Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Útěk jako záchrana

22.10.2009 (10:00) • Reni21 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1889×

Běžel jsem zmrzlou krajinou, utíkal jsem před svou podstatou. Před monstrem, co se ve mně ukrývalo, sám před sebou. Lehl jsem si do sněhu, lehce jsem se propadl. Sníh byl čerstvý obkreslil moje tělo, ale necítil jsem jeho chlad. Já necítím žádný chlad, sám jsem studený jako led. Jsem jen monstrum, co nemá existovat. Díval jsem se na nebe, bylo poseto tisícem hvězd. Jistě jsou krásné, ale já je nevidím, moje oči jsou zaslepené. Vidí jen ji, tu, jenž mě svou přítomností vyhnala od své rodiny, tu, jenž její krev voní jako nejsladší frézie. Její opojná vůně, ještě teď jsem cítil její pach, oheň v krku stále hoří, tolik to pálí. Vzpomínal jsem na naše setkání, na to, co ve mně probudila.

Lehce jsem zatřepal hlavou, snažil jsem se ji dostat z hlavy, ale pořád tam byla. Její bledý obličej ve tvaru srdce lemovaný hustými hnědými vlasy, růžové rty a její čokoládově oči, zrcadla její duše. Její oči mě pronásledují jako přízrak, nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Díval jsem se jí do očí jen chvíli, ale přece mi tolik toho pověděly, je to čistá duše. Tolik mě bolí pomyšlení, že jsem od ní a přece nic jiného nemůžu dělat. Nejsem natolik silný, abych odolal vábení její krve. Pořád mě děsila představa, že bych jí ublížil. Kdybych svíral její bezvládné tělo ve svém náručí. Moje tělo se otřáslo, ne zimou, ale znechucením, kdybych to udělal, zasloužil bych jen smrt. Nikdo nemá právo zničit něco tak křehkého a krásného, jako je ona. Nedokázal bych žít dál, kdyby ona zemřela mou vinnou.

Díval jsem se na hvězdy, pořád jsem je neviděl. Toužil jsem se vrátit domů, ke své rodině, ke svému otci, matce a sourozencům. Ale i přes neutuchající touhu jsem v sobě nenašel dost odvahy se vrátit, neustále mě pronásledovala vize Alice. Je to druhý den, co jsem sám na Aljašce. Dva dny ležím ve sněhu a pozoruji nebe, které nevidím. Je to dva dny, co jsem zbaběle utekl od své rodiny, jen kvůli ní. Kdo vlastně je? Je jen bezvýznamná dívka. Tak proč přes její tvář nevidím okolní svět? Tyto otázky mě sužovaly, odpovědi nepřicházely, jen její tvář a její oči. Zavřel jsem oči a snažil se vybavit tváře své rodiny, my upíři jsme krásní, přímo oslnivě krásní, ale oproti ní mi všichni přijdou jen obyčejní. Na její krásu nemá nikdo z naše druhu, její křehkost ji dělá výjimečnou. Povzdechl jsem si, zvedl jsem se a šel jsem na lov. Ulovil jsem si dva polární medvědy a se smutkem jsem vzpomínal na Emmetta, ten by byl rád za takovýto úlovek. Snažil jsem se potlačit pálení v krku. Ale i přesto, že moje tělo se topilo v krvi, oheň nepolevoval… Lov nebyl dlouhý, opět jsem si lehl na zem, bylo jedno, že oblečení, co mám na sobě, je promočené a místy roztrhané. Zavřel jsem oči a přál si, abych mohl usnout, abych alespoň na chvíli neviděl její obličej. Ale já nemohu spát, je to moje prokletí. Být neustále bdělý po celou věčnost, kterou strávím na tomto světě. Jsem monstrum, co nemá existovat. Tolik se nenávidím, kdybych nebyl krvelačná zrůda, mohl bych teď být se svou rodinou, mohl bych vedle ní sedět beze strachu, že bych jí ublížil. Na mysl se mi vybavil její pohled plný strachu, její zrychlený puls, který jsem slyšel, jakmile se naše oči střetly. Jak se jí do tváří vehnala červeň. Byla tak okouzlující, kdybych nebyl noční démon, mohl bych se ucházet o její přízeň, mohl bych beze strachu být jejím přítelem.

Mohl bych jí držet v náručí beze strachu, že místo polibku, bych jí vysál krev. Jak jsem si přál, abych byl zase člověk, jak jsem toužil být smrtelník. Nikdy jsem nevyčítal Carlisle, že mě přeměnil, byl to pokus o záchranu mého života, ale teď bych byl raději mrtvý, než abych jí ublížil. Moje srdce, které netlouklo, cítilo jen prázdnotu a bolest z toho, že jí nemohu být na blízku. Je pro mě jen ona, jako kdyby všechno ostatní přestalo existovat, jen ona byla můj život. Jen okolo ní se točí moje existence, celou svou zatracenou duší chci, aby byla šťastná a v pořádku. Jsem pro ní nebezpečný, jen má samotná existence ji ohrožuje. Povzdechl jsem si, proč je život tak krutý?

Jsou to už tři dny, co ležím ve sněhu, a pořád se nedokážu vrátit. Tolik mi chybí moje rodina, tolik jsem jí opět ublížil, ač jsem se zařekl, že už je nikdy neopustím. A jen kvůli ní jsem utekl na kraj světa, jen kvůli Belle, té dívce, co je mým prokletím, jsem opustil svou rodinu. Musím se vrátit, oni nemohou za to, že nejsem dostatečně silný na to, abych jí odolal. Nesmí trpět za mou slabotu. Pomalu jsem se dostával k rozhodnutí, které změní můj svět.

Které je snad správné…

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk jako záchrana: