Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upír po ráně do hlavy...

26.05.2014 (15:00) • Kala • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2421×

Dobíhal jsem zrovna lidskou rychlostí ke školnímu autobusu. Obvykle nechodím pozdě, ale musel jsem ráno ještě rychle na lov. Na dnes byla plánovaná nějaká exkurze do skleníku. Až nad ránem nám Carlisle řekl, jak důležité je, abychom se více začlenili do kolektivu. To znamená nechat naše auta na školním parkovišti a nechat se dobrovolně trýznit v uzavřeném autobuse. Bude to peklo. Jasperovy hladové myšlenky, Aliciny obavy a vize a chtivé místní sedmnáctky, které mě vysvlékají už pohledem. Kdyby tak jenom vysvlékaly, místy jsem se i já málem červenal...

Podvědomě jsem se lidsky otřásl. K autobusu chybělo už jen pár metrů. Byl jsem tu asi poslední a bylo potřeba se nahlásit učiteli. Dívalo se na mě skoro celé parkoviště. Polovina z nich chtivě a polovina nenávistně. Ten zbytek pozoroval Bellu Swanovic. Tak trochu místní nemehlo. Celkově byla jiná, taková šedá myška. Podvědomě jsem se jí vyhýbal. Její krev mi voněla trochu víc, než by měla, a její myšlenky jsem neslyšel. Nikdy jsem si nevšiml, že by mi věnovala třeba jen jediný pohled.

Asi se také ještě nenahlásila. Spěchala. Měla tričko a modrou sukni ke kolenům. Jako obvykle zakopla a upadla. U ní nic zvláštního. Dnes si však vzala sukni a silniční štěrk se jí zadřel do kolen. Rezignovaně si sedla za zadek a z kabelky vytáhla balení papírových ubrousků a nějaké náplasti. Poryv větru ke mně zavál pach její krve. V krku jsem měl žhavé železo, jako bych měsíc nepil, a před očima rudou mlhu. Nebyl jsem sám. Emmett pevně svíral kolem ramen Jaspera a Alice se snažila upoutat jeho pozornost. Očima jsem těkal mezi Jasperem a Swanovic holkou a snažil se rozptýlit tu rudou mlhu před očima. Najednou byla mlha pryč a můj dech se nepotřebně zrychlil. Rosalie si významně odkašlala a já si až teď uvědomil, že můj pohled je upřen na Bellino spodní prádlo, které mi tak vyzývavě ukazovala. Černá barva krajky úžasně kontrastovala s bílou pokožkou jejích stehen…

Jsem upír a já to přehlédl. V plné lidské rychlosti jsem zakopl o tašku, kterou si tu někdo odložil. Nezbývalo mi než nechat své tělo pokračovat. Pozorován snad už všemi na parkovišti jsem přistál hlavou na boku autobusu. Celým parkovištěm se prohnala vlna smíchu. Smáli se i mí sourozenci a to mě docela štvalo. Jasper už najednou žízeň neměl. Alespoň, že tak. Zůstal jsem sedět na zemi a držel se jako za hlavu. Rána to byla pořádná a divadlo pro lidi je důležité. Trvalo to nejvýše deset vteřin, kdy ke mně přistoupila Swanovic a starostlivě se mi pokusila odsunout ruku, kterou jsem si držel na hlavě. Podvolil jsem se. Nevnímal jsem ty stále ještě jemně krvácející kolena, které stály těsně přede mnou. Žízeň jsem necítil. Před očima jsem měl stále ty krajky…

Bella neucukla před chladem mé pokožky a svými horkými prsty přejížděla po mé hlavě.

„To bude dobrý, krev ti neteče a nebudeš mít ani bouli.“ Donutila mě, abych se jí podíval do očí. Po chvíli jen tak pronesla: „Zorničky máš trochu rozšířené, ale jinak vypadáš v pořádku.“ Nebyl jsem v pořádku. Celé parkoviště včetně mých sourozenců se před chvílí svíjelo smíchy na můj účet a já se právě utopil v jejích očích. Její mysl byla stále tichá, ale srdce jí bilo o poznání rychleji. Podala mi ruku, aby mi pomohla vstát. Přijal jsem ji a zvedl se. Měl bych ji pustit, ale já nemohl, nechtěl jsem a ona se zatím nebránila.

Zpoza autobusu vyšel učitel. „Ha, Swanová a Cullen, no to jsem si mohl myslet…“ hlas se mu zadrhl, když viděl naše spojené ruce. Bella se mi prudce vytrhla a zčervenala. Měl jsem co dělat, abych nezačal majetnicky vrčet.

Najednou mi její tichá mysl přišla strašně zajímavá…

Nahlásili jsme se a šli se posadit. Seděl jsem se svými sourozenci, ale raději bych seděl vedle ní. Něco mě k ní prostě táhlo. Dvakrát se podívala mým směrem. Když  jsme se střetli pohledem, cudně sklopila oči a jemně se začervenala.

Byl jsem jí v patách po celou prohlídku. Jednou jsem ji dokonce zachránil od ošklivého pádu, když uklouzla na mokrých prknech. Nabídl jsem jí své rámě a ona jej se smíchem přijala. Zaujatě poslouchala můj odborný výklad, kterým jsem doplňoval ten učitelův. Většina našich spolužáků si myslela, že jsem se prostě jen příliš udeřil do hlavy.

Já a nemehlo Swanovic…

Pro mnohé obrázek k popukání. Jediný, kdo se nesmál a celé to pozoroval s hrůzou v očích, byl Jasper. Kryl si myšlenky a já se po chvíli přestal snažit koukat mu do hlavy. Stačily myšlenky těch ostatních. Tak rád bych slyšel, co si o tom myslí Bella. Na závěr prohlídky jsem ji dvorně políbil ruku. V mé době běžný zvyk a projev velké důvěrnosti. Pro ni však příležitost k úsměvu. Snažila se mi nesmát, ale koutky úst jí prostě kmitaly vzhůru. Chtěl jsem ji tedy políbit ještě na tvář, ať jí ten smích přejde, ale než jsem se nadál, nastavila mi svá ústa. Teď už jsem couvnout nemohl. Vlastně jsem ani nechtěl. Lehce jsem ji políbil a jí se zachvěla přivřená víčka. Nečekala to. Věděla, že s žádnou holkou nechodím. Někdo o mně i tiše rozhlašoval, že jsem gay.

Překvapilo ji to, ale nechtěla to nechat znát. Většina přítomných zatleskala a já si uvědomil, že to byl můj první polibek ženě… „Děkuji za Vaši přízeň, slečno. Jsem velmi poctěn. Mohu být tak smělý a dovolit si vyzvednout Vás zítra ráno svým vozem?“ Jemně s úsměvem a jistou grácií přikývla. Udělalo mi to větší radost, než by mělo.

„Jistě, bude mi potěšením, mladý muži.“ A pak se šibalskými jiřičkami pokračovala: „Jen zvažte prosím, zda by nebylo vhodnější vzíti sebou i vaši sestru, aby se zbytečně nedostalo mé jméno do úst klevetivých dam. Musím dbáti o zachování své dobré pověsti.“ Svůdně zamrkala řasami a mně se málem podlomily nohy.

Na chvilku jsem se zarazil a opravdu jsem uvažoval, kterou sestru o to poprosím. Měl bych se jít i představit jejímu otci a požádat o jeho svolení…

Smích ostatních mě však vrátil zpět do správného století. „Ano, zvážím i tuto možnost, panno Bello. Nerad bych zavdal příčinu k znevážení vaší dívčí čistoty.“ To už se smáli naprosto všichni včetně mojí Belly. Mojí, jak mojí… od kdy je moje… Pravda byla však taková, že ona opravdu čistá byla. Žádný z místních ještě neměl tu čest, nebo na to ani teď nevzpomínal. Všichni to brali jako legraci a dost jich to přičítalo té ráně, co jsem dnes dostal do hlavy. Jessica mi dokonce tiše poradila, ať se určitě stavím za otcem v nemocnici a nechám se vyšetřit. Nedokázala pochopit, že jsem ji odmítl a Bellu jsem políbil…

Zbytek dne a část noci jsem strávil lovem. Chtěl jsem jí být blíž a nechtěl jsem ji ohrozit.

Jel jsem si pro ni. Pro svou princeznu. Vjížděl jsem zrovna do jejich ulice, když jsem slyšel tlukot jejího srdce a jak bouchla dveřmi domu. Zacinkaly klíčky od auta. Otevřela dveře a vhodila do nich svůj batoh s učením. Sešlápl jsem plynový pedál, když jsem si všiml, že se chystá nastoupit.

Hleděla na mé auto s naprostým nepochopením a mně se zadrhl dech. Zastavil jsem a vystoupil. Stále se na mě dívala jako na ducha, co se jí zdá. Dokonce zatřepala hlavou a několikrát zamrkala. Tvářila se, že se chystá snad i protřít oči. Pak se vzpamatovala.

„Potřebuješ něco, Edwarde?“ Ten včerejšek brala jako uzavřenou záležitost a mým tělem proběhl mráz. Co jsem si vlastně myslel? Proč by o mě vlastně ona měla stát? Byla jiná než ostatní. Tak tohle byla pecka. Tohle byl trapas až na půdu. Já si myslel, že jedu pro svou holku a ona ten celý včerejšek brala jako žert. Ze rtů mi zmizel úsměv a svěsil jsem ramena. Být tu Emmett, bude se na mě bavit celé další století. Jediná baba, jejíž mysl nemůžu číst. Ta jediná, o kterou jsem kdy stál... Tak ta mě právě zazdila.

Stále na mě hleděla s nepochopením, ale pak se její oči rozšířily a její srdce prudce zrychlilo. Chtěl jsem se propadnout pod zem. Couvnout, nasednout do auta a zmizet. Tak teď mi to dá sežrat i ona. Takhle trapně jsem se ještě necítil. Každá jiná by mi už visela na krku, jen bych se objevil před jejím domem. Jen Bella nic. K mému překvapení však zavřela otevřené dveře svého auta a popošla směrem ke mně. Zastavila tak na dva kroky a vynutila si můj pohled. Její hlas byl tichý a trochu se chvěl: „Edwarde, ty jsi přijel pro mě?“ Zmohl jsem se jen na prosté kývnutí a čekal na svůj ortel. Zhluboka se nadechla a rozešla se zpět ke svému autu. No, v co jsem vlastně doufal? Otevřela dveře a já čekal, až nastoupí. Znovu se na mě podívala. Připadal jsem si jak malý chlapec. Díval jsem se na špičky svých bot.

Když si sedla na sedadlo řidiče, očekával jsem už jen na zvuk zavíraných dveří a řev motoru, který ukončí tuto trapnou chvilku. Opravdu to přišlo. Bouchla dveřmi. Nenásledoval však rachot starého motoru, ale její tiché kroky. S batohem v ruce šla ke mně.

Teď jsem si ty oči chtěl protřít já. Zastavila znovu jen kousek přede mnou. Odvážně jsem natáhl svou chladnou ruku směrem k té její. Naše prsty se vzájemně propletly. Stále jsem váhal. Nebylo by to příliš troufalé?

Bella však jemně naklonila svou hlavu ke straně a rty se jí nepatrně pootevřely. Stáhnul jsem ji prudce do své náruče a přitiskl své rty na ty její. Bylo to stejně dokonalé jako včera. Byl jsem připraven ji pustit při jejím sebemenším protestu. Ona však nechala padnout batoh s učením k zemi a své prsty mi zapletla do vlasů. Dračice moje. Odtáhla se, až když jí došel dech. Snažil jsem se ztlumit své nespokojené zavrčení.

Otevřel jsem jí dveře svého auta a ona nastoupila.

Do školy už jsme přijeli jako pár. Byl jsem rád, že mi Bella nečte myšlenky. V mé hlavě totiž byly krajky. Hodně průhledných krajek a já celou cestu přemýšlel, jakou barvu mají dnes.

-------------------------------------------

Tak co?   Je v tom trapas, nebo ne?

Předem děkuji za váš názor.

Autor: Kala (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upír po ráně do hlavy...: