Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Útěk z blázince aneb Dej, ať nedopadnu takhle!

11.03.2012 (18:00) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 2198×

Seděla jsem v křesle a sledovala jsem svou rodinu. Tedy ty, kteří tam byli. Rosalie a Emmett před pár dny odjeli na jejich další svatební cestu. A Alice s Jasperem byli kdoví kde.

Taťka seděl u klavíru a brnkal nějakou melodii. Šlo mu to. A asi si to myslela i mamka. Seděla vedle něj a upírala na něj zvláštní pohled. Měla vytřeštěné oči s bezmyšlenkovitým pohledem a otevřenou pusu, z níž jí div nekapala slina.

Otřepala jsem se. Fuj! Bože, dej, ať nikdy nevypadám takhle!

Carlisle s Esmé seděli na gauči a dívali se sobě do očí. No, aspoň se tvářili normálně. V rámci možností, samozřejmě.

Ale korunu tomu všemu nasazoval Jacob, který měl úplně ten nejstupidnější pohled, jaký mohl mít. Psí pohled. Zbožné oči upíral jak jinak, než na mě. Sledoval každý můj pohyb a pokaždé, když jsem se pohnula, měl silný tik v ruce.

Protočila jsem oči. Je mi sice jenom osm, ale rozumově jsem dál, než všichni ostatní dohromady.

Založila jsem si ruce a sledovala jsem, jak Jacobovi zase trhlo v ruce.

„Já to tady nevydržím!“ vstala jsem prudce a rozhodila jsem rukama. V tu chvíli na mě upíralo pohled celé obecenstvo. „Jsem zralá na psychiatra!“

„Chceš něco donést?“ rozsvítily se Jacobovi oči.

Vztekle jsem zavrčela. „O tomhle mluvím!“ zapíchla jsem do něj oči. „Já nejsem porcelánová panenka! Chci odsud vypadnout! Chci se postavit na vlastní nohy!“

Tik… Ťak… Tik… Ťak… Tik… Ťak…

Vteřiny ubíhaly a nikdo nic neříkal. Všichni na mě jen zírali.

Zoufale jsem se chytla za hlavu. Oni jsou zralí do blázince, ne já. Buď mají vymyté hlavy, nebo vymetené. Rozdíl mezi tím jsem neviděla.

Vzdychla jsem a vyběhla jsem do svého pokoje. Sebrala jsem telefon, peněženku, klíčky od tátova auta a vyběhla jsem před dům. Nastartovala jsem auto a bleskově jsem vyrazila pryč.

Řídit jsem uměla díky Jasperovi a Emmettovi. Jako jediní z téhle rodiny souhlasili s tím, že auto je důležitý dopravní prostředek a já bych měla ovládat jeho obsluhu.

Než jsem se nadála, byla jsem na cestě do Port Angeles a o notnou chvíli později jsem vjížděla do Seattlu. Až tam jsem zastavila. Nevšímala jsem si vytrvale zvonícího telefonu a vyrazila jsem do obchodního centra.

Prošla jsem všechny obchody, které nabízely něco na sebe, ale nakonec jsem skončila v kavárně. Sice mi lidské jídlo, ani pití nechutnalo, ale usoudila jsem, že kofein by se hodil.

Když jsem pomalu upíjela své latté a očima jsem bez zájmu přejížděla po kolemjdoucích, málem mě postihl infarkt. Ale moje srdce se nedalo tak lehce zastavit a vzápětí se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.

Přes davy lidí jsem hleděla do tmavě hnědých očí a mysl mi stávkovala. Nevnímala jsem vůbec nic, než tu hnědou barvu. Byla skoro černá.

Buch buch… Buch buch… Srdce se mi stále nechtělo uklidnit. Když on je úžasnej! Krátké černé vlasy mu padaly do obličeje a jejich prameny každou chvíli zakrývaly zlomek těch nádherných očí. Jeho bledá pokožka nádherně kontrastovala s vlasy. Cože?! On jde ke mně?!

Buchbuch! Buchbuch! Buchbuch!

Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá horko. Srdce mi hrozilo, že vyskočí z hrudi a vydá se na pochod skrze obchoďák.  Ruce se mi klepaly. On jde opravdu ke mně!

„Ahoj,“ promluvil na mě, když se dostal před můj stolek. „Smím?“ ukázal na prázdnou židli naproti mně.

Jen jsem němě přikývla.

„Já jsem Filip,“ nabídl mi ruku.

„Nessie,“ pípla jsem a sevřela jsem mu ji. Ale chladná pokožka mě okamžitě vrátila do reality. Panebože, vždyť já si tu chci dát kávový dýchánek s upírem!

Najednou by mi zvonění telefonu přišlo vhod. Ale jako na potvoru se zřejmě moje rodina smířila s tím, že jsem odjela. Do háje! Když je člověk jednou potřebuje, jsou v pryč!

Nervózně jsem se na něj usmála a doufala jsem, že na mě není poznat žádná z mých vnitřních myšlenek. To by mi tak scházelo.

Chtěla jsem se okamžitě sebrat a utéct, ale to by mu to zřejmě došlo. Ať jde k čertu moje předchozí poblouznění. Chtěla jsem vypadnout. Možná, že kdybych prostě utekla, tak by mě nechal jít. Před lidmi by si nic nedovolil, nebo ano?

Nervózně jsem si skousla ret. Stále jsem na sobě cítila jeho pohled. Od našeho představení uběhlo teprve několik vteřin.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem něco říct, když jsem uslyšela známý hlas. „Renesmé!“

Otočila jsem se po hlase a spatřila jsem tetu Alici a strýčka Jaspera. Jak já jsem byla šťastná, že je vidím! I když oni nevypadali nijak nadšeně.

Alice se ke mně dostala dřív. Vypadala jako hurikán těsně před vypuknutím. Očima zlostně těkala ze mě na mého společníka. Ten měl naštěstí dost rozumu, urychleně se zvedl a s neurčitým zamumláním zmizel.

„Já tě tak ráda vidím!“ vrhla jsem se Alici kolem krku.

„Eh… cože?“ nechápala.

„Díky, že jsi mě zachránila,“ mumlala jsem do její mramorové kůže.

„No, nemáš zač… Ale co tady děláš?“ snažila se nasadit přísný tón, ale moc se jí to nedařilo. Na to byla moc potěšená mým přivítáním.

„Já jsem tak trošku… no… půjčila jsem si taťkovo auto,“ pokrčila jsem nevinně rameny.

„Jo? A on o tom ví?“

„Byl u toho,“ řekla jsem potichu.

„Aha. Takže mi za deset vteřin vůbec nezavolá, aby hystericky zjišťoval, kde jsi?“ zvedla Alice obočí a už sahala pro telefon. Prohodila s taťkou pár vět, uklidnila ho a zavěsila. „Jedeme domů,“ zavelela a vykročila k parkovišti.

Až teď jsem si všimla, že Jasper vláčí asi čtyři narvané tašky. Útrpně se na mě usmál a vyrazil za Alicí. Naskládal věci do auta a už si chtěl sednout za volant, když ho Alice zastavila.

„Ty jedeš s Renesmé,“ oznámila mu a sebrala mu klíčky.

„Co? To ne!“ protestovala jsem i za Jaspera.

„Jo. Edward mě uškrtí, jestli tě uvidí za volantem.“

„Už mě viděl,“ zamručela jsem, ale neochotně jsem dala Jasperovi klíčky od taťkova Astona Martina. Sedla jsem si na místo spolujezdce a sledovala jsem okolí, když jsme vyjeli.

„Ty teda válíš,“ zasmál se Jasper. „Takhle utéct,“ zavrtěl hlavou pobaveně.

„No co? Všichni se doma tvářili jako by byli si něco šlehli. Bála jsem se, abych od nich něco nechytla…“

„Ty seš eso,“ zasmál se znova. „Chudák Edward a Bella.“

Pokrčila jsem rameny. „Kdyby máma měla inteligentnější výraz, ještě bych tam byla. Možná. Kdybych se schovala před Jacobem.“

„Trdlo. Jacob tě má rád.“

„Tvářil se tak, že jsem z jeho slin mohla uvařit polívku pro celou armádu a ještě by zbylo.“

Viděla jsem Jasperův pobavený výraz, který mu vydržel až domů. Ale když jsme zastavili před garáží a já viděla ten zástup stojící před vchodovými dveřmi, zatrnulo mi. A Jasperův výraz se otočil o 180°.

Pomalu jsem vystoupila a nohou jsem začala rýt hloubkový vrt k zemskému jádru. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných. Čekala jsem cokoli, výprask, kázání, fyzické tresty, ale tohle ne. Ucítila jsem kolem sebe horké paže, které si mě k sobě přitiskly tak silně, jak to jenom šlo.

„Slibuju, že už se nikdy nebudu tvářit jako idiot,“ zamumlal Jacob do mých vlasů a mojí jedinou starostí najednou bylo, jak z nich dostanu jeho sliny…

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk z blázince aneb Dej, ať nedopadnu takhle!: