, dřív jsem tam viděla teplo, krásné, hřejivé teplo.

Jen lidská hračka, to jsem pro něj byla já a on zase životní láska pro mě.

Nejhorší na tom je, že i přes to všechno co mi udělal, ho miluji, miluji ho tak, že bych za něj vyměnila svůj život, což jsem se snažila udělat, ale trochu se to zkomplikovalo.

Nejhorší bylo, že kdyby se tu teď objevil, plazila bych se po kolenou a prosila, aby zůstal, i kdyby pořád opakoval ne, já bych se nevzdala, nikdy bych se nevzdala.

Jednou, když mi bylo asi čtrnáct, jsem si slíbila, že se nikdy k žádnému klukovi nezavážu, teď vím, že tyhle sliby jsou na nic, nikdy nemůžeš vědět, kdo ti vstoupí do cesty.

Mé dětství… to mě přivedlo k rodičům, jak jsem jim tohle mohla udělat??? Vlastně vím a i když je to sobecké neměnila bych, vlastně teď bych měnila, ale kdybych zemřela, bylo by to lehčí. Ale ne, mě musí osud do cesty svést tolik překážek, tohle je nespravedlivé.

Kdyby mi jenom před rokem někdo řekl, že se tohle všechno ani ne do roka stane, vysmála bych se mu do obličeje. Dřív pro mě byla tragédie, já nevím, třeba zaspat do školy. A teď? Čekám dokud neskončí přeměna a potom? Vlastě nevím co potom.

Přeměna…To mě dostává k tomu, kdo mě přeměnil? Moc upírů asi není, co by se jim tohle povedlo.

Třeba Carlisle by tohle dokázal, jak já jsem se chtěla dřív stát členkou jejich rodiny! No, vlastně pořád bych chtěla, ale to bych nesměla být blbý člověk.

Ach…Bolest se přesouvala jen do mého srdce, slyšela jsem poslední buch…a nic.

Pomalu jsem otevřela oči.

A dívala jsem se do očí svému andělovi. Edwardu Cullenovi.

Pomalu jsem se zvedla a poodstoupila od něj, hrozně mě bolelo tohle dělat, ale musela jsem, nevím proč, prostě musela.

„Bello, proč jsi skočila?“ Zeptal se mě zničeně, opravdu vypadal hrozně.

„Proč myslíš?“ Zalekla jsem se svého hlasu, byl jako zvonkohra.

Chtěl mě obejmout, ale já rychle uhnula, tohle nesmí, nesmí mě obejmout a odejít, nechá mě tu a já si sice budu vybavovat tuhle chvíli celou věčnost, ale bude mě to ještě víc ničit.

Slibovala jsem si, že bych se klidně plazila po kolenou, jen aby zůstal. Kde je moje odvaha, tohle udělat? Ptala jsem se sama sebe.

Zmizela i se tvou ctí. Poradilo mi moje druhé já.

„Proč si mě zachránil? Tohle jsem nechtěla. Chtěla jsem klid.“ Mluvila jsem sice hlasem jako zvonkohra, ale mrtvým.

„Zkazil jsem to, všechno jsem zkazil.“ Vykřikl, chytil se za hlavu a dopadl na kolena, takhle zničeného jsem ho nikdy neviděla, byla muka se na něj dívat.

„Prosím, nech mě to vysvětlit.“ Prosil mě, přikývla jsem a sedla si do trávy, naproti němu.

„Víš Bello, než jsem tě potkal, nebyl jsem nic, měl jsem sice rodinu, ale pořád mi něco chybělo, když jsem tě uviděl, řekl jsem si další hloupá lidská holka, ale když jsem tě poznal, pochopil jsem, že nic z toho nejsi, nikoho lepšího jsem nikdy nepotkal. To co mi chybělo, jsi byla ty, Bello, to, co mi chybělo byla láska a to jsi ty.

Když jsem ti říkal ty věci v lese, myslel jsem, že dělám dobře, že zapomeneš, že si najdeš manžela, budeš mít spoustu dětí, chtěl jsem tě ochránit před tímhle životem.

Až potom měla Alice tu vizi, myslel jsem že to nestihnu bylo to na poslední chvíli, když jsem tě viděl jak jsi skočila, probudil se ve mně netvor a já jsem tě chtěl zachránit, ale jediná možnost byla, tě proměnit, tohle jsem nikdy nechtěl. Ale teď jsem rád. Miluji tě Bello.“

Tak proto? Jenom kvůli takové hlouposti - teda pro mě - mě opustil?

Skočila jsem mu do náruče, tam, kam jsem vždy patřila a vždy patřit budu.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ukrutná bolest: