Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upsán ďáblu

18.07.2011 (15:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 3561×

Slunce zapadlo za obzor. Na západě se pořád rozlévala oranžová záře a o trochu výš se vznášely do ruda zbarvené červánky. Na opačné straně, na východě, se naopak pomalu začala rozprostírat temnota.

Jakmile tma pohltila okolí, a na obloze se zračil měsíc a hvězdy, s praskáním se rozsvítily lampy. Byl úplněk. Mlhavě stříbrné paprsky měsíce slabě prozařovaly město.

Do jedné temné uličky však světlo z lamp nedosáhlo. Ozývaly se tam kroky. Osmnáctiletému chlapci nebylo vidět do tváře. Zastavil se v polovině temné uličky a pohlédl na měsíc. Usmál se. Byl to spíš pobavený úšklebek než nevinný úsměv. Zakroutil hlavou, jak mu v mysli prolítla myšlenka, a rozešel se dál. Došel až na konec uličky. Tam stál jeho pronajatý dům. Okolní domy byly opuštěné, až na jeden. V domě uprostřed uličky zářilo žluté světlo z petrolejky.
Chlapec vešel do svého domu. Vystoupal po schodech nahoru. Škrtl sirkou a zapálil petrolejku. Ta se rozzářila. Fouknutím sirku uhasil, sundal kabát a položil ho na opěradlo židle. Hlasitě vydechl, opřel se rukama o stůl. Uběhlo pár minut a chlapec pořád stál na místě a hleděl do prázdna.

Odbilo dvanáct. Muž si prohrábl rukou vlasy. Ještě pár minut otálel, ale nakonec uchopil petrolejku a začal vycházet dřevěné schody na zaprášenou půdu. Schody byly potaženy pavučinami. Přestože mu světlo osvětlovalo cestu, jednou či dvakrát klopýtl. Ocitl se na půdě. Zaváhal. Nevěděl, zda má opravdu jít dál, ale pevná vůle ho nakonec popohnala dopředu. Došel až do nejtemnějšího koutu veliké místnosti, a tam se zastavil. Ze tmy vystoupila štíhlá postava, celá zahalená v plášti.

Chlapec padl na kolena. A vzhlédl k osobě nad ním.

„Můj temný pane,“ zašeptal. „Nastal další úplněk… Zbývají už jen tři… podle dohody…“ Chtěl pokračovat, ale zastavil ho prudký kopanec do břicha. Tvář se mu zkřivila pichlavou bolestí… Na břiše mu přibude další modřina.

„Já znám naši dohodu, hlupáku! Nemusíš mi ji připomínat!“ zasyčela ledovým hlasem osoba.

„Pane… Promiňte, pane. Já… Omlouvám se,“ šeptal. Celý se třásl. Strach z onoho muže ho přiváděl k šílenství. Muž jeho omluvy přešel beze slov.

„Přestává mě to v tomto městě bavit. Poslouchat každý úplněk blekotající zvíře… Pcha…“ Ušklíbl se. „Byl jsi dobrou zábavou… Naivní mladíček…“ řekl a ostře se zachechtal.

„Ale, pane, dohoda…“ Muž v kápi ho ale opět přerušil.

„Mlč! Přijel jsem do tohoto města na pár dní, ale zdržel jsem přes rok… Je čas odejít…“

„Pane… Tři měsíce…“ začal opět chlapec zoufalým hlasem. Opět ho umlčel prudký kopanec. Z trefeného nosu se mu vyřinula krev.

.
„Hm… Krev… Tak pozoruhodná tekutina… Všichni ji potřebují. I já…“ uchechtl se, „i když nedalo by se říct, že jako člověk.“ Přešel k oknu. Napřáhl pěst a prorazil sklo v okně. Při zvuku tříštícího se skla sebou mladík opět několikrát škubnul.

„Víš, co bylo příčinou mého zdržení, Jaspere? Narazil jsem na povrchního hlupáka, co toužil po moci.“ Muž se opět obrátil ke klečícímu Jasperovi.

„A tak jsem si řekl: Proč toho nevyužít? Nakecal jsem mu povídačku o tom, že jsem ďábel a ten hlupák uvěřil. Byl tak zaslepen svou tužbou… Tužbou vládnout světu… Vládnout lidstvu, že ho ani na minutku nenapadlo, že i kdybych ďábel byl, tak svůj slib nesplním.“ Dírou v okně profukoval do místnosti ledový vítr. Chlapec se nyní třásl nejen strachem, ale také zimou.

„Dohoda zněla jasně. V době, kdy se třináctkrát měsíc ucelí a třináctkrát nastane nov, vyplním daný slib. Učiním z člověka svou pravou ruku. Svého mocného pomocníka. Tím člověkem jsi ty, Jaspere, že?“ Jasper pochopil, že ho čeká něco horšího než jen rozdrcený nos, ze kterého se neustále valila rudá krev. Čekala ho smrt.

„Pane, prosím!“ zasténal. Z očí se mu začaly valit slzy.

„Nastal čas odejít…“ povzdechl si. „Chtěl jsi vládnout lidstvu… a já ti to umožním.“

Krutě se zachechtal.

„Nakonec se ti nepovedlo upsat se ďáblu,“ pokračoval. „Udělám z tebe zrůdu toužící po krvi… Krvelačnou bestii…“ Muž sundal kapuci svého pláště, takže mu bylo vidět do tváře. Byla nelidsky bledá a oči… Oči byly krvavě rudé. Nelítostně pohlédl na zakrváceného, vzlykajícího chlapce před sebou.

„Hodně štěstí v nesmrtelnosti, Jaspere!“ zašeptal. Zakousl se chlapci do krku, a v tu chvíli byl pryč.

Jasper zůstala ležet na podlaze a v jeho těle se začalo odehrávat ohnivé peklo…
Přes tři dny a tři noci se svíjel na půdě svého domu. Párkrát mu z úst vyletěl sten nebo bolestný výkřik. Pociťoval muka, jako ještě nikdy předtím. Žár a plameny mu spalovaly tělo. Avšak nebyl to hmatatelný oheň. Byl to jed.
Bolest a žár postupovaly dál a dál. Už zbývalo jen srdce. Žár neotálel a i na srdce se lačně vrhl.

Chlapec otevřel oči. Chvíli se zmateně rozhlížel, a pak se odkulil od míst, ve kterých mluvíval se záhadným mužem. Ustrašeně se postavil na nohy. Přemítal stále dokola nad bolestí, která ho spalovala. Jak mohl přežít? A co je zač? Vzpomínal na svou minulost, ale viděl ji matně… Jako by ji zahalovala šedá mlha.

Sešel schody z půdy, připadal si nelidsky rychlý a pružný. Bylo chladné ráno, proč mu ale nebyla zima? Svůj kabát nechal ležet na opěradle židle. Rozběhl se po schodech dolů. Zarazil se. Běžel neuvěřitelnou rychlostí, a když se zastavil, ani nezavrávoral.

„Co to se mnou je…? Co je to se mnou?“ šeptal si potichoučku a hlas se mu strachem třásl. Škubl sebou při zvuku svého hlasu. To nebyl jeho hlas. Nemohl být! Tento byl krásný a zvonivý, kdežto jeho… zarazil se v polovině myšlenky a raději se opět rozešel. Vyšel do sluníčka, ale ihned uskočil do stínu a přitiskl se ke stěně baráku.

Obezřetně zvedl ruku a ta se na sluníčku rozzářila jako tisíce diamantů. Vylekaně kroutil hlavou a stáhnul svou ruku. Zbystřil, když ucítil sladkou vůni čehosi, co nedokázal pojmenovat. V tu chvíli si uvědomil strašlivý žár ve svém krku. Držel se ve stínu u domu a šel za pachem, který cítil. Už jen samotný pach čehosi mu zčásti uzdravoval krk. Zastavil se před domem, který byl jako jediný obydlen. Vzal za kliku a dveře se otevřely. Nebylo zamčeno.

Pomalu se kradl po schodech nahoru. Sem tam se ohlédl. V domě bylo slyšet tiché pochrupování. Šel, jako by ho někdo vedl. Došel až do místnosti, ve které osamocená žena spala. Pak ho ovládlo nemilosrdné zvíře uvnitř něj. Vrhl se ženě na krk, na kterém tepala fialová tepna. Žena při dotyku jeho ostrých zubů vyjekla, pak však ztratila vědomí. V ženě nezůstala ani kapička krve. Jasper se zděšeně podíval na ženu před sebou.

„Ne… To jsem nebyl já. Nemohl jsem být! Já bych nikdy ženu nezabil!“ vyjekl zděšeně. Sunul se po podlaze pryč z místnosti.

„Ne!“ vyjekl znova. Jakmile byl venku z místnosti, postavil se a chtěl utéct ven, ale zarazil ho jeho odraz v zrcadle. Přistoupil k zrcadlu blíž a pohlédl do něj… Bledá kůže… Rudé oči. Na rtech krvavé stopy. Natáhl ruku a dotkl se své kůže v zrcadle. Pak se dotkl své kůže na ruce. Byla pevná a tvrdá, ledová jako led.
Jasper se hystericky rozesmál. Nakonec jeho smích přešel v hysterický vzlykot, ale slzy mu netekly.

Stala se z něj krvelačná bestie. Byl z něj upír!

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upsán ďáblu: